Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Now I love you 27. kapitola

Now I love you 27. kapitolaTak... 27. spatřila světlo světa! Ano, dočkali jste se a já vás teď můžu ujistit, že za dostatek komentů přibude další kapitolky co nejdříve, jelikož ji mám už hotovou. Vlastně, celé je to hotové, takže se nemusíte bát, že by měly dílky zpoždění! Prosím o komentáře, Vaše ZabZa

27. kapitola – Já něco slavím?

Bella

Co jsi opravdu miloval, to ti zůstane, ostatní je dárek, cos opravdu miloval, o to tě nikdo neoloupí, cos opravdu miloval, je tvoje pravé dědictví.

 

Den po naší výměně názorů s Jacobem jsem seděla na tom stejném místě venku - na kládě - a přemýšlela o včerejšku. Měl pravdu stejně tak jako já a to se mi na tom všem líbilo nejmíň. Ta jeho část, že se schválně zabývám věcmi, které jsem dřív nedělala a nemusím je dělat, mě štvala ze všeho nejvíce, jelikož mě prokoukl.

Byla to pravda, hnusná, krutá pravda, ale to jsem si nechtěla přiznat. Nechtěla jsem přiznat to, že mě má až tak prokouknutou, že jsem tak průhledná, že toho o mně ví tolik. A dokonce, že to na mně vidí všichni! Copak jsem vážně tak průhledná? Copak to jde na mně tak moc vidět? zoufala jsem si v duchu a přitom se mračila. Tahle informace mi na klidu moc nedodávala. Neměla jsem ráda, když o mně někdo tolik vědět, jelikož to znamenalo, že zná moje slabosti a že může kdykoliv zaútočit.

Jo, věděla jsem sice, že Jacob je skoro rodina, ten, kterému můžu věřit, ale dávno vštípený fakt o tom, že nemám nikomu zcela úplně věřit, byl silnější. Bála jsem se toho, co ještě dál o mně ví, co všechno ještě tuší, o čem já nemám ani ponětí.

Ale na druhou stranu jsem musela uznat, že i já mám Jacoba přečteného jako nějakou pohádkovou knihu. Jediné, na čem mu záleželo, byla rodina, smečka a jídlo. Tohle byl celý Jacob a když tohle preferoval denně, věděli jste, že je naprosto v pořádku. Ale copak jsem i já takhle průhledná? Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou. Ne, tohle prostě nebylo možné, jelikož já se necho-

„Hej, Bello!“ ozvalo se za mnou a já byla vyrušena za svých úvah. Potlačila jsem zavrčení a sprostou nadávku. Nechtěla jsem být ještě více nepříjemná, než jsem byla doteď, a proto jsem se s hraným úsměvem otočila směrem k nově příchozímu – Leah.

Běžela ke mně se širokým úsměvem na rtech a přitom máchala rukama okolo sebe a v jedné z nich něco držela. Vypadalo to jako nějaká krabice.

„Bello!“ vykřikla znova a snad ještě více zrychla svůj rychlý běh, což mě docela překvapilo a ohromilo. Jak bylo vidět, Leah na sobě začala pořádně makat, alespoň tohle jsem mohla usoudit z její nové postavy.

Zůstala jsem sedět a čekala, až ke mně doběhne, což trvalo jen krátkou chvíli. Doběhla ke mně celá zadýchaná a v obličeji byla červená. Nechala jsem ji chvilku vydechnout, ale pak jsem to nevydržela a neodpustila si poznámku: „Cvičíš na padesátku?“ zeptala jsem se sarkasticky.

Protáhla obličej, ale nic neříkala, ovšem v jejím obličeji bylo vidět, že by mi ráda něco odsekla, a já se opravdu hodně divila, že to neudělala. Wow, Leah začala makat i na svém ovládání, to je úspěch!

„Tak o co jde?“ zeptala jsem se ležérním hlasem a dělala, že se mě tato situace netýká, že tady nejsem, že…  že jsem někde jinde, s někým jiným. Na ostrově, tam, kde mi je dobře.

„Bello!“ vydechla a vytrhla mě z představ o dokonalém životě.

Zamžourala jsem očima a zaměřila se na její osobu a dotěrné myšlenky se sněním jsem vyhnala z hlavy. „Ano?“ zeptala jsem se a snažila se skrýt mrzutost.

Zamávala mi před obličejem s oním záhadným balíkem, co s sebou přinesla. Pozvedla jsem jedno obočí a ohromeně se zadívala na Leah. Pochopila moji nechápavost a vztekle vydechla.

„Někdy je to s tebou vážně těžký, Bello,“ napomenula mě, ale pak se její nálada opět zvedla a ona před mým obličejem opět zatřásla se záhadným balíkem.

„Fajn, Leah, nemám páru, co to je, takže s tím tady přestaň mávat a vyklop to!“

Zašklebila se na mě, ale s  balíčkem přestala mávat. Položila mi ho na klín  a věnovala mi opět jen zvláštní pohled. Měla jsem sto chutí jí seřvat, říct jí, že neumím číst z její tváře dlouhé zašifrované věty! Zřejmě postřehla moje rozhořčení a proto dlouze vydechla.

„Otevři to,“ řekla a její hlas zněl mrzutě. Jediný, kdo měl být právo mrzutý, jsem tu ovšem byla já.

„Ech, a proč?“ zeptala jsem se a koukla se na ten tak trochu větší balík zabalený do ozdobného papíru, ovázaný barevnou stuhou s papírkem pro věnovaní.

„Protože je to pro tebe,“ řekla a opět si povzdechla. Jen jsem na ni zírala.

„Pro mě?“ podivila jsem se a opět se zadívala na onen balík. Ukázala na věnování a nic neříkala. Měla jsem pocit, že mi tady něco zásadního uniká, že jsem o hodně moc pozadu a že jsem… jak to jen říct? No, každopádně jsem byla hodně daleko… Hodně daleko!

Roztřesenou rukou jsem chytla za lístek a se znatelným překvapením jsem si přečetla, co bylo uvnitř.

 

Pro Bellu,

Vzpomínám…

 

Překvapeně jsem zamrkala a hodila na Leah pohled plný překvapení a paniky. Co to proboha je?

„Kdo to poslal? Co to je? Jestli to je vtip, tak je hodně špatný, Leah, nechtěj mě naštvat,“ začala jsem ze sebe chrlit směsici slov a házela střídavě pohledy z lístku na Leah a zase zpátky.

Zatvářila se uraženě. „Ne, vtip to opravdu není, což mi vlastně připomíná, že pro tebe něco chystal Seth, ale tohle to zřejmě nebude. Přinesl to pošťák, doporučeně, z ruky do ruky jen pro tebe. Musela jsem ho ujisti, že s tím nemám nekalé plány,“ řekla s divným podtónem.

„Ale tak… co to je?“ zatřásla jsem balíkem. Uvnitř se ozvalo divné zadunění, zašustění a… radši jsem balíkem přestala třást.

„No, Bello, to je balík,“ řekla tónem, jakým se mluví k malým dětem. Začínala jsem téhle konverzace mít dost.

„To vím taky,“ vybuchla jsem, „ale co v tom je? Od koho to je a hlavně proč? Vždyť nic neslavím!“ zavrčela jsem vztekle.

„No, když to otevřeš, dozvíš se, co je uvnitř, a pak možná i od koho. Vážně netuším, jsem stejně napnutá jako ty, takže to dělej otevřít nebo poruším slovo, co jsem dala tomu pošťákovi, a otevřu to za tebe!“

Protáhla jsem obličej, ale raději nic neříkala. Nechtěla jsem si znepřátelit celou smečku, nechtěla jsem se hádat s nikým, chtěla jsem žít stejně jako před tím – copak toho chci tolik? S hlubokým povzdechem jsem si balík opět položila na klín a pomalu ho začala rozdělávat.

Netušila jsem, co by to mohlo být, od koho a k čemu, ale to, co jsem spatřila uvnitř, se s mými fantazijními představami nedalo srovnávat. Co to proboha…?

„Ježíši, to muselo být drahý!“ vykřikla vedle mě překvapeně Leah a jednou rukou si zakryla ústa. Byla stejně překvapená jako já.

Z rozbalené krabice na mě koukal řetízek. Krásně stříbrný, krásně blyštivý, krásný – to bylo moc slabé slovo. Byl jednoduchý, žádné složité tvary nebo něco podobného, prostě jen jednoduchý tvar řetízku a na něm zavěšený doplněk – drak. Stejně krásný jako řetízek sám o sobě.

„No…,“ vydechla Leah, „tak už víš, kdo ti to poslal?“ zeptala se a její oči se na mě upřely. Zavrtěla jsem hlavou a jen stěží hledala slova, která vystihovala moji náladu a překvapení.

Tohle… tohle bylo tak romantické, tak krásné, dokonalé, že to nemohlo být možné. A něco ve mně, něco, co doufalo, se teď probudilo k životu a skákalo deset metrů nad zem, jelikož přišlo na něco, co jsem si nechtěla připustit. Ne, tohle neposlal on, tohle je omyl, ujišťovala jsem samu sebe a zavrtěla hlavou. Svůj zrak jsem dále upírala na řetízek v oné krabici.

„Nemyslíš, že tam je ještě něco? Přece jenom, tohle je větší krabice, do které by se dalo dát spoustu takových řetízků, co je pod tím?“ zeptala se Leah a natáhla ruku, jedním rychlým pohybem oddělala podstavec s řetízkem a mně i jí se naskytl pohled na to pod tím. Náhrdelník!

Byl zřejmě dělaný ze stejného materiálu jako onen řetízek před ním, ale tohle… tohle bylo něco…. Nedalo se to popsat slovy. Už to nebylo tak jednoduché jako předtím ten obyčejný řetízek, který mi i tak udělal radost. Bylo to… no, když to řeknu jednoduše: sada řetízků různých tvarů a velikostí poskládaných do tvaru V. Na nich byly dané korálky a všechno se tak... třpytilo. Bylo složité a jednoduché zároveň. Bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy viděla a bylo to něco, co mi někdo poslal, a já jsem si nechtěla připustit, že to byla jedna konkrétní osoba.

Jedním rychlým pohybem jsem odsunula krabici pryč, vstala a bez jediného slova jsem odešla pryč. Při odchodu mi po tvářích tekly slzy smutku a zlosti. Opět.

 

A o den později přišel opět pošťák a tentokrát… tentokrát přinesl květiny…



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Now I love you 27. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!