Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň nebo led - 4. kapitola

Oheň nebo led - 4. kapitolaNový dočasný domov...

4. kapitola

„Panebože, Panebože, Panebože,“ opakovala jsem si pořád dokola. Když jsem se vypravovala do Anglie, nějak jsem opomněla fakt, že zde jezdí na levé straně. Volkswagen New Beetle, který na mě čekal na letišti, jsem si tak deset minut prohlížela, udivená tím, že volant není tam, kde jsem na něj byla zvyklá. A pak mi to došlo. Sakra.

Celá rozklepaná jsem nastoupila, nastartovala, jako šnek vycouvala a rozjela se. V tu chvíli se proti mně objevilo auto. Řidič hlasitě troubil a máchal volnou rukou. Jasně, byla jsem vpravo. S omluvným výrazem - snad ho viděl - jsem přejela do druhého pruhu a pokračovala dál. Vymotat se z letiště byl bojový úkol. Připadal jsem si divně, jako když dělám něco špatně.

Výjezd na dálnici jsem po menším kroužení našla a pak už se jen držet rovně. Po dálnici to docela šlo, jenže do městečka jsem po ní dojet nemohla. Výjezdem 504 jsem dálnici opustila a pokračovala po uzounké silničce, která se vinula mezi poli a lesy.

Všude byly hromady sněhu, jen na polích vítr sem tam vyfoukal holá místa. Teplota venku, aspoň podle teploměru v autě, klesla pod deset stupňů pod nulou. To je kosa. Naštěstí jsem na podobné počasí byla zvyklá.

Cestou jsem projížděla malými vesnicemi a městečky, takže jsem míjela i jiná auta, což bylo to nejhorší. Z mého pohledu nebyla silnice dostatečně široká, abychom se tam vešli dva. To bylo prostě nemožné.

Ale povedlo se! Nějakým zázračným způsobem jsem dojela až do Surrey.

Bylo to kouzelné malé městečko, možná spíš vesnice, s typickými anglickými prvky. Malé návsi dominoval kamenný kostel s věží, kde se skrýval měděný zvon. Všechny domky byly upravené, natisknuté na sebe jako v jednom velkém přátelském objetí. Cestičky byly vyhrnuté, okenice natřené. Uprostřed náměstíčka se tyčila mohutná jedle ozdobená slámovými a vyřezávanými ozdobami a na jejím vrchu byl připnutý anděl.  Mezi lampami byly rozvěšené provazce světýlek. U kostela jsem spatřila jesličky. Z každého koutu toho místa na mě dýchaly Vánoce.

Rozhodla jsem se, že se sem musím brzy zajet podívat. Připadalo mi to strašně roztomilé a krásné. Města v Americe taky měla něco do sebe, ale tohle mělo své osobité, ničím nerušené kouzlo, které vás dostalo.

Podle instrukcí jsem pokračovala dál. Můj, tedy Edwardův, domek stál až kousek za vesnicí.

Protože se nejednalo o hlavní cestu, ale spíš polňačku, nebyla příliš vyhrnutá, ale bylo vidět, že po ní nějaké auto nedávno jelo. Nejspíš makléřka, která mi měla předat klíče od domu.

Měla jsem pocit, že jedu už nějak dlouho. Projela jsem malým lesíkem, přejela kamenný most klenoucí se nad zamrzlým potůčkem. Mělo to být tak deset minut jízdy. Možná to zapříčinil sníh, po kterém jsem musela jet skoro krokem.

A pak jsem ho uviděla. Choulil se v náruči sněhu a čekal na mě. Samou nedočkavostí jsem nadsedla a přidala trochu plynu. To se autu moc nelíbilo, takže jsem zase poslušně zpomalila.

Domek byl přesně takový jako na fotce, spíš ještě daleko hezčí.

Na cestě před ním stálo černé neblýskané BMW. Zaparkovala jsem za ním a vystoupila do toho mrazu. Zhluboka jsem se nadechla. Zdá se mi to, nebo je tu jiný vzduch než u nás? Připadal mi voňavý, svěží, a i když mi pomalu umrzal nos, užívala jsem si ten pocit, který se mi s každým nadechnutím rozléval po těle.

Stála bych tam dál, ale dveře domku se otevřely a na prahu se objevila vysoká žena v černém kostýmku s bílou košilí, botách na jehlách a tmavými vlasy profesionálně sčesanými do hladkého uzlu.

„Slečna Cullenová?“ zavolala.
„Ano.“
„Už se bála, že jste někde zabloudila,“ usmála se.

Vydala jsem se sněhem k ní. Otevřela jsem branku vedoucí na pozemek a u vchodu si oklepala boty.

„Miranda Sommersová,“ představila se v malém obýváčku, kam mě zavedla.
„Olívie Cullenová,“ potřásla jsem si s ní rukou.
„Vyřídíme to co nejrychleji, abyste si mohla vybalit a po dlouhé cestě odpočinout.“ Ukázala na křeslo a sama si sedla do druhého. „Váš strýc dům koupil a prý mám veškeré dokumenty předat vám. Tady jsou klíče a pro jistotu jedny náhradní. Zde mi prosím podepište převzetí.“ Hodila jsem na papír parafu a ona pokračovala dál. „Kupní smlouva…“ Pak mě zahrnula spoustou řečí, kterým jsem moc nerozuměla a dostala jsem stoh papírů, které jsem měla předat Edwardovi.

„Přeji vám příjemný pobyt, a kdybyste měla jakékoliv problémy, obraťte se na mě,“ podávala mi svou vizitku.
„Určitě, moc vám děkuju. Na shledanou.“
„Nashle.“

Uvědomila jsem si, že nemá jak odjet, protože tam mám auto, ale když jsem za ní vyběhla, viděla jsem jen zadek jejího vozu mizející v dáli, a to na úplně druhou stranu, než jsem přijela. To si taky budu muset nastudovat.

Takže…

Otočila jsem se čelem k domu a znovu si ho prohlédla.

„Vítej ve svém dočasném domově, Olívie.“

ȹȹȹ

Vybalila jsem si oblečení a měla co dělat, abych to do té pidi skříně nacpala. S tím Alice nepočítala. Pak jsem šla zatopit do krbů, které se nacházely jak v obýváku, tak i v ložnici. V domě bylo celkem příjemně, ale nechtěla jsem ho nechat úplně vychladnout.

Po dost podrobném průzkumu, kdy jsem zotvírala všechny skříňky a šuplíky, otevřela všechny dveře a strčila hlavu do každého temného kouta, abych zjistila, jak to tu vypadá, jsem došla k názoru, že to bude chtít jet na nákup. Dneska ještě vydržím, ale zítra se návštěvě potravin nevyhnu.

Byla jsem tak spokojená. Všechno se mi neuvěřitelně líbilo. Dřevěná kuchyň s kulatým stolem, židlemi, které k sobě vůbec neladily a stejně vypadaly skvěle, mě skoro dojala. Krajkové záclonky na oknech byly jen třešničkou na dortu.

V obýváku byla velká knihovna plná různých knížek, od klasiky až po moderní literaturu. Uprostřed toho malého prostoru stála starší pohovka s dvěma křesly a tmavým konferenčním stolkem. Nechyběly barevné lampičky a pár květin. Snad přežijí mou péči, napadlo mě.

Koupelna nebyla nijak velká, ostatně jako všechno tady. Do mé koupelny doma by se vešla tak třikrát, ale stejně se mi líbila víc. Vana na mosazných nožkách se žlutým závěsem, toaleta, umyvadlo na vysoké noze, nad kterým viselo zrcadlo a skříňka na hygienické potřeby, se do ní pohodlně vešly.

A ložnice - postel s kovovými čely, měkounkou matrací, musela jsem ji hned vyzkoušet, vyšívaným přehozem a trámy na stropě - mi učarovala. Pod oknem stál stolek a nechyběla toaletní skříňka s polstrovanou židličkou a oválním zrcadlem.

Bylo to dokonalé. Všechno to bylo dokonalé.

ȹȹȹ

K večeři jsem spořádala čokoládu, kterou jsem si koupila na letišti, neboť to bylo jediné poživatelné, co jsem našla. Na jídlo nějak nikdo nepomyslel, ale to nevadí, zvládnu to sama. Zítra se o to postarám.

Po telefonátu domů, na který jsem málem zapomněla, a který mi zabral dobrou půl hodinu, protože se mnou chtěli mluvit úplně všichni, jsem se rozhodla vyzkoušet tu úžasnou vanu. Naplnila jsem ji až po okraj horkou vodou a přidala pěnu s vanilkovou vůní. Když jsem se do vody celá ponořila, skoro jsem zasténala. Za celý den jsem byla tak ztuhlá.

Dlouhá cesta letadlem, pak ještě jízda autem a pobíhání tady po domě. Ani jsem si neuvědomila, jak jsem unavená.

Zavřela jsem oči. Jen na minutku, říkala jsem si, ale když jsem je znovu otevřela, byla už voda vychladlá. Rychle jsem vylezla, protože se do mě dala zima. Oblékla jsem si pyžamo – pěkně teplé, v ložnici přihodila pár polen do ohně a se zíváním zalezla do postele.

Ani nevím, jestli jsem si stihla pořádně lehnout a už jsem spala.

ȹȹȹ

Sluneční paprsky mě bodaly do očí i přes zavřená víčka. Otočila jsem se na druhý bok, odhodlaná ve spánku ještě pokračovat.

Moment… Sluneční paprsky?

Posadila jsem se a chvíli mi trvalo, než mi došlo, kde to vlastně jsem.

Ha, jsem v Anglii, sama!

Hned bylo to vstávání lepší. Šla jsem se podívat z okna a málem oslepla. Slunce rozzářilo sněhové pláně za domem tisícem odlesků. Sníh se třpytil jako by někdo po zemi rozhodil tisíce miniaturních diamantů.

Vzpomněla jsem si na domov. Ne kvůli zářícímu sněhu. Připomnělo mi to rodinu. Přesně takhle se třpytili, když se postavili do přímého slunce. Neviděla jsem to mnohokrát, ale přesto jsem si to dovedla vybavit. Miliony malých, na pohled neviditelných, plošek, které se leskly jako drahokam.

Povzdechla jsem si. Přes to všechno, co jsem říkala, se mi po nich stýskalo. Nikdy jsem nebyla nikde sama. Vždycky jsem byla schovaná pod jejich ochrannými křídly.

Dost smutnění. Odtrhla jsem pohled od té nádhery venku a šla se obléct. Chtěla jsem do města vyrazit hned, abych si ho mohla projít. Možná bych mohla nakoupit i nějaké vánoční ozdoby, když už tu strávím svátky.

Vzala jsem si úzké tmavé džíny, rolák, svetr na velké knoflíky, teplý kabát a vysoké boty. Na hlavu jsem si narazila čepku, kolem krku obtočila šálu stejné barvy a do tašky přihodila rukavice. Bez snídaně, protože nebylo co jíst, jsem vyšla z domu. Vzduch byl chladný, dech se mi srážel u úst a i přes teplé oblečení jsem se zatřásla. Rychle jsem naskočila do auta. Tašku položila na sedadlo spolujezdce, nastartovala, jenže nastal problém. Jak se mám kruci na té úzké cestě otočit?!

Chvíli jsem jen tak seděla, špulila rty a přemýšlela. Kdybych to zkusila, nejspíš bych skončila v příkopu, což by nebylo dobré, ledaže… ta makléřka včera odjížděla rovně. A vzhledem k tomu, že bych si přála auto používat až do konce svého pobytu, nemohla jsem nic ztratit. Když tak si zajedu a třeba cestou najdu vhodné místo na otočení.

A tak jsem jela, jela a jela. Nic širšího než byla cesta, jsem neobjevila a najednou se přede mnou vylouply domky a přivítala mě cedule s nápisem Vítejte v Surrey.

A jsem tady, paráda.

Auto jsem nechala na parkovišti na náměstí a šla se porozhlédnout po nějaké kavárně nebo něčem vhodném pro snídani. Potraviny budou druhé v pořadí. Původně byly první, ale hlasité kručení, kterým se připomínal můj žaludek, nebylo zrovna vhodným doprovodem na nákupech.

V městečku bylo celkem čilo. Potkávala jsem spoustu lidí spěchajících různými směry, jezdilo zde hodně aut. Ale stejně mi přišlo pokojné, oproti těm v Americe.

Na hlavní ulici, dá-li se to tak nazvat, jsem objevila něco jako kavárnu lomeno restauraci. Nade dveřmi visel zvonek, který ohlašoval příchod zákazníků. Na stolech ležely ubrusy s vánočními motivy, všude voněla káva a podle jídelního lístku zde měli vše od moučníků přes saláty až po různé druhy mas a tak podobně, prostě výběr pro každého.

„Copak to bude, zlatíčko?“ přikolébala se ke mně kyprá žena s blond odbarvenými vlasy, s bílou zástěrkou kolem neviditelného pasu a mile se usmála.
„Kávu a tvarohový koláč,“ poručila jsem si. Zblízka jsem si všimla, jak je její obličej prokvetlý vráskami. Ta dáma na svůj věk rozhodně nevypadala.
„Hned to bude.“

Čekání na jídlo jsem si krátila prohlížením si okolí. Za bíle natřeným pultem kmitaly dvě dívky, tipla bych jim kolem pětadvaceti. Dvě ženy obsluhovaly a zdálo se, že v tom mají dobrý systém. Zaslechla jsem taky hlas nějakého muže, možná kuchaře, jehož slovník nepatřil k těm extra slušným.

Zdálo se, že podnik je tu oblíbený. Z dvaceti stolů, co jsem napočítala, byly volné pouhé čtyři. Seděli tu mladí, staří, rodiny s dětmi. Tušila jsem proč. Bylo to tu příjemné. Takové přátelské.

Na stěnách byly žluté tapety s jemným vzorkem, podlahu tvořila tmavá dřevěná prkna, na každém stolku stála lampička s květinovým stínítkem. Všude stály zelené rostliny v květináčích, nyní ozdobené vánočními ozdobami a nechyběl ani vánoční stromek.

„Tak, prosím.“ Žena přede mě postavila talířek s koláčem, míchaná vejce se slaninou a hrnek kávy.
„Ale já chtěla jen ten koláč,“ ohradila jsem se.
„Drahoušku, jste jak proutek. Teď v zimě musíte trochu nabrat, abyste nezmrzla,“ radila mi ta dobrá duše.
„Ale…“
„Jen jezte,“ vyzvala mě a námitky vůbec nebrala v potaz. Chtěla jsem ještě něco říct, ale už byla pryč.

Až moc přátelské, pomyslela jsem si trochu kysele, ale pustila jsem se do toho.

Musím uznat, že to bylo dobré. Moc dobré. Spořádala jsem to všechno a ani přitom nemrkla. Kávu měli výbornou. Přidala jsem si do ní smetanu a trochu cukru, protože jinak to není ono, a byla spokojená. Sem ještě určitě zavítám. Nejspíš se stanu pravidelným hostem.

„Vidíte. Hodná holka,“ pochválila mě číšnice, když přišla odnést talíř.
„Bylo to moc dobré, děkuju.“
„Ste tu na výletě?“ zajímala se, když si rovnala nádobí na tác.
„Ne, jsem tu na prázdninách. Bydlím v tom…“
„Vy budete v baráku po paní Hamptonové. Slyšela sem, že ho koupili nějaký Američani.“
„Pokud je to ten dům za vsí, tak ano,“ usmála jsem se.
„Je to moc hezkej dům, starej. Tak si to tu užijte, drahoušku, a kdybyste cokoliv potřebovala, tak se na mě obraťte. Jsem Annie Fitgeraldová,“ představila se mi a natáhla ke mně ruku s baculatými prsty.
„Olívie Cullenová, těší mě.“ Začala jsem hledat peněženku, abych zaplatila snídani, ale zarazila mě.
„To nechte, dnes to je na účet podniku. Ať se vám tu líbí.“
„Ale to nejde,“ namítala jsem.
„Jakýpak nejde. Co řeknu já, to platí a hotovo. Mějte se, slečno Cullenová,“ loučila se.
„Olívie,“ opravila jsem ji a s úsměvem od ucha k uchu se zvedla.

Zvoneček zazvonil a dveře se za mnou s klapnutím zavřely.

Žádná divná Cullenová. Tady jsem Olívie Cullenová, se kterou se lidi normálně baví. Bylo to příjemný pocit.


Olívie je konečně spokojená. Snad jí to vydrží co nejdéle.

Jinak bych vám chtěla poděkovat za komentáře a samozřejmě poprosit o další. Chápu, že většina lidí už na Oheň a led zapomněla, ale byla bych ráda, kdyby ti, co čtou, napsali svůj názor. Popřípadě pokud se vám to nelíbí, tak proč, abych věděla, jestli to třeba nemám upravit. Díky.:)


3. kapitola ɷ SHRNUTÍ ɷ 5. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Oheň nebo led - 4. kapitola:

 1 2   Další »
13. Jana S
26.03.2014 [17:02]

Úžasná povídka Emoticon . Hezky napsaná a skvěle píšeš Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17.11.2011 [22:27]

Empress Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. Kačka
17.11.2011 [18:45]

Emoticon Emoticon Emoticon

10. Jula
18.09.2011 [22:07]

Oheň a led jsem měla moc ráda a určitě jsem na něj nezapomněla Emoticon
Za pokračování jsem vděčná a užívám si ho Emoticon Emoticon

9. Scherry
18.09.2011 [19:36]

Mě se líbí Emoticon Emoticon Emoticon těším se na další kapitolku Emoticon Emoticon Emoticon

18.09.2011 [14:52]

NoemiVolturiCullenJe to krásne, dokonale jej závidím. Tak krásne si to popísala, až som sa tam videla s ňou. Emoticon Tvoju poviedku Oheň a led som milovala. A začínam si zamilovávať aj túto poviedku. Je neobyčajná a originálna. Emoticon

17.09.2011 [23:01]

SemiskaJe ráda, že chvilku může být sama sebou a nikdo o ní nic neví. Chovají se k ní všichni hezky bez nějakého strachu z toho, kdo je. Jsme ráda za ní. Takové prázdniny přinášejí mnoho dobrodružství. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Anulinek00
17.09.2011 [22:00]

to bylo úžasý Emoticon moc se mi tato povídka líbí a nemůžu se dočkat až bude další kapitolka Emoticon Emoticon je tak dál Emoticon

17.09.2011 [20:39]

ShindeenMně se to rozhodně líbí. A moc! Emoticon Emoticon
Z téhle kapitoly dýchala naprosto úžasná pohodička, a - i když jsem si ještě dneska užívala letního dne -, teď jsem si naprosto dokonale uměla vybavit tu krásnou, zimnou vánoční atmosféru. Emoticon
Jsem ráda, že se Olívie konečně cítí takhle krásně. Doufám, že jí to vydrží. Nebo že potká někoho, s kým se bude cítit ještě líp. Emoticon Emoticon
Byla to dokonalá kapitola a už teď se nemůžu dočkat té další. Jak to asi bude pokračovat? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17.09.2011 [19:41]

Lenka326To vypadá tak idylicky, zasněžený anglický venkov, vůně a atmosféra Vánoc, malebný domek, nevadí jí ani hromady sněhu pod koly (za to má můj obdiv), hodní lidičkové....
Jsem zvědavá, co se bude dít. Ale stejně smekám před ní i Cullenovými, že ji poslali samotinkou tak daleko, co kdyby se jí něco stalo, je v tom domku sama a zranitelná je skoro jako každý ubyčejný člověk. Ale přeju jí, ať si ten oddech od rodiny užívá co nejlíp.
Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!