Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nudné dny? Už ne! - 7. kapitola

25.04.2011 (19:00) • RosieH • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 829×

Probudil mě ten nesnesitelný pípavý zvuk budíku. Bylo 6 hodin ráno. Rozespale jsem zabručela, rychle ho zamáčkla a zase se zachumlala víc do peřin. Těch přibližně deset dní, které jsem strávila doma kvůli angíně, utekly jako voda. A já měla jít dneska už do školy. Začala jsem uvažovat nad tím, že bych dneska ještě zůstala doma. Tak moc se mi nechtělo vstávat z té vyhřáté postele, avšak nakonec jsem přece jen pomalu vstala. Po protáhnutí a rozkoukání jsem zamířila do sprchy. Sprcha po ránu vždycky dokonale nabudí a uvolní. Pustila jsem vodu, nanesla na sebe svůj oblíbený sprchový gel a užívala si ty horké kapky vody dopadající na moje tělo. Asi za půl hodinky jsem sprchu vypnula, zabalila se do ručníku a šla si ke skříni najít něco na sebe.

Vybrala jsem si lehčí červený svetřík, upnuté modré džíny a boty jen černé tenisky. V koupelně jsem se ještě trochu nalíčila, kartáčem pročísla vlasy a za minutku už jsem vbíhala do kuchyně. V rychlosti jsem se nasnídala a vyjela směr škola. I přesto, že ji mám kousek, dorazila jsem na parkoviště mezi posledními. Klasika.

Vystoupila jsem z auta a o kousek dál spatřila Emmettův jeep, který obdivovala téměř polovina parkoviště. Najednou jsem měla vážně radost, že jsem nakonec do té školy opravdu šla, protože tu byl. A já ho tak dlouho neviděla. Těšila jsem se na něj snad už od samého rána. Těšila jsem se, až uvidím ten jeho typický úsměv, při kterém zapomínám dýchat, a na jeho zlatavé oči, při jejichž pohledu do mých se se mnou celý svět točí. Dokonce jsem se těšila i na to jeho utahování si ze mě. Zabraná do svých myšlenek, které samozřejmě byly převážně o Emmettovi, jsem se pomalu courala do třídy.

Vyučovací hodina byla šíleně nudná. No, ono se taky není čemu divit, protože to byla politologie a společenské vědy. Tu jsem díky bohu přežila a šla na další hodinu. Cestou se ke mně připojila malá, usmívající se černovláska. Vypadala jako elfka a krátké vlasy měla rozježené do všech stran.

„Ahoj, ty jsi Rosalie, že?“ oslovila mne milým hlasem.

„Ahoj, jo, to jsem, ale jak to víš? Ještě jsme se nikde neviděly,“ zeptala jsem jí poněkud překvapeně.

Ona se jen usmála a pokračovala.

„Měly jsme spolu teď hodinu. Seděla jsem za tebou, ale asi sis mě nevšimla. Jinak já jsem Alice Cullenová...“

Když jsem slyšela její jméno, trochu to ve mně hrklo a pořádně jsem se na ni podívala. Alice byla drobná a hodně bledá, ale až nadpozemsky krásná. Měla jemné rysy a zase ty samé krásné zlaté oči. Vypadala jako Emmett, akorát v drobnějším a samozřejmě ženském vydání. A já si konečně uvědomila, že je to vlastně jeho sestra, jak mi říkala Cassidy v pondělí odpoledne u nás doma.

„A jsem Emmettova sestra,“ dodala ještě.

„Já vim... Teda myslela jsem si to, jste si hodně podobní,“ odpověděla jsem rychleji, než jsem myslela.

Usmála se takovým milým, vševědoucím úsměvem.

„No jo, Emmett je můj starší, silnější a hodně praštěný bráška. Někdy mi těma svýma vtípkama pěkně leze na nervy, ale zase je s ním sranda,“ pokračovala Alice a usmívala se.

Mluvila o něm hezky, bylo na ní tedy vidět, že ho má opravdu ráda. Úsměv jsem jí oplatila. Byla vážně moc milá a hned mi začala být i sympatická. Došly jsme až ke třídě, kde jsem měla následující hodinu. Emmett stál venku před učebnou a jednou rukou se zlehka opíral o dveře. Jakmile jsem ho konečně po těch deseti dnech uviděla, rozlilo se ve mně takové příjemné, zvláštní teplo a srdce mi zase, sice nepatrně ale přece jen, o trochu zrychlilo. Najednou vzhlédl. Podíval se na mne se zvláštním zájmem v očích a pak pohlédl na Alici.

„Čauky, ségra. Ahoj, Rosie,“ pozdravil nás hned obě dvě. Díky jeho pozdravu a milému oslovení mi srdce vynechalo asi tak jeden nebo dva údery. Alice byla chvilku tak nějak mimo, pak se na mě a na Emmetta podívala a rychle na něho mrkla. Ten nepatrně přikývl a usmál se na ni.

„Já mám hodinu jinde. Tak se uvidíme později. Zatím se měj, Rosalie. Ahoj, brácho,“ rozloučila se s námi a během vteřiny zmizela za rohem.

Chvilku jsem stála na chodbě a dívala se za ní a zároveň jsem přemýšlela, co to s ní bylo. Měla takový divný, prázdný výraz. Nechám to být. Stejně asi na nic nepřijdu, rozhodla jsem se a šla do učebny. Jenže Emmett stále stál mezi dveřmi. Nemohla jsem se kolem něj ani protáhnout, protože stál tak, že zabral všechen prostor. A navíc mi ještě překážela jeho ruka, o kterou se o otevřené dveře opíral. Takže jsem před ním musela zastavit. Čekala jsem, když se pořád nic nedělo a on tam pořád stál ve stejné pozici se zvláštním až škodolibým úsměvem, rozhodla jsem se, že ho odstrčím. Zapřela jsem se mu rukou skoro celou svou vahou do vypracovaného hrudníku, ale s ním to ani nehlo. Naopak se náramně bavil.

Už trošku nazlobeně jsem se na něj podívala. Překvapila mě barva jeho duhovek. Měl je sice pořád zlaté, ale o dost tmavší. Zdálo se mi to divné, ačkoliv mohl to být jen špatný lom světla a následný stín. Ale co mě nepřekvapilo vůbec, byly jeho cukající koutky a také jiskřičky v tmavších zlatých očích.

„Ehm, Emmette, mohl bys mi uhnout?“

„Ne! Máš smůlu, Rosinko,“ smál se. Zase mě provokoval. Tohle oslovení vyloženě nesnáším a on to bohužel ví.

„Zkus mě znova odtlačit. Třeba se ti to na podruhý už povede,“ provokoval dál a rukou sjel po dřevěných dveřích o něco níž. Zastavil tak, jakoby na úrovni mého hrudníku. Předtím mi tedy svou paží bránil ve výhledu. Pohled do třídy, který se mi nyní naskytl, se mi moc nelíbil. Všichni nás se zaujetím pozorovali a Cassidy navíc ještě cukaly koutky, v zadržovaném doufám jen úsměvu. Vrhla jsem po ní mírně vražedný pohled. Cass ale místo toho, aby s tím culením přestala, vyprskla smíchy. Jako co jí na tomhle přijde vtipné? No počkej!

Svou pozornost jsem vrátila zase Emmettovi. Koukal na mě s tím svým šibalským výrazem, při kterém zapomínám přijímat kyslík. Najednou jsem dostala nápad. Vzpomněla jsem si na svůj horečkový sen a ta touha tu prostě okamžitě zase byla. Chytla jsem ho za tričko, stoupla si na špičky a do ucha mu zašeptala: „Tvoje Rosinka nemá takovou sílu, takže, prosím, uhni,“ a při slově prosím jsem pustila jeho tričko a dlaní pomalu jela dolů a toužebně ho pohladila po hrudi. Mezitím jsem se mu upřeně dívala do očí, které asi zase o dost ztmavly?! Překvapilo mě to, ale dál jsem čekala na jeho reakci.

Překvapeně trochu hlasitěji vydechl a já se vítězně usmála. Když může provokovat on mě, tak já jeho taky! A trochu chlapečka poškádlit ženskými zbraněmi neuškodí. Potom udělal něco, co bych tak docela nečekala. Myslela jsem si totiž, že konečně uhne, ale on ne. Volnou ruku mi položil kolem pasu a druhou ruku přemístil z dveří za můj krk. Sklonil se ke mně a na oplátku taky zašeptal: „Uhnout? A co za to?“. Jeho dech mě zašimral na tváři. Tahle odpověď mě hodně rozhodila. Napůl omámeně jsem přivřela oči a plně si uvědomovala jeho bezprostřední blízkost, vnímala jeho už tak omamující a neodolatelnou vůni a úplně zapomněla na plnou třídu lidí za námi. Musela jsem se zhluboka nadechnout, abych se vzpamatovala. Koukal na mě a v očích mu šibalsky jiskřilo.

„Co za to? To je přece jasný, že nic,“ odpověděla jsem už naprosto klidně. Zašklebil se. Jeho ruka se vrátila zpátky na dveře, ale druhá byla stále kolem mého pasu.

Když se ozvalo zvonění na hodinu, pořád jsme tam s Emmettem stáli. Už mě to přestávalo bavit. Ruku jsem mu ze svého pasu chtěla strhnout. Jenže najednou jsme za sebou uslyšeli kroky profesorky Beerové a já díky tomu ztuhla.

„Ale, ale,“ ozvalo se mi za zády. „Slečno Haleová, co to má znamenat? Vy nevíte o tom, že po zazvonění na hodinu máte sedět na svém místě? A né se tady osahávat s panem Cullenem, navíc ještě téměř na chodbě, aby vás při tom všichni viděli, že?!“ zasyčela na nás ta prokletá matikářka.

Zůstala jsem na ni jen nasupeně koukat, jaksi mi došla slova. Bože, jak já ji nesnáším. A ona mě taky, dává mi to velice často najevo. Zajímalo by mě, co jsem jí udělala. Proč zrovna na moji osobu má takovou pifku, ale to se asi jen tak nedozvím. A navíc já ho neosahávám! To on má ruku kolem mého pasu, né já kolem jeho.

„No, co tu pořád stojíte? Běžte do třídy!“ zavelela. Emmett mě pustil, uhnul mi z cesty a ušklíbl se. Já se rychle vydala na svoje místo. Nestála jsem o další komentáře.

„Moc se netvařte, pane Cullene, na vás to platí taky!“ sjela profesorka i jeho. Emm se otočil a šel se nakonec taky usadit na své místo. Beerová práskla dveřmi, aby se lidi ve třídě utišili.

Zamlkle jsem seděla vedle Cassidy a Emmetta sedícího o lavici přede mnou propalovala pohledem. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Pralo se ve mně spousta emocí. Byla jsem celá nějaká bezradná. Strašně jsem se na něj těšila. Jeho blízkost se mnou doslova dělá divy, ale těžko říct, jak mě bere on. Měla bych zadat zpátečku a nedat to na sobě tolik znát. Nemusí hned vědět, jak moc se mi líbí a jak moc mi chyběl, když jsem ho neviděla. Aby si pak nemyslel, že jsem nějaká snadná kořist. Cítila jsem v sobě i vztek. Vztek na něj, protože nevím, co od něho čekat. Nejdřív je milý, pak mě provokuje, a jako třeba teď dokonce i štve. Nevím, jestli si se mnou jen hraje a nebo ne. Ach jo, nechci se zase zklamat. Hlavně se známe jen pár dní. Ale i těch několik dní stačilo k tomu, že se mnou pořádně zamával. A tohle byl důvod vzteku, jež jsem cítila vůči sobě. Můžu si vůbec dovolit doufat, že v tom nejsem sama a on to cítí stejně?

„Hej, Rose, vnímáš?“ zamávala mi Cass rukou před očima a lehce do mě šťouchla. Cukla jsem sebou.

„Co - cože? Jo, jo, vnímám,“ odpověděla jsem, ještě stále zamyšlená.

„No, já jenom, že už dávno zvonilo na konec hodiny. A ty tady pořád sedíš a civíš před sebe jakoby na Emmetta, kterej tady už tak 4 minuty vůbec není,“ řekla mi. Jen jsem překvapeně zamrkala a rozhlédla se po učebně, kde bylo jen pár posledních opozdilců, kteří si ještě něco dopočítávali z popsané tabule. Já v sešitě z dnešní hodiny měla jenom datum.

„Aha, dík. Já se trochu zamyslela,“ dostala jsem ze sebe po chvilce. Byla to vlastně první věta, co jsem Cass dneska řekla. Celou matiku jsem totiž ani trošku nevnímala.

„Trochu? To jsem viděla,“ utahovala si ze mě.

„No jo pořád,“ odvětila jsem rychle, zatímco jsem si házela učení do batohu.

„Kde máme další hodinu?“ zeptala jsem se, jakmile jsme vyšly na chodbu.

„Ty jsi, koukám, zatím furt mimo. Máme tělocvik, tak že by v tělocvičně?“ odpověděla mi Cass se smíchem a zakroutila hlavou.

Na tělocviku se hrál volejbal. Já jsem po nemoci cvičit ještě nesměla. Dala jsem profesorovi omluvenku a sedla si na lavičku. Pustila jsem si potichu sluchátka a sledovala hru. Emmett zrovna odsmečoval míč takovou silou, že přeletěl přes síť, odrazil se ode zdi a trefil pana profesora, který byl zrovna sehnutý, přímo do jeho pozadí.

„Kdo to byl?!“ rozeřval se naštvaně a držel se za postižené místo. Všichni se snažili zadržet smích, jenom Emmett se válel po zemi a svíjel se v křečích. Zvuk jeho hlasitého smíchu v tělocvičně navíc vytvářel parádní ozvěnu. Viděla jsem, jak jsou všichni rudí a snaží se té události nesmát, protože dobře věděli, že pan profesor Deninger to tak nenechá. I já jsem se zoufale snažila zabránit smíchu, jenže pohled na Emma mi v tom příliš nepomáhal. Proto jsem se začala soustředit na text písničky, což mi pomohlo. Cassidy si zoufale kousala spodní ret. Slzely jí oči od toho tlaku a po tváři ji jedna slza stekla. Rychle ji setřela a uniklo jí zachechtání, jež se ale v Emmově vydatném smíchu ztratilo. Profesor pomalu došel až k Emmettovi, který akorát vstával ze země.

„To jste byl vy, Cullene?“ zeptal se ho rozzuřeně.

Emmett na něho se shora shlížel a stále se otřásal smíchy.

„No, totiž – to – byla – nehoda, d-dal jsem do toho moc velkou sílu,“ zajíkal se v odpovědi. „Asi vás to bolí, co? Podle toho jak se tam držíte.“

„Tak za tohle si dáte 4 kolečka extra sprintem a 120 kliků k tomu!“ zaječel Deninger.

„Tohle ale nemůže dát, to je moc,“ slyšela jsem někoho šokovaně pronést. Emm však jenom pokrčil rameny a pustil se do toho. Ostatní na něj jen překvapeně zírali, když běžel poslední kolečko a ani o trochu nezpomalil z tempa, co měl na začátku. Doběhl, zhluboka se nadechl a vydechl, a s úsměvem se pustil do kliků. Já ho s mírným úsměvem na rtech pozorovala.

Za chvíli měl hotovo a nevypadal ani unaveně, usmíval se a občas se trochu hlouběji nadechl, ale nijak zadýchaný nebyl. Všichni kluci tady by už vykašlali plíce, ale on byl naprosto v pohodě. Profesor Deninger na něj jen nevěřícně koukal. I já jsem koukala. Nejen na profesora a mě to udělalo dojem. Celou tělocvičnou se nesly udivené komentáře.

„Pane jo, ten má ale kondici! Taky bych takovou bral!“ Bylo slyšet překvapené kluky.
Emmett se jen spokojeně usmál a založil si ruce na prsou.

„Hmmm,“ protáhl uznale profesor a přeměřil si Emmetta pohledem. „Konec hodiny,“ oznámil po chvíli a kulhavě opustil tělocvičnu.

Sundala jsem sluchátka a pomalu se courala z tělocvičny. Za sebou jsem slyšela rozhovor Emmetta s Johnem. John je školní sportovec a takový výkon ho asi musel nemálo vykolejit.

„Hej, kámo, jak to, že máš takovouhle fyzičku?“ vyzvídal.

„Normálně na sobě makám.“ Lehce jsem pootočila hlavu a periferním viděním jsem viděla Johnův překvapený výraz a Emmettovo pokrčení ramen.

„Já sportuju, ale takovouhle kondičku teda nemám,“ pronesl John nevěřícně.

„Tak na sobě asi nemakáš tolik, jak si myslíš,“ řekl mu Emm a trošku nervózně se uchechtl.

„Jo, a nebo ty bereš steroidy, co?“ zaútočil na něj uražený John.

„Víš co, kámo? Něco ti řeknu. Jestli to bereš ty, je tvoje věc, ale já takovýhle hnusy nepodporuju. Zkus denně chodit do posilovny a obden si jdi zaběhat do lesa několik okruhů, a třeba pak možná budeš mít kondici jako já!“ setřel ho a s úsměvem odešel.

John zůstal stát na místě a naštvaně za ním zíral. Musela jsem se mu smát, to prostě nešlo. John mě přejel vzteklým pohledem, tak jsem se pro jistotu vzdálila. Počkala jsem na Cass před šatnou a potom jsme spolu šly na oběd. V jídelně jsme vystály frontu a sedly si k našemu oblíbenému stolu. Kromě nás dvou tu s námi sedí ještě Mike, Angela, Jessica, Tyler a Eric. Povídali jsme si o tělocviku a hrozně se při tom nasmáli.

Rozhlédla jsem se a spatřila v odlehlejší části jídelny u stolu konečně všechny Cullenovy. Se zájmem jsem si je začala prohlížet. Pohledem jsem šla z leva, kde jsem poznala Alici. Vedle ní seděl a držel ji za ruku vyšší, štíhlý kluk s medově blonďatými vlasy, takže to musel být Jasper. Vedle Jaspera seděla jeho sestra Bella, která měla jemné hezké rysy a krásné hnědé vlasy, dlouhé skoro do poloviny zad. Z její druhé strany seděl vysoký hubenější kluk a vlasy měl rozcuchané, zbarvené do bronzova. Vypadal mladší než Jasper a Emmett. A já si nemohla vzpomenout, jak se tenhle nejmladší Cullen jmenuje.

Eddie? Eduardo? Bylo to takový zvláštní, starší jméno, přemýšlela jsem a koukala na něj doufajíc, že si vzpomenu. On na mě zamračeně koukal. Radši jsem uhnula pohledem a podívala se na Emmetta, který se díval na toho -  Edwina? Ne! Edwarda? Jo, mám to! Edward to je! – a strašně se něčemu zase smál. Jakmile jsem si vzpomněla na jeho jméno, podívala jsem se po něm znovu. Díval se na mě takovým divným pohledem, ale alespoň se už trochu pousmál. Dopřála jsem si ještě jeden pohled na Emmetta, který se právě zhnuseně vrtal v jídle před sebou. Nechápavě jsem na něj koukala. Tvářil se, jako kdyby to bylo bláto a né špagety. Zamyšleně jsem si namotala pár špaget na vidličku a vložila je do úst. Chutnaly dobře. Tak asi Emmett nemá rad špagety, každý přece něco nejí, přemýšlela jsem a viděla, jak na mě ten Edward zase civí. Nějak moc na to, že vedle něj sedí jeho přítelkyně.

„Co si o tom myslíš, Rose?“ zeptala se mě náhle Angela. Rychle jsem uhnula pohledem od Cullenovic stolu a zamrkala na Cass, aby mi napověděla, co řešili. Ta zrádkyně zakroutila hlavou a vyplázla na mě jazyk. Super.

„A o čem, Ang?“ zeptala jsem se stydlivě.

„No, o tom filmu, co má přijít asi za měsíc do kin,“ vysvětlila mi Angela mile. Ani jí nevadilo, že mi to musí říkat znova.

„Aha, no já nevim. Má to bejt nějakej horor. Tak uvidíme, jaký to nakonec bude,“ řekla jsem jí svůj názor, ačkoliv jsem vůbec netušila, jestli myslí zrovna tenhle film, ale podle jejího výrazu jsem se trefila.

Ke stolu té krásné rodiny Cullenů už jsem se raději znovu nepodívala a snažila se vnímat lidi u svého stolu, abych se zase nedostala do podobné situace jako před chvílí...

6. kapitola <> 8. kapitola

Autor: RosieH, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nudné dny? Už ne! - 7. kapitola: