Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň nebo led - 8. kapitola

Oheň nebo led - 8. kapitolaOdhodlání a nečekaná návštěva se zajímavým vyústěním...

8. kapitola

Takže… Prsty jsem klepala do opěrky pohovky a pokukovala po hodinách. Ne, že bych na něco čekala. Jen jsem sledovala, jak ubíhá čas, který promarňuju zbytečným uvažováním.

To, co mi řekla Brigitte, mi nešlo z hlavy. Všechno, co mi řekla, mi nešlo z hlavy. Zaprvé, jsem jasná? Jak to myslela? A zadruhé, musím si ho najít sama? Jak to mám udělat a proč?

„Co mám dělat?“

Leknutím jsem poskočila, když do ticha zazvonil telefon. Skočila jsem po sluchátku a vyhrkla:

„Prosím.“

„Olívie?“

„Mami,“ řekla jsem trochu zklamaně.

„Ahoj, zlato, jak se máš? Nemohla jsem se ti vůbec dovolat.“

„Byla tu vánice, ale už je to dobrý. Chtěla jsem vám zavolat. Jak se vám daří?“

„Máme se dobře, ale chybíš nám,“ její hlas posmutněl.

„Už je tam táta?“

„Přijede za tři dny.“ Hned zněla veseleji. Vidina času stráveného s tátou ji naplňovala očekáváním a nadšením.

„Určitě ho pozdravuj.“

„Neboj se, budu. Tak povídej, co pořád děláš?“

S mámou jsem mluvila dobrou půl hodinu. Vyptávala se úplně na všechno. Mám prý jet navštívit Londýn. Prý tam kdysi byla s Alicí a ostatními a má na něj krásné vzpomínky. Když to říkala, zdála se zasněná, takže jsem se raději nevyptávala na to, co se tam stalo.

Pořád jsem přemýšlela, zda mám zavést řeč na svůj malý "problém", ale nakonec jsem neřekla nic. Tohle by se s rodiči probírat nemělo. Musela jsem najít vhodnější osobu.

„Mohla bych mluvit s Bellou?“ Ta bude ta pravá, ona mi určitě dobře poradí.

„Určitě.  Měj se hezky a brzy zavolej.“

„Zavolám,“ slíbila jsem.

Telefon se na chvíli odmlčel, a pak se ozvala teta.

„Olivko, ahoj, jak se tam bez nás máš? Nezlobíš?“

„Ne, jsem hodná jako vždycky,“ pousmála jsem se.

„To je dobře.“

„Víš, potřebovala bych… je tu jeden… no, nevím, co…“ Nějak jsem se nemohla vymáčknout.

„Potkala jsi kluka?“ Jak to uhodla?

„Jak to víš?“

„Olivko, poslouchej se,“ radila mi.

„Poslouchám se a být někdo jiný, tak nevím, co chci říct. Nejspíš bych si řekla, že jsem nějaký blázen.“

„Nejsi. Tak kdo to je?“

„Kdo?“

„Ten kluk přece.“ Snad si v ten moment i ťukala na čelo.

„No, já ani nevím. Je to Ital, nejspíš je tu taky na dovolené. Jmenuje se Giulio, a kdybys ho viděla, on je tak krásný,“ rozplývala jsem se.

„Už jsi s ním byla na rande?“

„Myslela jsem, že jo, ale…“

No a tak jsem jí, za jejích neustálých dotazů, převyprávěla všechno, co se zatím stalo. Nezapomněla jsem dodat to, co mi řekla Brigitte a s čím jsem si vůbec nevěděla rady.

„Má pravdu, teď je to na tobě. Musíš ukázat, že o něj stojíš, a pak se uvidí. Ale podle toho, co mi tu říkáš, se mu líbíš.“

„Jak to poznáš?“ nechápala jsem.

„Jak myslíš, že jsem začínala já s Edwardem. Hlavně neskrývej své city, akorát se to tím zbytečně komplikuje a je to k ničemu.“

„Jaké city…“

„Olívie,“ její hlas byl najednou přísný, Olívie mi říkala jen, když jsem zlobila, „obě víme jaké city. Prostě za ním jdi a pozvi ho na rande.“

„Škoda, že tu nejsi se mnou,“ povzdechla jsem si.

„Ty to zvládneš a máš tam přece kamarádku. Už tě nebudu zdržovat, ať můžeš jednat. Zavolej mi, jak to dopadlo. Držím ti palce. Pa.“ A zavěsila.

Ještě chvíli jsem držela telefon v ruce. Pak jsem ho pohodila na gauč a bezradně se rozhlédla kolem sebe.

Dobře, dobře, dobře… Jdu na to.

Abych to ještě trochu pozdržela a dodala si odvahy, dlouho jsem se připravovala. Ale stejně jsem to o víc jak půl hodiny nezdržela.

Ještě boty, pečlivě omotat šálu. Natáhnout rukavice, i když je budu za chvíli sundávat. Tak, a je to. Nádech, výdech, nádech, výdech… Prudce jsem otevřela dveře a málem se srazila s osobou za nimi.

„Budeme si muset domluvit nějaké znamení,“ řekl nade mnou krásný hlas.

Zvedla jsem obličej, abych se ujistila, že se mi to jen nezdá. Nezdálo. Stál tam a nádherně se usmíval. Jeho oči modře zářily a mně se najednou podlomila kolena.

Než jsem sebou flákla o zem jako pytel brambor, zachytil mě a starostlivě si mě prohlížel.

„Jsi v pořádku?“ Trochu mě to probralo a já ze staženého hrdla dostala odpověď.

„Jo, to je dobrý.“ Sklopila jsem pohled a pozorovala jeho černé boty. Musím se uklidnit, říkala jsem si, ale moje srdce mě neposlouchalo. Hezké tkaničky, napadlo mě. Sakra, Olívie. Párkrát jsem se zhluboka nadechla, a když jsem si byla jistá, že se mám pod kontrolou, vyprostila jsem se z jeho paží.

„Co… Ehm… Co tady děláš?“ zeptala jsem se.

„Už jsme se dlouho neviděli, tak jsem to chtěl napravit.“ On mě chtěl vidět? Mé srdce zaplesalo.

„Jo,“ pousmála jsem se a nadávala si, že nejsem schopná vymyslet něco lepšího.

„Někam se chytáš? Tak to já přijdu jindy.“

„Ano, vlastně ne.“

„Tak co?“ smál se.

„Nikam se nechystám. Chtěla jsem jen… To je jedno. Pojď dál.“

Přece mu nebudu vykládat, jak jsem za ním chtěla jet sama, když se neukázal. Pak mi došlo, že bych ani nevěděla, kam se vypravit. Nevěděla jsem, kde bydlí, ani kde bych ho mohla potkat. Takže jsem nakonec měla štěstí, že se přijel sám.

Svlékla jsem se a odvedla Giulia do obýváku.

„Žádný stromek?“ podivil se.

„Jsem tu sama, nepotřebuju ho,“ pokrčila jsem rameny a zadívala se na ozdobené větve, které by ho mohly nahradit, ale moc se jim to nedařilo.

„Posaď se. Dáš si něco?“ Potřebovala jsem se nějak zaměstnat, protože jsem nevěděla, co mám dělat.

„Proč ne,“ usmál se.

„Dobře,“ vydechla jsem a zamířila jsem do kuchyně.

Napustila jsem vodu do konvice a tu postavila na sporák.

„Je to tu útulné.“ Leknutím jsem poskočila. Vůbec jsem nepostřehla, že by šel za mnou.

„Jo, je to hezký.“ Sakra. Z příborníku jsem vyndala dva hrnky a čajovou konvici a pak se postavená na špičkách natahovala pro čaj.

„Pomůžu ti,“ řekl, stoupl se těšně za mě a vyndal krabičku s čajem.

Celá jsem ztuhla. Takhle blízko, hodně těsně, prakticky úplně nalepeného na sobě… Namáhavě jsem polka. Giulio mi podal krabičku, ale zůstal stát. Chtěla jsem se odtáhnout, ale jen jsem se otočila, přimáčkl mě k lince a ruce si položil vedle mých boků. Byla jsem uvězněná.

Třaslavě jsem se nadechla a poslouchala, jak mi utíká srdce. Zírala jsem na jeho hrudník a zaříkávala se, že já tu hlavu prostě nezvednu.

Fajn, zvedat ji nemusím. On sklonil tu svou a jeho dech ovál mou tvář.

„Jsi v pohodě?“ zašeptal mi do ucha jeho hluboký smyslný hlas. Myslela jsem, že omdlím. Nebyla jsem schopná odpovědět.

„Znervózňuju tě?“ Další otázka, na kterou jsem nedokázala reagovat. Ale dobře jsem věděla, že správná odpověď je jedno velké tlusté ano.

„To je dobře,“ dodal, když jsem tam stála jako dřevo a lapala po dechu. Pak mi jeho rty přejely po tváři a zastavily se v koutku mých úst. Buch, buch… nic… buch… nic… buch, buch, buch…

Byl tak lákavě blízko, všechno ve mně křičelo. Chtěla jsem, aby to dokončil. Aby mě políbil. Podívala jsem se mu do očí, jeho pohled tak intenzivní, až jsem se bála, že mi vidí až do duše. Měřili jsme se pohledy. Já se topila v jeho studnách a pak se najednou sklonil a dokončil, co začal.

Rukama mě objal v pase a přitiskl k sobě. Nejdřív má ústa jen tak oťukával a pak polibek prodloužil. Zatočila se mi z toho hlava, a abych neztratila půdu pod nohama, chytila jsem se za jeho ramena.

Bylo to… Nečekala jsem až takovou sílu. Nikdy mě nikdo nepolíbil, ale tohle. Vždycky jsem se toho bála. Žádné zkušenosti rovná se pěkný trapas. Ale šlo to nějak samo. A Giulio dobře věděl, co dělá. Otíral se svými rty o mé, dokud jsme oba nelapali po kyslíku. Pak se lehce odtáhl, ale z objetí mě nepustil.

„Tohle jsem chtěl udělat hned, jak jsem tě uviděl,“ řekl tiše, jako by nechtěl porušit krásu té chvíle. Začervenala jsem se. Jenže… Já chtěla to samé, ale asi to nebudu říkat nahlas. Nemohla jsem to vyslovit, ledaže…

„Já taky,“ pípla jsem a málem jsem si připlácla dlaň přes pusu za to, co ze mě vyšlo. Já tohle přeci neumím říkat. Nevím, jestli si všiml mých rozpaků, ale jestli ano, nic si z toho nedělal. Znovu mě políbil a já na všechno okolo zapomněla.

Do reality mě dostalo až pískání konvice. Voda je uvařená. Ač nerada, donutila jsem ho pustit mě, v rychlosti jsem do konvice hodila dva sáčky a zalila je vodou, div jsem se neopařila, jak se mi klepaly ruce.

Všechno jsem poskládala na tác a než jsem ho stihla vzít, předběhly mě Giuliovy velké ruce. Mrknul na mě, a tak jsem za ním cupitala do obýváku.

Jestli to bylo možné, byla jsem teď víc nervózní, než předtím. Jak se má člověk chovat k tomu druhému po tak krásném zážitku? Jsou nějaká pravidla? Bože, pomoz mi.

Nalívala jsem čaj a snažila se rychle vymyslet nějaké téma k hovoru nebo prostě něco.

On si s tím hlavu nedělal. Pohodlně se usadil na pohovce s úsměvem, ve kterém ukazoval bílé zuby, mě pozoroval a zřejmě se dobře bavil.

Chtěla jsem si sednout do křesla, ale čapl mě za ruku a stáhl vedle sebe. Tu ruku už nepustil. Hladil mě po jejím hřbetu a začal mluvit.

Najednou jsem zjistila, že mu odpovídám a je to všechno úplně přirozené. Bavili jsme se o všem možném. O našich zájmech, hudbě, knihách, filmech, prostě o všem. Oba jsme se však vyhýbali zmínkám o rodině nebo domově. Ale v tu chvíli mi to nepřišlo důležité. Byla jsem v nějaké jiné dimenzi, kde bylo všechno perfektní a úžasné a byl tam jen on a já. Byla jsem zamilovaná. Vážně jsem se zamilovala do kluka, kterého skoro neznám? Už to tak vypadá.

Zadívala jsem se na jeho tvář, něco mi vyprávěl a jeho oči se usmívaly společně s jeho rty. Umí i něco jiného než se smát?

„Děje se něco?“ zeptal se, když zaregistroval můj pohled.

„Ne, nic.“ Zamilovala jsem se do tebe, dodala jsem jen v duchu. Všichni to věděli, všichni mi to naznačovali a mně to došlo až teď. Musím se s tím nějak vypořádat. Všechno tohle pro mě bylo nové.

Když odcházel, přitáhl si mě do náruče a na rozloučenou dlouze políbil. Nebránila jsem se, naopak jsem byla neuvěřitelně šťastná a nejraději bych ho líbala pořád.

„Proč jsem vlastně přišel, málem bych zapomněl. Co takhle Londýn? Zítra?“

„Přišel jsi mě pozvat do Londýna?“

„Už to tak vypadá. Mohli bychom tam zůstat dva tři dny, aby sis to všechno prohlédla,“ řekl. Dva tři dny? To znamená jednu dvě noci sama s ním… A nervozita byla zpět. Jenže představa, že bych s ním mohla strávit tolik času, byla neuvěřitelně lákavá.

„Ráda.“

„Skvělé. V devět tě vyzvednu. Krásně se vyspi.“ Krátce přitiskl rty na mé a odešel.

Byla jsem jak po ráně palicí. Domotala jsem se do obýváku a složila se na gauč.

„Panebože“ bylo jediné, na co jsem se zmohla, když nepočítám ten pitomý úsměv, co se mi usídlil na obličeji.


Je to jasné a definitvní. Olívie se nám poprvé zamilovala. Jak se s tím vypořádá? A co Giulio? :)

Jen pro informaci, právě jsme se dostali do půlky povídky. Děkuju těm pár dobrým duším za komentáře. Moc si jich vážím a čtu je s obrovskou radostí. Díky. ;)


7. kapitola ɷ SHRNUTÍ ɷ 9. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Oheň nebo led - 8. kapitola:

 1 2   Další »
16. Majina.95
22.01.2012 [18:17]

COO? V PŮLCE? UŽ? :(( NÉÉÉ... btw: něco tak skvěle napsanýho sem snad nikdy nečetla, až na knihu poslední píseň od Nicholase Sparkse, a ságu Stmívání.... ano, směle tě přirovnávám ke světovým autorům.... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. Kačka
17.11.2011 [19:47]

Mě se to stejně nezdá Emoticon jsem zvědavá. co jsi vymyslela, zatím s mi to moc líbí Emoticon Emoticon Emoticon

16.11.2011 [21:22]

AddyCullenPřesně jak napsala MaiQa Ital.. nemluví o svojí rodině... něco mi říká že to je Volturi Emoticon Emoticon Emoticon

13. Michy
07.11.2011 [10:20]

Pááni... to byla krásná kapitolka, povídku Oheň a led jsem četla se zatajeným dechem a zdála se mi strašidelnější a hodně napínavá ale tahle je úplně jiná a přesto úžasná. Doslova ji hltám Emoticon moc chválím a jdu číst dál Emoticon

06.10.2011 [11:38]

zuzinecckaahurá! Jsou spolu, to je super! Akorát mi to přišlo moc rychlé, njn, co se dá dělat. Těším se na další

11. MaiQa
05.10.2011 [16:46]

MaiQaJé... já málem roztála. Ježiši. Emoticon Emoticon Emoticon Onji políbil!!! Emoticon
Zajímalo by mě, proč Giulio nemluví o své rodině. Na tom něco bude. To mi smrdí. Emoticon Emoticon
Jak jsi myslela, že jsme v půlce povídky? To nemůžeš myslet vážně. Musím si díly opravdu hodně užívat. Emoticon

05.10.2011 [16:22]

SemiskaKrásné. To jejich sražení ve dveří bylo tak moc pěkné... Emoticon No a zbytek jedna velká romantika. Moc se mi to líbí. Možná by na štědrý den mohli přijet El s Joshem. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. kiQa
05.10.2011 [15:51]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. julika
05.10.2011 [14:26]

nádherná kapitolka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. viki
04.10.2011 [23:08]

Moc pěkný díl !

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!