Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 47. kapitola

20.10.2010 (12:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 7133×

47. kapitola

Isabella

„Bell, mysli na El. Dokážeš to, kvůli ní. Jsi silná,“ pokračoval. Trochu jsem se uvolnila. Ano, kvůli El to dokážu, musím.

Vyprostila jsem se Edwardovi a propletla naše prsty. Zvládnu to. Ten oheň, oheň! Ne Bello, jen se tady projdeš a bude to. To zvládneš, přesvědčovala jsem se.

Udělala jsem jeden krok a snažila se normálně dýchat. Edward, El, Edward, El… ano, kvůli nim to udělám. Šli jsme s Edwardem pomalu po cestičce, Emmett s Jasperem nás následovali a házeli po sobě sněhové koule. Edward mě rozptyloval, vyprávěl mi všechno možné. Poslouchala jsem ho jen na půl ucha. Než jsem se nadála, prošli jsme celým parkem. Ještě nás čekala cesta zpátky. Jasper na mě povzbudivě mrkl, Emmett mě poplácal po zádech a Edward jemně políbil.

Zpátky už to nebylo tak hrozné. Oheň jsem docela zvládala a procházku si nakonec celkem užila. Když jsme nasedli zpět do auta, neuvěřitelně se mi ulevilo. Zvládla jsem to, dokázala jsem být mezi lidmi a nikomu se nic nestalo. Vím, bylo to venku a nebylo jich tam moc, ale přece jen to byl dobrý začátek.

A tak jsem se konečně mohla seskat s El. Nemohla jsem se dočkat, až přijde. Doslova jsem nadsedávala na sedačce, Emmetta jsem co pět minut posílala, aby pro ni už zajel, a když konečně odjel, napínala jsem sluch, abych ho zase slyšela přijíždět. Všichni ze mě měli srandu. Za to jsem se na ně mračila a vyplazovala jazyk, což je ještě více rozesmálo.

„Lásko,“ snažil si mě Edward udobřit, „přece by ses na mě nezlobila. Jsi tak roztomilá, když jsi nervózní.“ Sklonil se a políbil mě. Tím jsem zapomněla na všechno. Poddala jsem se jeho polibkům, a kdyby se neozvalo odkašlání, zašli bychom ještě dál.

„Pardon,“ omluvila jsem se, a kdyby to šlo, zrudla bych jak rak. Naštěstí jsem této nepříjemnosti do budoucnosti ušetřena. Slyšela jsem, jak se Jasper s Alice uchechtli. Esmé se přívětivě usmívala a Carlisle dělal, jakože se nic nestalo, aspoň někdo.

Konečně jsem zaslechla přijíždět auto, bylo ještě daleko, ale rychle se přibližovalo. Narovnala jsem se v zádech a celá se napnula. Edwardova dlaň mi přejížděla po zádech.

„Co když to nezvládnu?“ pípla jsem. Moje jistota, že sestře rozhodně neublížím, byla ta tam. S jejími přibližujícími se kroky se mi stahovalo hrdlo. To nezvládnu.
„Bello, zvládneš to. Jsi silná. Je to tvoje sestra, uvidíš, že to bude v pořádku. Budu pořád u tebe. Nic se nestane,“ uklidňoval mě.

Rosalie vstala a šla otevřít. Tu vůni jsem ucítila hned. Krk mi hořel. Je to El, opakovala jsem si. Tiskla jsem se k Edwardovi, hledajíc u něj oporu.

El vešla… skoro jsem nedýchala. Nemohla jsem z ní spustit oči.

„Bello,“ vydechla. Stoupla jsem si a popošla pár kroků. Edward mi byl v patách. Zastavila jsem se pár kroků před ní a zkusila se nadechnout. Bylo to těžké, ale musela jsem to zvládnout.
„El,“ zašeptala jsem, ani nevím, jestli mě slyšela. Zatnula jsem zuby a šla ji obejmout. Musela jsem to udělat. Opatrně jsem ji stiskla v náruči, bála jsem se, abych jí nějak neublížila. Trochu mě překvapilo její břicho. Nepřipadalo mi, že by ztloustla. Trochu jsem se odtáhla a prohlédla si ji. Pod tlustou zimní bundou nebylo nic vidět.

„Tak ráda tě vidím,“ řekla a celá se rozzářila.
„Já tebe taky.“ Pořád jsme na sebe jen koukaly. Už to je pěně dlouho, co jsme se viděly naposledy. Mým výborným zrakem jsem ji viděla lépe než kdy dřív. I když vypadala trochu jinak, jasnější, krásnější, byla to pořád El, moje sestra.

„Co kdyby sis sundala tu bundu, je tu dost teplo,“ navrhla Rose s pousmáním. El se ode mě odtrhla a s Rosiinou pomocí si bundu odložila. Vykulila jsem oči. Může se upír dostat do šoku?

El neztloustla, El byla těhotná.

„J-jak,“ koktala jsem a ukazovala na břicho.
„Neříkej, že nevíš,“ ušklíbla se. Samozřejmě, že vím, ale nějak jsem tomu nemohla uvěřit. Neustále svobodná El, El, která si užívala života, bude teď mámou. A s kým to dítě má? Myslela jsem, že je blázen do Joshe. Byla jsem docela zmatená.

„Co kdybychom se posadili?“ řekla Esmé. El si sedla na gauč vedle mě, z druhé strany měla Emma, asi jako ochranu, ostatní seděli na křeslech, nebo postávali. Jak jsem zjistila, tak je pro upíra naprosto běžné stát. Sezení je jen hra na lidi.

„Tak povídej,“ vyzvala jsem jí.
„No, já…“ váhala.
„El, mě to říct můžeš,“ přesvědčovala jsem jí.
„Rodino, pojďte se mnou, musím vám něco ukázat,“ řekla z ničeho nic Alice. „El s Bellou si zatím popovídají.“
„Ale,“ začal Emmett, jenže Alice jen mávla rukou a už všechny táhla ven. Trochu ve mně zatrnulo. Co kdyby… ne. Byla jsem si jistá, že El neublížím. Edward mě krátce políbil a zašeptal, že nebude daleko.

Když byla místnost prázdná, znovu jsem se věnovala sestře.
„Tak a jsme tu sami. Chci slyšet všechno. Kdo je otec, jak se to tak najednou stalo a tak dále.“ Joshe jsem nezmínila. Nechtěla jsem ranit její city. Nevěděla jsem, jak to teď má.
„Jak jsme byli o prázdninách v Londýně, potkali jsme tam náhodou Joshe. Uvědomila jsem si, že jsem se k němu nechovala nejlíp a tak jsem to chtěla napravit. Sblížili jsme se, hodně. Pak přišla zpráva, že tě mají Volturiovi a všichni ti jeli pomoct. Já jela s Rose domů. Začalo mi být špatně, byla jsem unavená. Carlisle mě vyšetřil a zjistil, že čekám dítě. Josh je otec.“

Panebože. Ona čeká dítě s Joshem. Já ji připravila o přítele, milence a to dítě o otce. Co jsem to provedla.

„Bell, ty za nic nemůžeš. Udělala bych pro tebe to samé. Nepopírám, že mi chybí a moc. Ale já ho získám zpátky, ještě nevím jak, ale dokážu to.“ Zněla přesvědčeně. Moc bych jí to přála.

„A co doma? Jak se má táta?“ vyptávala jsem se dál, ale tentokrát na jiné téma.
„Je teď někde s kolegou. Je to teď těžký. Moc nemluví, ale z miminka má radost. Opravdu mě tím překvapil, čekala jsem, že bude vyvádět, ale on byl rád.“
„Tak to koukám,“ usmála jsem se.

Ještě nějakou dobu jsme si živě povídaly. Bylo tolik co říct. Nemohla jsem pořád uvěřit tomu, že tu mám El vedle sebe. Byl to super pocit. Konečně jsem byla dokonale šťastná a navíc budu tetička.

Elizabeth

Seděla tam. Byla nádherná. Vlasy měly sytou tmavě hnědou barvu, oči byly naopak zlatavé, takové jaké měli ostatní Cullenovi. Byla teď stejně bledá jako oni. Zírala jsem na ni a ani nemrkla. Musela jsem působit směsně.

Bella vstala, Ed s ní, nejspíš je dozorce, aby se něco nestalo. Sestra přišla až ke mně a naprosto mě překvapila tím, že mě objala. Nejdřív jsem se lekla, to ano, přeci jen je novorozený upír. Ale pak jsem s k ní víc přitiskla a pevně ji stiskla rukama. Do očí se mi nahrnuly slzy. Na tohle jsem čekala tak dlouho.

Dost ji překvapilo mé těhotenství. Přesně to jsem měla v plánu. Byla jsem ráda, že nám Cullenovi nechali chvilku soukromí, abychom si mohly nerušeně promluvit. Mluvily jsme o všem, o dítěti, tátovi, jejím novém životě. I když jsme si často telefonovaly, měli jsme si pořád co říct.

Tohle jsou nejkrásnější vánoce, jaké jsem kdy zažila, napadlo mě.

Zakručelo mi v břiše. Hned na to se objevila Esmé a podávala mi talíř s jídlem. Pořád jsem jedla, za chvíli budu jako koule, fakt.

Než jsem skončila, vrátili se i ostatní s výjimkou Alice a Jaspera. Když jsem se ptala, kde jsou, zamrkal na mě Emmett takovým způsobem, že jsem s vyptáváním rychle skončila. Nemusím vědět všechno, že.

Emmett pustil Grinche, Esmé zhasla všechna světla a nechala zapnuté jen žárovičky na stromečku. Bylo to příjemné. Klid a pohoda, přesně takhle jsem si představovala vánoce. Kdyby tu byli ještě další dva lidi, jeden člověk a jeden upír, nechybělo by mi vůbec nic.

Oči se mi zavíraly a zívla jsem. Opřela jsem se do polštářů na gauči a snažila se to dokoukat. Nepovedlo se. Usnula jsem.

„El.“ Někdo do mě šťouchl. Zamručela jsem.
„El, vzbuď se.“ Otevřela jsem nejdřív jedno oko, pak druhé. Nade mnou se skláněla Alice.
„Co je?“ zavrčela jsem. Vždyť je ještě tma. Proč mě budí? Neví, že budoucí matky musí mít dostatek spánku.
„Něco pro tebe mám,“ řekla a usmívala se jak blázen.
„Kolik je hodin?“
„Minuta po půlnoci,“ oznámila mi, jako by se nechumelilo.
„Cože?“
„Je Boží hod, a já pro tebe mám první dárek,“ triumfálně se na mě podívala.
„A to nepočká do rána?“ brblala jsem.
„Ale ono už je ráno.“ Hahaha. Překvapilo mě, že jsem v posteli. Poznala jsem pokoj Alice a Jaspera. Kolik nocí jsem v něm už strávila? To se ani nedá spočítat.
„El, posloucháš mě?“ rozčilovala se Alice.
„Promiň, co jsi říkala?“
„To jsi vždycky tak nesoustředěná?“ mračila se. Ne asi.
„Jen když mě někdo bezdůvodně vzbudí uprostřed noci,“ odvětila jsem a pořádně se na ni zašklebila.
„No tak promiň,“ urazila se. „Nechám tě spát, tvoje smůla.“ Div, že na mě nevyplázla jazyk. Otočila se na podpatku a zamířila ke dveřím.
„Tak Alice, přece by ses nezlobila,“ snažila jsem se jí usmířit. Nemusela jsem se moc snažit. Než jsem se nadála, byla zase u mě.
„El, hlavně se moc nelekni, jo?“ nabádala mě. „Mysli na…“ Rukou ukázala na mé bříško.
„O co jde?“
„Můžeš,“ řekla docela potichu. Co to má být? Alice se dívala ke dveřím a tak jsem její pohled následovala. Na chodbě se svítilo, kdežto v pokoji byla docela tma. V oblouku dveří se objevila vysoká postava a zastavila se. Pokoušela jsem se zaostřit, ale šlo to dost těžko. Osoba vešla do pokoje a přede mnou se pomalu vynořovaly známé rysy. Moje srdce se rozběhlo závratnou rychlostí. Skoro jsem nemohla dýchat. Byl to opravdu on?!

Trochu neohrabaně jsem se vymotala z peřiny a stoupla si. On jen stál a sledoval mě. Na tváři se mi střídalo tolik emocí. Radost, překvapení, šok.

„Joshi.“ Vběhla jsem mu přímo do náruče. Pevně jsem ho objala a přitiskla se k němu. Hlavu jsem mu zabořila do hrudi a rozplakala se. On se vrátil! Křičelo moje já. Je zpátky, bude se mnou a s naším dítětem.

„Bee, lásko,“ šeptal mi do vlasů. Chtěla jsem ho políbit, ale odtáhl mě od sebe na délku paží a pozorně si mě prohlédl.
„Bee, ty jsi…“ nedořekl. Tvářil se dost vyjeveně.
„Ano, čekám dítě. Naše dítě.“
„Naše dítě?“
„Ano.“ Vzala jsem jeho dlaň a položila si ji na bříško.
„To není možné,“ kroutil hlavou.
„Je to možné, jak vidíš,“ přesvědčovala jsem ho.
„To je naše…“ vydechl. Kývla jsem. Nečekaně se vrhnul na mé rty a nedočkavě mě líbal. Až moc ochotně jsem se zapojila. Byla jsem tak šťastná.

Spadli jsme na postel, ale ani tak jsme se neoddělili. Nevím, kdy Alice odešla a co všechno viděla, ale bylo mi to upřímně šumák. Po malém přemlouvání mě Josh dovedl ke hvězdám a já mu celá blažená usnula v náruči.

Vzbudily mě chladné doteky na mém břiše. Nejdřív jsem se lekla, ale pak jsem zpozorovala Joshe, který mi krouživými doteky hladil moje obnažené bříško.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ řekl, aniž by se na mě podíval. Políbil mě na holou kůži a podíval se na mě. „Miluju tě.“
„Taky tě miluju. Chyběl jsi mi, strašně moc,“ přiznala jsem se.
„Ty mě taky, ale já to musel udělat. Promiň mi to. Vím, co jsem ti slíbil. Moc se omlouvám.“
„Nic se neděje, hlavně, že už jsi tu. Budeme spolu a našim miminkem, navždy,“ těšila jsem se. V duchu jsem si malovala obrázky, jak sedíme všichni na zahradě, jak Josh chová naše mimi. Bylo to nádherný. Já se radovala, ale Joshovi poněkud ztuhnul úsměv na tváři.
„Bee, musím ti něco říct.“ Díval se na mě vážně, bez úsměvu. Vyděsilo mě to. S pořádnou ranou jsem z toho růžového obláčku, na kterém jsem se vznášela, spadla na zem.
„O co jde?“ zeptala jsem se opatrně a nejspíš to ani nechtěla vědět.
„Lásko, já vím, že ti to ublíží. Dělám to hrozně nerad, ale musím ti to říct. Víš, já se nevrátil na pořád.“

Isabella

El usnula uprostřed filmu, tak jí Emmett odnesl do postele. Přitulila jsem se k Edwardovi a konečně vydechla. Dokázala jsem to.

„Věděl jsem to,“ zamumlal Edward, jakoby věděl na, co myslím.
„Děkuju.“
„Za co?“ podivil se.
„Za to, že mi věříš. Že jsi tu se mnou, že jsi.“ Byla jsem najednou nějaká dojatá.
„Lásko, miluju tě.“

„No tak, nechte si to na potom,“ drcnul do nás Emmett. Vyplázla jsem na něj jazyk a táhla Edwarda k němu do pokoje. Jsou přece vánoce, tak si je hodlám užít se vším všudy.

---

Uvolněně jsem ležela na Edwardovi, když se dole strhl povyk. Zaslechla jsem hlas Alice a Jaspera a až sem k nám se dostal pach cizího upíra. Okamžitě jsem byla na nohou, blesku rychle jsem se oblékla a sebe i Edwarda obalila štítem.

„Bell, to nic. Je to přítel,“ klidnil mě Edward. Stále jsem váhala, co když…
„Miláčku, nic se neděje. Pojď, budeš mít radost.“

I když nerada, tak jsem štít stáhla a s Edwardem po boku sešla dolů. Vedle Alice stála až moc známá postava. To snad není možné!

„Joshi,“ křikla jsem a běžela ho obejmout. „Co tady děláš? Jak ses sem dostal?“
„To je na delší vypravování. Všichni mi hodně pomohli.“
„Tys to věděl?“ otočila jsem se na Edwarda. S úsměvem pokrčil rameny a objal mě kolem pasu. „Proč jste mi nic neřekli?“ zlobila jsem se. Mohla jsem jim třeba nějak pomoct.
„Mělo to být překvapení,“ hájila je Alice.
„To se vám povedlo. Jsem tak ráda, že jsi tu. Je mi líto, že jsi tam musel kvůli mně zůstat….“
„To je dobrý Bell,“ přerušil mě.
„Ne, to není dobrý. Chci ti moc poděkovat. Vážně.“ Dala jsem mu pusu na tvář. Pak k němu přistoupil Edward. Už jsem se bála, že zase začne, ale místo toho si s ním podal ruku. Josh ji přijal a potřásli si. Měla jsem z toho dobrý pocit.

Pak jsme si povídali. Hodně. Josh se samozřejmě vyptával na El, tak jsem mu hned chtěla vyklopit tu novinku, ale Rose mě zarazila a začala mluvit o tom, jak jsme se dneska po dlouhé době sešly a tak.

„Jak ses vůbec dostal ven?“
„Jak říkám, Cullenovi mi pomohli. Promluvili s Arem,“ vysvětlil.
„A on tě jen tak nechal jít?“ divila jsem se. K Arovi mi to nesedělo.
„Nechal, ale pod jednou podmínkou.“
„A to je?“ postrčila jsem ho.
„Že se zase vrátím.“
„Cože? To nemyslíš vážně?“ On se tam nemůže vrátit. Musí zůstat tady. Je tu El, jeho dítě, já.
„Mám povoleno zůstat tu týden. Pak musím zpátky. A zase se ukážu v létě. Mám dva týdny v roce na to být s vámi. A i za to jsem vděčný.“ Koukala jsem jak vyoraná myš. Tahle dohoda mi přišla nahlavu. Proč na to přistoupil? Měl tam odtud odejít napořád.

Hodiny nad krbem odbily půlnoc.
„Dost řečí,“ zakončila náš hovor Alice. „Joshi pojď se mnou.“ Ještě jednou se na mě podíval, a když procházel kolem, stiskl mi rameno.

Alice ho odvedla nahoru, nejspíš za El.

Koukla jsem na Edwarda, ten si mě starostlivě měřil.

„Jinak to nešlo, zkus to pochopit,“ žádal mě. Ano, nic jiného nezbývalo. Musím to pochopit. Ale možná měl pravdu, lepší je dva týdny, než nic. Ale co na to řekne El? Zase další starosti, problémy, smutek. Proč nemůže být jednou něco úplně v klidu.

Elizabeth

Takže mám dva týdny. Jeden teď a druhý asi za půl roku. To už bude miminko na světě. Byla jsem z této informace smutná, ale přesto ne zklamaná. Když jsem si uvědomila, v jaké byl situaci, došlo mi, že by ho Aro nenechal jít jen tak. Můžu být ráda, že mám aspoň to. Taky jsem ho nemusela už nikdy vidět. Všichni se divili, jak dobře jsem to vzala. Rozhodla jsem se, že si chci ten týden s ním pořádně užít a nemyslet na budoucnost a tak jsem se tím řídila.

Byli jsme spolu nakoupit nějaké věci pro miminko, milovali jsme se, povídali si, trávili jsme spolu veškerý čas, který se neuvěřitelně rychle krátil.

Silvestr přišel až moc brzo. Celý den jsem byla smutná a tak trochu přešlá mrazem. Josh se mě snažil rozptýlit a musím přiznat, že se mu to chvílemi dařilo.

„Pět, čtyři, tři.“ Všichni odpočítávali zbývající vteřiny do začátku nového roku. A do konce tohohle úžasného týdne. „Dva, jedna. Šťastný nový rok,“ ječel Emmett, jakoby to zažíval poprvé. Se všemi jsem si popřála a pak se nechala Joshem odtáhnout před dům. Byla zima, všude byly hromady sněhu, a přesto bylo jasno a na nebi zářily hvězdy.

„Bee, moc tě miluju, vás oba. Tohle byl nejkrásnější týden mého života.“
„Pro mě taky,“ pípla jsem. Opět se mi draly slzy do očí. Nesmíš brečet, nakazovala jsem si. Ještě ne!
„Chtěl bych udělat něco, aby všichni věděli, že patříte jenom mě. Bee, vezmeš si mě?“ zeptal se.

Slzy přetekly přes okraj a namokřily mi tváře. On si mě chce vzít? Panebože.

„Miluju tě a rád bych s tebou strávil zbytek existence, jestli o to budeš stát,“ řekl trochu nejistě. Patrně ho má mlčenlivost zaskočila.
„Ano.“ Široce se usmál a vroucně a neuvěřitelně něžně mě políbil. Z kapsy saka vytáhl černou sametovou krabičku s nádherným prstýnkem, který mi padl jako ulitý.

„V létě bude svatba,“ křikla Alice a i s rodinou se k nám hrnula.

---

Sledovali jsme ohňostroj, zády jsem byla opřená o Joshe a on měl ruce na mém bříšku. Bella se tulila k Edwardovi, Esmé k Carlislovi a holky koukaly na své milé, kteří umě – po tolika letech není divu – odpalovali jednu rachejtli za druhou. Povedlo se jim to.

Když vystřelila poslední barevná rachejtle, otočil mě Josh čelem k sobě a dlouze políbil. Věděla jsem, že je to náš poslední polibek na hodně dlouhou dobru, tak jsem to natahovala, co to šlo. Nechtěla jsem se ho pustit, ani když mi docházel vzduch. Obava, že odejde, byla příliš velká. Ale stejně jsem tomu nezabránila a se slibem návratu zmizel.

Věřila jsem mu. Za půl roku tu na něj s naším potomkem budu čekat.

KONEC

Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Poslední díl je za Vámi. Nějak nemůžu uvěřit, že jsem napsala 47 dílů. Moje nejdelší povídka. Psala jsem ji něco málo přes 4 měsíce, popsala jsem 210 stránek, které dohromady obsahují 2989 slov. Za celou povídku jste mě odměnili 2076 komentáři. Wau. Moc a moc Vám za ně děkuju. Děkuju každému, kdo povídku komentoval, kdybych tu měla každého zvlášť vyjmenovat, byli bychom tu hodně dlouho, takže děkuji obecně a každý víte, zda to patří Vám.:) Potom bych taky chtěla poděkovat všem čtenářům a lidem, kteří mi sem tam poradili co dál. Ne vždycky to šlo samo. Jak víte párkrát jsem se do toho pořádně zamotala, ale doufám, že jsem to úspěšně rozpletla a povídka se Vám líbila.

Co říct na konec? Doufám, že závěr proběhl podle Vašich představ. Řekla bych, že požadovaný Happy End se konal.:)

Epilog nebude, řekla bych, že tenhle konec je ideální a je na každém, jak si představí, že to probíhalo dál.

Takže ještě jednou děkuju a těším se, že se zase sejdeme u nějaké mé povídky.:)

46. kapitola SHRNUTÍ

Pokračování OHEŇ NEBO LED

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 47. kapitola: