Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 33. kapitola

Oheň a led - 33. kapitolaTakže další kapitola Ohně a ledu je tu. Trvalo to trochu déle, ale slibuju, že další kapitola bude co nejdřív to půjde, tedy o víkendu. Snad se Vám bude líbit. Příjemné čtení přeje opět zuzka88

33. kapitola

Isabella

„No a tak jsem se stal členem gardy Volturiových.“

Volturiových?!

Poposedla jsem a přitiskla se víc k Edwardovi. On je od Volturiů. Jedni odejdou a další se vrátí. Třeba nás přišel zkontrolovat, nebo tak něco, i když to by asi nezachraňoval El. Byla jsem lehce zmatená.

„Říkal jsi člen gardy Volturiových,“ ujišťovala jsem se.
„Ano, ale neboj. Aro neví, že tu jsem.“ Trochu se mi ulevilo. Aspoň něco. „Když se ze mě stal upír, věděl jsem, že už se s vámi nikdy neuvidím. Plnil jsem Arovi rozkazy a pak jsem jednou zaslechl, jak o vás mluví. Říkal vaše jména a mně to hned došlo. Chtěl jsem přijet s ním, ale poslal mě na jinou misi. Nevěděl jsem, co plánuje udělat, ale tušil jsem, že nedovolí, aby byla porušována pravidla. Tak jsem úkol splnil co nejrychleji. A jsem tady. Sice trochu se zpožděním, ale jsem,“ usmál se. Ten úsměv jsem znala. Takhle se mál vždycky. Kolem koutků úst se mu nadělaly malé vrásky a rozzářily se mu oči, i když nyní červené.

„A co to oživení?“ zeptal se Carlisle jako správný vědec. Esmé s Emmettem kolem nás prošli do kuchyně, nikdo si jich nevšímal.
„Do nedávna jsem netušil, že něco takového umím. Byli jsme na misi. Měli jsme se postarat o nějaké nomádské upíry. Ale připletla se nám do rány jedna žena. Byla zabita. Nebylo to správné. Sklonil jsem se nad ní, abych ji nějak ošetřil, ale už nedýchala. Jenže mi začala zářit ruka a ona najednou oživla.“
„A působí to jen na lidi nebo i na upíry?“ Další věcná otázka od Carlisla.
„Nevím, na upírech jsem to nezkoušel. Snažil jsem se to utajit před Arem, ale nepodařilo se mi to. Teď si mě dost hlídá,“ vysvětloval Josh. „Stačilo málo a přišel bych pozdě. Neoživím každého. Víc jak pár minut po smrti a je to zbytečné.“

Konsternovaně jsem se na něj dívala. To, co mi tu vykládal, znělo poněkud neuvěřitelně. Oživování lidí, život upíra. Tak mě napadlo, když zachránil tu ženu… proč má rudé oči.

„A co… ehm… co tvoje strava?“ zkoušela jsem to říct co nejvíc zaobaleně.
„Co myslíš?“
„Lidé,“ šeptla jsem a hodila pohled po Edwardovi. Jeho oči byly medově zlaté, teplé a obezřetně mě sledovaly.
Josh přikývnul, ale netvářil se moc nadšeně.
„Ale dost o mně,“ změnil téma. „Co vy? Paktujete se s upíry? A jak jste se sem vůbec dostaly?“ vyptával se.

Nějak mi došla síla odpovídat. Dneska toho bylo moc. Všechno to vypětí si vybíralo svou daň a já začala nezadržitelně zívat.

„Nevadilo by ti nechat to na později? Mám toho dneska dost.“
„Samozřejmě, že ne. Já zase přijdu,“ slíbil.
„A nemohl bys tu zůstat?“ Tázavě jsem se podívala na Carlisla.
„Jistěže můžeš zůstat. Přátelé holek jsou i naši. Kdybys cokoliv potřeboval…“
„Díky, to je velkorysé. Tak dobrou Bello,“ políbil mě krátce na tvář, z čehož dostal Edward málem infarkt.

„Dobrou,“ broukla jsem a opřená o Edwarda odcházela nahoru.
„Jo, Bell, myslíš, že bych mohl za Bee?“ zavolal na mě, když jsme byli asi v půli schodiště. Otočila jsem se a viděla, jak moc za ní chce jít, ale tušila jsem, že to není zrovna nejlepší nápad.
„Joshi, ona je z toho všeho zmatená. Nech to na ráno. Já s ní promluvím a uvidíme,“ přislíbila jsem. Mávla jsem mu a vyšla zbytek schodů.

Dala jsem si rychlou sprchu a vyčerpaně padla k Edwardovi do postele. Byla jsem najednou tak unavená.

„Spi, byl to dlouhý den,“ špitl mi Edward do ouška.
„Josh je tady,“ zamumlala jsem. „On žije a zachránil El. To je neuvěřitelné. Jsem tak šťastná, že El žije.“
„Já taky,“ přitakal a krátce mě políbil.
„Teď už spi, potřebuješ to.“ Vzal mě do svých paží a já celá blažená upadla do hlubokého spánku.

 

Elizabeth

Scházela jsem ze schodů a dole na mě čekal Josh. Měl na sobě černý, přesně padnoucí oblek. Všude stáli lidé a usmívali se, zahlédla jsem i Bellu a Eda, tátu a další známé. Opatrně jsem sestupovala, schod po schodu. Jednou rukou jsem si přidržovala dlouhé šaty a v druhé nesla kytici.

Josh se na mě usmíval a tvářil se nesmírně hrdě. Došla jsem k němu a vložila svoji ruku do jeho. Nebyla studená, zdála se teplá, stejně jako když jsem ho znala dřív. Jeho oči ale nebyly šedé, byly karamelkové, takové jako má Ed nebo Alice.

Hned k nám přicupitala malá holčička a chytila mě za ruku. Pohladila jsem ji po hlavičce a šťastně se na Joshe usmála. Ano, byla jsem šťastná.

„Sešli jsme dnes, abychom…“ začala mluvit žena po našem boku. Přeříkali jsme naše sliby, řekli si ano a nakonec se políbili. Pak se pokojem ozval jásot a tleskání.

Otevřela jsem oči. Všude byla tma. Ježiši, to byl sen. Povzdychla jsem si. Taková blbost. Chtěla jsem se překulit na druhý bok, ale kvůli sádře to moc nešlo. Musela jsem se posadit a pak teprve přetočit, ale ten pohyb jsem nedokončila. V rohu pokoje se totiž něco pohnulo.

První věc, která mě napadla, bylo Aro je zpět a přišel dodělat to, co mu napoprvé nevyšlo. Ale pak mi došlo, že by Alice asi viděla, tak jsem se trochu uklidnila. Nejspíš se mi něco zdálo.

Zavrtěla jsem hlavou, už mi z toho všeho vážně hrabe. Lehla jsem si a zavřela oči. Následně jsem opět vyskočila, protože v rohu pokoje něco zašustilo.

„Je tam někdo?“ zeptala jsem se opatrně. Ze stínu vystoupila postava. Do okna svítil měsíc, takže byl ten člověk ozářený zezadu a já neměla nejmenší ponětí, kdo to může být. Ale bála jsem se a hodně. V duchu jsem si představovala Volturiovi, jak si pro mě jdou.

„Kdo jsi?“ vyhrkla jsem. Chtěla jsem, aby můj hlas zněl sebejistě, ale vyšlo se mě slabé zakňourání.
„Bee, to jsem já,“ řekla ta osoba a mně se zároveň ulevilo a také mě zalil vztek. Co tu dělá? Kdo ho sem zval? Já s ním nechci mluvit.
„Neříkej mi Bee,“ prskla jsem.
„A jak ti mám říkat?“ Stále se přibližoval.
„To tě nemusí zajímat. Nechoď ke mně,“ křikla jsem.
„Bee, prosím,“ zaúpěl.
„Nejsem Bee.“
„Promluvme si. Nechtěl jsem ti ani Belle ublížit,“ začal, ale přerušila jsem ho.
„Mě to nezajímá, je mi to jedno. Vypadni z mého pokoje.“ Máchala jsem rukou, abych dodala svým slovům důraz.
„Prosím, jen mě vyslechni,“ žadonil dál. Neměla jsem na něj náladu. Co mi chce vyprávět? Další lži? O to opravdu nestojím.

Shodila jsem nohy z postele, že ho vyprovodím sama. Chodící sádru jsem samozřejmě neměla. Zlomenina byla celkem čerstvá, takže jsem měla přísný zákaz na to stoupat. Ale co bych neudělala pro své pohodlí. A Josh mi opravdu vadil.

Nejdřív jsem došlápla na zdravou nohu a pak na špičku zlomené. Nepříjemně mě v ní píchlo. Josh mě vykuleně pozoroval. Aspoň byl zticha.

Opatrně jsem zkusila udělat jeden krok, povedlo se, bolelo to jak čert, ale dalo se to vydržet. Zatnula jsem zuby a posunula se od další kousek. To už nebyla taková sranda. V očích se mi objevily slzy bolesti a já měla co dělat, abych si nekecla přímo tam, kde jsem byla.

„Bee, co to děláš?“
„Jdu tě vyhodit,“ řekla jsem rozhodně, ale ne tak, jak bych si představovala. Zatínala jsem pěsti, abych nesténala nahlas. Já ho vyhodím, vyhodím ho, opakovala jsem si v duchu.

Sice jsem si to opakovala, ale nic to neměnilo na faktu, že to moje noha nevydržela a já se se zaúpěním poroučela k zemi.

Josh mi chtěl pomoct, sehnul se, aby mě zvedl, ale nedovolila jsem mu to.

„Nešahej na mě, nech mě,“ ječela jsem. Po tvářích mi tekly slzy, protože kotník bolel snad víc, než když jsem si ho zlomila.

Do dveří vtrhl Ed, chvíli si nás měřil a pak mě zvednul a položil zpět do postele.

„Co to prosím tě vyvádíš?“ vyjel na mě. „Máš ležet, ne se tu procházet. Jsi v pořádku?“ zeptal se už mírnějším tónem a zdálo se, že má strach.
„Kotník,“ špitla jsem.
„Carlisle tu bude hned. A teď mi řekni, o co ses to pokoušela.“
„Chtěla jsem ho vyhodit,“ zamumlala jsem.
„Proč jsi mu to prostě neřekla?“ podivil se.
„Já mu to řekla, ale on neposlouchal. Vlezl mi sem, aniž bych mu to dovolila a nechtěl odejít,“ stěžovala jsem si.

Ed si povzdechl.

„El.“
„Jaký El, to on,“ ukázala jsem rukou na Joshe. To už do dveří vešel Carlisle s kufříkem.

„Tak co se děje?“ tázal se doktor.
„El má něco s kotníkem,“ informoval ho Ed.
„Má ho zlomený, to vím, ale co se stalo teď?“
„Pokoušela se chodit,“ napráskal mě.
„Cože? El, říkal jsem ti přece, že musíš ležet,“ káral mě.
„Já ho chtěla vyhodit, nemá tady co dělat,“ hájila jsem se.

„Joshi, mohl bys prosím odejít?“ požádal ho Carlisle. Věděla jsem, že neodejde. Je to ignorant a lhář.
„Jistě,“ odpověděl Josh a prostě se vypařil. Nevěřícně jsem zírala na místo, kde ještě před chvílí stál. Proč mě nemohl taky tak poslechnout.

Carlisle mě odnesl do své ordinace, něco mi píchnul, a pokud by se to nezlepšilo, musel by sundat sádru a zjistit, co se děje. Dokonce vyhrožoval i operací.

Za tohle jsem měla na Joshe ještě větší vztek. Co si o sobě myslí?

---

Ráno jsem nemohla vstát z postele, ne teda, že by mi něco bylo, ale Carlisle mi to zakázal a všichni chodili mě kontrolovat, jestli neprovádím nějaké nepřístojnosti.

Joshe jsem naštěstí neviděla. Já to prostě nemůžu přijmout. To není můj Josh, je to upír, který zabíjí lidi.

Noha mě nebolela, ale cítila jsem, že je trochu nateklá. Hned po snídani za mnou přišla Bella. Vyptávala se mě na včerejší noc, respektive na návštěvu Joshe.

„Je neuvěřitelný, on si snad myslí, že si padnu na zadek, když se tu ukáže. No chápeš to? Po skoro třech letech se objeví, jakoby se nic nestalo. Mám mu zatroubit fanfáry, či co?“
„El, on za námi nemohl přijít. Ani nemohl za to, co se s ním stalo. Přeměnili ho bez jeho vědomí a nebýt toho, byl by opravdu mrtvý,“ bránila ho.
„Bell, jeho smrt mě hodně zasáhla, však víš, co jsem ti říkala. Já mu prostě nemůžu odpustit. Josh, kterého jsem znala, by tohle nikdy neudělal. Nenechal by nás trápit se. Tomuhle je to jedno. Nezáleží mu na ničem. A všimla sis té drobnosti, jakou jsou jeho červené oči? Nemusím ti snad říkat, co to znamená,“ ušklíbla jsem se.
„Samozřejmě, že vím, co to znamená. Ale on neví, nebo nevěděl, že to jde i jinak. Neměl jinou možnost. Ve Volteře nedávají nikomu na výběr,“ vysvětlovala. Poslouchala jsem ji jen na půl ucha, co se Joshe týká, je mi všechno fuk, ale když jsem slyšela: Volterra, přeběhl mi mráz po zádech.
„Voltera? On žije ve Volteře?“ vyjekla jsem.
„Ano, Aro si ho nějak našel. Je jedním z jeho gardy,“ oznámila mi.
„Členem jeho gardy?“ zopakovala jsem znovu, jako bych ji špatně slyšela, ale moc dobře jsem věděla, co právě řekla.

„Ano, je členem gardy, ale rozhodně není takový jako oni. Byl k tomu donucen,“ hájila ho dál.
„Doufám, že chápeš, že až odejde, poběží za Arem a všechno mu vyzvoní.“
„Nevyzvoní. Je na naší straně, jinak by tě nezachránil. Bee, Josh je zpět. Je to on, žije. Prosím snaž se, ho přijmout. Já jsem tak šťastná,“ vzdychala Bella.

No, tak to bude zajímavé. Bella mi říká Bee, rozplývá se nad Joshem a evidentně ho bude chtít vídat dál, kdežto já bych ho poslala expresem tam, odkud přišel, tedy do Volterry.


Taková trochu oddechová kapitola. Jak to asi dopadne s El/Bee a Joshem?:)


32. kapitola     SHRNUTÍ     34. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 33. kapitola:

 1
1. Mkv
07.07.2013 [23:06]

Dokonaly libi se mi jak se vzteka doufam ue ji to chvily vydrzi :-p upir co leci lidi je gakt paradox zabivala sem se nyslenkou uz u noveho mesice zda je vubec mozne od volturiovych odejit sem zvedava moc zvedava takze pokracuji mimochodem fakt sem sem se rezala smichy jak ho sla vyhodit s jak tam vlitnil eda a i to jak na bellu zarlil

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!