Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oba jiní, ale spolu? - 6. kapitola

18.12.2010 (16:45) • Annabell • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2630×

„Jsi to doopravdy ty, Bello?“ zeptal se zvláštním zkroušeným hlasem.

„Ano, jsem.“

Oba jsme chvíli stáli úplně nehnutě a potom přišla ta otázka, které jsem se tak bála: Co se stalo, Bello?“

Skousla jsem si ret a neodpovídala jsem, neměla jsem to odvahu.

POHLED BELLY

Stáli jsme s Jacobem proti sobě, já mlčela. Samozřejmě Jacob věděl, že jsem se chtěla stát upírkou, ale tohle.

„Bello, co se stalo? Proč mi to nechceš říct?“ vyptával se Jacob.

Tak teď nebo nikdy: „Jacobe, já jsem upír.“

Čekala jsem hodně reakcí a jedna z prvních se mi potvrdila. Jacob se začal smát. Chechtal se dlouho a hodně. Čekala jsem.

„Bello, to není možný, vždyť jsi člověk. Vypadáš jako člověk…“

„Je to možný, jsem upír.“ Pro ukázku jsem párkrát oběhla místo, kde jsme stáli. Jacob na mě zíral s otevřenou pusou a vypadlo z něj jediné slovo: „Jak?“

Vyprávěla jsem mu to samé jako Cullenovým. Volterra, Jeremy, moje přeměna a tak dále. Jacob dlouho stál a nehýbal se. Už se mi zdálo, že tam stojíme celé hodiny.

„Takže chceš říct, že ses dobrovolně stala upírem, i když jsi mohla být člověk?“

Polkla jsem: „Úplně dobrovolně ne, kdyby mě nechali žít…“

„Ale i tak, ty ses stala upírem, i když nějakým jiným tak je z tebe teď vraždící monstrum.“

„Jacobe, já nezabíjím, žiju s Cullenovými,“ hájila jsem se. Ukázalo se, že jsem to vůbec neměla říkat.

„Ty, ty žiješ s ním?“ Jacob už neskrývaně zuřil.

„Ano.“

„Ano? To je jediné, co mi řekneš? Když ses nevracela, hrozně jsem se o tebe bál. Pořád jsem lovil Viktorii. Myslel jsem, že jsi mrtvá!“

„Jacobe, já chápu, že…,“ snažila jsem se ještě.

„Vůbec nic nechápeš,“ křičel, „Nechápeš, jak mi bylo. A ty se tu najednou zjevíš jako nějaký jiný druh upíra. Tohle je na mě moc, příliš moc. Byl bych radši, kdybys byla mrtvá.“

Tak tohle jsem nečekala, do očí se mi začaly drát slzy. Tohle bylo na mne už příliš. Tohle už nesnesu.

„Sbohem, Jacobe,“ řekla jsem a dala slzám průchod.

Otočila jsem se a běžela, nedívala jsem se, kam běžím. Bylo mi to jedno, úplně jedno. Ztratila jsem Jacoba, nenávidí mě. Tohle jsem nechtěla.

Běžela jsem dál a dál. Cítil jsem, že někdo běží za mnou a bylo mi to jedno. Nadechla jsem se, podle pachu to byl Edward. Dohonil mě, zastavil. Ještě jsem neměla takovou sílu, abych ho odtlačila. Slzy se mi pořád valily proudem.

„Bells, co se stalo?" ptal se mě. Nebyla jsem mu schopná odpovědět.

„Něco s Charliem? Nebo Jacobem?“ dodal.

Vytlačila jsem ze sebe jedinou větu: „Jacob mě nenávidí.“ Až teď jsem se pořádně podívala, kde jsem. Stáli jsme s Edwardem na silnici. Tak dost, řeka jsem si sama sobě, už nejsi bezbranný člověk, jsi upírka. Otřela jsem si slzy a řekla jsem kamenným hlasem: „Už se tady nebudeme zdržovat, jedeme domů.“ Edward přikývl, věděla jsem, že si všiml změny mého hlasu, ale nijak to nekomentoval.

Doběhli jsme k autu a vydali se domů.

O týden později

POHLED EDWARDA

Sledoval jsem Bellu. Dělal jsem si o ni starost. Od té chvíle, co jsme se vrátili z Forks, byla jako vyměněná. Nesmála se, moc nemluvila. Byla prostě, jako kdyby spala. Tohle ne, tomuhle musím udělat přítrž. Já ji asi teď nedokážu přimět, aby byla taková jako dřív, za pár let možná, ale teď ne.

Věděl jsem ale, kdo to dokáže.

„Rodino, potřebuju si něco zařídit,“ oznámil jsem a hned jsem běžel do garáže pro svoje Volvo. Jel jsem do La Push. Nebo spíš k jejím hranicím.

Byl jsem tam za chvilku. Zastavil jsem a šel jsem úplně k hranici. Za chvíli mě určitě někdo ucítí, možná za delší chvíli. Stál jsem a čekal. Zhruba po deseti minutách jsem začal cítit ten hrozný puch. Blížilo se několik vlků. Byli čtyři. Mám štěstí, je tady i Jacob, pomyslel jsem si.

Slyšel jsem Samovu myšlenku: Co tady děláš?

Odpověděl jsem nahlas: „Chci si promluvit s Jacobem!“

Proč?

„Kvůli Belle.“

Vlci se začali domlouvat, moc jsem jejich myšlenkám nevěnoval pozornost.

Dobře, uslyšel jsem. Vlci se vrátili zpátky do lesa, o chvíli později vyšel Jacob v lidské podobě a vyštěkl na mě: „Co je?“

Skoro jsem se zasmál: „Co je? Bella je, ty hlupáku.“

„Co mi chceš říct, jak je strašně šťastná, jak na mě úplně zapomněla? Ne, to mi nemusíš říkat, to vím.“

„Nic z toho, co jsi řekl, není pravda.“

„Opravdu? Co není pravda? To mi teda řekni.“

„Bellu to hodně ranilo, to co jsi řekl.“

„Rozhodla se sama. Jak vždy chtěla, je z ní upírka. Máš kliku, že ji neproměnil někdo z vás. Celá smečka by po vás šla.“

„Neříkej mi tady nic o nějaké mstě, přišel jsem kvůli Belle. To tě vůbec nezajímá, co s ní je, jak jí je? Nemusím číst tvé myšlenky, Jacobe, a vím, že tě to zajímá.“

Jacob chvíli mlčel, nevěděl, co říct. Potom vyštěkl: „Nelez mi do hlavy!“

„Neodbíhej od tématu, Jacobe Blacku,“ sjel jsem ho ledovým hlasem. „Vím, že ti na Belle záleží, tak za ní zajdi a omluv se jí.“

„Nikomu se omlouvat nebudu. To, co jsem řekl, jsem myslel smrtelně vážně,“ prohlásil.

Nahlédl jsem do jeho myšlenek. Snažil se myslet na něco jiného, ale pořád tam z tohoto tématu něco problesklo.

Už jsem nic neříkal, chvíli jsme proti sobě s Jacobem mlčky stáli.

„Ještě něco? Ještě něco podobně srdceryvného? Nebo už konečně půjdeš? Smrdí to tu vážně hrozně.“

„Jenom poslední věc, a pak už odejdu. Řeknu ti poslední věc a nalož si s tím, jak chceš!“

„Tak co!“ vykřikl Jacob.

„Neříká se mi to snadno, ale Bella tě miluje. Miluje nás oba. I když dala přednost mně, stále tě miluje.“

Po těchto slovech jsem nečekal na odpověď, nasedl jsem do auta a ujížděl dál a dál o d Forks.

Autor: Annabell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oba jiní, ale spolu? - 6. kapitola: