Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nové štěstí - 9. kapitola

23.08.2011 (10:45) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2023×

Probudila jsem se do nádherného slunečného rána a ihned se přitulila k Emmettovi. Byla jsem neskutečně šťastná. Nejenže jsem měla toho nejlepšího manžela a čekala jsem s ním dítě, ale navíc jsem mohla být pár týdnů zase člověkem.

„Dobré ráno,“ řekl Emmett. „Jaké to je, moct zase spát?“

„Skvělé, ale cítím se strašně slabá,“ postěžovala jsem si a vtom mi zakručelo v břiše. Oba jsme se zasmáli a vstali z postele.

„Honem, Rose. Nějak ti to dneska trvá,“ smál se Emmett ze dveří, zatímco čekal až na sebe něco obleču.

„Děsně vtipné,“ zamumlala jsem, ale hned se zase pousmála. Dnes mi dobrou náladu nemohlo nic pokazit. Už úplně oblečená jsem přiskočila k Emmovi a chtěla ho políbit, ale on mi položil prst na pusu a zakroutil hlavou.

„Promiň zlato, ale až po lovu.“ Nechápavě jsem nad jeho slovy zamrkala. „To víš. Jsi člověk, takže jsi hrozně zranitelná. A navíc hrozně krásně voníš. Chvíli jsem na něj zírala, ale pak jsem toho nechala a vykročila ke schodišti, protože mi zase zakručelo v břiše.

„Dobré ráno. Jé, palačinky! Můžu si dát taky?“ zvolala jsem, když jsem v kuchyni uviděla Renesmé, jak si vychutnává jedno z mých, kdysi oblíbených, jídel.

„Jasně, Rosalie. Pojď si sednout,“ usmála se Esmé.

„Této, takže už čekáš děťátko?“ zeptala se radostně Nessie a skočila mi na klín.

„Uch, jsi děsně těžká, Ness,“ zasténala jsem překvapená její váhou.

„Ani ne, Rose. To jen ty jsi děsně slabá,“ zasmál se ze dveří Edward doprovázen Belliným chichotem.

„No jo…  Jen si rýpej,“ zamumlala jsem. „Nechceš mi radši jít vypumpovat nějakého jelena?“

„Ne, nechci. Stejně by ti ještě nechutnal. To stačí až tak za dva týdny. Bella pila krev až skoro po měsíci,“ zamyslel se. „A navíc - od toho máš Emmetta.“ Kysele jsem se usmála a pustila se do palačinek. Taková dobrota. Skoro jsem vrněla štěstím.

„Ahoj!“ zaznělo ode dveří, když jsem pořádala třetí palačinku. Ach jo, co tu zase ten čokl dělá?

„Čau, Jaku!“ řekla a usmála se Ness. „Dáš si s námi palačinky?“

Při slově s námi se na mě Jacob, který už se stihl přemístit do kuchyně, zaraženě podíval.

„Takže se to povedlo,“ spíš řekl, než se zeptal. Sedl si k Nessie a s nasupeným výrazem se pustil do palačinek. Renesmé mu ale přiložila ruku a on se na ni pousmál.

„Ne, Nessie. Nezlobím se na tetu Rosalie. Jen se trochu bojím, čeho všechno by to dítě mohlo být schopné,“ řekl.

„Ale Jaku, to děťátko bude jako já,“ namítla Renesmé.

„Já vím. A proto nijak nezasahuju. Doufám, že bude aspoň z poloviny tak skvělé a hodné jako ty,“ řekl Jacob a objal ji. Chápala jsem jeho strach a i zlost, která byla očividná, ale bylo mi to jedno. Důležité bylo jen to dítě. Mezitím už se v kuchyni shromáždila celá rodina a všichni čekali, až dosnídáme, aby se každý mohl rozloučit s Peterem, Charlottou a Ann.

„Ann, jsem ti neskutečně vděčná,“ řekla jsem a objala ji, když už jsme dosnídali a přemístili se do obýváku, kde je víc místa. „Kdybych pro tebe mohla někdy něco udělat, dej mi vědět.“

„Jasně, Rose. Nemáš vůbec zač,“ odpověděla a usmála se.

„Doufám, že se ještě někdy uvidíme,“ řekl Carlisle.

„Já myslím, že jo. Já teď budu s Peterem a Charlottou, a ti vás přece jednou za čas navštěvují,“ souhlasila.

„A navíc, určitě někdo z nás bude ještě chtít využít tvého daru,“ řekla Alice a Jacob tiše nesouhlasně zavrčel.

„Tak se mějte,“ řekl Peter a všichni tři odešli.

„Tak a teď musíme připravit oslavu,“ zaradovala se Alice.

„Mě z příprav vynecháte,“ Jacob popadl Renesmé a prchl někam do lesa. Alice se zamračila, ale nic neříkala.

„Alice, já myslím, že žádná oslava není potřeba,“ snažila jsem se jí to rozmluvit.

„A já myslím, že jo,“ nedala se. Všichni si povzdechli. To zas bude…

„Takže, určitě pozveme Denalijské,“ začala Alice svůj děsivý plán.

„Dobře, ty pozvat můžeš, ale to stačí,“ řekla jsem.

„No dobře,“ souhlasila trochu sklesle. „Esmé, postaráš se, prosím, o jídlo pro Rosalie, Renesmé a Jacoba?“

„Samozřejmě,“ přikývla Esmé.

„Edwarde a Jaspere. Pro vás mám speciální úkol. Skočíte, prosím, zítra ráno do lesa a vypumpujete pár jelenů, abychom si měli čím připít?“ zeptala se Alice klidně, ale všichni ostatní vyvalili oči.

„Nemyslíš, že je to trochu moc?“ zeptal se nevěřícně Edward.

„Ne, nemyslím,“ odsekla. „Nevidím v tom žádný problém. Zítra si skočíme na lov, takže soupeřit o každou kapku krve nebudeme – navíc máme výborné sebeovládání. A moje vize nepředpovídají žádnou katastrofu.“

„Tady to za chvíli bude hotová Volterra,“ řekl a zasmál se Emmett, ale Alice ho ignorovala a dál plánovala. Později mě poprosila, abych zavolala Denalijským.

„Ahoj, Carmen,“ pozdravila jsem. „Jak se máš?“

„Skvěle. Díky, Rosalie. A co ty?“

„Výborně. Chtěla jsem se zeptat, co děláte zítra? Čekám totiž dítě a Alice se to rozhodla oslavit,“ vysvětlila jsem.

„Gratuluji! Jasně, že přijedeme,“ souhlasila okamžitě.

„Super. Tak zítra, ahoj.“

„Ahoj a pozdrav všechny,“ rozloučila se Carmen a já zavěsila. Tak to bychom měli. Znenadání mi zakručelo v břiše a všichni se zasmáli.

„No, tímto tohle zasedání končí,“ prohlásil Edward a konečně se všichni rozešli. Já s Jacobem a Renesmé, kteří se rozesmátí vrátili z lesa, se pustila do výborného oběda, který už dřív stihla udělat Esmé. Zbytek dne jsem se poflakovala po domě a užívala si svého lidství.

„…takže bys s tím měl chvíli počkat,“ zaslechla jsem v jednu chvíli Edwarda, který se právě s Emmettem vrátil z malého lovu.

„Díky za radu, kámo. Docela se bojím. Je taková křehká,“ odpověděl Emmett. Tenhle rozhovor mi nedával smysl a chtěla jsem si o něm s Emmettem promluvit, ale po chvilce jsem na to zapomněla.

Když nastal večer, unaveně jsem se doploužila do ložnice. Bylo to docela namáhavé, být člověkem. Ale na trošku něžností ve mně ještě síla zbyla. Hned, jak si Emmett lehl do postele, jsem se k němu přitulila a chtěla ho začít líbat, ale on mě od sebe jemně odtáhl s omluvným výrazem ve tváři.

„Promiň, lásko, ale jsi moc křehká. Bojím se, že bych ti ublížil.“ Konečně mi došel smysl jeho rozhovoru s Edwardem

„Ale, Emme… To je blbost. Ty bys mi nedokázal ublížit,“ snažila jsem se ho přesvědčit.

„Prostě ne.“

„Dobře. Tak dneska ne,“ řekla jsem. „Ale zítra už ano, jo?“

„Ne, ani zítra.“ Emmett nehodlal smlouvat.

„Ale vždyť Edward s Bellou taky spal,“ snažila jsem se.

„Jo, po pár letech… Rose, pro mě je to hrozně těžké, ale nemůžu riskovat, že bych ti ublížil.“ Naštvaně jsem se na něj podívala. Tak tohle je jeden z mínusů lidského života. Nechce se se mnou vyspat upír. Ale vždyť tohle jsem chtěla. Za tři měsíce porodím dítě a zase se stanu upírem. Tak proč mi teď Emmettovo odmítání tolik vadí? Se smíšenými pocity jsem se, díky únavě, ponořila do říše snů a mohla zapomenout na všechny starosti.

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nové štěstí - 9. kapitola: