Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový člen rodiny - 8. kapitola

08.11.2011 (08:30) • BlackNes • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3117×

Byl to on, můj anděl…

Měl oblečené tmavé džíny, košili a přes ni svetr. Rysy měl ostře řezané a vlasy měl v bronzovém odstínu. Byl nádherný, ani Rose se mu nemohla rovnat. Na tváři měl usazený pokřivený úsměv, ale jakmile mě uviděl, tak mu úsměv zmizel.

„Alice, to snad nemyslíš vážně! Ty ses snad dočista pomátla!“ začal křičet na Alici.

Věděla jsem, že to nedopadne dobře. Stála jsem tam a on si mě mezitím měřil naštvaným pohledem. Nikdy nebudu zapadat do téhle skvělé rodiny. Na to jsem až moc obyčejná.

Nevěděla jsem, co mám dělat, ale tady už zůstat nechci. Podívala jsem se na Alici, ale ta se dívala někam do dálky. Super, takže má vizi o tom, co chci udělat. Nečekala jsem ani minutu a s brekem se rozběhla směrem do lesa.

Přesně jsem věděla, kam nemůžou. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla. Slzy mi stékaly po tváři, ale já jsem se je ani nesnažila zastavit. Bylo mi to jedno. Dost jsem padala, ale po každém pádu jsem se zvedla a běžela dál.

Když jsem překročila dávno stanovenou hranici, nezastavovala jsem. Nechtěla jsem s nimi mluvit. Doběhla jsem až na krásnou pláž. Podle vyprávění, co mi říkala Alice, tak je to La Push.

Doběhla jsem na vysoký útes a tam si sedla. Přitáhla jsem si nohy pod bradu a jenom tam tak vzlykala. Nikdy nebudu šťastná.

V kapse mi začal vibrovat telefon a já se podívala, kdo mi volá. Byla to Alice. Neměla jsem náladu s ní mluvit, tak jsem to položila.

Naráz jsem za sebou uslyšela zapraskat větvičky. Rychle jsem vstala a podívala se tím směrem. Naproti mě stál chlapec s nakrátko střiženými černými vlasy. Na sobě měl jen kraťasy. Postavu měl krásně vytvarovanou a usmíval se na mě. Myslím, že je to jeden ze smečky.

„Ahoj,“ pozdravil mě a usmál se ještě víc.

„A-ahoj,“ zakoktala jsem se.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se a jeho hlas zněl ustaraně.

„Já… Ano, jsem v pořádku,“ řekla jsem a pokusila se o úsměv, ale asi mi to nevyšlo.

„Já jsem Jacob,“ představil se a napřáhl ke mně ruku.

„Bella,“ odpověděla jsem slušně.

V kapse mi zase začal vibrovat telefon. Přemýšlela jsem, jestli ho mám zvednout, abych řekla pravdu, moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem to Alici přece jenom zvedla.

„Bello, jsi v pořádku? Jak to, že mi zmizela tvoje budoucnost?“ mluvila Alice tak rychle, že jsem měla problém jí pořádně rozumět.

„Uklidni se, Alice, jsem v pořádku. Neměj obavy. Domů přijdu až večer,“ řekla jsem a položila jí to. Pro jistotu jsem si telefon vypnula.

Podívala jsem se na Jacoba a on se na mě usmíval. Nemohla jsem si pomoct a usmála se na něj taky. Byl jako sluníčko.

„Spěcháš?“ zeptala jsem se a doufala, že tu se mnou zůstane.

Jeho odpovědí mi bylo jen to, že si sedl na spadlý kmen stromu. Neváhala jsem a sedla si vedle něj. Celou dobu jsme si povídali o různých věcech. O škole, o rodině a o kamarádech. Bylo vidět, že se mě chce na něco zeptat. Já taky hořela zvědavostí a chtěla se ho zeptat, jestli je vlkodlak.

Když jsem se s ním chtěla rozloučit, tak to nevydržel a vypadla z něho otázka.

„Ty znáš Cullenovy?“ zeptal se a já zkameněla.

„Ano, kdysi dávno si mě adoptovali,“ řekla jsem a on na mě vykulil oči. Věděla jsem, na co myslí.

„Neboj, nejsem jejich svačina,“ dodala jsem a on na mě vykulil oči snad ještě víc. Bála jsem se, aby mu nevypadly.

„Ty o nich víš?“ zeptal se zmateně.

„Ano. A vím taky o tobě,“ řekla jsem a usmála se. Ona na mě jenom civěl.

„Bello, jsi dost zvláštní člověk,“ řekl a usmál se krásným pokřiveným úsměvem, který mi vyrážel dech.

„Proč? Není se mnou něco v pořádku?“ zeptala jsem se zmateně.

„No, asi ne, když o nich víš, že jsou upíři a bydlíš s nimi. A když o mě víš, že jsem vlkodlak a přesto tu se mnou sedíš a povídáš si,“ řekl jakoby nic.

„Kdyby mi chtěli ublížit, už by to dávno udělali, nemyslíš?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Ano, asi ano,“ vydal ze sebe Jacob.

„A ty bys mi ublížil?“ zeptala jsem se a čekala, co odpoví.

„Nikdy,“ řekl a usmál se na mě. Já mu úsměv oplatila.

„Stmívá se, myslím že bych už měla jít,“ řekla jsem a chtěla se otočit, jenže on mě chytil za ruku.

„Uvidíme se ještě?“ Vypadlo z něho a já se zarazila. Tak on se se mnou chce ještě vidět?

„Kdy ti to vyhovuje?“ zeptala jsem se a usmála se.

„Co takhle zítra?“ zeptal se.

„Fajn, zítra tady,“ doplnila jsem ho a vydala se lesem domů.

Nespěchala jsem. Věděla jsem, že hned, jak přijdu, se do mě Alice i ostatní pustí. Moc se mi domů nechtělo, ale nechtěla jsem je vystrašit.

Už jsem šla asi půl hodiny. Byla tma. V tuhle dobu už jsem měla být za hranicemi, ale kdybych za nimi už byla, tak by mě Alice viděla a byla by tu se mnou. Ó můj bože. Já se ztratila.

Zastavila jsem se a točila se pořád dokola. Najednou jsem uslyšela něco zašustit v křoví. Neváhala jsem ani chvilku a rozběhla se co nejdál. Nezastavovala jsem. Když jsem doběhla konečně na cestu, tak jsem zpomalila, ale nezastavovala jsem se.

Rychlým krokem jsem šla po cestě. Do lesa jsem si už netroufla. Stále jsem se ohlížela, protože jsem měla pocit, že mě někdo sleduje.

Začínala jsem tu cestu poznávat. Za chvilku bych měla být za hranicemi. Úlevně jsem vydechla, když jsem rozpoznala obrys auta.

Myslela jsem, že pro mě přijela Alice, ale to jsem se šeredně pletla. Když jsem přišla blíž, rozpoznala jsem značku auta. Bylo to Volvo. Nikdo z rodiny Volvo neměl až na…

Autor: BlackNes, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový člen rodiny - 8. kapitola: