Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový (Ne) Život 2

02.02.2009 (16:30) • Dany • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2768×

NA PRAHU BOLESTI

Londýn.
Překrásné město, žiji zde od desíti let, do té doby jsme bydleli ve městě Phoenix, ve státech.
S rodiči jsem se skoro nevídala a tak mi najali chůvu, takovou mladou holku, které mohlo být tak 14 let.
Jmenovala se Bella Swan.
Tři roky se o mě starala, brávala mě do kina, na hřiště, k Mastelu na pizzu, různě jsme spolu chodívali na procházky do parku a nebo jen tak za město.

Vždycky byla se mnou když jsem ji potřebovala, když jsem si rozbila koleno, nebo si nevěděla rady se školou. Když jsem se poprvé zamilovala, byla jako moje máma, sestra a nejlepší přítel dohromady. A pak se odstěhovala za svým otcem někam daleko do malého městečka .

O rok později za mnou přišli oba rodiče s tím, že se budeme stěhovat do Londýna, kde dostali nabídku na dobré pracovní místo přímo v oboru právnickém. Což znamenalo, že rodiče už neuvidím takřka vůbec a jak jsme řekla, tak se i stalo.

Zatím co jim se v Londýně líbilo, já měla ve škole muka.
Žádnou kamarádku ani kamaráda. Všichni ve mně viděli Američanku, a tak nade mnou ohrnuli nos a přehlíželi mě.
Na střední, v prváku si na mě zasedla jistá „královna třídy“ Ališa. Všichni kolem z ní měli respekt, jelikož její rodiče vlastnili horu nemovitostí. Všichni, až na mě. Mě nebavilo dělat jí otroka , tak jsem se jednou postavila proti ní a jednu jí ubalila. Od té doby ze mě měli všichni respekt, ale žádné kamarády jsem tím nezískala.

Ráda jsem chodila ven, do přírody nebo jen tak do parku, většinou jsem nechodila sama, ale s nějakým tím voříškem od sousedky. Za město jsem většinou sama chodívala a sedávala jen, tak v trávě a dívala se na nebe poseté hvězdami.

Vlastně s rodiči mám i pár hezkých vzpomínek. Třeba dovolenou v Karibiku, Itálii,
Španělsku … nebo návštěva v Zoo. Na tu si pamatuji moc dobře.
Tenkrát mi bylo čerstvých 7 let a naši se rozhodly vzít mě do Zoo. Vyrazili jsme ráno, nasnídali se v autě a byli na cestě.
Když jsem dorazili , zjistili jsme, že je ještě zavřeno a otevírá se až v 9 hodin, což znamená půl hodiny čekat.
Ten čas jsme si zpříjemnili na houpačkách. S mámou jsem seděli každá na jedné a nechali se od táty houpat.
Když jsme už byly na odchodu, zavolala jsem na tátu ať mě chytí. Naposledy jsem se pořádně zhoupla a skočila tátovi přímo do náručí, jenže ten neudržel rovnováhu a svalili jsme se přímo do trávy. Všichni tři jsme se tomu dlouho smáli.
Pak jsme se konečně dostali do Zoo a vyrazili mezi zvířátka. Pohladili jsme si ten den každé zvířátko, které šlo.
Poté jsme se vydali prozkoumat zdi dávného hradu a celý den jsme završili v restauraci velkou porcí zmrzliny. Ten den jsme byli rodina, ale teď, kdo ví …..

A tohle všechno mám teď ztratit? Kolika lidem budu chybět? Ten den jednou měl přijít, ale tak brzy? Tak brzy mám zemřít.

Ležela jsem na zádech a cítila ukrutnou bolest všude po těle, tak tohle je smrt? Ne není, ještě nejsem mrtvá, ale kde pak teda jsem?

„ ÁÁÁÁÁÁÁÁ“ ta bolest v mém těle byla nesnesitelná.

Podařilo se mi pootevřít jedno oko, ale to jsem musela znovu rychle zavřít. Bylo tu až příliš silné světlo. Zkusila jsem to po druhé, už to nebylo tak hrozné, ale ta bolest.
Nutila mě nehýbat se.
Jakýkoliv pohyb znamenal tisíce zabodávajících jehel.

„ ÁÁÁÁÁÁÁ“

Jsem v nemocnici. Kolem mé postele stáli dvě osoby. Rozeznala jsem jejich tváře, nevěřila jsem svým očím. Jsou tu mí rodiče. Jsou tu u mého lůžka. Stojí tu. A čekají, až se proberu.

„ Ach, Kessie, ty ses probudila. Zlatíčko, jak pak ti je?“ zeptala se máma a zavolala doktora.
Chtěla jsem jí říct, že hrozně, ale nešlo to. Nemohla jsem mluvit.
To co jsem vypustila z úst, nedá se tomu říct věta. „ Boaí toa“ řekla jsem.

V tu chvíli se otevřeli dveře a v mém pokoji se objevil překrásný doktor s velice bílou pletí. Nikdy jsem si nevšila, že by někdo měl, až tak bílou pleť. Za ním se táhly dvě sestřičky.

„ Ták Kessie, konečně jste se nám probrala. Doufám, že jste se prospala dobře. Jsem doktor Cullen, byl jsem k vám povolán až z Forks, abych vás dal zpátky do pořádku. Tak se mi ukažte.“ Řekl a sundal ze mě peřinu. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mám všude po těle obvazy.
Začal mě různě promačkávat na břiše, nohách, rukách … a z mých úst se vždy ozvala stesk, stesk z bolesti, ale byl tak slabý, nevěřila jsem, že ho někdo mohl slyšet.

Doktor Cullen ho však slyšel. „ Kessie, vůbec mi neděláte radost, víte to.“ Řekl hodně smutně a poté i s rodiči odešel z mého pokoje.

Jedna ze sestřiček ke mně přistoupila a do kapačky mi něco přidala. „ Po tomhle se vám bude lépe usínat a uleví vám to alespoň trochu od bolesti.“ Hned jak to dořekla se mi víčka začala volně snášet a já pomalu začala usínat.

***

„ Doktore Cullene musíme ji dát do umělého spánku vidíte sám, že se utápí v bolestech.“ Říkal ten první hlas.

„ Já vás chápu Charlesi, ale i když jí navodíme umělí spánek, je tu možnost, že se z něj už neprobudí a od bolesti jí tím, tak stejně neulevíme. Bude trpět dál, jen už nás tím nebude informovat. Bude trpět sama ve své mysli. Budou to pro ni muka. Nechal jste mě zavolat až z Forks, tak mě nechte dělat svou práci“ hádali se.

„ Carlisle, sám jste ale říkal, že nemá moc velkou šanci. Sám vidíte jaká jsou zranění. Má silně poškozené vnitřnosti, páteř, kdo ví jestli někdy bude moc chodit nebo hýbat rukama. A to nemluvím o vnějších zranění.“ Řekl jeden z doktorů a poté práskl dveřmi.

Pootevřela jsem jedno oko, ale stálo mě to mnoho úsilí. Ta bolest byla nekonečná.
Doktor Cullen si přisedl k mé posteli a chytil mě za ruku.
„ Promiň museli jsme tě vzbudit“ řekl omluvně a provinile.
„ Stejnak nemůžu spát, doktore, prosím, pomožte mi, ať je to jakkoliv, třeba i tou smrtí.“ Bolelo to, všechno to šíleně bolelo a já to chtěla mít co nejdřív za sebou.

„ Kessie je mi to líto, na operaci jsi až příliš slabá. Hrozila by při ní zástava srdce. A umělí spánek taky není nejjistější, stále bys trpěla, jen by o tom nikdo nevěděl.“ Byl hodně smutný. Bylo mi ho líto.
"Doktore? jak se mi to stalo?" zeptala jsem se ho.
" Viš, proti tobě jelo nákladní auto s dvěma přívěsy plně naloženými kmeny stromů. Nestihl to ubrzdit a tak strhl volant na stranu, jenomže tou rychlostí se mu zadní část přívěsu přetrhla a ta mířili přímo na tebe a v té ryhlosti se převrhla." povídal, tak tiše, jako by nechtěl aby nás někdo slyšel.
"Ten řidič za to nemůže" a taky, že nemohl to já jsem nedávala pozor.
" Teď je na polici a vypadáto, že mu to dají jen jako podmínku, uznali sami, že tohle byla jen nehoda a částečně tvoje vina." díval se někam z okna a dlouhou chvíli mlčel.

"Možná bych ti mohl pomoci.“ Zašeptal. „ ale ztratila by si tím hodně.“

Autor: Dany, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový (Ne) Život 2: