Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nové štěstí - 20. kapitola + Epilog

Nové štěstí - 20. kapitola + EpilogPovídka Nové štěstí dobíhá konce. Rosalii už čeká jen porod. Jak to dopadne? Přeji příjemné počtení.

Moc se omlouvám, že mi napsání poslední kapitoly trvalo tak dlouho. Věděla jsem, jak tuhle kapitolu a tím i celou povídku zakončit, ale vůbec jsem nevěděla, jak se poprat se začátkem kapitoly. Nakonec se mi to nějak povedlo, ale je to trochu kostrbaté. A to jsem chtěla, aby poslední kapitola byla nejlepší... No nic, no. Každopádně, když jsem se nedokázala rozepsát, snažila jsem se do povídky vžít pomocí různých písniček a úryvků ze Stmívání. A dopadlo to tak, že jsem udělala trailer... Snad se Vám bude aspoň trochu líbit a vynahradí Vám to dlouhé čekání na kapitolu.  

 


  

„Rychle,“ zasténala jsem a sykla bolestí. Děťátko se rozhodlo dostat na čerstvý vzduch a tak kopalo, aby se dostalo do nejvhodnější polohy. Věděla jsem, co přijde za chvíli. Prokusování.

Emmett vtrhl do Carlisleovy pracovny a jemně mě položil na stůl. Carlisle stál poblíž a vypadal stoprocentně připravený. 

„Rosalie, teď ti píchnu morfin, ano?“ Bylo to spíš oznámení než otázka. Carlisle nečekal na odpověď, přistoupil ke stolu a vbodl do mě jehlu. Byla to tak zanedbatelná bolest oproti té, co jsem cítila v břiše, že jsem to skoro nezaznamenala.

„Carlisle, nejspíš mám zlomené žebro, ale dítě se už neotáčí. Každým okamžikem  se začne samo prokusovat ven,“ snažila jsem se mu vysvětlit, že je zbytečné čekat až morfin zabere. „Začni do mě řezat.“

„Vím, ale počkáme ještě chvíli. Možná stihne morfin zabrat,“ řekl s nadějí v hlase. 

„Za jak dlouho to zabere?“ zeptal se Emmett stojící z druhé strany než Carlisle. Vypadal ustaraně a pevně držel mou ruku.

„Za minutku,“ odpověděl Carlisle a bedlivě mě pozoroval. „Snaž se ležet co nejklidněji, Rosalie.“

Já se snažila, opravdu strašně moc, ale zázrak, který chtěl ven z mého těla, se zase začal hýbat. Pevně jsem zatnula zuby a snažila se nekřičet. 

„To bude dobré, Rose. Vydrž.“ Emmett mě držel za ruku a hladil po vlasech. „Carlisle, dělej něco!“ 

Bolestně jsem vykřikla, protože bolest se už nedala vydržet. Dítě se začalo dostávat ven svými zuby.

„Prokusuje se ven!“ zakřičela jsem, i když jim to muselo být jasné. „Kašlete na morfin!“ 

„Dobře. Každou chvíli začne působit, tak se snaž tu bolest vydržet,“ řekl Carlisle a uchopil skalpel. 

„Rosie, dívej se na mě. To zvládneš.“ Emmett se snažil mi nějak pomoct. 

Carlisle začal řezat a bolest se zdvojnásobila. Bylo to šílené. Skoro tak hrozné, jako spalující bolest při přeměně. Už jsem se ani nesnažila nekřičet.

A najednou to začalo ustupovat. Bolest byla čím dál menší a menší, až ustoupila úplně. Úlevně jsem si oddechla. 

„Konečně,“ zašeptal Carlisle. „Teď musím zuby pomoct dítěti. Samo by to dělalo o něco déle.“

„Ne,“ zasténala jsem zesláble. „Ať to udělá Emmett.“

Emm na okamžik zaváhal a pak se sklonil nad mým břichem. 

A pak zvedl zakrvácenou pusu a ruce a v nich držel zázrak. Malinký, nádherný uzlíček. Tvářil se přitom tak šťastně a přitom zvláštním pohledem skenoval mé břicho.

„Carlisle, chyť ji, prosím,“ řekl rychle. Ani jsem se nestihla zaradovat nad tím, že je to holčička, a zamyslet se, že je v poměru s velikostí nějak moc malá, protože ruce znovu zanořil do mého břicha. 

„Co to…,“ začala jsem nechápavě a pak se šokovaně nadechla. Emmett totiž držel druhé dítě. 

„Máme dvojčátka,“ řekl zasněně a oči mu zářily. „Lilien a Daniel.“

Skoro jsem tomu nemohla uvěřit. Desítky let jsem byla přesvědčená o tom, že děti mít nemůžu. A teď nemám jedno, ale dvě. Byl to zázrak. 

Šťastně jsem se usmála. Toužila jsem po tom, aspoň na chvilku si je pochovat. Už jsem pro ně natahovala ruce, když na mě najednou přišla šílená únava. Přeměna zpátky na upíra přicházela. Věděla jsem, že nemá cenu bojovat. Únava – tedy jestli se tomu tak dalo říkat - by stejně vyhrála. A tak jsem se ještě jednou usmála na Emmetta a zavřela oči. 

„Už se probouzí,“ zašeptala Alice. 

„Ahoj, lásko,“ řekl Emmett, když jsem otevřela oči. Poslala jsem mu zářivý úsměv a vstala z postele. V mžiku se objevil u mě a svíral mě ve svém objetí. 

„Tohle mi tak chybělo,“ zašeptal a sevřel mě ještě pevněji. „Konečně se nemusím bát, že bych ti ublížil.“ 

Zasmála jsem se a rozhlédla kolem. V pokoji byla celá rodina až na…

„Proč tu nejsou naše děti?“ zeptala jsem se. Slyšela jsem je spokojeně oddychovat ve vedlejším pokoji. Spaly. Ale proč ve vedlejší místnosti?! Nejsem novorozený upír, moje ovládání je skvělé. 

„Nevěděli jsme, jak budeš reagovat, až se probudíš. Radši jsme je nechali spát vedle,“ řekl Emmett. To bylo teda vysvětlení… „Pojďme se na ně podívat.“

Vzal mě za ruku a vedl do vedlejší místnosti. Vypustila jsem všechny zbytečné myšlenky a soustředila se jen na to, co je důležité. Naše děti.

Tiše jsme otevřeli dveře a přišli ke dvěma postýlkám, které nejspíš musela koupit Alice hned potom, co se všichni dozvěděli, že máme dvojčata. Nahnula jsem se k Lillian a jemně se dotkla její tvářičky. Jen tak tak jsem v sobě držela vzlyky štěstí.

Hned potom jsem pohladila taky Daniela. To už jsem se nedokázala udržet. Rychle jsem se vtiskla Emmovi do náruče a v jeho košili tišila vzlykání.

To snad ani nebylo možné… Určitě se každou chvíli probudím a zjistím, že to byl jen sen a já jako první upír v historii usnula a snila. Nebo mě z neznámého důvodu přišel Alec mučit svými iluzemi.

Volturiovi… Až teď mi došlo, jak nebezpečná ta situace je. Volturiovi si myslí, že upíři nemůžou mít děti jiným způsobem, než Edward s Bellou. Co když zjistí, že máme s Emmettem dceru a syna? Co udělají?

„Emmette,“ zašeptala jsem tak tiše, že to mohli slyšet jen upíři. „Co když se o tom dozví Volturiovi?“ 

„Tak budeme muset buď smlouvat, nebo bojovat za život našich dětí. Tak jako tomu bylo u Edwarda, Belly a Renesmé,“ odpověděl prostě.

„A co když bude chtít Aro taky potomky?“ ptala jsem se dál.

„Tak budeme muset doufat, že Ann nenajde ještě aspoň pár století, a že ho to do té doby přejde.“ 

„Ale co když…“ Na jazyku jsem měla ještě plno dalších otázek, ale v tu chvíli se probudil Daniel. Začal tiše naříkat a mával ručičkama. Neváhala jsem a vytáhla ho z postýlky. 

„Ahoj, Danieli,“ zašeptala jsem, zatímco mě ten malý zázrak zaujatě pozoroval svýma nádhernýma velkýma modrýma očima. Byl tak nádherný. 

„Má tvoje oči,“ zašeptal Emmett a pohladil ho.

„A tvoje vlasy a rty,“ usmála jsem se. Kdybych musela až do konce prožívat pořád dokola jeden okamžik, byl by to tenhle. Tohle mi k dokonalému štěstí stačilo. V rukou jsem držela Daniela, který se na mě vesele smál, v postýlce spala Lillian a Emmett stál hned při mně, jednu ruku měl položenou na mých zádech a druhou hladil našeho syna. Dokonalé...

„Lillian se budí,“ řekl Emmett a nahnul se k postýlce. Jemně ji vytáhl a položil si ji na ruku. Choval se tak opatrně a jemně, jak jen to šlo. Kdo by kdy řekl, že taková hora svalů, která je pořád samý vtípek, teď shlíží na toho drobečka s milujícím a dojatým výrazem ve tváři. 

„Můžu?“ zeptala jsem se a pohlédla na malou princeznu. Emm hned převzal do rukou Daniela a dal mi ji. 

„Je tak nádherná,“ žasla jsem. Jak tohle bylo možné? Jak to, že Ann mohla mít tak neskutečně neobvyklý dar? Jak to, že jsme my, upíři, měli dvě tak nádherné a přitom živé děti? Čím jsme si to my, krev sající monstra, zasloužili? Byla to snad odměna za všechny ty roky, kdy jsme se snažili být hodní? Byl to snad Boží dar? Že by se nad námi spravedlivý Bůh slitoval?

„Děkuju, Bože,“ zašeptala jsem. Jestli opravdu existoval a tohle se dělo díky němu,

dlužila jsem mu aspoň poděkování. 

„Je ti tak podobná...“ Na Emmetově tváři zářil obrovský úsměv. 

„Ale má tvoje oči,“ odporovala jsem. 

„Jen oči,“ zasmál se můj milovaný manžel. Stoupla jsem si co nejblíž němu to šlo, aby se nic nestalo dětem, které jsme drželi, a jemně ho políbila. Za ty roky by se mohlo zdát, že už budeme všechno v téhle sféře znát. Ale nebylo tomu tak. Ten polibek byl tak jiný, než všechny předchozí. Byl neskutečně nádherný. Takový, jaký může dát své ženě jen upír, který je rodičem. To se nedalo popsat slovy.

Ozvalo se zaklepání na dveře a přerušilo tak naši dokonalou chvilku.

„Myslela jsem, že by děti mohly mít hlad,“ řekla Esmé a vešla do pokoje s dvěma lahvičkami krve v rukou.

„Děkuju,“ kývla jsem hlavou a vzala do volné ruky jednu láhev. Emmett mě následoval a okamžitě začal Daniela krmit. 

„Gratuluji. Jsou překrásní,“ řekla Esmé s úsměvem a v té chvíli se do pokoje prodrali všichni ostatní členové naší rodiny s Renesmé v čele.

„Hurá, už si nikdy nebudu muset hrál jenom s dospělými,“ zvolala vesele a nahrnula se k nám. Společně s Emmettem jsme se snížili do podřepu, aby mohal vidět naše děti.

„Ahoj.“ Chytila za jednu ručku Daniela a za druhou Lillian.

„Doufám, že jim neplánuješ těma ručičkama třást,“ pokáral ji na oko Edward, který se, společně s Bellou, vynořil hned za ní.

„Tati,“ zaškaredila se na něj. „To bych neudělala. Jsem opatrná.“ 

„Vždyť já vím,“ zasmál se Edward.

„Jsi ta nejopatrnější a nejhodnější holčička, jakou známe,“ přidala  se Bella vesele a pohlédla na mě. „Aspoň zatím.“ 

„No, jestli bude Lillian po tatínkovi, tak budeš i nadále,“ zasmála jsem se a mrkla na Nessie. 

„Doufám, že aspoň jeden z našich pokladů zdědí mé dokonalé vlastnosti. Byla by škoda, kdyby ani jeden z nich nebyl tak oblíbený a zábavný.“ Starý vtipný Emm byl zase zpátky. No, věděla jsem, že poměrně nově objevená rodičovská vlastnost se už nikdy nevytratí. 

Ještě dlouho potom jsme všichni společně obdivovali dva přírůstky do klanu Cullenových. Každý si chtěl aspoň na okamžik jedno z dětí pochovat. Každý s námi chtěl prohodit pár slov a pogratulovat nám. A když potom Carlisle ohlásil, že by si od nich měli děti i jejich rodiče na chvíli odpočinout, všichni s pochopením odešli z pokoje, zavřeli za sebou dveře a my konečně zase osaměli.

Posadili jsme se na postel a v rukou stále drželi každý jedno naše děťátko. Děti se na sebe usmívaly a snažily se vzájemně lépe poznat.

„Děkuju,“ řekla jsem. „Děkuju za to, že jsi byl vždycky při mně. Někdy jsem se chovala hrozně a nezasloužila si tě. A ty jsi přesto byl vždycky se mnou. A teď jsi mi dal dar, který by mi nikdo jiný dát nemohl.“

„Copak bych kdy mohl činit jinak? Bez tebe můj život nedával smysl,“ odpověděl Emmett. „A teď jsem díky tobě nejšťastnější muž na světě. Miluju tě.“

„Miluju tě,“ zašeptala jsem a spojila naše rty v láskyplném polibku. Od sebe nás oddělil Danielův smích, následován Lillianiným zachechtáním. 

„Může snad být život takhle dokonalý?“ zeptal se Emmett.

„Život ne. Ale věčnost ano.“

Epilog

Sedět na verandě se stárnoucím Emmettem po boku a pozorovat hrající si vnoučata. Takový byl kdysi můj sen. Tehdy to ale nemohlo být nic víc, než krásná představa. Upíři nemohli stárnout a nemohli mít děti. Teď se však něco změnilo. 

Teď můžu sedět na verandě v objetí s Emmettem a pozorovat naše hrající si děti. A kdo ví, někdy možná přibudou i vnoučata. Vždyť zázraky se dějí.

Ani Volturiovi mi už nedělají takovou starost. Jestli přijdou na to, co se tu stalo, dokážeme se ubránit. Je nás hodně. Na naší straně určitě stanou i jiní upíři. A ani naše děti nejsou tak bezmocné. Ukázalo se, že mají dar, jaký ještě nikdo nikdy neviděl. Jejich síla spočívá v jejich jednotě. Společně dokážou nemožné. Komunikují myšlenkami a spojením mysli dokážou většinu věcí, které umí jen výjimeční upíři s psychickými dary. Zkáze ze strany Volturiových teď dokážeme odolat. A možná, že pokud se volterrští vládci rozhodnou mít taky potomky, změní je to k lepšímu. Tak, jako to změnilo nás.

Protože nic není nemožné. A naděje nesmí nikdy umřít. I když se zdá, že neexistuje žádná šance. I když všichni tvrdí, že to není možné.

Upíři jsou zamrzlí v čase. Nemůžou prožít žádnou změnu. Nemůžou se pohnout z místa. 

Ale já se pohnula. 

 


 

A je to tu... Konec povídky. Skoro ani nemůžu uvěřit tomu, že jsem to zvládla. Dopsala jsem povídku o dvaceti kapitolách a přibližně čtyřiadvaceti tisících slovech. Strávila jsem nad tím spoustu času, skoro rok a čtyři měsíce, a přiznávám, že jsem měla párkrát chuť s tím seknout. Vždycky mě ale přinutily komenáře té hrstky lidí, co mou povídku četli, psát dál. Jsem Vám neskutečně moc vděčná za to, že jste tu byli, četli a hlavně komentovali, protože Vy jste mě drželi nad vodou a bez vás bych tohle nezvládla.

Je mi moc líto, že se po tak dlouhé době musím rozloučit s touhle povídkou. Byla první, kterou jsem začala psát, a první, kterou jsem dokončila. Takže zůstane navždy v mém srdci. Stejně jako Vy. Sice Vás nebylo moc, ale o to víc jsem si Vás cenila. Vaše jména/nicky mám navždy vyryté v paměti.

Takže se s vámi loučím a doufám, že Vám má povídka něco dala a aspoň na kratičký čas na ni nezapomenete. Snad se zase někdy setkáme. (Mimochodem, ve shrnutí mám pár nápadů, co bych teď mohla psát a neumím se rozhodnout, na který se vrhnout dřív, tak kdyby snad někdo ještě neměl dost mé docela slabé tvorby, dejte vědět, co mám začít psát.) Mějte se hezky.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nové štěstí - 20. kapitola + Epilog:

 1 2   Další »
12. Katka
07.08.2018 [17:11]

Nadherna poviedka
Citala som ju uz vela krat
Neuvazovala si o pokrocovani keby ma dieta bella alebo alice a esme? Emoticon Emoticon

11. Sandner
14.09.2013 [20:35]

Emoticon bylo by zajímavé napsat povídku i o ostatních členech rodiny co mají děti jako že se jim narodí

10. petruss11
24.03.2013 [11:26]

Moc se omlouvám, že komentuji až teď EmoticonJá jsem se nemohla odtrhnout. Vždy jsem Rose dítě přála a jsem šťastná, že jsi jí dopřála dokonce dvě. Nemohla by jsi prosím napsat třeba jednorázovku o pokračování Lili a Daniela, nebo na děti Esme a Alice. Píšeš úžasně a přečtu si tvoje další povídky Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13.03.2013 [20:06]

AliDias Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Jo, pokračování by bylo fajn, je to úžasná povídka Emoticon Emoticon

8. katka
26.01.2013 [17:45]

mohla by si spravit aj pokracovanie kde otehotnie esme,bela a alice

7. ančí
27.12.2012 [11:40]

úžasné četla jsem všechno!!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. AliceNathalieCullen
15.09.2012 [17:26]

Překrásné... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

05.09.2012 [18:32]

klarushaDěkuju moc, holky. Emoticon Emoticon Emoticon

4. Lucka
03.09.2012 [23:58]

skvělá kapitolovka. Moc mě zaujala a jsem ráda, že jsem si ji mohla přečíst Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. marcela
03.09.2012 [8:54]

Nádhera.Krásná povídka. Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!