Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 45. kapitola

Oheň a led - 45. kapitolaCo k této kapitole říct? Nechám, abyste si na ni udělali názor sami. Takže opět přeju příjemné čtení. Vaše zuzka88.

45. kapitola

Isabella

„Bello?“

Podívala jsem se po nositeli toho nádherného hlasu. Při pohledu na něj se mi zatajil dech.

Edward byl krásnější než kdy dřív. Jeho pokožka byla hlaďoučká už na pohled, oči měly zlatavou barvu, ale rozhodně sytější a jasnější, viděla jsem každý jeho vlásek. Bylo to zvláštní, ale líbilo se mi to.

Ještě jednou jsem pořádně zaostřila a všimla si divných bílých teček ve vzduchu. Mávla jsem rukou, abych je odehnala a lekla se, jak byl můj pohyb rychlý. Vyděšeně jsem se posadila.

„Bello, to je v pořádku,“ promluvil znovu Edward. „Jsi teď upír,“ vysvětlil.
„Upír?“ Překvapeně jsem zamrkala, tohle není můj hlas. Zní to jako cinkání rolniček.
„Ano, Aro tě přeměnil.“ Matně jsem si vybavila pobyt ve Volteře. Příchod Cullenových, rozhodnutí Joshe. A Ara, který se ke mně sklání. Všechno bylo pokryté mlhou, jako za záclonou.
„Vzpomínám si. Ach, Edwarde.“ Skočila jsem mu kolem krku, aniž bych ten pohyb zaznamenala a pevně ho stiskla.
„Bello,“ hekl Edward. Polekaně jsem od něj odskočila. Co se stalo?
„To nic, miláčku. Jen si teď hodně silná, silnější než já.“ Pomalu ke mně popošel, dal mi ruce kolem pasu a políbil na rty. Jen jemně, naše ústa se o sebe otřela, ale i tak jsem stihla postřehnout tu změnu.

Jeho kdysi ledové rty, byly teď teplé a stejně měkké jako ty moje. Neodolala jsem a přejela mu po nich ukazovákem. Můj prst už nekopíroval jejich tvar jako dřív, ale krásně do nich zapadnul.

Znovu jsem ho políbila, tentokrát trochu vášnivěji. Bylo příjemné nemuset dýchat, mohla bych se s ním líbat několik hodin, aniž bychom se od sebe odpoutali.

„Miluju tě,“ vyznal se mi, když přece jen opustil mé rty.
„Taky tě miluju.“

Znovu jsem se chtěla vrhnout na jeho ústa, ale nedovolil mi to.

„Měli bychom jít na lov,“ řekl. Ano, to pálení v krku. Dokud jsem se zabývala Edwardem, tolik jsem si ho neuvědomovala, ale teď. Jako by se mi tam rozhořel oheň.

Chytila jsem se za krk rukou.

„Za chvíli to bude lepší.“ Chytil mě za ruku a táhl za sebou. Utíkali jsme. Hodně rychle jsme utíkali. Konečně jsem se mohla Edwardovi v něčem rovnat. Z lovu samotného jsem měla trochu obavu. Nikdy jsem nic podobného nedělala.

Zastavili jsme se uprostřed lesa. Edward mi položil dlaně na ramena a zadíval se mi do očí.

„Nadechni se,“ řekl. Poslechla jsem a nasála do plic čerstvý vzduch. Byl sice čerstvý, ale prosycený ještě něčím, něčím, na co jsem dostala obrovskou chuť. Toužila jsem dostat se blíž a uhasit tu žízeň. Vytrhla jsem se Edwardovi a běžela za zdrojem té vůně.

Nemusela jsem daleko, asi půl kilometru od nás se páslo stádo losů. Jejich tepny přímo vybízely k tomu, abych se do nich zakousla. Pulzovaly na tlustých krcích a já úplně slyšela, jak jimi koluje krev. Najednou byla veškerá nejistota pryč a já se neslyšně plížila ke své kořisti. Překvapovalo mě, jak je to snadné, pohybovat se jako kočka, stejně ladně, se stejnou pružností. Už jsem byla na dosah statného samce, tak jsem se přikrčila a skočila. Chytila jsem ho kolem krku a zakousla se do něj.

Do úst se mi dostal proud teplé tekutiny, která hasila to nepříjemné pálení. Vypila jsem ho celého a stále si nepřipadala plná. Znovu jsem zopakovala celý postup a konečně jsem měla pocit, že jsem zasycená. Pálení v krku neustalo, ale bylo snesitelné.

Uvědomila jsem si, že jsem někde nechala Edwarda, chtěla jsem ho začít hledat, ale stačilo se otočit.

Opíral se o strom a pozoroval mě.

„Promiň,“ řekla jsem.
„Proč se omlouváš?“ ptal se za chůze. Objala jsem ho a přitiskla se k němu.
„Že jsem tě tam nechala. Nechtěla jsem, ale nedalo se to ovládnout.“
„Lásko, to je přirozené. Jsi novorozená, toužíš po krvi,“ vysvětloval mi. „Jak ti to chutnalo?“
„Šlo to.“ Nebylo to přímo hnusné, stačilo to, ale dokázala jsem si představit větší pochoutku.
„Krev zvířat není nic moc, lidská je lepší, chutnější,“ připustil.
„To nevadí, mně to takhle vyhovuje,“ řekla jsem rychle. Nechtěla jsem tu debatovat o chuti lidské krve, ještě by mě to pokoušelo. Ne, ani náhodou.
„Půjdeme domů?“ zeptal se. Kývla jsem a zařadila se mu po boku.

Šli jsme ruku v ruce a normální lidskou chůzí. Užívala jsem si jeho přítomnosti a volnosti.

„Kde jsme to vůbec byli?“ napadlo mě najednou. Dům Cullenových to určitě nebyl.
„To je naše chata. Moc ji nepoužíváme. Nebylo bezpečné vzít tě do domů, kvůli El. Nerad bych, abys měla nepohodlí.“ El! Jak jsem na ni mohla zapomenout?!
„Jak je El? Chci ji vidět? Ví už o Joshovi?“ Bála jsem se, že mě bude nenávidět za to, že jsem muže jejího života odsoudila k takovému životu. Kvůli mně o něj přišla.
„Bell, nemůžeš za ní. Ona je člověk, je to nebezpečné, mohla bys jí ublížit,“ začal Edward.
„Své sestře bych nikdy neublížila,“ urazila jsem se.
„Já vím, že ne. Ale jako upírovi a hlavně novorozenému ti jde hlavně o krev. Kdybys ji ucítila, neovládla by ses. Je mi to líto, ale nejde to.“ Zklamaně jsem sklopila oči.
„Jinak nevím, jak se má. Od té doby, co jsme se vrátili, jsem s nikým nemluvil, ale můžeme jim zavolat,“ usmál se na mě. To mi trochu zvedlo náladu. Aspoň něco.
„A táta?“ zeptala jsem se ještě. Edward si povzdychl. Bylo mi to jasné.
„Zatím jsme o tom nemluvili.“
„Dobře. Tak jdeme.“ Nechtěla jsem myslet na to, že už tátu nejspíš nikdy neuvidím. Jak bych taky mohla, když je člověk. A El…

 

Elizabeth

Byl to sen, určitě to byl jen sen, musel. Pomalu jsem otevřela oči. Byla jsem v pokoji sama. Musela jsem se jít přesvědčit, jestli se opravdu vrátili. Vyběhla jsem na chodbu a mířila rovnou do obýváku. Nemusela jsem se ani moc rozhlížet. Byli tam všichni. Takže je to pravda.

Kecla jsem si na schody a schovala obličej do dlaní. Krokodýlí slzy mi máčely ruce a skrz prsty kapaly na kolena.

„El, to bude dobrý, nějak ho dostaneme ven,“ chlácholil mě Emmett a pevně mě objal. Musela jsem se pousmát. Od něj bych to nečekala. Dobře jsem si pamatovala na jeho chování pokaždé, když se Josh objevil.
„Díky,“ kuňkla jsem. Ruku jsem si dala na bříško, abych byla co nejblíž našemu dítěti. Ono jediné mi zbylo.
„El, včera Carlisle říkal, že máš pro nás nějakou novinku. O co jde?“ zeptala se Alice a zářivě se usmívala. Ona to stejně už věděla. „Tak nás nenapínej, ven s tím.“

Nadechla jsem se. Proč jim to neříct, oni jsou skoro to jediné, co mi zbylo. Otec mého dítěte je ve Volteře, sestra upír, který touží po mé krvi a až táta zjistí, že jsem těhotná… jeho reakcí jsem si nebyla vůbec jistá.

„Čekám dítě.“ Všichni na chvíli strnuli, tedy ti, kteří zatím nic nevěděli, a pak propukl obrovský jásot. Šla jsem z náruče do náruče.

„Tak ty čekáš malýho Emmíka?“ radoval se Emmett.
„Emme, to dítě určitě nebude Emmett, na to rychle zapomeň,“ krotila jsem ho. Znovu jsem zažívala tu radost z té nečekané události.
„Proč ne? Náhodou je to krásný jméno,“ urazil se.
„To možná, ale chci mu sama nějaké vybrat.“ Ano, budu na to sama. Na všechno.
„Musíme jít nakupovat. Budeš toho potřebovat spoustu. Oblečky, nějaký nábytek, kočárek. Já se tak těším,“ rozplývala se Alice.

Jejich veselí přerušil telefon. Zvedla to Esmé, chvíli poslouchala a pak ho podávala mně.

„Pro tebe.“
Vzala jsem sluchátko a přiložila si ho k uchu. „Haló?“
„El, jsi to ty? Tak ráda tě slyším,“ řekla osoba na druhém konci. Její hlas mi byl povědomí, přesto jsem nevěděla, kam ho zařadit.
„Kdo je to?“ zeptala jsem se nejistě.
„To jsem já Bella.“
„Bello? Jak ti je, jsi v pořádku?“ vyptávala jsem se.
„Je mi fajn, ale chybíš mi. El, moc se omlouvám.“
„Omlouváš? A proč?“ nechápala jsem.
„Josh… to kvůli mně je ve Volteře. Zůstal tam proto, aby mě pustili. Je mi to líto,“ omlouvala se. Tak to mi vyrazilo dech, ale nemohla jsem ji z toho vinit. Na jednu stranu jsem byla ráda, že je v pořádku, na druhou stanu jsem toužila mít Joshe u sebe, ale rozhodně to nebyla její vina, to určitě ne.
„Já se nezlobím, jsem ráda, že jsi v pořádku. Chtěla bych tě vidět,“ povzdechla jsem si. Neviděly jsme se už tak dlouho, stýskalo se mi.
„Já tebe taky, ale Edward říkal, že by to nebylo bezpečné. Ale budeme si volat, slibuju a až se to naučím ovládat, tak se sejdeme. A pak budeme spolu.“

Ještě chvíli jsme si povídaly, vyprávěla mi o svém prvním lovu, o tom, jaké to je být upírem a tak. Moc jsem jí chtěla říct o miminku, ale takhle po telefonu mi to přišlo divné. Takovéhle informace se oznamují osobně.

Když jsme se rozloučily, šla jsem se najíst a pak jsem jen tak seděla v obýváku. Nebylo co dělat. Zase na mě přišly chmurné myšlenky. Připadala jsem si opuštěná a sama a to i přesto, že byl dům plný upírů. Moje sestra je upír a já ji teď nemůžu několik měsíců, možná dokonce let vidět. A muž, kterého miluju několik let a konečně nám bylo dopřáno být spolu, je zavřený ve Volteře a nemůžu být s ním.

„Nebul, jinak bude Emmettek taky,“ vyrušil mě z přemýšlení Emmett. Ani jsem si neuvědomila, že pláču. Zase. Nikdy jsem se tolik nenabrečela, jako v posledních dnech. Ale když všechno je teď tak zamotané.

Od toho dne měl každý jasný úkol, nebo aspoň mně to tak připadalo. Všichni se mě snažili rozveselit a občas se jim to i dařilo a já zapomínala na krutou realitu.

Ale to nejhorší mě teprve čekalo. Díky Bellinu upírství jsme museli vymyslet, co říct tátovi. Výmluvy typu, že Bella bude studovat v zahraničí by asi neprošly, táta by si s ní chtěl sám promluvit a to nebylo možné. A tak nezbylo než zfingovat Bellinu a Edovu smrt.

Nastěhovala jsem se znovu domů, a když nám to přišli oznámit, musela jsem dělat hodně překvapenou a nešťastnou, nečekaně to nebylo ani moc těžké. Táta to nesl hodně špatně. Poprvé v životě jsem ho viděla brečet. Uspořádali jsme pohřeb a stáli nad dvěma rakvemi. Slzy mi tekly po tvářích a to jsem věděla, že tam Bella ani Ed není, ale stejně jsem měla pocit, že jsem je ztratila.

Nastal nový školní rok, maturitní. Už na začátku nám vykládali o maturitě, jak se budeme muset snažit a poté dávat přihlášky na vysokou školu. Vše šlo tak nějak mimo mě. Nejspíš vůbec neodmaturuju a o vysoké nemůže být ani řeč.

O mém těhotenství nikdo kromě Cullenů zatím nevěděl. Stále jsem sbírala odvahu s tím vyjít na veřejnost, nicméně jsem to nemohla moc odkládat, protože zanedlouho to na mně bude vidět.

Jak to vysvětlím tátovi? A co mu řeknu, až se zeptá na otce toho maličkého? Nevěděla jsem. Ve škole se stanu středem pomluv a klepů, ale to nějak přežiju. Nejdůležitější bylo, aby to vzal táta, na tom mi záleželo nejvíc.

Se staženým žaludkem, který jsem měla zase jako na vodě, mimi mi dávalo zabrat, a Alice po boku jsem předstoupila před tátu, abych mu řekla tu radostnou novinu.

Koukal zrovna na nějaký zápas. Byl rozvalený na gauči, nohy na konferenčním stolku a v ruce plechovku s pivem. Povídala jsem se po Alici, chtěla jsem to odložit na nějakou příhodnější chvíli, třeba až se dítě narodí. Ale ta jen zakroutila hlavou a postrčila mě dopředu.

„Tati,“ začala jsem nejistě.
„No,“ zamručel. Moc teď nemluvil, měli jsme takovou tichou domácnost. Možná se to teď bude hodit.
„Mohla bych s tebou mluvit?“
„Jasně.“ Trochu překvapeně se podíval na Alici, které si předtím nevšiml. Narovnal se, nohy dal dolů a nabídl nám místo k sezení. Nalepila jsem se na Alici, bála jsem se no. Alice mi stiskla ruku, aby mě povzbudila. Tohle by měl dělat Josh, pomyslela jsem si smutně.
„O co jde?“ zeptal se táta a skákal pohledem ze mě na Alice. Jak mu to mám říct? Když jsem se Alice ptala, jak to dopadne, nevěděla. Prý záleží na tátovi. To mi opravdu pomohla.
„Víš, tati…“ Nemohla jsem se vymáčknout.
„No?“ povzbudil mě.
„Tati, já… já jsem… čekám dítě.“


Jak asi bude reagovat Charile na tu skvělou zprávu? A co bude dál?

Prosím omluvte můj ne příliš umný popis upířího života.

Jak už jsme psala ve shtnutí, blížíme se ke konci a je jen na Vás, co bude dál. Na konci shrnutí jsem napsala dva nápady, ze kterých si můžete vybírat.


44. kapitola     SHRNUTÍ     46. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 45. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!