Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Now I love you 23. kapitola

Now I love you 23. kapitolaTak je tu tedy další díleček. Měla jsem zhruba rozdělanou 23. kapču jako pokračování, ale vy jste prosili o pohled Edwarda a tak jsem se nad vámi slitovala a tady je; 23. kapitola jako 22. kapča z pohledu Edwarda a vy se dozvíte, co vlastně Edward chtěl po naší Belle ;) Doufám, že vás to alespoň trochu potěší a pokud budete hodní jsem ochotná přidat další dílek ještě dneska :)) Vaše ZabZa prosí o komentáře :)

23. kapitola – Pluj, loďko, pluj/ Edwardův pohled na věc!

Edward

Před událostí venku, na palubě lodi…

Minulost je minulost, a tady vedle ní je budoucnost.


Díval se na mě. Zamračeně na mě hleděl a nesnažil se to nijak skrývat, prostě jen otevřeně hleděl a mračil se – na mě. A já věděl, slyšel jsem jeho myšlenky, že jsem jeho důvod k mračení se a k jeho špatné náladě věděl. Slyšel jsem jeho myšlenkové pochody a nedělalo mi příliš velkou radost je poslouchat.

Slyšet, co všechno si ten vlkodlak myslí, bylo skoro až nad moje síly, tedy přesněji udržet normální tvář a nenechat se rozptýlit a nenechat se naštvat jeho škodolibým úsměvem vždycky, když si všiml, že ve svých myšlenkách ťal do živého.

Nebylo to vůbec jednoduché, to jsem věděl s jistotou, a proto jsem to nakonec vzdal. Necha l jsem svůj zahraný zamyšlený výraz zmizet z mé tváře a úšklebek jsem mu oplatil. Pak jsem vstal ze stolu a chystal se odejít z místnosti. Jeho myšlenky mě zastavily.

Myslíš, že to tak bude věčně? Že až se vrátíme, že… prostě budete spolu? Tohle si myslíš, v tohle doufáš? vysmíval se mi v duchu a pořád se škodolibě křenil.

Zatnul jsem ruce v pěsti a pokusil se udržet normální výraz. Nešlo to a on si všiml mého úzkostného pohledu, který jsem se snažil zamaskovat. Zasmál se. Bojíš se? posmíval se a v duchu se dál a dál smál.

„Do toho, co je mezi mnou a Bellou, ti nic není,“ zavrčel jsem varovně a doufal, že mu to postačí a on to prostě nechá být. Nenechal, samozřejmě!

„Opravdu?“ podivil se s hraným překvapením. „A co takhle… hm-m, nevím jestli ti to něco říká, slovo - vlkodlak. Jsi s tím smířený? S vědomím, že tvoje přítelkyně se může kdykoliv proměnit ve velkou psovitou bestii?“ zeptal se a v hlase mu zněla hrubost.

Potlačil jsem všechny svoje pochyby a všechno, co mě tížilo. Pokrčil jsem rameny.

Tohle ho zřejmě překvapilo, ale nedal na sobě nic znát. V duchu na mě spustil další příval argumentů a věcí, které měl na srdci vůči mé osobě a všem mým druhům.

Vyšel jsem ven z kajuty s jasným cílem: vyjasnit si, co bylo a možná i bude mezi mnou a Bellou. Potřeboval jsem to vědět a měl jsem tušení, že jsem nebyl jediný…

 

Našel jsem ji sedět v jednom z křesel, které se tady povalovaly vždy, když jsme na lodi někam vyrazili, jelikož si na ně nikdo nechtěl sednout. Důvod jsem neznal, ale měl jsem tušení, že s tím má něco společného Emmett.

Stoupl jsem si do stínu, který na palubu lodi vrhal stožár, a tiše se díval na ni, jak tam tak sedí. Vypadala jako nějaká panenka. Mhouřila oči proti slunku, které nakonec i zavřela, a to jí vlastně dodalo na kráse. Teď vypadala ještě víc krásněji, pokud to ještě šlo -  jako spící křehká panenka a moje ochranitelské pudy vůči ní, kterým jsem nerozuměl, se ještě více zvětšily. Nechápal jsem to, ale akceptoval. Cítil jsem potřebu ji ochraňovat, stejně tak jako bych ochraňoval Esme, ale v tomhle bylo i něco jiného. Věděl jsem to.

Potlačil jsem povzdech a všechny své kladné i záporné city, a vyšel na světlo. Sluneční paprsky jsem na sobě pocítil okamžitě a s nimi i ten závratný teplý pocit, který jsem vždycky míval. Koukl jsem se dolů na svoje ruce a jako obvykle se třpytily, jako by byly posety diamanty. Bylo to krásné a zároveň i odpudivé. Byl to důkaz toho, že jsem něco jiného. Že jsem zrůda.

„Bello?“  promluvil jsem do ticha, které bylo rušeno jen zvukem vody a křikem racků kdesi na nebi. Jinak všude okolo vládlo mrtvé ticho.

Překvapeně otevřela oči, když jsem si před ní stoupl. Její hnědé oči se do mě vpíjely a já rozpoznal hrstku pocitů, které se v nich skrývaly. Pokusil jsem se některé z nich rozluštit, ovšem ona hned v zápětí překvapeně zamrkala a hrstka pocitů byla pryč, stejně tak i moje šance zjistit, co si o mně myslí…

Měl jsem dojem, že jsem na její tváři na chvilku zahlédl něco jako úsměv, ale když jsem se pokusil kouknout znovu na její ústa, úsměv byl pryč, stejně tak rychle, jako se tam objevil, tedy pokud tam byl.

„Edwarde,“ vydechla přiškrceně. Z jejího hlasu šlo poznat napětí. Nevěděl jsem, jestli je to ze mě osobně nebo spíše z té zpáteční cesty a pochmurné nálady, která vládla všude okolo. Pousmál jsem se ve snaze jí pomoci trochu se rozptýlit, ale úsměv mi neopětovala, proto jsem to nechal být. Úsměvy si můžeme rozdávat později, teď byl čas na řešení naší situace.

Přisunul jsem si k ní jedno z křesel a sedl si vedle ní. Snažil jsem se udržet si formální odstup a tvářit se, že jsem nad věcí, ovšem nebyl jsem a musel jsem se hodně přemáhat, abych se na ni nekoukl, abych se nekoukl do jejích očí nebo na její ústa, která na mě křičela, že jsou jenom moje. Musel jsem si připomenout, že nejsou…

„Měli bychom si promluvit,“ řekl jsem po chvíli a dál zamyšleně sledoval obzor. Musel jsem se hodně snažit, abych se na ni nepodíval. Bylo to pro mě velké pokušení…

„Asi ano,“ pípla potichu a snad trochu i nervózně. Měl jsem nemalé nutkání se na ni podívat a zjistit, jak se tváří.

„Víš... vážně nevím, jak bych začal,“ řekl jsem pozvolna a přemýšlel, jak dál zformulovat svoje slova. Měl jsem se začít vyptávat se na budoucnost a zeptat se jí, jestli v ní taky budu? A nějak blíž než jen proradný upír? Nebo bych měl navázat na minulost a nějak to převést do tohohle času a navázat na náš ,vztah‘? Nevěděl jsem, kde začít, ale někde jsem začít musel.

Zřejmě ji začalo nudit to, jak jsem mlčel, a proto promluvila ona. Potichu a rozvážně.

„Tak to řekni na rovinu.“ Přikývl jsem, abych jí dal najevo, že chápu, přesto jsem se necítil na to, abych o tom začal. Bál jsem se toho, co by řekla.

„Máš skvělého... bratra.“ Zaváhal jsem s posledním oslovením. Původně jsem chtěl říct něco v jiném slova smyslu, ale nakonec…. Je to stejně jedno, pomyslel jsem si.

„Ech, kterého?“ vysoukala ze sebe nervózně.

„Setha, myslím,“ odpověděl jsem s úsměvem na rtech. Byla to pravda, Setha, jako jediného z vlkodlaků, se kterými jsem měl za ta léta čest a nechoval  k nám nenávist. Byl to fajn kluk a podle mě vzor pro obě strany.

„Jo, Seth je fajn,“ přitakala.

„Pravda, což se ovšem...,“ uvolněně jsem se zasmál, „... nedá říct o tvém druhém příbuzném – Jacobovi.“

„Jacob je...,“ zaváhala. „Musíš ho omluvit,“ dodala hned v zápětí. „On... není až tak shovívavý jako Seth a... já,“ opět zaváhala s posledním slovem a já se na ni překvapeně otočil a zkoumal jej obličej a snažil se přijít na to, na co myslí. Marně, z jejího výrazu jsem tak maximálně rozluštil nervozitu a možná i radost, toť bylo vše.

„Tohle ale není to, o čem jsem chtěl s tebou mluvit,“ řekl jsem vyrovnaně a cítil, jak na tato slova moje tělo zareagovala. Napnulo se, jako by čekalo nějaké ohrožení nebo nebezpe čí.

„Tak o čem?“ hlesla.

„Víš... to, co se stalo na tom ostrově...,“ začal jsem nervózně. V duchu jsem si nadával. Tohle jsem neměl dělat, neměl jsem tohle téma vůbec začínat. Edwarde, pomyslel jsem si, jsi pitomec. Ale jelikož jsem to začal, musel jsem to nějak dokončit, respektive si vyjasnit, co mezi námi je, bylo a možná i bude. Tohle jsem potřeboval vědět.

Nadechoval jsem se k delšímu proslovu o tom, co plánuje v budoucnu a tak dál a přitom jsem měl plán, jak svést řeč na nás dva pár slovy: A co my dva? Jak to vidíš s námi… tedy pokud něco takového jako ,my‘ je, ale nedostal jsem se ke slovu. Promluvila ona.

„Edwarde,“ přerušila mě a tvářila se přitom jako nějaké tvrdohlavé dítě, ale v očích měla bolest. Zmateně jsem na ni pohlédl. „Hele...,“ odmlčela se, „to, co bylo... bylo, ano? To na ostrově prostě bylo, na tom nic nezměníš, ano? Takže... nechme minulost minulostí,“ řekla pevně a její oči se podivně zaleskly. Potlačil jsem všechny svoje pocity a zadupal je do země. „Nechme nás dva v minulost,“ šeptla, zvedla se a rychlými kroky mi zmizela z dohledu. Nechala mě sedět na lehátku. Samotného, zmateného, ale s jistotou, že zřejmě žádné ,my‘ v budoucnu nebude…



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Now I love you 23. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!