Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odraz ze dna 1. kapitola

13.01.2010 (18:45) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2952×

1. kapitola

Ovládal mě strach. Koloval mi v žilách a já mohla jen couvat dále do šera skladiště. Hleděla jsem do tří párů posměšných očí. Věděla jsem co chtějí, co bude následovat a že mi jakákoliv obrana bude k ničemu. Tohle nebylo poprvé.

Nevím, co bylo horší, jestli ten nuzný sirotčinec, nebo tenhle hostinec, kam mě v patnácti přijali. Hostinský se na mě chtivě díval od prvního okamžiku a jeho žena mě za to nenáviděla. Iluze o životě už mě dávno přešly. Věděla jsem, jak to chodí. Neměla jsem nikoho. Nebyl nikdo, komu by na mě záleželo na tolik, aby se za mě postavil. Takže pokud si někdy některý z hostů opil a začal se po mě sápat, neměla jsem šanci.

Couvala jsem, až jsem zády narazila do zdi a svezla se po ní dolů. Pobaveně sledovali můj strach a chtivě mé tělo. Začala jsem se psychicky připravovat na to, co bude následovat.

Dvojnásobné vyděšené zasýpání mě však donutilo zvednout pohled. Přede mnou stáli již jen dva z těch mužů a mě nevěnovali ani špetku pozornosti. Chtěla jsem toho využít a proběhnout kolem nich pryč, ale pak mi padl pohled směrem, kam mířil i ten jejich. Se zděšeným zajíknutím jsem se ke zdi přitiskla ještě víc.

Pár metrů ode mě ležel ten třetí a nad ním se skláněl cizí muž. Dlouhé světlé vlasy mu spadaly kolem tváře, přesto jsem jasně viděla, že je ústy přisátý k jeho krku. Od koutků mu stékal tenký karmínový pramínek krve a lačně sál.

Trvalo to snad jen pár vteřin, než odhodil už jen bezvládné tělo. Zvedl tvář a s pohledem na další dva muže si otřel krev ze rtů. Otočili se a vyrazili ke dveřím. Neměli šanci. Udělali sotva dva kroky a neznámý již byl u nich a oba je srazil. Jeden dopadl na zem a s ránou na čele zůstal ležet. Druhý se v jeho náručí ještě chvíli zmítal, než jeho odpor začal vysíleně polevovat. Jeho pěsti jako by neznámý ani nevnímal. Nevšímavě se dál krmil z jeho tepny.

Na toho třetího se pak podíval spíše zadumaně. Jako by přemýšlel, zda ho tady přece jen nenechá. Při pohledu na krev stékající mu po čele se však vydal i k němu. Beze spěchu si ho přitáhl k ústům. Nakrmit se z tohoto mu trvalo nejdéle. Měl čas, nemusel spěchat.

Sledovala jsem celou tuhle hrůznou scénu a úplně při tom zapomněla dýchat. Slyšela jsem už o takovýchto, ale nikdy tomu nevěřila. Považovala to jen za povídačky dětem a starým bábám. Čím déle jsem ho sledovala, tím jsem si byla jistější, že je to upír.

Nakonec odstrčil i třetí tělo a se spokojeným a sadistickým výrazem vstal. Přejel je pohledem a otočil se k odchodu. Úlevně jsem vydechla, což zarazilo jeho pohyb doslova na místě. Otočil se zpět a vyhledal mě očima. Teprve nyní jsem si všimla jejich rudé děsivé barvy. Hleděla jsem fascinovaně do nich, aniž bych si všimla, že už je u mě a sklání se.

Na spodní čelisti jsem ucítila cosi ledového. Ucukla jsem. Nebylo mi to však co platné, svou ruku neodtáhl. Ledovými prsty mi sjížděl až k bradě.

"Taková škoda tě tu nechat," zamumlal si spíše pro sebe.

Naposledy mě přejel pohledem, než mi jeho tvář zmizela a já ucítila ostrou bolest na krku. Něco mě mrazilo a já cítila, jak saje mou vlastní krev.

Před očima se mi začaly dělat mžitky. Náhle však ten chlad zmizel a já vykřikla. Od toho místa se mi po těle začala šířit příšerná pálivá bolest. Měla jsem neodolatelnou chuť si ho opět přitáhnout, ať svým mrtvolným chladem zažene ten žár. Nic jsem však neudělala. Nemohla jsem. Dokázala jsem se jen zmítat a řvát v bolestné agónii, která se mi ve vlnách rozlévala celým tělem.

Myslela jsem, že už snad z té bolesti přicházím o rozum, ale opravdu už konečně začala polevovat. Stahovala se od konečků mých prstů ke středu mého těla. Nakonec zůstala jen v mé hrudi, kde však vypukla naplno.

Mé srdce hlučně a rychle bilo, že jsem pochybovala, zda je to vůbec možné. Zřejmě ne, protože k mému zděšení jeden úder vynechalo. Za chvíli opět a pak se ozvaly už jen dva hlučné údery.

Čekala jsem, že se mé vědomí propadne do temnoty. Čekala jsem konec, smrt. Nic takového se však nestalo. Ještě chvíli jsem vyčkávala, ale vše zůstávalo stejné. Otevřela jsem překvapeně oči a uviděla četné praskliny. Zmateně jsem otočila hlavou a zjistila, že to jsou jen drobounké prasklinky ve stropě. Můj zrak byl dokonalý. Viděla jsem vše do nejmenších detailů.

Mou mysl ovládal děs i fascinace zároveň. Nechápala jsem co se to děje. Bloudila jsem kolem sebe dále pohledem, až mi padl na postavu stojící dva metry ode mě. Vysoká, se světlými vlasy a pobaveným zlověstným úsměvem. Okamžitě jsem se ocitla u zdi. Hrůzou z něj i z mého rychlého pohybu jsem zatajila dech.

Sledovala jsem ho tisknouc se vyděšeně v rohu a začala se bát o vlastní rozum. Vůbec se nepohnul. Byl jako socha. To přece není možné. Dokonce jsem se kolem něj chtěla prosmýknout ven, pryč na svobodu. Zastavilo mě však jediné. Uvědomila jsem si, že mám stále zatajený dech. Já nedýchám! Nedýchám a přesto žiju!

Do mysli se mi začínalo prokrádat příšerné vědomí. Se zaúpěním jsem se podívala na své ruce. Mozoly a popraskaná kůže z tvrdé práce zmizeli. Měla jsem kůži jako hedvábí, měkkou jemnou bez jediné chybičky. Až na jediné. Byla bledá a pod ní neproudila žádná krev. Jako kus překrásného kamene.

Vyděšeně jsem vzlykla a do krku mi pronikl doušek vzduchu, který jako by mi jej podráždil. Pocítila jsem pálení. Bylo tam už předtím, ale jen mírné. S každou další vteřinou s každým nádechem však neuvěřitelně sílilo. Odtrhla jsem pohled od svých rukou a přitiskla si je na hrdlo. Jako by se ta spalující bolest, která mě po celou věčnost stravovala, znovu vrátila.

"To je žízeň," prolomil neznámý hlas místnost.

Byl krásný melodický a přesto z něj sálala zlověstnost. Vzhlédla jsem k tomu muži, upírovi, tvorovi, jak jen se mu dá říkat... Sledoval mě a pobavením se mu koutky zvedly ještě více.

"Nezmizí to, bude to stále horší, pokud se nenapiješ."

Jako omámená pod příslibem osvobození se od té bolesti jsem vstala a vykročila k němu. Měla jsem z něj příšerný strach. Byl upír. Zabíjel lidi bez špetky lítosti, bez jediného záchvěvu duše, kterou už ani nemohl mít. A ze mě udělal stejnou stvůru. Přesto jsem ho musela následovat. Ta bolest mě připravovala o svobodnou vůli. V porovnání s ní všechno tohle ztrácelo na významu.

Došla jsem až k němu v očekávání, že vyjde ven. On však zůstal stát a vztáhl ke mně ruku. Zavřela jsem oči v očekávání jeho doteku. Vždyť o co horší byl jeho ledový dotek v porovnání s těmi ostatními. Vždy, bez rozdílu, způsobovaly jen bolest.

Překvapeně jsem otevřela oči. Jeho prsty mi přejížděli po tváři, ale byly jiné, teplé. Jeho prsty mě zkoumaly dotekem a oči přejížděly každý můj detail.

"Jsi opravdu krásná," zašeptal.

Ano krásná, to už mi také pár mužů řeklo. Neměla jsem důvod jim nevěřit. Měla jsem husté rezavé vlasy spadající mi v loknách až do půli zad, zelené oči a světlou pleť s pár pihami. To vše ale poutalo příliš pozornosti, to bylo často příčinou mých nesnází.

"Měla jsi štěstí, že jsem už byl víc jak napitý a nebylo u tebe tak těžké se odtrhnout. Tebe by byla opravdu škoda."

Nemusel ani dodávat jak to myslí. Pokud by se nenakrmil z těch tří přede mnou, tak bych skončila jako oni. Bezvládné tělo pohozené na zemi.

"Mimochodem, já jsem James a ty?"

Hleděla jsem do těch jeho očí. Tohle bylo opravdu bizarní. Jak mi muže jednou větou říkat, že mě téměř zabil a druhou se společensky představovat? Stále však čekal na mou odpověď.

"Victoria," zašeptala jsem a v půli se mi zlomil hlas.

Tenhle vábivý zvuk jsem nepoznávala. Můj hlas byl nyní úplně jiný. Hladil uši a zněl jako zpěv. Zpěv zhoubných sirén. Sklopila jsem pohled, což si vysvětlil po svém.

"Tak pojď, ta bolest v hrdle už musí být hodně nepříjemná."

Nevyvracela jsem mu to, protože to byla pravda. Pomalu jsem nedokázala už myslet na nic jiného. Vyšel ze dveří a já se zmateně rozhlédla. Kolem byla samá zeleň. Byli jsme před starším domkem uprostřed lesa. Určitě musel patřit nějakému dřevorubci či hajnému. Raději jsem však ani neuvažovala, kde je teď.

James se bleskově rozběhl a v mžiku byl několik desítek metrů přede mnou. Zděšeně jsem se na něj podívala. Vyčkávavě se ke mně obrátil. Začínala jsem na jeho tváři rozeznávat známky podráždění. Rychle jsem se vydala za ním. S úžasem jsem vnímala tu rychlost, a přesto jsem vše viděla tak ostře.

Neběželi jsme příliš dlouho a James zastavil. Doběhla jsem ho a zadívala se na něj. Chtěla jsem se zeptat co teď, ale jen jsem se nadechla, do nosu mi vnikla vůně. Nedokázala jsem ji přesně definovat, ale byla neuvěřitelná. Omamovala mou mysl jako zralé těžké víno a v ústech se mi rozlévala podivná pachuť. Mé smysly zbystřily ještě více, rozeznala jsem okamžitě, odkud se line.

Bez jakéhokoliv rozmyslu jsem vyrazila za ní. Běžela jsem mezi kmeny, mrštně jako kočka se protahovala skulinami a to jen s jediným cílem. Jen vzdáleně jsem vnímala poslední skok a pak nějaký pohyb pode mnou. Do úst mi začala proudit sladká tekutina a já ji hladově sála. Protékala mi bolestivým hrdlem a tišila žár v něm.

Sála a polykala jsem, dokud to jen šlo. Pak jsem konečně zavrtěla hlavou a konečně zas otevřela oči, které jsem celou dobu slastně přivírala. Zděšeně jsem zírala přímo do nehybné tváře nějakého muže. Okamžitě jsem ho upustila a odrazila se až ke vzdálenému kmenu, kde jsem se o něj opřela hledajíc oporu.

Stále jsem nemohla odtrhnout pohled od toho muže. Ležel bezvládně v listí a jeho oči ještě stále hleděly otevřené do korun stromů. Prosila jsem Boha, aby se pohnul, zasténal, udělal cokoliv, ale zde ani Bůh nesvedl nic. Ten muž byl mrtvý. Já ho zabila.

Nedaleko se něco pohnulo. Vyděšeně jsme se ohlédla přímo na Jamese, který mě potěšeně sledoval. Jak mi to mohl dovolit?! Snadno, sám to dělal. Byl zrůda a já nyní také. Byla jsme krvelačné vraždící monstrum.

"Proč," zašeptala jsem. Proč mi tohle musel udělat? Proč mě nemohl jen zabít? Cokoliv by bylo lepší než tohle.

"Zvykneš si."

Zvyknout? Na tohle? Nikdy bych se s něčím takovým nemohla smířit, natož si na takový život zvyknout. Žít na úkor druhých…

Zvykla jsem si však.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odraz ze dna 1. kapitola: