Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpusť mi, prosím 13. kapitola

04.03.2010 (16:30) • NessCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4683×

„Bello já  jsem se do tvé dcery …

… asi otiskl,“ domluvil Jacob a přitom nepustil pohled z Renesmee. Jak se do ní mohl pro boha otisknout?  Jak se proboha mohl otisknout do čtyřleté holčičky? To mi přece nemůže udělat.  Na světě je tolik dívek a on se zrovna musí otisknout do mojí dcery! Věděla jsem, že jednou to přijde a někdo se do mojí holčičky zamiluje, ale myslela jsem, že to bude až za takových třicet možná čtyřicet let od jejího narození, ale zrovna dnes? Dnes, kdy jsou to pouze čtyři roky, co se narodila. Pouze čtyři krátké roky. Pouze 1461 dní, co jsem ji poprvé viděla jako malého človíčka. A on mi teď s moji holčičkou zajisté odejde a já tady zůstanu sama jako stará babka, kterou jednou za pár měsíců někdo navštíví, aby zkontroloval,  jestli se ještě stále dívá na  telenovely a háčkuje ve starém houpacím křesle. To jsem tedy nesměla dopustit. Toto ne.  Věděla jsem jen o jednom způsobu jak tomu všemu zabránit.

„Zabiju tě ty jedno smradlavé  psisko!“ zařvala jsem na něho z plných plic, ale on mě  vůbec neposlouchal. Nevěnoval mi ani jeden malinkatý pohled.  Ani moje dcera mi nevěnovala jediný pohled. Oba se dívali navzájem do očí. I kdybych si vzala mikrofon, tak by mě asi zřejmě stejně neposlouchali. Znovu se ve mně vařila krev. Cítila jsem jak krev mi stoupá do hlavy a zajisté rudnu jak rajče  z toho vzteku. A vůbec bych se nedivila, kdyby mi z očí šlahaly plameny. Kdyby mě někdo teď viděl, tak by raději utekl, ale oni. Oni i kdybych  teď dostala infarkt, tak by si mě ani nevšimli.

„Slyšíš mě?!“ zakřičela jsem na něho a konečně mi začal věnovat trochu pozornosti.  Podívali se na mě zároveň a já jsem v jejich očích viděla přesně ten pohled, kterým se na mě díval Edward, když mě ještě miloval. Byl to pohled plný lásky a oddanosti. Oddanosti k tomu druhému.

„Bello promiň, ale ona je teď můj střed vesmíru. Ona je teď důvod, abych dýchal. Bez ní můj život nedával smysl. Ona teď během pár minut převrátila  můj život na ruby. Pro ni bych udělal vše, co bych ji na očích viděl, je proto aby byla šťastná. Dokonce bych pro ni i vraždil. Vím jednu věc, kterou jsem si naprosto jistý. Miluju tě Renesmee, i když tě znát jen malou chvíli, tak jsi pro  mě  vše,“ vyznával tady svoje city Jacob. Jeho slova zněla, tak … tak opravdově. Tak zamilovaně.

„Ty ji opravdu miluješ,“ zašeptala jsem a došlo mi to. On ji opravdu miluje a já bych tomu opravdu nedokázala zabránit. Potřebovala jsem si sednout, protože se mi malinko začala motat hlava. Opatrně jsem udělala malý krok do zadu a sedla jsem si na prázdnou židli ke stolu a začala jsem zhluboka dýchat.

´Nádech a výdech,´ opakovala jsem si v mysli a snažila jsem se z toho šoku vzpamatovat, abych tady sebou nesekla na zem.

„Mami jsi v pořádku?“ přiběhla hned ke mně Renesmee a dívala se mi do očí. Jen jsem natáhla ruku k jejímu obličeji a pohladila jsem ji po tváři. Nessie mi věnovala svůj krásný úsměv a vzala moji ruku do svojin dlaní a ukázala mi svoje myšlenky. Myšlenky, které patřili  Jacobovi. 

Musela jsem znovu zhluboka dýchat, protože ona ho taky milovala. Milovala mého nejlepšího přítele a já jsem věděla, že je nedokážu rozdělit. Jsou si sobě souzeny a já s tím nic nedokážu udělat. Potřebovala jsem být sama. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky a vše si v hlavě srovnat.

„Potřebuji teď být chvíli sama,“ oznámila jsem jim a zanechala jsem je osamotě v kuchyni a sama jsem  šla  nahoru do svého pokoje, kde jsem se zavřela v koupelně a vlezla jsem si pod sprchu. Aniž bych ze sebe svlékla oblečení, tak jsem si stoupla pod sprchu a pustila jsem ledovou vodu. Studené kapky vody se pomalu dotýkaly mého těla a já jsem v tu chvíli měla konečně čistou mysl. Konečně jsem mohla v klidu přemýšlet.

Po pěti minutách, když jsem měla na rukách husí kůži a zuby mi drnkaly zimou, tak jsem vypnula sprchu a převlékla jsem se do suchého oblečení. Pomalu jsem přešla ke starému houpacímu křeslu a  sedla jsem si do něj a vzpomněla jsem si na to jak mě kdysi Edward pozoroval, když jsem spala. Pomalu jsem se začala houpat z jedné strany na druhou.

Teď jsem věděla jednu věc naprosto jistě. Věděla jsem, že Jacob miluje Renesmee na tolik, že by pro ni i vraždil a podle obrázků, které mi ukázala Renesmee by ona udělala to samé pro něho, kdyby to bylo zapotřebí.

Je toto všechno pouze výsledek otisku? Nebo je v tom i láska na první pohled. Je toto možné? Věděla jsem přesně jak silný otisk je. Ale může být opravdu, tak silný? Pomalu jsem vstala z křesla a podívala jsem se z okna. Venku začalo pršet a kapky vody začaly padat na zem, kde se jedna kapička deště s druhou kapičkou deště spojili a vytvářeli kaluži.

Musím si s nimi promluvit, abychom se domluvili na tom, jak to bude dál. Znovu pomalým krokem jsem směřovala ke dveřím, když v tom jsem zavadila o uvolněné prkno v podlaze a nebyla bych to já, abych se nerozplácla jak široká, tak dlouhá na zemi  a  při pádu ještě neshodila skleněnou mísu s plátky okvětných listů na podlahu, která se samozřejmě musela rozbít a roztříštit se na malinké střepy.

S obrovskou ranou jsem dopadla na zem a tím jsem na sebe musela přivolat pozornost, protože jsem slyšela jak někdo dupe do schodů a běží do mého pokoje.  Než jsem stihla pouze mrknout, tak se otevřeli dveře a do místnosti jako tornádo vletěla moje dcera a za ní hned v závěsu Jacob.

Renesmee se mě zeptala na stejnou otázku jako před tím v kuchyni:

„Jsi v pořádku mami?“ zeptala se s obavami v hlase.

„Jo,“ zabručela jsem a opatrně jsem se zvedala ze země.

„Ty jsi se vůbec nezměnila Bells,“ začal se smát Jacob na celý dům a tím si od Renesmee zasloužila pohlavek, který ho zklidnil.

„No promiň,“ omluvil se mi a  šel se podívat na prkno, které bylo teď úplně odtrhnuté.

„Opravdu jsi v pořádku?“ zeptala se mě znovu ustaraně Renesmee.

„Bello?“ zavolal na mě Jacob a skláněl se nad vytrhnutým prknem. Věděla jsem proč to prkno bylo odkryté. Věděla jsem to proto, že než jsem odtud kdysi odjela, tak jsem tam našla věci od Edwarda a  prkno jsem pak nespravila, protože jsem musela jet na letiště.

„Tady je nějaký papír s tvým jménem, Bello,“ mluvil Jacob  a předával mi nějaký složený papír nadepsaný mým jménem.  Jak se to tam mohlo dostat?  Když jsem onu skrýš, kdysi celou prozkoumala a celý její obsah mám teď skovaný v krabici od bot. Kdo to tam tedy mohl dát?

předchozí << shrnutí >>následující

Autor: NessCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpusť mi, prosím 13. kapitola: