Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpočívej v pokoji - 22. kapitola

06.01.2012 (10:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 77× • zobrazeno 10070×

Bella

Ráno jsem se probudila pěkně rozlámaná. Spát na Edwardovi má jedinou nevýhodu, a to, že to není moc pohodlné. Jenže je to tak úžasné, že to pohodlí klidně odsunu někam stranou, kde už o něm nikdo neuslyší. Ještě, že nemá ty kvanta svalů, co má Emmett, jinak bych se mohla probudit s obtisknutým pekáčem buchet na těle. Bolestivě jsem si protáhla hrudní koš a masírovala si prsa. Přitiskla jsem si se zaujetím nos k ramenu. Voněla jsem jako Edward… Nádherně.

„Už tě na sobě nikdy spát nenechám,“ zašeptal Edward najednou vedle mě a strčil mi pod nos tác se snídaní.

„Myslím, že ty, chlapče, nebudeš rozhodovat o tom, kde budu spát. Pokud to bude s tebou – nebudeš mít námitky!“ vysvětlila jsem mu. V noci jsem to pokašlala, jenže jsem to nevydržela. A já potřebovala spát.

„Kolik je?“ zeptala jsem se a rozhlížela se po lese. Vzhledem k tomu, že tu bylo všechno prosklené, jsem si vážně připadala jako v lese.

„Tři hodiny odpoledne,“ oznámil a já vyvalila oči.

„Ale… Škola,“ vydechla jsem a rozhlížela se kolem, jako kdybych to ještě měla stihnout. „Proč mě nikdo neprobudil?“ Plný dům upírů, co nespí a všichni nespolehliví. To je tak hezké, že mám někoho, koho můžu obvinit ze své absence.

„Lásko, snažili jsme se, ale nikdo s tebou ani nehnul,“ bránil se. „Mimochodem, chtěla jsi spát na gauči, tak se aspoň všichni pobavili ráno,“ dodal a já nahněvaně našpulila rty, když jsem si představila, jak tu ležím na Edwardovi v tomhle ošacení a mumlám ze spaní. No, budu terč zábavy na několik dnů. Edward mě pohladil po tváři a kouzelně – ne, to ne - krásně se usmál.

„Ale byla to nádherná noc,“ řekl a já se blaženě zazubila. „Budou tu každou chvíli,“ upozornil mě a já si nesla tác nahoru. Edward mi podtrhnul nohy a tác vyletěl půl metru do vzduchu. Jednou rukou sebral mě a druhou chytil tác, kam se jídlo zase pěkně naskládalo. Vyletěl se mnou nahoru a u dveří naší ložnice se zastavil. Položil mě na zem a jídlo před dveře.

„Co děláš?“ zeptala jsem se zmateně. Zatvářil se jako štěňátko, co mu sebrali maminku. Koukal na mě zpod svých dlouhých řas.

„Jdu na gauč. Teď bydlím tam,“ odpověděl se samozřejmostí a otočil se na patě. Chytila jsem ho za košili a táhla zpátky. Poddal se, protože jinak bych letěla zaháknutá dolů.

„Mazej dovnitř, nebo tě tam dokopu, Cullene,“ nařídila jsem mu a ukázala na dveře.

„Dokopeš mě tam?“ zamumlal si pod nos a koutky mu cukaly. Počkej… Já věděla, co na něj platí. Až to udělám, vyletí rychleji, než kulový blesk.

„Tak tu zůstaň. A hlídej,“ dodala jsem ledabyle.

„Před čím?“ šeptl a stále jsem z jeho hlasu slyšela úsměv. Sebrala jsem jídlo a v ložnici ho položila na noční stolek. Potom jsem šla zpátky ke dveřím a podívala se na Edwarda. Chytila jsem ramínka košilky a odtáhla je. Satén mi začal klouzat po kůži dolů. V poslední chvíli jsem vystřelila nohu a dveře zabouchla. Stačila jsem si všimnout, že Edward se už nesmál. Obočí mu vylétlo vzhůru a oči mu div nevypadly z důlku. Upír, ale chlap. To je podstatné. Vyplázla jsem na dveře jazyk a dělala ksichty.

„Tak hele, bydlím tu i já,“ začal Edward a otevřel dveře. Nestačila jsem srovnat svůj výraz včas. „Ty!“ zavrčel a skoro mě hodil – ne, on mě hodil – do postele. Přistála jsem do polštářů a Edward přistál na mně. A bylo to. Celé jeho tělo na mém, které navíc pokrýval jen titěrný kousek oblečení. Instinktivně jsem obepnula svoje dokonale oholené nohy kolem něho. Dokonale, protože jsem tím byla naprosto posedlá. Nohy si holíme běžně, jenže já žila s upírem, který měl nadmíru vyvinutý hmat.

Cítila jsem ho všude. Edward zvedl překvapeně doutnající oči. Jak mně to dělalo dobře kvůli tomu, že jsem tohle dokázala způsobit nejenom svojí krví a otravováním.

„Bello, chtěla bys… Chtěla by ses se mnou milovat?“ zeptal se udýchaně a vypadal, že očekává moje odmítnutí. Zkameněla jsem.

„Ty se mě ptáš?“ odpověděla jsem otázkou.

„Chápu, že dokud jsi člověk, tak nebudeš chtít…“

„Tak tohle byl ten nejblbější dotaz, který jsem slyšela,“ přerušila jsem ho a protočila oči. Tak já nesním o ničem jiném a on se mně ještě ptá.

„Ale…,“ začal zase. Jestli to bude chtít vzít zpátky, zabiju ho.

„Ale? Co ale? Jsme dva zdraví mladí lidé. Dobře, tobě je sto deset a jsi mrtvý a já mrtvá byla, ale jinak jsme v pořádku,“ ukončila jsem to. Tak jsem po něm toužila, ale neodvážila jsem se to říct, protože jsem čekala na to, až se iniciativy ujme sám, ale když jsem ho měla mezi stehny, muselo se to někde projevit. Celým tělem mi probíjel elektrický proud a on musel přes ten kousek krajky cítit, jak na mě jeho tělo a rty působí. Tak moc jsem to chtěla. Chtěla jsem, aby moje tělo bylo jeho.

„Máš úžasnou schopnost pro to, abys i z toho nejhoršího udělala něco naprosto normálního a nepodstatného,“ zašeptal mi do klíční kosti. Jen jsme se líbali a hladili. Nemuseli jsme si říkat, že dneska ne, protože to bude něco speciálního a výjimečného, kdy budeme oba pevně rozhodnutí a připravení. Navíc se brzy vrátila domů banda upírů. Když jsem přišla celá šťastná do obýváku, Emmett shodil Jaspera na pohovku a skočil na něj. Přitiskl mu hlavu na hruď a usmíval se jako blbeček.

„Ó, Edí, miluju tě,“ šeptal mu do hrudi, zatímco Jasper s ním bojoval.

„Takhle to neříkám!“ bránila jsem se nejistě. To snad ne…

Jasper vyskočil a dal Emmettovi jednu do zubů, a to doslova.

„Příště si hraj s Rose,“ doporučil mu a naštvaně odkráčel pryč. Emmett čekal, až mu sroste prasklina na bradě a přitom si nahněvaně měřil Jaspera.

„S nikým tu už není zábava. Kromě tebe, ale ty jsi použitelná jen z poloviny.“

„Musíš vydržet,“ zašeptala jsem, ale stejně to nebylo dost potichu. Ani ten nejtišší povzdech tu není v bezpečí.

„Prosím?“ zeptala se Rosalie najednou pod schody a natahovala ucho. Za prvé – ptá se zbytečně, to je spíš řečnicky, a za druhé – pomoc! Edward se zjevil vedle mě a než jsem stihla mrknout, byla tu celá rodina. Mám výmluvu – za všechno může Emmett!

„No, Rose, já…,“ začala jsem a protahovala u toho obličej, jako ta přemalovaná ženská, co uvádí počasí.

„Milujeme se,“ vysvětlil Edward. Stáhla jsem koutky dolů a pokývala hlavou. To bylo stručné.

„Řekni mi, že nejsi tak nevděčná a pitomá!“ vyštěkla Rosalie. Tak to teda ne. Idiota ze sebe dělat nenechám.

„Nejsem nevděčná a pitomá. Jsem zamilovaná a obětavá,“ řekla jsem klidně a Esmé vyvalila oči. Carlisle tu nebyl, takže je valila sama. Emmett a Alice to věděli. A Jasper se usmíval. Nejspíš proto, že už mě nebude chtít sežrat, a tak tu konečně nebude za toho zlého a neovladatelného. Navíc si dovolím tvrdit, že mě měl asi rád. Když si odmyslíte tu jeho chuťovou sebeobranu, to, jak se ke mně choval… Nevím, vypadalo to tak.

„Já… Ty! Ty!“ koktala a házela uražené obličeje na mě a pak na Edwarda. Nevypadalo to směšně, protože měla obličej bolestně stažený. Jenže ačkoli mě před chvílí obvinila z nízkého IQ, nehodlala jsem ji obejmout a tím si lehnout dobrovolně pod gilotinu.

„Bello, ty jsi tak statečná,“ zašeptala Esmé a tiskla mě v náručí. Dívala se na mě a na Edwarda a vypadala, že se snad každou chvílí rozpláče.

„Vy jste to všichni věděli,“ obvinila Rosalie pravdivě svoji rodinu a každého skenovala pohledem.

„Věděli, Rose. A ty jediná jsi to nevěděla z rozumného důvodu,“ řekla Alice své sestře, která na ni okamžitě zavrčela. A jéje.

„Zasloužila by sis v té rakvi zůstat!“ vyprskla jedovatě, ale já nehnula ani brvou. Věděla jsem, že je ublížená a celý svět se jí zdá nespravedlivý. Snad nezačne propadat emo. Já sice byla v klidu, ale Edward se celý roztřásl. Vynechali pořádnou verbální konverzaci a jen na sebe vztekle vrčeli. Na to začala vrčet Alice. Když začala vrčet Alice, tak Jasper přece nebude pozadu. Emmett vypadal, že to chce natočit a poslat do televize. Esmé vystrašeně přeskakovala z jednoho svého dítěte na druhé. Jak z tohohle elegantně vycouvat?

„Přestaňte vydávat tyhle zvuky,“ nařídila jsem jim. Když vrčel Edward, vzrušovalo mě to, ale tohle bylo jak ohrada plná rozzuřených buldoků. Jen mnohem děsivějších.

„Rosalie, je mi líto, co se ti stalo, ale tohle je můj život a moje rozhodnutí. Konec. Tečka. Hotovo. Konec debaty,“ odříkala jsem všechno, co jí naznačí, že o tom nehodlám diskutovat. Chytila jsem za ruku Edwarda a táhla ho pryč, aby se nakonec vážně neporvali. Zabouchla jsem dveře a oddechla si.

„Další ženská, co mě nenávidí. No, je to možný?“ šeptla jsem si pro sebe. Sophie, Rosalie a dalších pár stovek holek ze školy. Jestli tohle přežiju, budu mít hodně velké štěstí. „Musíš mě proměnit co nejdřív, protože za chvíli mě bude honit rozzuřený dav,“ řekla jsem Edwardovi.

„Kvůli tomu tě neproměním!“ naježil se najednou.

„To byl vtip, miláčku... A vážně mě proměníš ty?“ zeptala jsem se rozzářeně, když jsem si uvědomila smysl jeho slov.

„Chtěla bys?“ Teda, ty jeho dnešní otázky…

„Edwarde Cullene, poslouchej mě dobře. Už ti to konečně někdo musí vysvětlit!“ začala jsem svůj monolog a posadila ho na postel. Položila jsem mu ruce na tvář a dívala se mu zpříma do očí. „Miluju tě. Miluju tě pro tvoji nádhernou duši, kterou máš, a je přímo tady.“ Položila jsem mu dlaň na hruď. „Miluju tě pro tvoji šlechetnost a obětavost. Zapřel si svoji vlastní podstatu a odoláváš něčemu, co je pro tebe přirozené. Miluju tě kvůli tomu, jak mě chráníš, i když je mi to občas protivné a nadávám. Miluju tě, protože jen ty si mě držel nad vodou, když jsem měla být dávno na dně,“ domluvila jsem a on vypadal, že každou chvílí roztaje. „A taky tě miluju, protože jsi ten nejvíc sexy chlap, jakého jsem viděla,“ dodala jsem s červenými tvářemi a on si mě stáhl pod sebe. Všechno, co jsem řekla, byla čistá pravda a já doufala, že to ví.

„Já nejsem nejvíc sexy?“ ozval se Emmett za dveřmi.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpočívej v pokoji - 22. kapitola: