Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový (Ne) Život 3

05.02.2009 (17:30) • Dany • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2394×

DĚKUJI DOKTORE CULLENE

Nesnáším noc, to večerní probuzení pokaždé ve stejnou dobu. Pokaždé mě probudí, ta jediná věc, která se mnou je v místnosti. Pokaždé jsem tam jen já a ta ukrutná bolest, která mi pokrývá celé tělo.
Nemohu řvát. Injekce, kterou mi sestřička přidává do kapačky, mi to nedovolí. Musím trpět mlčky.

Ráno bylo jako každé, bolestivé. U postele seděla jen máma a na druhé straně doktor Cullen. Trávil se mnou spoustu času, jelikož jsem jeho jediná pacientka. Jako obvykle sedí na své židli a svůj zrak upírá do hlubin přírody. Někdy tak přemýšlím, co tam asi vidí.

Často mi ubíhají myšlenky na to, že tohle jsou moje poslední dny, mé tělo slábne a je jen otázkou času, než na to přijdou i oni.

„ Mami“ zašeptala jsem. To, o co ji chci požádat, je absurdní, ale jinak by se trápili ještě hodně dlouho a to já nechci. Vím, poslední dobou jsme spolu moc času netrávili, ale mám je ráda, protože všechno co dělali, dělili pro mě.
„Ano, zlatíčko“ sklonila se ke mně. Svět je nespravedlivý. Sotva nacházím k rodině cestu, musím odejít, někam kam oni zatím nepůjdou.
„ Mami, já, chci tě o něco poprosit“ říkalo se mi to těžce.
„ O cokoliv. Co pak tě trápí Kessie.“
„ Já, obě víme, že ………..už tu dlouho nebudu. A chtěla bych abyste …… hned co umřu uspořádali pohřeb. Nechci ležet někde v márnici. Moc jsem se dívala na kriminálky. Prosím, mami, já vím, že je to absurdní, ale chci to.“ Po tvářích mi začali stékat slzy a mámě také.
„ Kessie, poslouchej mě, ty se z toho dostaneš. Uvidíš.“ I doktor Cullen přestal pozorovat hlubinu přírody a poslouchal náš rozhovor. Zajímalo by mě na co asi tak myslí.
„ Mami“ řekla jsem s mírnou hlasitostí v hlase „ slib mi to, prosím“ bolelo to. Nevím proč, ale bolelo to.
„ Dobře holčičko, slibuji.“ Řekla, to bylo to poslední co dneska řekla.

Seděla u mě, dlouho do pozdních odpoledních hodin. Seděla a mlčela.

Cítila jsem, že se něco mění a radikálně změní.

A taky, že změnilo, dny ubíhali a můj zdravotní stav se začal silně zhoršovat. Pomalu mi začínali vypovídat játra, plíce, srdce. Každým dnem jsem slábla. Hlas se mi ztrácel. Moje tělo začalo bojovat proti všem infuzím, které dostávalo. Přestávala jsem rozeznávat spánek nad bděním, či dnem.

Všude to bylo stejné. Ve spánku jsem pokaždé stávala uprostřed velké temné místnosti bez světla a jakéhokoliv náznaku života. Byla jsem tam, jen já a ta bolest, která na mě útočila pořád. Při bdění mi to připadalo stejné až na to, že jsem slýchávala hlasy lidi,kteří se objevili v místnosti.
Den, ten se nelišil bolest neustupovala, byla a je tu pořád akorád vím, že nejsem sama. Vždy tu někdo je, kdo mě hlídá, vypráví mi něco, cokoliv.

V pokoji panovalo velké ticho. Všichni tu se mnou seděli, mlčeli, jako by tušili něco co já ne. Připadalo mi to jako by tu všichni byly jen z povinnosti.

Když v tom, to velké ticho prolomil zvuk otevírajících se dveří ve kterých stál doktor Charleston s nějakými papíry v ruce. Podle jeho výrazu mi hned došlo, že to nebudou dobré zprávy.

„ Doktore Cullene, paní a pane Ambringtonovi a Kessie. Bohužel mám pro vás velice špatné zprávy. Před chvíli mi došli výsledky posledních testů, které bohužel neukazují ke změně, ale k jasnému zhoršení. Tvoje dýchací cesty, játra, plíce, žaludek, ledviny a srdce jsou ve velmi zdrcujícím stavu. Jestli to půjde takhle dál, tak ti zbývají zhruba dva dny života.“ Ano jak jsem řekla, tak se i stalo. Mám poslední dva dny. Budou to muka. Vím to.

Jako první zareágovala máma. Se slzami v očích se na mě podívala. Nedržela je. Začali ji proudem stékat po tváři. Tiskla se k tátovi, který se za to také nestyděl a doktor Cullen jen tiše promluvil „ Prosím, omluvte mne. Je mi to líto“ a poté i s doktorem Charlestonem opustili místnost.

„ Kessie, je mi to tak líto.“ Opakovala stále dokola máma. Věřila jsem ji.

Po malé chvíli do pokoje vstoupila sestřička a oznámila jim, že návštěvní hodiny jsou u konce.

„ Zítra hned brzo ráno přijdeme. Máme tě rádi zlatíčko.“ Stále brečela. Bylo mi jí líto. Tak bych jí v tu chvíli chtěla pomoc, ale jak. Přede mnou byla velice dlouhá, ukrutná a bolestivá noc.

Zase jsem se ocitla v místnosti, obklopovanou hlubokou tmou, kde nebyla živá duše. Zase jsem tam byla jen já a ta bolest, která mě silou vůle mučila.

„Kessie, Kessie, poslouchej mě“ ten hlas mě táhl ven. Pomáhal mi. Patřil doktoru Cullenovi.
„ Kessie, já pomůžu ti, odpoledne za tebou přijdu.“ Slyšela jsem ho, ale připadalo mi to jako sen. Jak by mi mohl pomoc, jinak než mě zabít.

Celý den mi máma vyprávěla vzpomínky z mého dětství, na které jsem si nemohla pamatovat. Některé byly veselé, jiné zase takové nemotorné. Smála se, ale viděla jsem její slzy sem tam uniknout.

Odpoledne přišel i táta a společně s mámou šly na oběd. Ve dveří se objevil doktor Carlisle s něčím v ruce.

„ Kessie, pomůžu ti, budeš mít hodinu, potom usneš. Ano. Promiň, mi to.“ Hlas se mu třásl, šlo vidět, že to nedělá rád.
„Děkuji doktore, zbavíte mě tím už bolesti.“ Byla jsem mu vděčná.
Injekci, kterou držel v ruce mi píchl rovnou do žíly s velkou bolestí v očích.
„ Děkuju“ zašeptala jsem.

Poté zmizel z pokoje.

O necelou hodinku se vrátili naši a já cítila, že ať už to bylo cokoliv, zabírá to.
Bolest pomalu ustupovala. Mysl se ztrácela. Přichází to, můj konec se blíží.
„ Mám, vás ráda.“ Zašeptala jsem
„ Kessie, Kessie, ne tohle nám nedělej, ještě ne, prosím“
„ Promiň, musím, mám vás ráda“ tohle bylo to poslední co jsem dokázala říct.
Slyšela jsem mámu, jak volá o pomoc. Slyšela jsem ji křičet mé jméno.

Oči se mi začali pomalu zavírat.

Hlasy se začali vzdalovat.

Do pokoje někdo vešel, ale kdo to já už nezjistím.

Děkuji doktore. Vím, že to pro vás muselo být těžké, ale pomohl jste mi. Teď už budu mít klid. Božský klid.

Autor: Dany, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový (Ne) Život 3: