Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Now I love you 14. kapitola

15.01.2010 (19:30) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7565×

14.kapitola – Bahenní koupel s příchutí romance

Zápas pohlaví je docela příjemný.

Bella

Cítila jsem svůj adrenalin kolovat v žilách. Teď jsem byla připravená na cokoliv.

„Fajn, o co tedy půjde? Závod, nebo tak něco?“ zeptala jsem se a přešlápla z nohy na nohu. Zase se tak ,zářivě‘ usmál.

„Žádný takový,“ řekl temně. ,,Co říkáš na bahenní zápas?“ zeptal se a v očích se mu temně zalesklo. No, temně... spíše pobaveně či tak nějak.

„Bahenní coto?“ zeptala jsem se překvapeně. Buď měl v tom svým mrtvým těle zbytky toho něčeho a nebo jsem ho kopla opravdu moc silně a on teď doslova zešílel!

„Bahenní zápas,“ řekl, jako by se nechumelilo, tím tónem jak - to - že - to - nevím a zaujal postoj, já jsem tady king´ a nikdo jiný. No mě snad omejou!

„Přeskočilo ti? Si myslíš, že tady budu trajdat v bahně?“

Zasmál se. Hluboký hrdelní smích. „Vlastně jsem se nezbláznil a ty nebudeš běhat v bahně. Ty v něm budeš přímo leže t,“ řekl a ušklíbl se.

„Vážně?! To si jen myslíš chlapečku. Jak chceš, klidně,“ řekla jsem bezstarostně a kašlala na všechno. Když už tak už a navíc... když prohraje, budu mít od něj pokoj. Konečně!

„Takže to bereš?“ zeptal se překvapeně. Zřejmě nečekal tak rychlý ústup. Temně jsem se usmála.

„Jasně, jdeme na to,“ řekla jsem. Vždyť je to jedno... Trčím tady na pitomým ostrově a domů se jen tak nedostanu, takže... nějakou  zábavu si musím najít, tak co!

„Fajn,“ řekl nakvašeně. „uprostřed lesa nebo tak nějak je... bahenní... no, velká kaluž,“ řekl rychle. „Sejdeme se tam tak za pět minut, ok?“ zeptal se.

„Za pět minut?“ zeptala jsem se posměšně. „Bojíš se snad, že ti jednu nabančím a chystáš útěk?“ zeptala jsem se.

Zavrtěl hlavou. „Tvoji porážku si nenechám ujít,“ řekl. „Ovšem nerad bych tam s tebou jančil nahý,“ řekl a ukázal na svoje chabé oblečení.

„Chápu,“ přikývla jsem. „Já bych taky nerada viděla tvoji ,slavnou chloubu´ znova,“ řekla jsem a ušklíbla se.

Temně zavrčel. „Za pět minut se tam sejdeme, doufám, že to najdeš,“ řekl skrz zaťaté zuby a než jsem se nadála, byl pryč.

Fajn, pomyslela jsem si. Jsem na ostrově, jsem chabě oblečená a tipuji, že budu po zápase i pořádně špinavá. Trčím na ostrově s upírem a budu s ním bojovat. Budu hrát bahenní zápasy!

Edward

Rychle jsem odběhl do lesa a sesbíral co nejvíce velkých listů. Mně bylo jedno, jestli by to byla škumpa nebo ne. Já byl vlastně mrtvý a to už hodně dlouho. Mě nějaká škumpa nemohla ublížit, což bylo rozhodně dobré znamení.

Ovšem to, že budu běhat po ostrově v sukni, v sukni z listí, mi potíže dělalo. Tohle to byl další bodík, spíše vroubek, u mě. Tohle neměla dělat, prostě neměla! Pomyslel jsem si vztekle a rychle, pomocí nějakého neznámého lana, svázal ty listy dohromady tak, aby tvořily něco jako sukni.

No, sukni. Spíše listovou roušku, jestli se to tak dá říct. Navlékl jsem ji na sebe a zkontroloval svůj zevnějšek. Nebyl jsem na tom nejlíp a bylo to poznat.

Trčel jsem na ostrově. Zcela sám, odkázán sám na sebe s nadrženou vlkodračicí. Nosil jsem sukni nebo listovou roušku a právě teď se odehraje zápas, kde budu bojovat o svoji čest, o svůj post, prostě o všechno. Budu bojovat v bahenním zápase proti holce, kterou bych za normálních okolností rychle vyřídil. Ovšem tohle nebyly normální okolnosti a toho jsem se právě bál. Hodně bál...

Naposledy jsem zhodnotil svůj bídný stav a pak se vydal rychlým, ale ne zas moc rychlým krokem směrem k té velké bahenní kaluži, kterou jsem zahlédl směrem na tu pláž, kde jsem ji našel. Tedy při cestě za ní. Toužil jsem ji zabít, roztrhnout, ovšem tahle kaluž mi poskytla úžasné útočiště či tak něco. No, prostě mi vnukla geniální nápad a můj nápad byl geniální!

Ještě tam nebyla, což bylo dobré. Mohl jsem se protáhnout, i když to nebylo potřeba, a neposlouchat přitom její děsivé narážky. Nevím, jak na tom byla ona, ale já ji chtěl porazit. Za každou cenu ji dneska musím porazit. Vyřídit, ukončit moje trápení a pak... pak se mi konečně podřídí a já budu mít klid. Svůj vytoužený klid!

Kaluž bahna nebo prostě ta hnědá plocha uprostřed palouku byla opravdu velká a hnědá. Nedalo se s určitostí říct, jestli zapáchala nebo ne, ale zřejmě jo, a to možná bylo lepší. Překryje to její pach a já byl za to vděčný. Konečně ucítím něco, co se nebude podobat „vůni“ vlkodlaka. Jaká úleva!

Rozhlédl jsem se okolo a svým bystrým zrakem prozkoumal terén. Bylo to vskutku dokonalé místo, přesně takové, jaké jsem potřeboval. Tedy jenom to bahno a nic víc. Přesně to...

Pár kroků ode mě zašustily listy a mě do nosu uhodila příliš známá a nepříliš oblíbená vůně té holky. Uvědomil jsem si, že vlastně neznám její jméno, ale upřímně mi to bylo jedno. Doufal jsem, no, doufal... spíše tušil, věřil... říkejte tomu jak chcete, ale měl jsem předtuchu, že dlouho tu s ní nepobudu a věřil v to. Doufal, modlil se. Bože, slituj se!

Nakráčela na tu malou smradlavou mýtinu jako na nějaké molo. Kroutila boky a její oblečení na ní plápolalo sem a tam. Nevypadala v tom špatně, ale Miss World by taky nevyhrála, ovšem... byla na tom podstatně líp než já.

„Nový ohoz?“ podotkla posměšně. Zavrčel jsem.

Zasmála se. „Ale no ták, nemůžeš být pořád ten dokonalý, ne? A navíc tě teď čeká krutá porážka, teš se, hochu,“ Zavrčela a protáhla si ruce.

Tentokrát jsem se ušklíbl já. „To si jen myslíš, holčičko.“

Zavrčela. „Laskavě si nech svý protivný narážky. Náhodou, už mi bylo sedmnáct,“ řekla a z hlasu jí šla poznat velká pýcha na svůj věk. Ušklíbl jsem se.

„Náhodou,“ řekl jsem stejným tónem jak ona. „Mně už bylo sto let,“ zavrčel jsem. Postřehl jsem její zaražení, které ihned zamaskovala pod nepříjemnou naštvanou masku.

„No, tak to se máš na co těšit, dědku,“ řekla posměšně a bosýma nohama vřele stoupla do toho bahna. Nevyvádělo jí to z míry, jak jsem očekával, a to vyvádělo z míry mě.

Nechal jsem její uštěpačnou poznámku bez odezvy a šel si stoupnout naproti ní, přímo do jámy lvové. Bahno mi pod nohama podivně čvachtalo, studilo, ale vlastně to mi mohla být jedno, zato jí až tak moc ne. Nebyl to ovšem nepříjemný pocit, četl jsem, že bahno má blahodárné účinky a snad teď, když jsem stál v bahně, to bude mít i nějaké účinky i na mě...

Sledovala každý můj pohyb a když usoudila, že jsem došel na to místo, kam jsem chtěl dojít, zaujala bojovou pozici, totéž jsem udělal i já.

„Fajn. Začneme, jasné?“ zeptala se opatrně. Zamyšleně jsem přikývl. „Jedna...“

„Dva,“ řekl jsem rychle...

„Tři!“ vykřikli jsme zároveň a s bojovým pokřikem se vrhli kupředu, tedy rovnou na sebe.

Čekal jsem, že se promění ve vlka a proto jsem čekal náraz od vlka a né od holky. Neproměnila se. Nevěděl jsem proč, možná zapomněla, možná nechtěla, ovšem takhle mi to náramně usnadnila. Hodně usnadnila.

Uhnul jsem stranou a v duchu děkoval za své rychlé reflexy, které ona sice měla, ale ne tak dokonalé, jaké jsem měl já. Proto jsem se nedivil, když ji překvapil můj ústup a ona ztratila rovnováhu a natáhla se do bláta. Přímo obličejem, rovnou k zemi! Outch!

Potlačil jsem zasmání a s velice vážnou tváří jsem sledoval, jak se zvedá ze země, celá rudá v obličeji... ne, počkat. To nebyl rudá barva, to bylo bláto. Celá byla od bláta. Vlasy, obličej, ruce, nohy a její oblečení taky bylo poseté hnědými skvrnami. Prskala okolo sebe nadávky, plivala bláto ven z pusy, ani jsem nechtěl vědět, jakou to mělo chuť. A pak se její pohled zastavil na mně.

„Ty,“ ukázala na mě prstem, ,,budeš bojovat jako chlap, jasné?!“ rozkřikla se mrzutě a odplivla další kousek bláta. No fuj!

„Nebo co?“ zeptal jsem se posměšně. „Nikdo neurčil pravidla, nikdo nic nemusí dodržovat, není to tak?“ zeptal jsem se a předklonil se, aby mi lépe rozuměla.

Zamračila se a pak ušklíbla. Nevím, jak to dokázala, ale ve vteřině byla u mě a silou, kterou jsem u ní ještě nepostřehl nebo spíše neviděl, mě dostala na kolena. Nemohl jsem nebo možná nechtěl, to opravdu nevím, ale prostě jsem se nezvedl. Nedokázal jsem to.

„Jasné,“ zašeptala mi do ucha a než jsem se nadál, byl můj obličej ponořen do hnědé bahnité tekutiny.

Nebyl to tak příjemný pocit jako cítit to bahno na nohách, ale taky nepatřilo k těm nejhorším, ovšem nejlepší způsob, jak na sebe přilákat pozornost nebo upozornit, že nejste úplně normální, to byl dokonalý, vřele doporučuji!

Vzhledem k tomu, že jsem nemusel dýchat, jsem v té bahnité omáčce mohl vydržet celý roky a nic by mi to neudělalo. Ovšem jí pomalu slábla ruka, cítil jsem to. Povolovala a to byla její slabina a já toho využil. Věděl jsem, že mě dole neudrží dlouho a teď se to i osvědčilo.

Ve vteřině jsem se vynořil a nedbal na t,o jak vypadá můj obličej nebo zbytek těla a rychle si s ní vyměnil pozice. Tentokrát ona byla jen pár centimetrů nad bahnem a já byl nad ní.

„Tohle bylo až příliš jednoduché,“ zamumlal jsem. Vztekle zavrčela.

„Tak mě pusť a já ti nakopu prdel,“ řekla vztekle. Neodpověděl jsem a místo toho  jsem vymáchal její hlavu, tak jak to udělala ona mě. Ovšem zase chyba lávky. Nevím kde se ta síla v ní vzala, opět, ale za nedlouho jsem to byl já, kdo ležel na zádech v bahně, celý od bahna a byla to ona, kdo vítězně seděl obkročmo na mě.

„Vyhrála jsem,“ řekla vítězně. Až moc si věřila.

„To ani omylem,“ řekl jsem rázně a překulil se. Nedostala šanci  bránit se a teď to byla zase ona, kdo se ráchal v bahně. Rád bych řekl, že jsme se tak kočkovali dál a dál, ale ne. Přestalo mě to bavit. Ale to nebylo hlavní. Její dotyky, které mi dříve připadaly odporné, teď už nebyly. Začalo se mi líbit to, jak se předklonila a já skončil pod ní a to nebyl dobře. Rozhodně ne!

A zrovna když jsem ji převalil na záda a já byl ten, kdo byl nahoře - až příliš blízko ní - jsem něco udělal. Nemyslel jsem, prostě... zapomněl jsem na všechno a jen vnímal její tělesný žár, jak prostupuje směrem ke mně a ohřívá moje vnitřní mrtvé orgány.

A pak, bezmyšlenkově a zcela automaticky, jsem spojil naše ústa v jedno a nemyslel na následky...

A všichni povinně komentáře! :D:)

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Now I love you 14. kapitola: