Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Now I love you 24. kapitola

Now I love you 24. kapitolaTak je tu 24. kapča! Radujte se, veselte se... no, tedy teď se ještě usmívejte, ale jsem zvědavá, jestli se budete usmívat i na konci kapitolky :)) Chtěla jsem být hodná a vážně je dát zase dohromady, ale ono to nešlo! Prostě ta příležitost... Á! Já vím, jsem hnusná, ale život je taky hnusnej a nikdy nic není dokonalý, takže se nezlobte... Prosím o komenty, Vaše ZabZa

24. kapitola – Domove…

 

Nikdo

Domov jsou ruce, do kterých smíš plakat.

Po zbytek cesty směrem zpátky k pevnině na palubě lodi panovala ještě více pochmurnější nálada než před tím, pokud by se to tak dalo říct - hezky říct. Vztahy mezi vlkodlaky a upíry snad ještě více zamrzly a teď se z nich stali už jen nepřátelé. Jako by noci a dny, které spolu strávili na moři nebo na ostrově, nic neznamenaly.

Jediný, kdo ještě držel svoje pocity na uzdě a snažil se být hodný na obě dvě strany, byl Seth a pak možná ještě Carlisle, kterému to nedělalo tak velké potíže jako Sethovi, jelikož on, jako podřízený vůči Jakobovi, musel poslouchat jeho rozkazy. A ty pro tuto dobu zněly: Nebavit se s Culleny.

Dalo by se říct, že vlastně trpěli vš ichni. Bella, Edward, Jacob, Jasper, Emmett, Rose, Carlisle a Alice... Každý se trápil a každý ze zřejmě úplně jiného důvodu.

Jasper se užíral při pohledu na Alici, které se pořád pokoušela nahlédnout do budoucnosti, i když věděla, že to k ničemu není, ovšem pocit nejistoty, který jí pořád sžíral, byl k nevydržení. Jak pro ni, tak i pro Jaspera, který její obavy vycítil a snažil se jí nějak pomoci. Bezvýsledně.

Emmett se tvářil... netvářil. Emmett byl naštvaný. Na všechno okolo i na sebe a dokonce i na Rose. Neměl nikdy rád tiché smutné plavby, kde si nemohl užít zábavu. Pár hodin společně strávených na lodi se snažil udržet dobrého ducha, ale k ničemu to nevedlo. Všichni se mračili, vzdychali a všude vládlo ticho a nepříjemné napětí.

Rose byla naštvaná, stejně tak jako Emmett, na všechno okolo, jenže ze zcela jiného důvodu. Její vztek byl o něco větší než ten Emmettův a byl převážně zaměřen proti vlkodlakům, jak jinak. V duchu je obviňovala za všechno, co se stalo, za všechno, co se stane a tak dál. Podle ní za vším prostě stáli vlkodlaci a ona tomu pevně věřila a ignorovala Edwardova slova, pohledy, které na ni vrhal vždy, když se v duchu nějak špatně vyjádřila proti nim.

Carlisle se trápil, jelikož se trápili všichni ostatní. Stejně tak jako jeho žena Esme, dokázal soucítit s ostatními a to samé dokázal i Seth. A tak se oba snažili udržet náladu alespoň na nějakým kladném stupni dobré nálady, jenomže se jim to nepodařilo a tak i oni po čase vzdali veselé úsměvy a stáhli se do sebe.

Jacob se neustále mračil, byl zticha a dělal, že přemýšlel, což byla tak vlastně pravda. Ale jeho hlavní činností bylo pozorování Belly a toho nového upíra, co našli s ní. Díval se na ně, díval se a studoval jejich chování, přemýšlel, co mezi nimi vlastně je, přemýšlel, co bylo a co by mezi nimi mohlo v budoucnu být, a nebylo mu ti příliš po chuti, těšil se, až dorazí domů a všechno okolo bude zase tak, jako před tím pádem letadla. Všechno bude tak, jako dřív, pomyslel si a věřil tomu. Jenže víra nestačí...

Bella s Edwardem na tom byli nejhůř ze všech. Byla pravda, že se ostatní nemohli vystát, až na pár světlých okamžiků, ale u nich to bylo... něco jako různě nabité částice, které se dřív nějakým způsobem přitahovaly a teď se odpuzují a je to ještě hroší než před tím. Kdykoliv se v místnosti nebo někde poblíž, kde právě přebývala Bella, objevil Edward, zvedla se a odešla. Proto si Edward dával pozor, aby na Bellu nenarazil a proto si dávala Bella pozor, aby nenarazila na Edwarda. A přestože se tvářili, že se jich to netýká, týkalo se jich to. Až moc a bolelo to.

 

Edward

 

Těšil jsem se a zároveň bál toho dne, kdy dorazíme domů, jelikož jsem tušil, že je to definitivní konec. Něco, co prostě jen tak skončí a nikdo se neohlídne nazpátek, jelikož minulost je k ničemu, něco takového mi řekla a bylo to, jakoby mě kopla, zmlátila, urvala hlavu, vyrvala srdce a pak ho opekla a hodila dravým ptáků, kteří jej odnesli pryč, na míle daleko, tam, kde byla ona a moje srdce. Bolelo to a já se užíral pocitem bolesti, smutku, zášti a znova bolesti.

Nechápal jsem to. Nechápal jsem, kdy změnila svůj postoj ke mně, jelikož do té doby, než přijeli, to bylo super, i nějaký další čas po nastoupení na loď, ale pak… to odpoledne, kdy jsem za ní přišel a chtěl se zeptat na pár dalších věcí ohledně nás dvou, mi řekla tohle. S mrazivým klidem, bez emocí, dokonalý postoj zrazené ženy, a já jsem nechápal, co jsem udělal špatně. Co se kdy a kde pokazilo...

Povzdechl jsem si a odvrátil svůj pohled od blížící se pevniny. Jsme doma, pomyslel jsem si kysele, ale žádnou radost jsem z toho neměl. Vůbec nic, žádné uspokojení, ani dobré naladění, možná jen trocha radosti z toho, že uvidím Esme, ale pak už nic. Cítil jsem, že se nechci vrátit, že nechci opustit loď, že nechci opustit vodní hladinu, že chci zůstat tady a klidně se dál trýznit pohledem na Bellu, klidně snášet dál tu bolest, při pohledu na její tvář plnou smutku a zlosti. Chtěl jsem, aby tahle cesta nikdy neskončila. Chtěl jsem a to nestačilo.

Byli jsme doma...

 

Bella

Po zbytek cesty jsem se co nejvíce vyhýbala Edwardovi a snažila se co nejvíce času trávit s „naším“ úzkým kruhem vlkodlaků. Nebyl to nejhorší, ovšem taky jsem neskákala dvacet metrů nad zem, jelikož... nevydržela jsem přítomnost Edwarda v jedné místnosti.

Vždy se na mě po příchodu tak záhadně podívala a já jsem měla pocit, že se mu zhroutím rovnou k nohám a neměla jsem k tomu daleko. Často jsem také sama sebe viděla, jak na to všechno kašlu a běžím k němu, prosím o odpuštění a představuji si naši budoucnost, někde daleko od civilizace a všech povinností, které tam na nás čekají. Ale pak jsem si vždy také uvědomila, kdo jsem já, kdo je on, a že minulost je minulost. To, co bylo na tom ostrově, se stalo z nějakého důvodu, a jelikož už nejsme na ostrově, nemuselo to pokračovat. Krátký nesmyslný románek, který končí... Konec zvonec a život jde dál.

Jenže tohle bylo o tolik jiné než nějaký zaláskovaný románek. Tohle bylo něco... já, často jsem na Edwarda myslela, myslela jsem na něj a na mě, na naši budoucnost, na všechno a nikdy jsem nepomyslela na to, že jsme tolik rozdílní. Přesto jsem snila dál a dál. Tohle nebyl románek, přiznala jsem si a věděla moc dobře, co to je, jenomže... to, co jsem němu cítila, bylo zakázané, něco, co by nemělo být, a proto je dobré, když to v sobě dusím, usmyslela jsem si. Až doplujeme zpátky do města, on odjede a  všechno bude zase ok, ujišťovala jsem se a doufala, že tomu tak bude.

„Bello?“ ozvalo se kousek ode mne a já leknutím nadskočila, jelikož jsem si myslela, že je to on. Nebyl, to jsem věděla jistě. Nasadila jsem falešný úsměv a otočila se směrem k Sethovi.

„Sethe,“ pokynula jsem mu a pořád se usmívala. Ve skutečnosti mi bylo do pláče.

Úsměv mi oplatil, ale i na něm šlo vidět, že se dvakrát neraduje. Vyšel směrem ke mně a když došel, objal mne okolo ramen, stejně bratrsky, jako to dělával Jakob a taky zbytek smečky. Pak se zadíval na moře. „Tak… jsme doma,“ vydechl, ale z jeho hlasu neznělo nadšení, jaké jsem předpokládala, že tam bude.

„Jo, jsme doma,“ přitakala jsem a otočila se směrem k němu. „Myslíš, že na nás budou čekat v přístavu?“ zeptala jsem se a v hlase mi zazněl strach a nervozita. Zaslechl to i on a překvapeně na mě pohlédl.

„Myslím, že ano,“ přikývl pozvolna.

Nasucho sem polkla. Tohle zřejmě nedopadne dobře. „No, tak to je fajn,“ řekla jsem rozvážně a odvrátila se od něj, jelikož jsem měla pocit, že přišel na něco, co jsem si já zdráhala připustit.

„Bello?“ uslyšela jsem za sebou jeho hlas. Neodpovídala jsem. Nechtěla jsem nic říkat. „Bello?“ zkusil to znova. Zavrtěla jsem hlavou. Povzdechl si. „Ono… ono to bude v pohodě, uvidíš,“ zašeptal. Oba jsme věděli, že to tak ale nebude. Oba jsme totiž slyšeli jeho zaváhání v hlase. Oba jsme věděli, že lže…

Neodpovídala jsem, jen dál zamyšleně hleděla na věci okolo mne a taky na pevninu, která se až moc rychle přibližovala. Zhluboka jsem vydechla a chtěla něco Sethovi říct, ale když jsem se otočila, byl pryč. Povzdechla jsem si a věnovala jeden rychlý pohled na pevninu. „Jsme doma…“



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Now I love you 24. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!