Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový člen rodiny - 15. kapitola

24.11.2011 (17:45) • BlackNes • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2435×

Utíkala jsem, jak nejrychleji jsem mohla. Myslím, že jsem byla někde v severní Kanadě, když jsem zastavila. Sesula jsem se na zem podél stromu a přemýšlela, co mám dělat. Musím se znovu spojit s Michelle, ale teď si budu dávat pozor, aby se jí nepodařilo se mě zmocnit. Zavřela jsem oči a pořádně se soustředila.

„Michelle?“ zeptala jsem se.

„Tak co ode mě chceš tentokrát?“ ptala se znechuceně.

„Co mám dělat?“ Uslyšela jsem, jak se zadrhla.

„Musíš ji zničit!“ řekla jednoduše a já hned věděla, koho myslí.

„Nechci zabíjet a Alice by viděla moji budoucnost, tak by mi v tom zabránili,“ snažila jsem se z toho vykroutit.

„Na něco jsi zapomněla. Já byla nejsilnější! Měla jsem schopnosti, které jsem chtěla! Stačí se soustředit,“ nabádala mě dál.

Zavřela jsem oči a jako kdybych věděla, co mám udělat, začala jsem se soustředit. Po chvilce jsem ucítila změnu. Kolem mě byl jakoby nějaký neviditelný tenký plášť.

„Učíš se rychle,“ pochválila mě Michelle.

„Díky,“ odpověděla jsem suše. Věděla jsem, že už není cesty zpět.

„Běž,“ pobídla mě Michelle a já poslechla. Rozběhla jsem se směrem do města. Na letišti jsem si koupila letenku do Říma, a než jsem se nadála, už jsem vystupovala z letadla. Let nebyl vůbec dlouhý.

Připadalo mi to, jako bych tu už někdy byla. Přesně jsem věděla, kterým směrem se mám vydat. Neváhala jsem ani minutku a rozběhla se. Běžela jsem asi tak dvě hodiny tou nejvyšší rychlostí, které jsem byla schopná dosáhnout.

Zastavila jsem se až před velkou bránou, která vedla do města. Nikdo tu nebyl. Odhodlala jsem se a lidskou chůzí jsem přešla přes město až na náměstí.

„Co teď?“ zeptala jsem se Michelle.

„Běž do těch dveří. Měly by tam být stráže. Budou tě chtít zastavit, ale nezapomeň, máš větší moc, než si vůbec myslíš.“ Vydechla jsem a vydala se ke dveřím. Otevřela jsem dveře a hned jsem uviděla dvě postavy v tmavě šedých pláštích.

„Kdo jsi? A co tu chceš?“ ptal se mě jeden z mužů. Nebo lépe řečeno z upírů.

„Chci za Arem,“ odpověděla jsem prostě.

„Jo, já bych toho chtěl!“ řekl a chytl mě za ruku. To mě naštvalo a já začala zuřit. Zničehonic ten upír ze mě ruku rychle sundal. Zavřela jsem oči a začala se soustředit. Když jsem je otevřela, viděla jsem šokované pohledy těch dvou upírů. Podívala jsem se na své ruce a uviděla jsem, že hoří.

Celá jsem vzplála. Ti dva už se ani nepokoušeli mi zabránit v tom, abych šla za Arem. Vydala jsem se temnou chodbou a ignorovala pohledy všech těch upírů, které jsem míjela.

Zastavila jsem se až před vysokými dveřmi a otevřela je dokořán. Stočily se ke mně pohledy všech, co byli ve velkém sále. Byl tam i Aro, Marcus a Caius. Všichni na mě šokovaně hleděli. První, kdo se probral, byl Aro.

„Kdo tě sem pustil?“ zeptal se a propaloval mě pohledem.

„Nikdo,“ řekla jsme prostě a ještě zesílila svůj oheň.

„Tak co chceš?“ Viděla jsem, že ho spaluje zvědavost.

„Pomstu,“ odpověděla jsem a přestala se soustředit na oheň. Už jsem byla zase normální. Zvedla jsem hlavu od podlahy a podívala se na Ara.

Na tváři se mu mihlo mnoho emocí. Strach, radost. Ale usadila se mu tam zvědavost. Udělal jeden pomalý krok směrem ke mně. Vtom se otevřely dveře a dovnitř vešla postava v černém plášti s blonďatými vlasy.

Hned jsem v té upírce poznala viníka té osudové nehody. Cítila jsem, jak se mi mění oči, a všichni mě pozorovali. I ta mála potvora. Když mě uviděla, tak se zhrozila. Takže si mě ještě pamatuje.

Ani nevím proč, ale začala se usmívat. Najednou něco narazilo do mého štítu a já si uvědomila, že na mě používá svůj dar. Naštvala jsem se a můj oheň se znovu objevil.

Uviděla jsem, jak se jí na tváři usadil strach. Přikrčila jsem se a skočila po ní. Nestačila ani uhnout, takže jsem ji srazila na zem. Stoupla jsem si vedle ní a jedním pohybem jsem jí utrhla hlavu. Dotkla jsem se jejího těla, a to se proměnilo na prach.

Napřímila jsem se a pomalu se vzpamatovala z toho, co jsem udělala. Můj plamen pohasl a já se podívala Arovi do očí. Bylo vidět, že je mnou fascinovaný, ale i tak se mě bál.

„Můžu teď mluvit?“ zeptala se mě Michelle. Nechala jsem jí prostor a ona skrze mě promluvila.

„Tak co, Aro? Pamatuješ si mě?“ zeptala se ironicky.

„Samozřejmě,“ odpověděl Aro a ani se nepohnul.

„Vrátila jsem se v tomhle těle, abych se pomstila,“ oznámila jako by nic.

Aro na ni jen vyděšeně hleděl a nebyl schopný slova. Doufám, že po mně Michelle nebude chtít, abych ho zabila. Dva za den bych nezvládla.

„Už vím, že proti vám nemůžu bojovat, a ani nechci. Přidáme se k vám,“ řekla a já věděla, že se budu muset k nim přidat i já.

„Cože?“ vydechl nevěřícně Aro.

„Chceme být na straně Volturiových, že ano, Bello?“ zeptala se mě a dala mi prostor, abych mohla taky mluvit.

„Ano,“ řekla jsem váhavě. „Ale nechci se živit krví lidí,“ dodala jsem a uvědomila si, že jsem ještě nebyla na lovu, neměla jsem potřebu, ale už mě začalo trochu škrábat v krku.

„Dobře,“ odpověděl znechuceně Aro.

„Felix vás zavede do pokoje,“ mluvil v množném čísle. Bylo to vážně divné. Už jsem chtěla odejít, když na mě Aro ještě promluvil.

„A Bello, byl bych rád, kdybys mi už nezabíjela členy gardy,“ řekl prostě.

„Dobrá,“ odpověděla jsem.

„Doufám, že víš, že tu budeš muset zůstat navždy!“ dodal a mě píchlo u srdce, ale ignorovala jsem to.

„Samozřejmě,“ přikývla jsem a odcházela z velkého sálu.

Autor: BlackNes, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový člen rodiny - 15. kapitola: