Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Now I love you 26. kapitola I. část

Now I love you 26. kapitola I. částA je tu další kapča NILY, tentokrát rozdělena na dvě část a na pár různých pohledů. No, jak řekla kamarádka, věci se daly do pohybu, což mne osobně potěšilo :) No, ale chtěla bych znát váš pohled na věc, takže se nechválím dopředu a čekám tedy na váš názor. Prosím o komenty, Vaše ZabZa

26. kapitola – Problém Část I.

Bella

Nalézt problém je důležitější, než nalézt řešení: otázka obsahuje víc než odpověď.


Stačily čtyři dny po návratu domů a všechno se opět vrátilo do normálních kolejí. Nastoupila jsem na školu v La Push a snažila se nějak dohnat všechny ostatní v mé třídě, a samozřejmě jsem nebyla jediná. Jacob zaostával už i předtím a teď měl opravdu co dělat, a Setha škola nikdy moc nezajímala, takže si s tím hlavu tak jako já nedělal. Jak říkal on sám: „Pluju v moři a jelikož je všude chytrejch ryb hodně, musím se nějak odlišit!“ Nechápala jsem jeho logiku, uvažování a tak podobně, ale brala jsem prostě na vědomí fakt, že Seth na školu kašle.

To já ne, a byla to pro mne vlastně výhoda. Učila jsem se a tím jsem zaměstnávala svoji hlavu, takže nehrozilo, že bych se nějak často citově složila a zoufala si, ale měla jsem slabé chvilky, kdy jsem pochyboval a ovšem, dokonce i o mně samé. Cítila jsem potřebu jít za Edwardem, jistě jsem nevěděla, jestli tady ještě jsou, ale prostě jsem ho chtěla vyhledat a znovu si všechno vyjasnit, jelikož jsem cítila, že se někde stala chyba a já cítila potřebu ji napravit. Ale nikdy jsem nic neudělala.

Místo toho jsem se zabývala podrobnostmi okolo smečky, udržování domácnosti, což šlo s haldou vlkodlaků docela těžko. Starala jsem se o Chata a taky o malý caparty ze školky, kteří často chodili k nám domů a chtěli po Chatovi, aby jim vyprávěl staré příběhy. Byla jsem pohlcená do práce a na přemýšlení jsem neměla čas. Bylo to jen dobře!

„Bello?“ ozvalo se jemné zaťukání na dveře. Zvedla jsem zrak z rozečtené knížky podívala se ke dveřím, kde nervózně přešlapával Jacob. Usmála jsem se na něj a ukázala na místo vedle sebe.

Pousmál se a jeho mohutná postava brzy zabrala zbytek mé postele. „Chtěl bych si s tebou promluvit..,“ začal a bylo na něm vidět, že se do tohohle rozhovoru nutí.

„Tak do toho!“ vyzvala jsem ho, usmála se na něj a odložila rozečtenou knihu vedle sebe. Usměv mi neoplatil, místo toho se zatvářil trochu vážněji. Poškrábal se na hlavě.

„Jsi v pohodě?“ vyhrkl znenadání a já se zatvářila překvapeně.

„Proč?“ zeptala jsem se zmateně. Začínala jsem mít divný pocit, že tohle nedopadne dobře. A ještě horší na tom bylo, že vždycky, když jsem takový pocit měla, většinou se tak i stalo – nedopadlo to dobře.

„No, víš, po návratu domů se chováš divně,“ začal neochotně a zatvářil se tak nějak… bezradně.

Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou. To to jde na mně až tak poznat? ptala jsem se sama sebe. „Já jsem v pohodě, Jacobe,“ začala jsem a chystala se mu objasnit, že to je jen tím, že jsem pod tlakem, což pravda nebyla a já to věděla.

Zavrtěl hlavou. „Ne, to teda nejsi,“ řekl a do hlasu se mu vloudil temný podtón.

„Ale jsem, Jacobe,“ odporovala jsem.

„Ne, nejsi,“ řekl znova, tentokrát ještě více přitvrdil. „Já vím, jak vypadáš, když jsi v pohodě. Teď nejsi pohodě,“ řekl a zamračil se na mě.

„Fajn,“ začala jsem uraženě, „tak nejsem pohodě, nejsem šťastná, stačí? Teď to víš, takže běž,“ řekla jsem rozzlobeně spíše na sebe, než na něj.

„Nechtěl jsem tě naštvat,“ začal hned omluvně, ale já zavrtěla hlavou.

„No, ale povedlo se ti to, Jacobe. Pogratuluj si a teď jdi. Já si svoje problémy nějak vyřeším.“

„Ne,“ odporoval mi zase a ve mně to opět začalo vřít. Naposledy jsem takhle byla naštvaná jen na ostrově, ale na tohle jsem nechtěla dál myslet. Tohle byla minulost. „Ty je neřešíš, Bello,“ řekl vztekle.

Vypěnila jsem. „No tak je neřeším, no a co? Mění se tím něco? Je to snad špatně? Tak to prostě neřeším, nikde nepíšou, že bych to měla řešit, nikomu to zatím nevadí, tak proč tobě?“

„Protože mám o tebe starost, sakra!“ Teď vypěnil i on. „Copak to nevidíš? Ty nevidíš samu sebe? Co to se sebou děláš? Copak jsi slepá?“ křičel na mě. Já na něj jen zaraženě hleděla a v duchu ho posílala ke všem čertům.

„Děláš, jak máš spoustu práce, kterou bys dělat nemusela, my všichni to víme! Chodíš do školy, na kterou jsi dříve kašlala! Děláš věci, které by měli dělat ostatní! Ty se zahlcuješ pracemi ostatních a vymlouváš se pak, jak máš ohromně moc práce, Bello!“ Rozzlobeně si stoupl a začal přešlapovat sem a tam jako šelma v kleci. „A přitom se tváříš… jak, já prostě nevím! Máš takovej ten divně smutnej, skoro až rozzlobený pohled, a někdy jen tak sedíš a koukáš se do neznáma. Prostě jako by si tady s námi nebyla! A to jsi doma teprve pár dní, Bello! Co budeš dělat za týden? Měsíc? Co budeš dělat za rok?!“ křičel a třásl se.

„Do toho, co dělám, ti nic není“ řekla jsem ledovým hlasem a provrtávala ho pohledem.

Ještě více se rozzuřil. „Ale naopak! Je mi do toho něco! Jsi pro mě jako sestra, Bello, pro nás všechny jsi rodina! A my si v rodině pomáháme, řešíme třeba ty problémy společně, víš?“ rozkřikl se.

„Vážně?“ zeptala jsem se posměšně. „Takže… když ti teď řeknu, co mám na srdci, pomůžeš mi? Pomůžeš mi vyřešit ten problém?“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě se ti pokusím pomoc,“ řekl a zíral na mě. Poznal, že je něco v nepořádku.

„I v případě, že by se jednalo o upíra?!“ zeptala jsem se a dala opravdu velký důraz na poslední slovo. Byla jsem nabroušená, opravdu naštvaná, jelikož mě donutil říct opravdu hodně věcí, které jsem nechtěla říct.

Zůstal kamenně stát. „Ano, Jacobe, můj problém se týká upíra, teď to víš,“ začala jsem ledovým hlasme. „Proto ten problém neřeším, jelikož se jedná o upíra, o jednoho konkrétního upíra, který… Ne, už jsem toho řekla dost. Teď to víš, Jacobe, takže mi pomůžeš? Uděláš ze sebe hrdinu na bílém koni? Pomůžeš mi z téhle situace?“ zeptala jsem se a do očí mi stouply slzy. Jak smutku, tak zlosti.

Pořád na mě beze slova zíral. „No, Jacobe?“ pokračoval jsem, „tak pomůžeš mi?“ zakřičela jsem vztekle a stoupla si. Jen na mě dál koukal. Ledově jsem se zasmála. „Ne, že? Tušila jsem to, no, ale teď to víš. Znáš pravdu a můžeš řešit problém, jelikož já na to nemám, Jacobe. A jak koukám, tak ty taky ne, takže nechme problémy, mé problémy, prozatím nevyřešené,“ řekla jsem, prošla okolo něj, vyšla ze svého pokoje a vztekle za sebou práskla dveřmi.

 

Našel mě ani ne po deseti minutách. Seděla jsem na jedné z klád pokácených stromů a zírala na moře. Na vlny a na racky, kteří se spokojeně proháněli ve vzduchu a přitom vydávali ty jejich podivné skřeky, které mi začaly lézt na nervy.

Sedl si vedle mě a jednou rukou mě objal okolo ramen. Neříkal nic a já taky ne. Neměla jsem potřebu a ani náladu mu něco říkat, ani omlouvat jsem se nechtěla, jelikož jsem věděla, že jsem měla pravdu. Jacoba jsem měla přečteného.

„Omlouvám se,“ promluvil po pár minutách a hlas se mu podivně chvěl. Tušila jsem, že se byl uklidnit. Že se po mém odchodu neovládl a proměnil se. Dokazoval to jeho hlas i jeho nové oblečení, které měl teď na sobě.

Nic jsem neříkala, jen dál hleděla na moře a trpělivě čekala, co z něj zase vypadne. Byla jsem připravená dál se bránit, dál nadávat, klidně i kopat a kousat v nejhorším případě. „Neměl jsem to říkat,“ začal a pak si povzdechl.

„Je to tvoje věc,“ pokračoval, „a já nemám právo do toho strkat nos, ale chci, abys věděla, že tu vždycky budu a že ti pomůžu s jakýkoliv problémem,“ dodal s trochou zaváhání. Oba jsme věděli, proč zaváhala, ale nerozpitvávali jsme to dál.

Oči se mi opět zalily slzami a já se k němu otočila, objala ho a zabořila svoji hlavu do jeho širokých ramen. „No tak,“ snažil se mě uklidnit a chlácholivě mě začal hladit po zádech. Bylo to příjemné uklidňující gesto, ale nestačilo to. Slzy mi dál stékaly po tvářích a vpíjely se do jeho trika.

„Víš, co je nejhorší?“ zašeptala jsem smutně a hlas mi divně přeskakoval.

„Co?“ zeptal se a vyznělo to jako povzdech.

„Že bych ten problém opravdu ráda řešila,“ zašeptala jsem slabě, ale tak, aby mě slyšel.

Jeho stiskl zesílil. „Ono se to vyřeší, uvidíš,“ uklidňoval mě a tím u mě vyvolal další slzy.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Now I love you 26. kapitola I. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!