Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 46. kapitola

Oheň a led - 46. kapitolaA je tu předposlední kapitola. Co k ní říct... uvidíme, možná spíš přečteme si, reakci Charlieho na Elino těhotenství a taky se mrkneme za Bellou. Jinak Vám chci poděkovat za komentáře, mám z nich velkou radost. :)

46. kapitola

Elizabeth

„Tati, já… já jsem… čekám dítě.“ Táta vykulil oči a mlčel. Seděla jsem a mlčky čekala, co se bude dít. Myslela jsem, že vyletí, bude nadávat, ale tahle varianta mě nenapadla.

Seděl bez pohnutí ještě několik dlouhých sekund. Byla jsem z toho dost nervózní.

„Tati?“ oslovila jsem ho opatrně.

„To je skvělé,“ řekl najednou a po dlouhé době se usmál.

„Cože?“

„Konečně nějaká dobrá zpráva. Ze mě bude děda,“ řekl a zdál se trochu v šoku. Vrhla jsem se mu kolem krku, obličej jsem si skovala do jeho ramene a brečela. Byla jsem ráda, že to vzal tak dobře, moc a moc ráda.

„No tak, no tak,“ poplácal mě po zádech, viditelně nesvůj z mého projevu emocí, ale já si nemohla pomoct, to ty hormony.

Opět jsem se vzorně usadila vedle Alice, která se zdála z vývoje celé situace dojatá.

„A kdo,“ odkašlal si. „Kdo je otec?“

„Ehm.“ Co na to říct. Je to upír, ale právě je v gardě upířích vládců. To asi ne. „Jeho otec, by si tu přál být, ale nemůže. To je všechno, co ti můžu říct.“ Doufala jsem, že už v tom nebude šťourat. Naštěstí táta není z těch, kteří by se pátrali po nepříjemnostech, takže stočil řeč jinam.

„Jeho? Takže to bude kluk?“ zajímal se.

„Ještě je brzo na to určit to. Myslela jsem jeho, jako miminka,“ vysvětlila jsem.

„Aha, ale stejně bych si přál vnuka. Mohl bych se s ním dívat na fotbal…“

Proč si všichni plánují budoucnost s mým, ještě ani nenarozeným dítětem? Alice a Rose se těší, jak ho budou rozmazlovat a nakupovat mu, Esmé mu chce vařit, Jasper s Emmettem ho plánují naučit spoustu rošťáren a táta se s ním bude dívat na fotbal. Co zbyde na mě?

Já budu máma, nejdůležitější osoba jeho života. Budu ho milovat jako nikdo jiný, budu ho hýčkat a zajistím mu dobrý život. Nedovolím, aby někdy trpěl. A když budu mít velké štěstí, budu k tomu mít na pomoc Joshe. Pořád pevně doufám, že se vrátí. Musí!

Čas plynul a nic se nedělo. Každý den jsem se ptala na to, jak dostanou Joshe ven, ale nikdo mi nedokázal odpovědět. Začala jsem přemýšlet, co bych pro to mohla udělat já sama. Je možné, že kdybych před Ara předstoupila s Joshovým dítětem v lůně, slitoval by se?

Představila jsem si před sebou jeho nekompromisní, olivově zbarvený obličej a celá se roztřásla. On by ho nepustil, to jsem věděla naprosto jistě.

„Tak co teď?“ zeptala jsem se svého bříška. Byla jsem ve čtvrtém měsíci a břicho se mi zakrývalo dost těžko, takže ve škole jsem šla s pravdou ven. Stalo se to, co jsem očekávala. Zkoumavé pohledy, šeptání za zády, někdy i přímo přede mnou, ale vydržela jsem to se vztyčenou hlavou. Za své dítě jsem se nestyděla, naopak, byla jsem na něj hrdá.

Pohlaví miminka jsem si říct nenechala, chtěla jsem to mít jako překvapení. Takže jsem každý večer před usnutím vymýšlela jména. Jedno pro holčičku, jedno pro chlapečka. Holčička bude Olívie, a pokud to bude kluk, tak to bude Oliver. Jména to byla podobná a mně se moc líbila.

Sáhla jsem po telefonu, abych zavolala Belle. Moc se mi po ní stýskalo. Ani dlouhé telefonáty mi nemohly nahradit její přítomnost. Blížily se vánoce, první vánoce bez Belly. Budu sama s tátou. Živě jsem si to dokázala představit. Sedíme u jednoho stolu, vrtáme se v talířích a společně mlčíme. Pak si řekneme dobrou noc, ráno se v devět sejdeme u stromečku, rozbalíme dárky, poděkujeme si a bude to. Konec, šlus, hotovo. Žádné radostné vyhlídky.

„El,“ vyhrkla Bella do mluvítka.

„Ahoj, jak se máš?“

„Dobře, právě jsem ti chtěla zavolat. Mám pro tebe dobrou zprávu,“ řekla.

„O co jde?“ Co může být dobrá zpráva? O jedné bych věděla, ale nechtěla jsem si dělat zbytečné naděje.

„O vánocích se uvidíme.“

„Vážně?“ vykřikla jsem radostně.

„Ano, tedy pokud splním Edwardův test a já udělám všechno proto, aby se to povedlo. Moc bych tě chtěla vidět.“ Optimismus jí přímo čišel z hlasu.

„I já tebe. Mám pro tebe malé překvapení,“ naznačila jsem. Bella o mém těhotenství stále neměla ani páru, tohle bude skvělá příležitost jí to oznámit.

„O co jde?“ vyzvídala.

„Jak jsem řekla, je to překvapení.“

„Ty seš. Moc se na tebe těším. Užijeme si to jako za starých časů,“ slibovala. „Co táta? Jak se má?“ ptala se.

„Ujde to, je pořád v práci…“ Táta buď pracuje, nebo sedí u televize a dívá se na baseball nebo něco takového. Občas se zeptá na dítě, jinak spolu moc nekomunikujeme. Je mi líto, že už k sobě nemáme takový vztah jako dřív, ale po smrti Belly to jde všechno do háje.

V zámku zachrastily klíče, ani jsem si neuvědomila, kolik je hodin.

„Musím jít,“ oznámila jsem jí.

„Brzo se uvidíme. Měj se.“

„Ty taky a pozdravuj Eda,“ rozloučila jsem se.

Eda jsem občas vídala, chodil ke Cullenům na rodinné porady, jak to nazýval Emmett, kterých jsem se já měla zakázáno účastnit. Prý abych se zbytečně nerozrušovala. On věděl, jak to se mnou je, ale slíbil, že Belle nic neprozradí, těšila jsem se, že ji překvapím.

Zvedla jsem se a šla připravit něco k večeři.

„Ahoj,“ pozdravila jsem tátu.

„Ahoj El,“ usmál se. Odložil bundu, boty a pouzdro se zbraní a přesunul se do obýváku k televizi. Povzdychla jsem si, pořád stejný.

---

Vánoce, vánoce přicházejí… Tak to už neplatí. Vánoce jsou tady. Štědrý den zaklepal na dveře a já se nemůžu dočkat večera. Po večeři, kterou jsem po sebe a tátu ukuchtila, pojedu k Cullenům, kde bude nejspíš Bella. Sama jsem nevěděla, jak to dopadne. Táta byl domluvený s kolegou z práce, takže jsem nemusela mít špatné svědomí z toho, že bude doma sám.

Den se neuvěřitelně vlekl. Neměla jsem do čeho píchnout, chodila jsem od ničeho k ničemu. Trochu jako zbloudilá ovce, jak mě označil táta, který se díval na televizi, a já mu už po několikáté přešla před obrazovkou.

Nejdřív jsem počítala hodiny, pak minuty a nakonec i vteřiny.

Pátá hodina přece jenom odbila a já s tátou zasedla k večeři. Krocan by pro nás dva byl moc velký, tak jsem udělala kuře. K tomu brambory, fazolky a podobné dobroty. Najedla jsem se opravdu hodně, ale říkala jsem si, že se tak cpu proto, že jím za dva.

Nádobí bylo umyté, táta na odchodu a já nachystaná. Emmett slíbil, že mě přijde vyzvednout. Nemohla jsem se dočkat.

Před domem zatroubilo auto a já tak pospíchala, že jsem se málem rozmázla na namrzlých schodech. Ještě štěstí, že mi společníka dělal upír s rychlými reflexy, jinak nevím. I přes mé protesty mě vzal do náruče a pustil teprve, když jsem bezpečně seděla na sedadle. Prý nemůže dopustit, abych Emmettkovi ublížila. Stále se naivně nevzdává naděje, že se to dítě bude jmenovat po něm.

Sotva jsme vyjeli, už mě tahal ven. Jezdil jak blázen a to i v takovémto počasí. Jak říkám, ještě že je upír. Dveře se otevřely a naproti mi přišla Rosalie.

„Veselé Vánoce,“ popřála mi a pohladila po bříšku. Dělal to tak skoro každý z jejich rodiny. Prý aby si na ně dítě zvykalo.

„Ahoj.“ Ustoupila, abych mohla pojít. Zhluboka jsem se nadechla a udělala krok pravou nohou. Třeba to pomůže.

 

Isabella

V upířím životě bylo všechno tak jiné, tak intenzivní. Moc se mi to líbilo. Noci, které jsem trávila s Edwardem, byly nejlepší v mém životě. Díky tomu, že už jsem nebyla tak křehká, padly všechny zábrany. Kdyby to bylo na mně, trávili bychom v posteli veškerý čas, nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na tu spalující vášeň. Edward byl však rozumnější a dokázal se víc ovládat, takže jsme také chodili na lov a spoustu dalších věcí. Lovili jsme poměrně často. Původně krvavě rudé oči postupně chytaly zlatavou barvu, až nakonec byly stejné jako Edwardovy. Když jsem tu změnu zaznamenala, ulevilo se mi, ta červená mě vážně děsila.

Ležela jsem s Edwardem na trávě před chatou a sledovala šedé nebe. Vypadalo to, že se každou chvíli spustí pořádný slejvák. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do zvuků lesa. Nesl se ke mně zpěv ptáků, slyšela jsem přešlapovat srny, zurčení potůčku a spoustu dalšího. Nikdy jsem si neuvědomila, že les tak moc žije.

V ten okamžik jsem si přišla šťastná, chyběla mi El a táta, ale jinak jsem měla všechno. Jenže jak jsem si vzpomněla na El, přišly s tím i vzpomínky na Joshe. Pořád jsem měla špatné svědomí. On odnesl něco, za co nemohl. Obětoval se jen kvůli mně. A teď zaručeně trpí. Do háje.

„Na co myslíš?“ vyrušil mě Edwardův tichý hlas.

„Na Joshe a El.“

„Lásko, ty za to nemůžeš. Už jsme to přece probírali,“ upřel na mě svoje oči. Ano, probírali jsme to a dokonce několikrát, ale nemohla jsem se těch výčitek zbavit. Obzvlášť, když stále nenašli, žádný způsob, jak ho osvobodit. Edward kvůli tomu chodil často domů. Radil se s ostatními, ale bezvýsledně.

Když byl pryč, nebyla jsem nikdy sama. Pokaždé někdo přišel a hlídal mě. Bylo to hlavně z toho důvodu, že mě Alice po přeměně přestala vidět, ani Jasperova schopnost na mě už nepůsobila. Hned se začalo zkoumat, proč to je a jednoho dne jsme na to přišli.

Cullenovi nás navštěvovali v chatě docela často, ale nikdy nechodili všichni, vždycky zůstával někdo poblíž El. Kluci se mnou dělali různé blbosti, hlavně tedy Emmett, on byl opravdu jak malý kluk.

Byla jsem zrovna doma sama. Edward odešel za rodinou, že prý musí něco vyřídit. Z nudy jsem si pustila televizi, dávali film, který mě docela zaujal, když jsem uslyšela nějaké divné zvuky a pak za mnou zasvištěl vzduch. Bleskově jsem se otočila. Dotyčný na mě padl plnou vahou, ale najednou byl na druhé straně místnosti.

„Bello, co to…“ začal Emmett, ale zarazil se a vyjeveně na mě zíral. Měl proč. Kolem se rozprostírala bublina, vypadala jako z vody, dokonce se podobně vlnila. Co to sakra je?

Emm vstal, přešel až k ní a dotkl se jí prstem. Bylo to, jakoby se dotknul přímo mě.

„Co to je?“

„Já nemám zdání,“ přiznala jsem. Vůbec se mi to nelíbilo. Už aby to bylo pryč. V tu chvíli se bublina rozplynula. To bylo vážně děsivý. „Co tady děláš?“ vyjela jsem na Emmetta. „Víš, jak jsem se lekla?“

„Všiml jsem si,“ řekl a rukama naznačil tu podivnost. „Možná bychom o tom měli někomu říct.“ Než jsme se stihli nějak domluvit, objevil se Edward. Všiml si, jak jsme zaražení a okamžitě se zajímal, co tu stalo. Když se to dověděl, volal Carlisleovi a pak jsme zkoušeli dostat to znovu ven. Párkrát se kolem mě zachvěl vzduch, ale to bylo všechno. Pak se do toho opět vložil Emm a opět bez mého vědomí, takže to šlo samo. Najednou všichni letěli a tvrdě přistáli na zemi. Ještě, že jsme to zkoušeli v lese na mýtině u chaty, protože jinak by nám chatička mohla taky spadnout na hlavu.

Carlisle z toho vydedukoval, že to bude něco jako obraný štít. Prý ho zatím nedokážu sama ovládat, čehož bych si bez jeho pomoci určitě nevšimla. Nejlíp to šlo, když jsem měla pocit, že jsem v nebezpečí. Což jsem se necítila moc často. Každý den jsem se učila svůj štít ovládat. Nejdřív jsem zaštiťovala jen sama sebe. Každý den to šlo lépe a lépe. Nakonec se mi podařilo vyvolat štít jen pouhou myšlenkou, naprosto bez problémů.

Poté jsme začali zkoušet, zda do štítu dokážu zahrnout víc než jednoho člověka, respektive upíra. A bylo to zase od začátku, hodiny dřiny, kdy jsem každého místo zakrytí odhodila. Nikdy jsem si nemyslela, že i jako upír budu trpět na únavu. Edward mě podporoval a při každém cvičení se nabízel jako pokusný králík, nechtěla jsem mu ubližovat, ale ujišťoval mě, že s ním ty pády nic nedělají. Doufala jsem, že nelže.

Čím víc jsem svůj štít ovládala, tím méně byl viditelný. Nakonec zprůhledněl úplně. Dokázala jsem zaštítit kohokoliv, ani jsem pod štítem nemusela být já, abych někoho skryla. Moc se mi to líbilo. Přišlo mi to jako užitečná vlastnost. Konečně jsem taky uměla něco zvláštního.

Kvapem se blížily vánoce a já se rozhodla, že bych se ráda sešla s El. Věděla jsem, že se dokážu ovládnout, už kvůli ní. Přemlouvala jsem Edwarda téměř denně, hučela jsem taky do Carlislea a nakonec si vydupala dohodu. Vezmou mě někam mezi lidi a já budu muset dokázat, že to zvládám. Samozřejmě jsem souhlasila. Večer předtím jsem se napila víc než normálně, to abych předešla jakýmkoliv nehodám.

Jeli jsme do velkého parku v Seattlu. Byla jsem dost nervózní. Nejen z toho, co na mě čekalo venku, ale taky z toho, že se mnou a Edwardem je i Emmett a Jasper. Copak mi vůbec nevěří? Nejistě jsem se podívala okýnkem ven. Jelikož bylo dopoledne a navíc pěkná zima, nebylo tu moc lidí. Lavičky byly prázdné, jen sem tam se objevil nějaký běžec. Pár důchodců se ploužilo po vyhrnutých cestičkách a v dálce se na dětském hřišti válely se sněhu malé děti.

„To bude v pořádku, miláčku,“ řekl Edward a stiskl mi ruku. „Jestli chceš, nemusíš tam chodit. Pojedeme domů.“

„Ne, já to zvládnu.“ Kvůli El, dodala jsem v duchu. Otevřela jsem dveře a vystoupila. Moji bodyguardi mě následovali. Opatrně jsem nasála nosem vzduch. Nejdřív to bylo v pohodě, bylo to skoro jako v lese, ale postupně se ke mně dostala ta nejkrásnější vůně, jakou jsem kdy cítila. Plameny v krku nabraly na intenzitě a celý mi ho spalovaly. První impulz byl utíkat a zjistit, co to tak nádherně voní, ale když jsem se jen trochu pohnula, Edward si mě strhl do náruče a pevně stisknul. Zabořila jsem obličej do jeho hrudi a snažila se trochu uklidnit. Jeho sladká vůně mi dovolila myslet i na něco jiného než…

„Bellou, soustřeď se,“ šeptal mi do ucha. „Vytěsni to z hlavy. Nemysli na to.“ To se mu snadno řekne, pomyslela jsem si. Jemu v krku nehoří oheň a jsem si jistá, že by ho ta nádherná vůně uhasila.
„Bell, mysli na El. Dokážeš to, kvůli ní. Jsi silná,“ pokračoval. Trochu jsem se uvolnila. Ano, kvůli El to dokážu, musím.


Jak už jsem zmiňovala v perexu, tohle je předposlední kapitola. Všimla jsem si, že komentářů rapidně ubývá, všichni už toho máme dost a chce to trochu změnu. Takže se příště můžete těšit na poslední kapitolu.:)


 

45. kapitola SHRNUTÍ 47. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 46. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!