Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Now I love you 28. kapitola

Now I love you 28. kapitolaA je tu i další kapča, tedy předpředposlední dílek. Celý jenom váš, nažhavený na to, abyste si jej přečetli a zanechali komentík! Nebudu k tomu nic dodávat, prozradila bych mnoho, takže neváhejte a čtěte! Vaše ZabZa prosí o komenty! :))

28. kapitola – Na návštěvu

Bella

Návštěva nám vždy udělá radost - ne-li svým příchodem, tedy svým odchodem.


Nemohla jsem to vydržet. Stačily tři dny a věděla jsem s jistotou, o koho se jedná. Stačily tři dny na to, aby se moje tušení vyplnilo, stačily tři dny na to, abych se pořádně naštvala. Neměla jsem z toho radost, dárky na mě působily depresivně, vyvolávaly něco, co jsem nechtěla. Nechtěla jsem cítit ten otravný pocit a ani se vlastně nechtěla koukat na ty dárky, květiny a podobné věci, které mi za ty tři dny přišly. Prostě nechtěla…

„Takhle to dál nejde,“ prohlásila jsem spíše k sama sobě než k ostatním, jelikož jsem momentálně byla zavřená ve svém pokoji a upírala svůj zrak na haldu nových věcí, které jsem dostala za po slední tři dny. Na haldu nechtěných věcí.]]>

Rázně jsem vstala, oblékla si na sebe jednu ze svých lepších mikin a ze skříně vytáhla pořádně velkou tašku. Otevřela jsem ji a s co největší opatrností jsem věcné dárky naskládala dovnitř. Květiny jsem vyndala z váz, oklepala z nich vodu, přehodila si tašku přes rameno a vyrazila ven z pokoje. Smířená s tím, co teď musím udělat, i když mi to zrovna nebylo po chuti. Prostě jsem to musela udělat, jelikož jsem věděla, že bych další den a další dárky nepřežila. Bylo toho na mě moc.

„Kam jdeš?“ ozvalo se za mnou a já překvapeně nadskočila a otočila se. Jacob si mě podezíravě měřil.

„Něco si zařídit,“ odbyla jsem ho a chystala se opět odejít.

„Kam a co?“ vyzvídal dál. Moje nálada, stejná jako posledních pár dní, mírně zakolísala k bodu mrazu a vzteku.

„Neboj, mám v plánu zůstat na tomhle kontinentě!“

Protáhl obličej: „No tak, nebuď labuť…“
Teď jsem protáhla obličej pro změnu zase já. „Já že jsem labuť? Promiň, Jacobe, ale jestli chceš dnešek přežít, nech mě. Opravdu nestojím o další rozepři a hádku mezi námi a dalšími členy domácnosti, ano? Prostě mě nech být,“ řekla jsem zmoženým hlasem.

Nejistě se usmál. „Dobře, ale-“

„Jacobe!“ okřikla jsem ho. „Prostě mě nech alespoň dneska být, ano?! Vypusť mě z hlavy a jdi si užívat život!“ řekla jsem vztekle a bez dalších řečí se otočila a odešla. Dřív jsem jejich starostlivé chování měla ráda, přišlo mi to roztomilé, že se ke mně tak chovají, i když třeba nejsem jejich pravý příbuzný. Teď… teď mi to spíše vadilo než těšilo.

Rychle jsem seběhla schody dolů a pak bez rozloučení opustila i dům. Můj pohled se ihned zaměřil na temná mračna, která se táhla od severu směrem sem. Bude pršet,pomyslela jsem si a ještě přidala na rychlosti směrem ke garáži,kde se mezi harampádím schovávala i moje motorka, kterou jsem teď hodlala patřičně využít.

Zabralo mi to dobrých pár minut, ale nakonec, s vypětím všech mých sil, které jsem byla schopna nashromáždit, jsem onen stroj dostala z té zaprášené garáže a následovně na ni i nasedla. Batoh jsem si přehodila přes rameno a kytky pěvně uchopila do rukou. S helmou jsem se neobtěžovala, chtěla jsem to mít za sebou co nejdřív. Chtěla jsem přestat myslet na něj a na dárky od něj. Na to, co tím myslí a co po mně vůbec chce,a co chci vlastně já sama.

Nastartovala jsem svého miláčka a k mému štěstí chytil hnedka na poprvé a já se za velkého rachotu vydala směrem do Forks, hledat dům Cullenů.

 

Nevěděla jsem, kde vlastně bydlí, měla jsem jen svoji vlastní teorii, že bydlí někde v ústraní od ostatních, jelikož přece jenom nejsou normální lidé. Ovšem najít jejich dům pro mě nebyl tak velký problém, prostě jsem šla po pachu, který byl v celém městě cítit, takže jsem měla jasně usnad něnou práci, což mi vyhovovalo, jelikož můj čas, který jsem si na tento bojový úkol dala, se pomalu krátil a já nehodlala strávit moje cenné  minuty hledáním jejich domu.

Byla jsem si jasně vědoma toho, co dělám. Věděla jsem, že tímto činem porušuji smlouvu, kterou tu kdysi dávno uzavřeli, ale nemohla jsem jinak. Chtěla jsem mu to všechno, co jsem v sobě dusila, říct, chtěla jsem mu to vykřičet do tváře, vidět jeho reakci… a taky jsem ho chtěla vidět. Moje zvrácená polovina se radovala nad tímto faktem.

Lesní cesta, po které jsem jela, nepatřila k těm nejhorším, což byl další fakt, který mi tohle všechno velice usnadňoval. Kamínky pod koly podivně křupaly, les okolo mě se zdál být čím dál tím blíž a větší. Začínám bláznit, pomyslela jsem si a potřepala hlavou. Ještě jsem ani nedojela tam, kam mám namířeno, a už začínám panikařit. No tak, Bello, vzchop se!  povzbuzovala jsem samu sebe a dál se soustředila na cestu okolo mě.

Po chvíli, která mi přišla jako dlouhá hodina, ale zřejmě se jednalo o minuty, se přede mnou objevila větší rozlehlá louka. Zřejmě jsem na místě, pomyslela jsem si a potlačila ten divný pocit uvnitř mě.
Vjela jsem na tu mýtinu, která se ukrývala uprostřed toho lesa, a zašla nad tím velkým bílým proskleným domem, který na mě takřka vybafl. Takhle si zřejmě žijí ti, co na to mají. Velká okna, dveře, otevřený prostor a před domem stálo pět aut, v otevřené garáži další tři.

Připomínalo mi to nějaký dům z televize. Takový ten, který si kupují milionáři jen jako letní sídlo, jako něco, čím se mohou pochlubit a říct všem, že na to mají. Cullenovi na to zřejmě taky měli.

Nejistě jsem zpomalila a dojela až k jejich domu. Pomalými pohyby jsem slezla z motorky a moje sevření okolo, teď už zčásti povadlých květin, ještě zesílilo. Chtěla jsem se vydat k domu, zaklepat a slušně pozdravit, ovšem byla jsem toho ušetřena, jelikož když jsem odlepila svůj zrak od země, stáli všichni Cullenovi na schodech před domem a všichni se tvářili velice naštvaně. Super, super, super!

Zastavila jsem se, polkla a nejistě přešlápla z nohy na nohy. Tohle byla krajně nebezpečná a hodně moc trapná situace a já si toho byla nanejvýš vědoma. „Ech… já… já přicházím v míru,“ zablekotala jsem zmateně a pohledem skákala z jednoho člena na druhého, jen jednomu jsem se vyhýbala. Všichni vypadali stejně, jak jsem si je zapamatovala, s tím rozdílem, že se teď všichni mračili – na mě.

„Proč jsi sem přišla?“ zeptal se Carlisle diplomatickým tónem.

Polkla jsem. „Přišla jsem si promluvit… s Edwardem,“ řekla jsem a hlas se mi podivně třásl.

 

Edward

 

Nevěděl jsem, jestli se mám radovat nebo se bát nebo... nevěděl jsem, co mám dělat. Stál jsem tak jak tvrdé Y a jen se na ni díval. Vypadala úžasně. Líp, než jsem si ji pamatoval, ale byla… smutná. Viděl jsem jí to na očích, které jako by vyzívaly, abych se na ně koukal, abych se koukl do těch krásných hnědých očích a spatřil to, co je uvnitř té osoby, která je nosí.

Carlisle se mě nervózně ptal v myšlenkách, jestli to tak chci. Neváhal jsem, tohle byla možnost, jak změnit to něco, co se mezi námi pokazilo. Alice překvapivě zpívala v duchu jakousi mně neznámou písničku, což nesvědčilo o ničem dobrém. Ostatní buď byli naštvaní nebo měli strach. A nebo z toho měli strašnou srandu, jako například Emm.

„Fajn,“ přikývl jsem a věnoval jeden významný pohled Carlislovi. Budeme v lese, ujistil mne a pak jako na povel se společně s Esme rozeběhli pryč. Za nimi následovali Rose s Emmettem a nakonec Jasper s Alicí, která mi těsně před tím, než odběhla, poslala pomocí myšlenek jediné slovíčko: promiň.

Nechápal jsem to, ale než jsem se jí stihl zeptat, byla pryč a já s Bellou osaměl.

„Tak… co potřebuješ?“ zeptal jsem se a snažil se o nenucený tón. V duchu jsem sténal, třásl se, nadával a bojoval se silným pocitem rozeběhnout se k ní a sevřít jí v náručí, říct jí všechno, co k ní cítím, ujistit  ji o mých citech k ní. Byl jsem odhodlán tohle všechno udělat hned teď na místě, jelikož jsem tušil, že další příležitost jen tak nedostanu.

Polkla  a přešlápla z nohy na nohu – opět. Nemohl jsem popřít úsměv. Byla nervózní… a já… moje zvrhlé já si přálo, aby to bylo kvůli mně. Aby byla nervózní kvůli tomu, že ji uvádí do rozpaků jen moje přítomnost.

Potřásl jsem hlavou a snažil se zachovat si tu zbylou špetku svého rozumu, který se nestal obětí citové zóny.

„Chtěla bych si s tebou promluvit…,“ řekla. Hlas měla podivně zastřený, ruce se jí tak trochu třásly a hnědé oči teď klopila na zem. Pak je ovšem zvedla a věnovala mi jeden jediný pohled… Stačilo to k tomu, abych si uvědomil, že tohle nebude ten rozhovor při čajíčku, kdy vzpomínáte na ty dobré staré časy. Tohle bylo moc, moc zlé. Tohle alespoň říkal její tvrdý, takřka ocelově tvrdý výraz – výraz v očích.

„… O tomhle,“ dodala pak a zvedla kytici zvadlých květin, kterou si přivezla s sebou, a já byl… no, řekněme, že opravdu hodně zmatený.

Přišla si promluvit kvůli zvadlým kytkám?!



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Now I love you 28. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!