Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 28. kapitola

Oheň a led - 28. kapitolaDnes se dočkáte příjezdu Volturiů a ještě jedné, ne moc příjemné události. Co to je? To se dozvíte, když si dílek přečtete. Příjemné čtení přeje zuzka88

Tenhle díl bude s věnováním, je pro ségry Vanessku a Dancu95, dále pro SarkuS, AndyBCullen, BlackStar a Shindeen. Tedy všechny, kteří si na mě vzpomněli. Díky:)

 

28. kapitola

Elizabeth

Už zítra… zítra přijde naše „popravčí četa“ a je jen na ní, co s námi provede. V domě bylo ticho. Po prvé, od té doby, co sem chodím, to tu vypadalo jako u upírů. Nikdo nemluvil, nikdo se nehýbal, bylo to docela strašidelné. Kdybych neměla strach ze zítřka, tak tohle by mi ho určitě nahnalo.

Neměla jsem stání, tak jsem pořád přecházela po místnosti, nebo jen chodila po schodech. Trochu mě to uklidňovalo. Co tady dělat, že?

Odpoledne už jsem měla všeho a všech plný zuby, i když nic nedělali, strašně mě tím vytáčeli. Nějak jsem si připadala jako ovce, co čeká na porážku. Taky nemůže protestovat, zachránit si život.

Esmé nám uvařila oběd, ale obě jsme se v něm jen porýpaly a odstrčily plné talíře. Carlisle nám promlouval do duše, prý musíme pořádně jíst. Jsme ve vývinu, potřebujeme živiny a kdesi cosi. Já se na to můžu.

A tak jsem za sebou práskla dveřmi a vydala se do lesa za domem. Venku bylo celkem teplo, ptáci zpívali v korunách stromů. Byl tu klid a přesně to jsem potřebovala. Chvilku osamotě - abych si urovnala myšlenky - volnost a čerství vzduch.

Toulala jsem se lesem sem a tam, ale stejně nevnímala nic kolem sebe. Hlavou se mi honily jiné věci.

Posadila jsem se na plochý kámen, do kterého jsem málem narazila. Nohy jsem překřížila a hlavu složila na ruce opřené o kolena. Nakonec jsem si lehla a pozorovala les nade mnou.

Větve pokryté jehličím byly přitisknuté těsně na sebe a propouštěly úplné minimum světla. Vládlo tu příjemné přítmí. Zahlédla jsem veverku, která přeskakovala ze stromu na strom, až mi nakonec někde zmizela. Viděla jsem ptačí hnízdo a přemýšlela, jestli jsou v něm také mláďata. Bylo to hodně vysoko na to, abych tam vylezla a zjistila to.

Bože, to jsou nápady. Možná bych se měla radši vrátit. Ale nechtělo se mi, takže jsem dál ležela a nakonec usnula.

Probudila mě bolavá záda, přece jen šutr není to nejlepší místo na odpočinek. Namáhavě jsem se zvedla. Kolem mě bylo šero, barvy zmizely a já viděla spíš jen tmavé obrysy.

Perfekto. A teď kudy zpět. Tak asi rovnou za nosem.

Šla jsem, šla jsem a šla a šla a šla… a tak dál, ale pořád kolem mě byl jen les, který byl krok od kroku tmavší. Sakra, to se musí stát zrovna mně. Dobře, ještě čtvrt hodiny, a pokud nenajdu cestu zpět, zavolám Edovi nebo Belle.

Takže jsem čtvrt hodiny bezcílně, já cíl měla, ale byl bůhví kde, bloudila lesem. Nakonec jsem se zastavila, vytáhla tu malou zázračnou krabičku.

Fajn, není tu signál. Tak jsem dál bloudila a hledala při tom signál. A co mě trubku nenapadne. Zahlédla jsem masivní balvan, který přímo vyzíval k tomu, abych na něj vylezla a získala tak aspoň čárečku či dvě na displeji.

Mobil jsem držela v natažené ruce a druhou si pomáhala ve šplhání. Nejsem zrovna horolezkyně, takže mi párkrát podjela noha a já se válela po zemi. Ale nevzdávala jsem se a znovu a znovu lezla neohroženě nahoru. Ruku jsem měla celou rozedřenou, ale podařilo se. Usadila jsem se na vrcholku kamene, který byl vysoký asi jako já a půl mě. Rukou s telefonem jsem máchala ve vzduchu, ale marně. Nic. No a tak mě napadla další blbost. Opatrně jsem si stoupla a doufala, že svou výškou třeba překonám tu vzdálenost, která mě od nějakého signálu dělila.

Otáčela jsem se dokolečka, ruku ve vzduchu. V klidu El, nabádala jsem se v duchu. Do háje. Mrskla jsem rukou dolů a bezradně ji svěsila kolem boků. A ten nepatrný pohyb byl osudný. Ztratila jsem rovnováhu, jednou nohou jsem došlápla do vzduchu a pak spadla dolů, přímo na tu nohu. Něco křuplo a pak jsem dopadla celým tělem. Připomnělo mi to tu nehodu s Jakem. Náraz o zem a o něco jsem se bouchla do hlavy. Chvíli jsem tam ležela a přemýšlela co dál. Na čele jsem ucítila něco teplého. Rukou jsem si po něm přejela a na prstech mi zůstala lepkavá tmavá tekutina. Krev.

Nemůžu tu zůstat. Noha mě bolela, ale přesto jsem se zkusila zvednout. Po přemlouvání celého svého těla jsem se posadila, v tu chvíli se mi zatmělo před očima, tak jsem stiskla víčka k sobě a čekala, až to přejde, doufala v to.

Dělalo se mi trošku špatně, ale nevzdávala jsem to. Dokonce jsem se postavila, ale veškerou váhu jsem přenesla na zdravou nohu. Přidržovala jsem se toho zrádného kamene a pak zkusila udělat krok. Jediné, čeho jsem dosáhla, byla ještě větší bolest, která mi z nohy vystřelovala do celého těla. S výkřikem jsem spadla zpět do jehličí.

„Nepotřebuješ pomoct?“ ozvalo se nade mnou. Zvedla jsem zrak, abych se na dotyčného podívala. Ale díky tmě jsem viděla jen černé obrysy obrovské mohutné postavy.

Vykřikla jsem znovu, tentokrát strachy.

„No tak El, netušil jsem, že seš taková bábovka.“ Osoba rozsvítila baterku a zjevil se Emmett. Nikdy jsem ho neviděla tak ráda.
„A divíš se? Podívej se na sebe?“ doporučila jsem mu.
„Předpokládám, že to byl kompliment,“ zakřenil se.
„Jak jinak,“ zamručela jsem.

„El, jsi celá?“ strachovala se Rose, která právě doběhla.
„Jo, dobrý.“
„Tak fajn,“ oddechla si. „Nemáš ani ponětí, jak se o tebe všichni bojí. Bella naprosto šílí. Měli bychom jít.“
„Jasný, ale budu potřebovat pomoc,“ mávla jsem rukou ke své noze.

„Ničeho se neboj, od toho jsem tu já,“ bouchnul se Emmett pěstí do hrudi.
„Super, tak dělej ty hrdino,“ vyzvala jsem ho. Emmett mě čapnul do náruče, až jsem zanaříkala, protože silněji stiskl bolavou nohu.
„Pardon,“ omluvil se a pak mě nesl jako porcelánovou panenku. Rose cupitala vedle nás a rukou mi otírala krev z čela. Strachovala jsem se, aby jim to nebylo nepříjemné, ale oba mě ujistili, že to mají pod kontrolou.

V domě jsme byli coby dup. Jen jsme vešli do dveří, všichni se na nás sesypali. Bella, když mě viděla, brečela a nechtěla mě ani na chvilku pustit. Pak mě Carlisle odnesl k sobě do ordinace, Bellu jsme měli v patách, a začal mě ošetřovat. Vyčistil mi škrábance a ránu na hlavě, nakonec usoudil, že to nic není, zavázal mi ruku a opatrně sundal boty a za pomoci Belly kalhoty. Moje noha, teda můj kotník, v tuto chvíli splynutý s lýtkem hrál všemi barvami a rostl nám před očima.

Carlisle ho opatrně prohmatal, až jsem bolestí nadskakovala.
„Možná je to zlomené,“ zamumlal a dál mi štíhlými studenými prsty jezdil po noze. „Chtělo by to rentgen. Musíme do nemocnice.“
„Já nechci,“ bránila jsem se.
„El, je to nutné, mohlo by se to špatně hojit. Musím mít jistotu.“

A tak jsem já, Carlisle, Bella a Ed jeli do nemocnice. Kotník jsem měla zlomený a musela jsem dostat sádru. Paráda. Zrovna teď. Vyfasovala jsem francouzské hole, ale to až na později, teď mi byl nakázán klid na lůžku a noha nahoře.

Mám to já ale štěstí, nikdy jsem neměla nic zlomeného a jen co se přestěhuju do Forks, je to už podruhé. Nejdřív ruka, teď kotník, co to bude příště? A jak teď budu utíkat, kdyby se zítra něco… zvrtlo.

Když jsme se vrátili, odnesl mě Ed k Alici a Jasperovi, kde mi už Esmé rozestlala postel. Holky mě společnými silami trochu umyly a převlékly do pyžama. Pak mi Esmé přinesla jídlo, které jsem zdlábla jako nic, nějak mi vyhládlo.

Po výborné večeři jsem si lehla, holky mě pořádně přikryly a popřály dobrou noc. Carlisle mi ještě zkontroloval ránu na hlavě a pak všichni odešli a já zůstala sama. Chtěla jsem spát, ale nešlo to. Kdykoliv jsem zavřela oči, přepadla mě taková tíha, viděla jsem věci, o kterých jsem doufala, že se nestanou. Raději jsem pozorovala strop. Díky té pitomé sádře jsem se nemohla ani pořádně otočit.

Pak se otevřely dveře a postel osvětlil proužek světla z chodby. Ve dveřích stále sestra. Tiše přešla pokoj a lehla si ke mně do postele. Vzala mě za ruku a jen ležela.

„Bojíš se?“ zeptala jsem se jí.
„Jo, co když to nebude fungovat tak, jak říkal Carlisle?“ strachovala se.
„Tak budeme v háji.“
„Jo, to máš pravdu,“ zasmála se trochu.
„Co s tím budeme dělat?“ zajímalo mě.
„Co s tím můžeme dělat?“ vrátila mi otázku.
„Asi nic.“
„Přesně tak.“

 

Isabella

Ráno bylo krušné. Nejradši bych se zahrabala pod peřinu a zůstala tam navždy, ale to jen nemohla. Pomohla jsem El s oblékáním a pak se šla ustrojit k Edwardovi, kde byly všechny mé věci.

Co si na takovou příležitost obléknout, přemýšlela jsem. Ale vymyslela to, co vždy. Džíny a tílko. Na nohy tenisky a byla jsem hotová. Ruku v ruce s Edwardem jsem sešla do kuchyně, kde mi Esmé nachystala snídani. El ležela na gauči v obýváku a na klíně měla tác s jídlem. Pak jsme si všichni posedali k ní a snažili se nějak zabavit a myslet tak na něco jiného.

Docela to fungovalo, než Alice opět ztuhla. Po tom, co viděl minule, jsem se toho skoro lekla.

„Jsou tu za půl hodiny,“ oznámila.
„Odneste El ke mně do pokoje,“ rozkázal Edward a sám mě vedl ke schodům, ale vzepřela jsem se. Je to kvůli nám, tak se přeci nebudeme schovávat.
„Nikam nejdu,“ řekla El rozhodně, jakoby mi četla myšlenky.
„Ale tady to pro vás není bezpečné. Jde se nahoru,“ promluvil Edward trochu rozzlobeně.
„Ne, my tu zůstaneme s vámi, je to i naše věc. Od té chvíle, kdy jsme zjistily, co jste zač, je to i naše věc. A my tu zůstaneme!“ ozvala jsem se. Edward si povzdychl.
„Bello…“
„Ne, zůstanu tady, ať se ti to líbí nebo ne,“ stála jsem si na svém, a abych dodala svým slovům váhu, posadila jsem se na pohovku k El.

„Edwarde, možná to tak bude lepší. Aro uvidí, že to myslíme dobře, když je nebudeme skrývat. Ochráníme je,“ promluvil Carlisle. Edward jsem pokrčil rameny, přešel ke mně a vzal mě do náruče.

Ta půlhodina byla nejrychlejší v mém životě. Než jsem se nadála, stáli Cullenovi vedle sebe v řadě, já s El jsme byly schované za Edwardem a Emmettem, abychom nebyly tak snadný cíl. Obě jsme seděly na pohovce a držely se za ruce.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

Carlisle šel jako správný hostitel otevřít.

„Vítám tě, drahý příteli,“ řekl někomu. Neviděla jsem nic a to mě rozčilovalo, ale nechtěla jsem pustit sestru, tak jsem zůstala sedět. „To je ale překvapení, projíždíte kolem?“ ptal se dál.
„Carlisle, příteli, vy víte, proč jsme zde. Ten důvod cítím na sto honů,“ pronesl trochu vyšší mužský hlas.
„Rád bych si o tom s tebou, Aro promluvil, ale nebudeme to řešit mezi dveřmi. Pojďte dovnitř,“ vyzval je. Zajímalo mě, kolik jich přišlo. Carlisle mluvil pořád jen s jednou osobou.

Když zaklaply dveře. Místností se rozneslo mírné vrčení a Cullenovi se přikrčili do bojovných pozic.

„Jane, drahá, o nic nejde, můžete se všichni uklidnit. Jen si tu promluvím s Carlislem a pak vyřešíme ten malý problém.“ Tak to pro ně jsme malý problém? Problém, který se prostě smete ze stolu? Podle tónu jeho hlasu jsem poznala, že má jasnou představu o tom, jak situaci vyřešit a pro nás to nebylo dobré.

„Co kdybyste nám ty zázraky ukázali,“ navrhl Aro. „Nemusíte se bát, nic se jim nestane,“ uklidňoval je, ale jasně jsem cítila to slovíčko zatím.

Edward zavrtěl hlavou, ale Carlisle mu asi poslal něco v myšlenkách, protože ji nakonec rezignovaně sklopil. Cullenovi se rozestoupili a uvolnili nám tak výhled. Najedou jsem se na ně dívat nechtěla, nechtěla jsem vidět své vrahy. Ale jedna věc mě donutila zvednout pohled. El ztuhla, málem mi rozdrtila ruku a vykřikla.

Rychle jsem se podívala co se děje, protože v duchu jsem si představila, jak na ní útočí nějaký z příchozích upírů, ale to co jsem zahlédla, mi vyrazilo dech.


Takže Volturiovi jsou tu. Co se stalo? A co se teprve stane?

Snad je tenhle dílek trochu optimističtěji napsaný než ten předchozí. No, nevim.:)

Moc děkuju za komentáře a samozřejmě žádám o další, protože Vaše komenty miluju.:)


27. kapitola     SHRNUTÍ     29. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 28. kapitola:

 1
17.11.2011 [17:24]

Empress Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!