Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odsouzený k věčnosti - 3. kapitola

Odsouzený k věčnosti - 3. kapitolaAngela, tajemný pozorovatel a nečekané pozvání...

3. kapitola

Pořád jsem měla spoustu času, umyla jsem si nádobí, uklízela rozházené oblečení, co se mi nahromadilo na křesle a najednou jsem měla pět minut.  Jako obvykle, Bello, jako obvykle.

Pokud se jednalo o schůzky, měla jsem hrozný zlozvyk chodit všude pozdě. I když jsem se moc snažila přijít na čas, nějak to nevycházelo a dnešek to jen dokazoval.

Rychle jsem si oblékla džíny, tričko s tříčtvrtečním rukávem, koženou bundu, popadla boty a kabelku a letěla jako splašená.

Chytila jsem si taxi a při pohledu na hodinky mi bylo jasné, že se nevyhnu Angelinu káravému pohledu zpod brýlí a jejímu významnému kouknutí na hodinky. Už tolikrát se mě pokusila naučit, co znamená, když je velká ručička tam a malá tam, ale mně to nikdy moc nešlo.

Měly jsme sraz v naší oblíbené kavárně Bajer. Bylo to příjemné místo laděné do třicátých let. Někdo by řekl, že je to přeplácené, sklad toho, co nikdo nechtěl, ale podle mě to mělo svou jedinečnou atmosféru.

Do kavárny jsem dorazila s jazykem na vestě. Angela už seděla u kulatého stolečku hned u výlohy. Sedávaly jsme tam pokaždé a měly tak výhled na celou pěší zónu, kde byla kavárna.

„Omlouvám se, omlouvám se, odpusť mi.“ Pohled na mě, pohled na hodinky. „Já vím, jdu pozdě, ale když… no znáš to.“ Svalila jsem se na židli a odhrnula si vlasy z tváře.
„Ahoj,“ řekl mi a usmála se. Všechno bylo zase v pořádku.
„Ahoj.“
„Co si dáte?“ zeptal se nás mladík, který se nenápadně objevil u našeho stolu. Co jsem věděla, byl to syn majitele, docela fešák, jeden čas jsem si říkala, že by třeba nebylo špatné, kdyby… ale pak přišel Ted a všechno se změnilo. Jenže Ted je za horama a mě přešla chuť.

„Já si dám presso,“ rozhodla jsem se.
„Latté,“ objednala si Angela.

Číšník odešel a Angela se otočila na mě.

„Tak co? Jak je v práci?“
„Dobrý, první týden mám za sebou. Říká se, že to je to nejhorší. Teď už to půjde. Příští týden sloužím celý v ordinaci, takže to bude v klidu.“
„Super, ani nevíš, jak jsem ráda, že se ti plní sen,“ usmála se mile.
„Já taky, už jsem ani nějak nečekala, že se jednou dočkám,“ přiznala jsem a pohlédla na ulici. Bylo tam rušno. Lidi běhali sem a tam. Každý někam spěchal. Byla jsem ráda, že mám volno a nemusím se nikam hnát.
„Já jsem to věděla, vždycky jsi dosáhla toho, co jsi chtěla.“
„Vždycky?“ pochybovala jsem.
„Jo, pamatuješ na Bobbyho Harrisona?“
„Koho?“
„Chodil s námi na základku.“ Zamyslela jsem se. Bobby, Bobby…
„Jasně. Ten kluk ve čtvrté třídě,“ rozsvítilo se mi.
„Přesně. Jednou jsi za mnou přišla a řekla, že ho donutíš, aby ti dal pusu. No a za týden…“ odmlčela se.
„Jsem dostala pusu,“ doplnila jsem ji a zasmála se při té vzpomínce. Bylo to už tak dávno.

Číšník nám přinesl nápoje. Do kafe jsem si nalila mlíčko z bílého mini džbánečku a přidala pytlíček cukru. Ang mlsně zabořila lžičku do pěny, která byla navrchu posypaná skořicí a oblízla ji.

„Mimochodem, když mluvíme o pusách. Co ten tvůj doktor?“
„Adam?“
„Máš tam snad ještě nějakýho jinýho?“ Vykulila oči a zabodla do mě pohled. Ušklíbla jsem se. Jasně, na každém prstu deset, pomyslela jsem si.
„Ne a s Adamem taky nic, zatím… prostě nic. Teď jsme se moc neviděli. A já nevím-“
„Co nevíš? Myslela jsem, že se ti líbí,“ namítla Ang.
„Jo, to jo, ale třeba se nelíbím já jemu… Bože, o čem to tu vůbec mluvím. Hele, co Hope? Mohlas ji vzít sebou,“ ptala jsem se na svou milovanou holčičku.
„Jake ji za hodinu přiveze, má pak nějakou pracovní schůzku.“ Usrkla z kávy.
„Jé, to je super. Už jsem ji dlouho neviděla.“ Napila jsem se a projel mnou divný pocit. Mráz mi přejel po páteři. Rozhlédla jsem se po ulici. Díval se na mě. Upřeně na mě zíral, nemrkal, nehýbal se, jen mě pozoroval.

Obrátila jsem se zpět k Angele a chtěla ho ignorovat. Třeba se vůbec nedíval na mě. Prostě se díval před sebe, to je všechno. Proč bych ho měla zajímat zrovna já?

„Mohly bychom pak jít trochu provětrat peněženky, co?“
„Hmm.“ Ne, vážně kouká na mě, cítím to, říkala jsem si a znovu k němu zabloudila očima. Nevypadal nijak… úchylně, řekněme. Prostě normální kluk, mladý, asi jako já, možná trošičku starší, vysoký. Postavu měl schovanou v černé bundě a vyšisovaných džínách. Na hlavě měl hnízdo hnědých vlasů, a kdybych ho potkala jen tak na ulici, řekla bych, že je to fešák, ale takhle…

„Bello, posloucháš mě,“ drcla do mě Angela, až mi loket sjel ze stolu a já málem seznámila bradu s kamenem stolku.
„Jo, jasně.“ Nemohla jsem od něj odtrhnout oči.
„Kam to pořád koukáš?“ všimla si Ang mého zaujetí děním na ulici.

Nenápadně jsem mávla bradou k dotyčnému a řekla jí, tak, aby mi nebylo vidět do obličeje, své podezření.
„Myslíš?“ Zadívala se na něj. „Hmm, jestli pak se dívá on na tebe. Není to náhodou obráceně?“
„Jsi děsná,“ zavrtěla jsem hlavou a měla jsem pocit, jako by se ten kluk pousmál. „Co jsi to teda říkala?“
„Tohle nezamluvíš. Myslím, že bys potřebovala jít na rande, protože tohle už hraničí se stihomamem.“
„Ale já…“ Mávla rukou, aby mě umlčela. Zamračila jsem se. Občas byla jak diktátor.
„No vážně. Řeknu Jakeovi, jestli nemají v práci někoho přijatelného. Přišla bys na večeři, on by přišel taky a případně byste pak mohli nějakou podniknout spolu,“ plánovala.
„Nepřipadá v úvahu, víš, co si myslím o organizovaných schůzkách. Horor. Já si poradím,“ horovala jsem se a znovu zašilhala jeho směrem. Nebyl tam.
„Jasně, to vidím.“

Když nám Jake přinesl Hope, mohlo se téma konečně změnit. Pozorovala jsem, jak Jake líbá Angelu na rty a dívá se na ni tak… pořád byli jako čerstvě zamilovaní a to byli svoji přes dva roky. Jistěže jsem jí to přála, byla to moje nejlepší kamarádka, ale ve chvílích samoty jsem jí taky neuvěřitelně záviděla. Žádný z mých partnerů se na mě nikdy tak nedíval, neměl v očích ten oheň, jiskru, tajemství, jež sdílí jen ti dva, a proto jsem vždycky tak nějak tušila, jak to skončí. Myslela jsem, spíš si to namlouvala, že s Tedem je to jiné, že on je jiný, ale omyl a velký. Měla jsem prostě smůlu.

S Hope jsme šly nejdřív do obchodního centra. Malá se mě držela za ruku a na vratkých nožkách baletila po špičkách vedle mě. Myslela jsem, že ji sním, jak byla sladká. Angela si na ní hodně zakládala, takže byla oblečená do bílého trička s vyšitými růžovými kytičkami a růžových šatečkách s laclem, na nožičkách měla růžové botky a já už vymýšlela, co jí koupím k Vánocům hezkého. Svou princeznu jsem si musela předcházet.

I když jsem nic nesháněla, nějak jsem neodolala nátlaku většiny, čili Angely, a koupila si světle fialový svetřík se třemi knoflíčky na prsou a tmavé džíny, ve kterých jsem prý měla hezký zadek a to je přesně to, co teď potřebuju. Nad tou poznámkou jsem jen zavrtěla hlavou a vytahovala peněženku, abych zaplatila.

Domů jsem se dostala až večer. Nohy mě bolely a byla jsem příjemně unavená. Odpoledne s mýma holkama, byla vždy ta nejlepší část dne. Zašly jsme si ještě do parku, aby se Hope nadýchala čerstvého vzduchu, a když se začalo stmívat, pozvala mě Angela k nim na večeři. Protože jsem věděla, že je Angela skvělá kuchařka a má lednice neskrývá nic světoborného, souhlasila jsem bez většího přemlouvání.

Lehla jsem si na gauč a odfoukla. Co ta holka dokáže připravit za půl hodiny, bych já nezvládla ani za celé odpoledne. Zavřela jsem oči a přemlouvala se, abych vstala a došla se vysprchovat. Ale nechtělo se mi, jsem prostě lenoch. Jen pět minut a půjdu, slíbila jsem si.

Za víčky se mi však místo tmy zjevil cizí obličej. Dobře, ten obličej nebyl zase tak cizí, ale osoba, které patřil, ano. Nechápala jsem, proč jsem si vzpomněla zrovna na něj. Nedávalo to smysl. Zavrtěla jsem hlavou a zvedla se.

„Jsi cvok, Bello. Angela má pravdu, nutně potřebuješ rande.“

ȣȣȣȣȣ

Pod dozorem vrchní jsem si zapínala knoflíky na šatech. Divila jsem se, že si ještě nepoklepává nohou, aby vyjádřila vzrůstající netrpělivost, která byla zjevná. Ale já nikam nespěchala, ordinace začínala až za půl hodiny a do té doby…

„Bože, Swanová, bude vám to trvat ještě dlouho?“ vypěnila Emilka. Podívala jsem se na ni a dopla poslední knoflíček. „No konečně, jak vy jste se sem dostala,“ hudrovala. „Tak pojďte, moc času nemáte.“ Moc času? „Tady jsou karty ze včerejška, potřebuju, abyste je zaznamenala do počítače.“ Ukázala na stůl a já myslela, že se složím. Karty ze včerejška znamenaly hromadu jako hrom. No to teda pěkně děkuju. Zatnula jsem zuby, abych se náhodou neozvala a posadila se na modrou židli na kolečkách. „Když to nestihnete teď, stavte se tu odpoledne,“ řekla ještě vrchní a odešla.

„Odpoledne?!“ Ta ženská mi pila krev. Ona věděla přesně co udělat, aby dostala člověka do varu.

Vztekle jsem mlátila do klávesnice jednotlivá písmenka a sledovala, jak ta hromada vůbec neubývá.

Za deset půl osmý jsem to zabalila, nešťastně koukla, kolik mi toho ještě zbývá a šla do ordinace.

„Ahoj, kde jsi byla?“ ptal se mě pan doktor, když jsem sebou práskla na židli.
„Pracovala,“ zavrčela jsem. Adam se podíval na hodinky a zvednul obočí. „Emilka mě zaúkolovala,“ vysvětlila jsem.
„Aha, tak to jsi musela být moc hodná, když si vybrala zrovna tebe.“
„Hodná?“
„Jasně, naše paní vrchní dává úkoly jen lidem, kterým důvěřuje a ví, že nic nepodělají, takže to je vlastně pocta.“ Poctu si představuju poněkud jinak, ale každý asi máme jiná měřítka.
„Dobře, je to pocta,“ řekla jsem. „Je to pocta, je to pocta, je to pocta,“ opakovala jsem si pořád dokola, ale věřilo se tomu jen těžko.
„Jo, je to pocta. Tak do práce, pacienti čekají.“

Tentokrát to nebylo tak hrozný. Hodně dětí přišlo jen na kontrolu, pár na sedimentaci a zbytek měl kašel, bolení v krku, rýmu, zvýšenou teplotu. Všechno šlo jako po másle.

Zaběhli jsme si na oběd, kde mě i ostatní přesvědčovali, že Emilka se ve mně zhlédla a mám být ráda. Spíš než to, mi bylo divně. Nechtěla jsem být oblíbenec. Vzpomněla jsem si na Jessicu, se kterou jsem kdysi chodila do školy. Byla to malá vlezprdelka, všichni učitelé ji milovali a ona milovala je.

„Další,“ řekla jsem, když odcházela paní Robinsonová s Markem, který dostal vyrážku. Z lavičky se zvedla mladá žena s blond vlasy doprovázející asi desetiletého kluka, ale v tom se v čekárně strhl humbuk. Vběhla tam paní s dítětem v náruči a skoro bez dechu mi vysvětlovala, že musí nutně za doktorem, protože David má křeče v břiše a ona neví, co s ním může být. Byla zoufalá, celá se třásla a vypadalo to, že se brzy rozbrečí.

Dítě, které držela, fňukalo, kroutilo sebou a naříkalo.

„Pojďte.“ Dveře jsem otevřela dokořán, aby mohla projít a na druhou paní se omluvně usmála a poprosila ji o chvíli strpení.

David už ležel na lehátku, maminka stála hned vedle a doktor mu prohmatával břicho.

„Tady tě to bolí?“ zeptal se a přitlačil. Kluk sebou trhnul a přikývl. Adam se podíval na mě. „Bello, vypiš žádanku na rentgen, vypadá to na slepák. Bude to chtít operaci,“ říkal matce.

Sedla jsem ke stolu, vyplnila formulář, pak jsem píchla Davidovi něco na bolest a i s maminkou odešel na rentgen.

Nakonec se Adamův odhad ukázal jako správný a David byl hned ten samý den přijat a další den ho čekala operace. Slíbila jsem, že se za ním přijdu podívat, i když jsem zrovna neměla službu.

Ve tři hodiny jsem znovu sedla ke kartám, které na mě stále čekaly. Rčení, že práce počká, se ukázalo jako pravdivé, a to jsem stále tajně doufala, že třeba…

Poslední enter jsem zmáčkla ve čtyři, rychle jsem se převlékla a nemohla se dočkat, až budu doma. Měla jsem dost.

Zamkla jsem skříňku, rozhlédla se, jestli jsem něco nezapomněla a šla. Na chodbě jsem se zastavila, abych našla mobil. Napadlo mě, jestli mi třeba nevolali naši.

Na rameno mi dopadla čísi ruka. Trhla jsem sebou leknutím.

„Adame,“ řekla jsem, když jsem se otočila a zalila mě úleva. „Co tady ještě děláš?“
„Byl jsem se zeptat na Davida a taky jsem tu na tebe trochu čekal,“ přiznal s úsměvem, který by dokázal pobláznit každou holku a já rozhodně nebyla výjimkou.
„Čekáš? A proč?“
„No, tak mě napadlo… nezašla bys na večeři? Abychom se líp poznali a tak.“ Ani jsem nad tím nemusela dumat, abych mu mohla odpovědět.
„Kdy?“ vyhrkla jsem možná až příliš nedočkavě.
„Zítra?“
„Fajn.“
„Budu se těšit.“
„Já taky. Musím běžet, měj se.“ Mávla jsem mu.
„Stavím se pro tebe v sedm,“ volal za mnou.

Před nemocnicí jsem se zastavila. Chvíli jsem stála jen tak a pak si poskočila radostí. Mám rande! Mám rande s krásným doktorem, který je mimochodem skvělý. To musí vědět Angela.

Znovu jsem hledala telefon, který se mi na první pokus najít nepodařilo. Po zádech mi přejel mráz. Otočila jsem se. Zase on. Díval se, upřeně, nemrkal.

Chvíli jsem mu pohled oplácela. Pak mi zazvonil telefon. Mrkla jsem, kdo mi volá a znovu zvedla hlavu k tomu klukovi. Nebyl tam. Jako by se propadl do země.


Ano, ano, je to tady.:)

Snad se kapitola líbila a strávíte krátký čas napsaním komentáře, za které předem děkujeme.:)


2. kapitola ȢȢ Kim Ȣ zuzka88 ȢȢ 4. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Odsouzený k věčnosti - 3. kapitola:

 1 2 3   Další »
23. morningstar
15.12.2012 [16:10]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22. SiReeN
22.08.2012 [21:27]

SiReeNRande s Adamem? Hmmm... Mnohem víc než ten doktůrek mě však zajímá tajemný pozorovatel, začíná být pěkně podezřelý a vůbec bych se nedivila, kdyby jí za chvíli klepal na rameno, jen aby ji vyděsil. Uvidíme, co je zač. Každopádně moc pěkná kapitola. Emoticon Emoticon

21. Wera
27.03.2012 [7:28]

Wera Emoticon Emoticon

20. Sabienna
12.12.2011 [20:28]

Mám radost za to Belly rande :D Vážně ho potřebuje...:D ale ten Edward Emoticon Emoticon Těším se, co bude dál, takže jdu hned na to :D

11.12.2011 [11:32]

domcamerci Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Hmmmmm, rande s Adamem. Né, že bych mu fandila víc než velectěnému Edwardovi, ale dokázaly jste něco, co se mi ještě nestalo. O Bellu má zájem jiný muž a mě to moc nevadí a neposílám ho do hajzlu. Emoticon

Jo, tuhle oblíbenost bych vážně nechtěla. Buďto je to ta, že vás ten dotyčný miluje a od všeho vás naopak drží dál, aby jste nemuseli hnout prstem a nebo je to tohle. Emoticon Emoticon

A je tam. Emoticon Emoticon Emoticon Takže on si Bellu vyhlédnul. Jak na ni přišel... A chce jí sežrat a až pak si to rozmyslí nebo ji chce už teď do postele, teda do svého srdce:D Emoticon

Už se těším na další... Emoticon Emoticon Emoticon

11.12.2011 [10:54]

NatyCullenKrása, opravdu. Bella má konečně rande a ještě k tomu s Adamem! Super! Emoticon Emoticon

10.12.2011 [13:13]

ShindeenJůůů, Bella má rande! Emoticon Emoticon A ještě k tomu s naprosto neodolatelným doktůrkem, po kterém by skočila snad každá. Emoticon Emoticon
I když bych se právě měla ještě pořád strašně rozplývat nad tím, aby jim to dobře dopadlo a aby se z toho začalo vyvíjet něco víc, ten kluk na konci mi to nedovolí... Emoticon Co je asi zač? Že by Edward na scéně? Emoticon Nedokážete si představit, jak jsem zvědavá, takže už se jenom modlím, aby další kapitola byla schválena co nejdřív. Emoticon Emoticon
Moc krásné, hrozně se mi líbí směr, jakým povídka směřuje. Emoticon Emoticon Jen tak dál! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.12.2011 [18:22]

SummerLili Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. Evík
05.12.2011 [15:20]

Krása Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14. Scherry
04.12.2011 [11:34]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!