Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpusť mi, prosím 23. kapitola

29.05.2010 (17:30) • NessCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4944×

„Renesmé, probuď se,“ volal někdo na mě a já chtě, nechtě jsem musela otevřít oči. Párkrát, rychle po sobě, jsem zamrkala a rozhlížela jsem se okolo. Vedle mě stál Edward a  za ním byli ostatní.

„Kde to jsme?“ zeptala jsme se a podívala jsem se z okna okolo sebe. Okolo mě byly jen samá auta a zase auta.

„Jsme tady,“ odpověděl mi táta. Neváhala jsem a okamžitě jsem vystoupila z auta. Jenže to bylo až moc rychlé na mě a mně se samozřejmě zamotala hlava. Než jsem si to všechno uvědomila, tak už jsem padala na chladnou podlahu. Čekala jsem tvrdý dopad, ale nic se nestalo. Zachytily mě totiž dvoje kamenné ruce a já jsem pohlédla k jejich majitelce.

„Děkuji ti Alici,“ poděkovala jsem jí a za námi se ozval Emmett.

„Celá jako její matka,“ zasmál se a od Rosalie si vysloužil káravý pohled.

„Nic jsem přece neřekl,“ ozval se hned Emmett.

„Půjdeme?“ zeptala jsem se a ostatní jen přikývli. Vydali jsme se tedy do nemocnice.  Chyběl mi už jen jeden krok, abych vešla do výtahu, když v tom mi hlavou prolétla jedna myšlenka. Co, když už je pozdě, abychom ji zachránili?

Ztuhla jsem a nebyla jsem schopná udělat ten jeden malý krok, abych vstoupila do výtahu. Můj mozek jakoby přestal fungovat.

„Co se děje? Renesmé!?“ zatřepal se mnou táta a já jsme se podívala do jeho zmatených očí a očí ostatních, kde jsem viděla stejný zmatený pohled, jako má táta.

„Co když jsme přišli pozdě?“ zašeptala jsem a jen ta myšlenka pro mě byla hrozná. Jen ta příšerná myšlenka, že bych mohla ztratit osobu, díky které tady jsem mě táhla ke dnu.

„Všechno bude v pořádku,“ zašeptal Edward a  já jsem jeho slovům uvěřila. Uvěřila jsem, že budeme jedna velká šťastná rodina a všichni budeme šťastní. Zavřela jsem oči a udělala jsme krok dopředu a ocitla jsem se ve velkém výtahu, který se rozjel do sedmého patra.

Třetí patro.

Čtvrté patro.

Páté patro. Odpočítávala jsem patra, která mě dělí od toho, abych ji znovu viděla. Najednou se dveře od výtahu otevřely a my jsme byli tady.

„Kdo je její ošetřující lékař?“ zeptal se mě ihned Carlisle jakmile jsme vyšli z výtahu.

„Nevzpomínám si, ale mohlo mu, tak být okolo čtyřiceti a měl tmavé vlasy,“ odpověděla jsem mu a snažila jsem si vybavit jeho jméno, ale ne a ne si vzpomenout. Z ničeho nic se z Edwardova hrdla ozvalo zavrčení a posunul si mě za mě, tak že jsem nic neviděla.

„Co se děje?“ zeptala jsme se hned a nevěděla jsem, proč všichni ostatní jsou napjatí jak struny a něco pozorují. Všichni se dívají stejným směrem. Musím zjistit, co dokázalo natolik upoutat jejich pozornost.

Snažila jsem se Edwarda o kousek popostrčit, ale bylo to jako kdybych, chtěla pohnout se skálou. Nakonec se mi podařilo aspoň nakouknout před tátovo rameno. Stál tam on.  Ruce měl semknuté v pěst a mírně se mu třásly. Tušila jsem, co by se mohlo stát, kdyby se rozčílil. Kdyby se neovládl, ale teď mi to bylo jedno. Bylo mi jedno, že by se přeměnil. Pro mě bylo hlavní, že je tady. Že se konečně můžu skrýt před okolním světem v jeho medvědím objetí a vdechovat jeho lahodnou vůni a být s ním.

„Jacobe!“ vypískla jsem a rozeběhla jsem se  k němu. Jen pouhé dva metry nás oddělovali, ale mě to připadalo, jakoby to byly kilometry.

„Nessie,“ zašeptal, když jsem ho pevně objala. Když jsem vzhlédla do jeho tmavých očí, tak jsem v nich viděla radost, lásku, ale i naopak bolest a smutek.

„Kde jsi byla? Co sis pro boha zlatýho myslela, když utečeš z nemocnice a nikomu nic neřekneš,“ spustil na mě hned salvu otázek a já jsem připadala jak nějaká malá holčička, které provedla něco, co neměla.

„Víš moc dobře, proč jsem to všechno udělala. A vidíš, vyšlo to,“ to byl můj jediný argument, který jsem proti němu použila.

„Mohlo se ti něco stát! Mohli ti něco udělat!“ křičel skoro na mě, ale to už se ozval někdo i za mnou.

„My bychom ji nikdy neublížili!“ křikl Edward a hned se objevil po mém boku. Edward si Jacoba změřil vražedným pohledem a i takovým pohledem si Jacob změřil Edwarda. Oba tam stáli mlčky a pozorovali se. Nic je nezajímalo. Jako kdyby existovali jenom oni dva a nikdo jiný, jakoby tady nebyl. Kdyby mohli, tak by se tady na sebe vrhli a bojovali by na život a na smrt v jejich případech.

„Jak je na tom Bella?“ zeptala jsem se Jacoba a doufala jsem, že je to probere z jejich transu, ale ani jeden nereagoval.

„Edwarde? Jacobe?“ zeptala jsem se, ale žádná odezva se nekonala. „Nechte toho!“ ale zase nic. Oni mě snad přivedou do hrobu. „A dost!“ dupla jsem si, tak jak to bývá v některých filmech a naplněná adrenalinem jsem si mezi ně stoupla.

„Renesmé, uhni,“ procedil mezi zuby táta a já jsem se na něho podívala.

„Nechte toho, prosím. Nepřivedla jsem tě sem, aby ses tady porval s Jacobem, ale abys zachránil Bellu,“ nevěděla jsem, co už mám dělat a skoro jsem se rozplakala.

„Ona má pravdu, Jacobe. Jsem tady z jiného důvody než, abych tě zabil,“ než aby ho zabil?

„Tati, jemu nic neuděláš!“ křikla jsem na Edwarda a on se podíval na mě. Nic neřekl a jen se podíval na druhou stranu chodby. Směrem, kde byl mámin pokoj. Aniž by, opět něco řekl, tak se vydal tím směrem a my všichni jsme se vydali za ním.

Stáli jsme před dveřmi. Dveřmi, které nás oddělovaly od osoby, kterou všichni milujeme. Edward opatrně chytil za kliku a otevřel dveře a my jsme mohli vejít do pokoje. Bella vypadala jako, kdyby spala.

Edward:

Všichni jsme vešli do Bellina pokoje a já jsem ji znovu uviděl. Byla tak krásná. Vypadala, že jenom spí a každou chvíli se probere, ale nebylo to tak. Pomalu jsem přešel k její posteli a nespustil jsem z ní oči. Nic kromě ní jsem nevnímal. Vnímal jsem jenom moji krásnou Bellu, která tady leží a bojuje.

„Miluju tě, Bello,“ prolomil jsem ticho v místnosti a pohladil jsem ji po její tváři. „Zachráním tě.“

předchozí << shrnutí >> následující

Autor: NessCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpusť mi, prosím 23. kapitola :