Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noční anděl- 1.Kapitola

Noční anděl- 1.KapitolaPo Prologu, který byl extra krátký je tu další extra dlouhá kapitolka.Těm co nemají rádi dlouhé povídky se omlouvám. Nějak jsem se do toho vžila a popsala hodně stránek papíru. Ale pokud se vám to i přes to bude líbit, tak tu prosím nechte komentář co si o této povídce myslíte. =) Jo a jen detail byl v tom trochu zmatek. Aro je v této povídce člověk.

                                                     1.KAPITOLA

Noční anděl:

 

Byla jsem na svém oblíbeném místě, schovaném hlubokém a temném lese. Obvykle jsem tu strávila celou noc.Ale dnes mě vyrušil nezvyklý hlasitý povyk v blízké vesnici. Zavětřila jsem, ano nový návštěvník.

 

Posmála jsem se a téměř neslyšně seskočila z větve, která byla celkem dost vysoko nad zemí. Vždyť je to pořád dokola, někdo nový přijde a vesničané hned spustí o vražedné krásce, která zabije každého kdo se jí jen dotkne.

 

Zatímco jsem běžela, tak jsem ještě stíhla vzpomínat na posledního nováčka, který vesničanům nevěřil a vydal se mně hledat, aby se přesvědčil, zda to vyprávění nejsou jen báchorky, byl už pohřben hluboko po zemí.

 

Nikdy jsem své oběti nenechávala neuklizené, nechtěla jsem přilákat šelmy. A nemám na mysli obyčejného vlka nebo medvěda. S těmi bych si poradila snadno. Byla jsem silnější, než všichni dospělí muži ve vesnici dohromady. Ale nechtěla jsem sem nalákat někoho svého druhu.

 

Nevím jestli někdo takový vůbec existuje, nikdy jsem nikoho takového neviděla. Ale kdyby někde byl a měl schopnosti jako já, nedalo by mu moc práce mě najít. Krev jsem cítila na míle daleko.

 

A to věděl i vesničané. Vždy když se někdo třeba jen omylem řízl do prstu, v mžiku jsem byla u něj a skoncovala to s ním.

 

Někdy jsem byla třeba i plná, a nepotřebovala jsem se najíst. Ale ta vůně, ta překrásná vůně čerstvě tekoucí krve, té nešlo odolat.

 

Vzpomínkám jsem se už však moc nevěnovala, protože jsem se  přibližovala k vesnici. Zbývalo mi několik posledních metrů a já bych vyšla na osvětlené náměstí.

 

Lampiony, kterými bylo náměstí osvětleno se pohupovali ve větru. A ke mně tak donesl pach nového návštěvníka.

 

Celá jsem se napnula, ta vůně...Nikdy jsem nic podobného necítila, voněl tak sladce. Připomínal mi vůni moře. Ach moře mi zase zaplnilo mysl vzpomínkami, na rodinu, na svoji rodnou vesnici. Stále jsem si velmi živě přestavovala, jak jsem běhala v naší vesnici bosa po pláži a nechávala si vodou omývat kotníky.

 

Ale ani tato vzpomínka , nedokázala zahnat myšlenku na mladíkův pach. Jak by asi chutnal? A mé hrdlo, které bylo momentálně spalováno žárem, mi potvrdilo, že určitě lépe, než má dosavadní potrava. A v tu chvíli se dveře nedalekého hostince, který byl na náměstí otevřely a z nich vyšel ten nešťastník, jehož osud byl už zpečetěn.

 

Už jsem nemohla nic dělat, ta touha byla větší, než můj rozum. Když ho ale zabiji, ta poruším smlouvu, uvažovala jsem. S vesničany jsem měla dohodu. Nikoho z nich nezabiji, když se mi budou vyhýbat. Neměla jsem ráda společnost lidí. Byli mi nepříjemní a ještě k tomu tak nehorázně voněli. Ale tento muž vlastně není vesničan, ne? Když ale napadnu jeho, nebudu mít sílu přestat a ostatní asi zabiji s ním.

 

Vesničanů by mi nebylo líto. Ani oni ke mně nechovaly žádný cit. Ale ten mladík.... On ve mně něco vzbuzoval. Není to žádný z citů co jsem zatím kdy cítila. Ani jsem nikdy nic k lidskému muži cítit nechtěla.

 

Ano pravda. Lidští muži, o mně měli velký zájem. Pro ně jsem nebyla vražedná bestie. Pro ně jsem byla krásná vražedná bestie. A to muže zajímalo víc, krásná a na ten malinký detail, nebo-li ten, že bych je zabila při první schůzce, na ten nějak pozapomněli.

 

Zatím co já jsem se ve stínu stromů přesvědčovala o tom, abych se obrátila a pelášila pryč, než vyvraždím celou vesnici, se onen mladík, jakoby naschvál přibližoval k lesu. Nevím, co by chtěl dělat v noci v lese. Ale vím, co udělám já, jestli popojde ještě kousek ke mně.

 

Mladík, ale jakoby vytušil, že v lese pro něj teď není bezpečno, se obrátil a vracel se do hostince. Před hostincem se, ale ještě zastavil a o něčem debatoval s hostinským.

 

,,A jste si jistý, že se objeví?" ujišťoval se mladík.

 

,,Pane. Nebojte se ona se objeví." Uklidňoval ho hostinský svým nejvíce uklidňujícím hlasem, na který se zmohl. Na mladíka měl ale opačný účinek. Po jeho uklidňování se zdál ještě více neklidný a nervózně těkal očima k místu, kde jsem se skrývala.

 

Na koho asi tak čeká? Takhle pozdě v noci?

 

,,A neměl bych jít za ní." Ptal se mladík hostinského dál.

 

,,Panebože pane, to ať vás ani nenapadne. Víte co by s vámi udělala? Musel by jste mít hodně štěstí, abyste se vrátil vůbec živí." Hostinský se strachem celý rozklepal.

 

Po tváři se mi rozlil úsměv. Lidé ze mě mají strach. A to mi minule tvrdili, že se mi můžou klidně kdykoli ubránit, prý mají svou tajnou moc. Můj úsměv zase vystřídala starostlivá vráska na čele. Ten mladík mě trápil. Takže on čeká na mě. Protože jiné stvůry tu asi už nejsou.

 

Najednou bouchly dveře hostince. Vzhlédla jsem k nim. Venku už nikdo nebyl. Uff, vydržela jsem to, nezabila jsem je. I když proč bych se je měla bát zabít? Vždyť doteď mi to nějak nevadilo. Byla jsem zmatená co ve mně vzbudil ten mladík.

 

Bude lepší, když odtud odejdu. Když jsem se už chtěla rozeběhnout, všimla jsem si jak se křečovitě držím dvou stromů asi abych nevyběhla po tom mladíkovi. Tentokrát jsem se zasmála hlasitěji. Proč mi vlastně záleží na životě nějakého bezvýznamného člověka? O člověka víc nebo mít...Vždyť lidi jsou všichni stejní. Nikomu nebude líto tohoto mladíka. Tak proč se mi pořád nelíbí představa, že ho zabiji? 

 

Radši jsem toho přemýšlení nechala a rozeběhla se zpět do temného lesa. Hledala jsem nějakého medvěda. Potřebovala jsem zahnat pach toho mladíka. A taky jsem si chtěla vybít na někom vztek, který mě najednou popadl.

­* * *

 

Blbý člověk. Tyhle dvě slova mi probleskla hlavou, když jsem zabořila zuby do čerstvě uloveného medvěda.

 

Jen co se, ale krev medvěda dostala do mého hrdla, ihned jsem zapomněla na co jsem právě myslela. Jak mi jeho krev stékala stále hlouběji hrdlem, odnášela sebou stopy po tom mučivém ohni, který ještě před chvílí spaloval můj krk.

 

Když byl medvěd už jen krev a maso žádná krev. Nadzvedla jsem nejbližší strom a hodila medvědovo tělo pod něj.

 

Další tělo skryto. Další koloběh. Už mě to začínalo unavovat. Někdy jsem přemýšlela, že schválně nějaké tělo nechám neuklizené.

 

Nebylo by špatné potkat někoho, kdo je na tom stejně jako já. Nikdy jsem to však neudělala. Nevím proč. Asi jsem se prostě bála. Ani nevím čeho, byl to jen nějaký instinkt uvnitř mě, kterému se to nelíbilo.

 

Aniž jsem si to uvědomila. Seděla jsem na nejvyšší větvi svého oblíbeného stromu. Byl z něj skutečně nádherný výhled. A navíc s mým úžasným zrakem jsem viděla co se děje široko daleko.

 

Zadívala jsem se na oblohu. Svítalo. Z pod kopců vyházelo slunce, nový začátek dne....

 

 

Aro Volturi:

 

 Vesnice. Nikdy v životě jsem neviděl nic co by mě tak potěšilo, jako to že se najím zase teplého jídla. To věčné putování mě už unavovalo, neviděl jsem však jiný způsob života. A až takový šílenec jako Marcus jsem nebyl. Nehodlal jsem vše jen tak zahodit.

 

Pomalu jsem se přibližoval k vesnici. Už na první pohled bylo vidět, že vesnice nebude moc velká. Mě to ale nevadilo. Jediné co jsem potřeboval byl nějaký hostinec, kde bych se najedl a později i ubytoval.

 

Měl jsem štěstí , když jsem došel k prvním domům ve vesnici uviděl jsem stát ne moc velikou budovu na náměstí. Na čelní zdi měla napsáno „Hostinec u Anděla". Hmm..To nezní špatně a na znamení pravdy mých slov mi zakručelo v žaludku. Usmál jsem se a spokojeně si pohladil své pořád vystouplé břicho.

 

Někdy jsem se divil, že na to jak málo jím a pořád někam putuji jsem tlustý. Rychle jsem, ale zapomněl na svou tloušťku, jakmile jsem ucítil vůni pečeného kuřete. Trochu jsem si popoběhl jak mě lákala ta vůně.

 

Když jsem došel až ke dveřím hostince, zastavil jsem se. Uvědomil jsem si, že jsem nějaký šťastný. Nechápal jsem, kde se teď ve mně vzal zrovna tento pocit. Nikdy jsem neviděl nic, co by stálo jen trochu za zasmátí a teď jsem šťastný? Ach jo už blázním.

 

Tomu jsem se zasmál a s úsměvem na tváři vešel do hostince. Jak jsem očekával hostinec nebyl moc velký. Skládal se z jedné ponuré místnosti. Jediné co místnost osvětlovalo, byly svíčky rozmístěné na stolech.

 

Posadil jsem se k nejvzdálenějšímu stolu v hostinci. Po cestě k němu si mě prohlíželi lidé, co zrovna neměli nic jiného na práci. Většinou to byli opilci, málokdo z nich byl tak střízlivý, aby mě alespoň zaostřil.

 

Ty lidé ve mně vyvolali lítost. Byli to takový lidé, jakoby bez života. Jediný důvod co je držel na tomto světě, byla jejich whisky.

 

Se zděšením jsem si uvědomil, že dřív jsem byl jim dost podobný, no vlastně...Byl jsem jako oni. Ani nevím proč jsem se alkoholu nakonec vzdal. Nepřijde mi však, že by se mi po něm kdoví jak stýskalo.

 

Když jsem došel ke svému stolu, posadil jsem se na ne moc stabilní židli. Lepší ale u stolu nebyla. Dřív než jsem stačil zvednout ruku, na přivolání hostinského, tak už stál u mě.

 

„Co to bude pane?"zeptal se hostinský takovým zvláštním obchodnickým hlasem.

 

„Nějaké jídlo? Z venku jsem cítil, že by pečínku?"

 

„Ano, pečínku. Dnešní hlavní jídlo." Zdálo se, že hostinského už unavuje pořád všem opakovat to stejné.

 

Když jsem měl tak dobrou náladu, rozhodl jsem se, že hostinského trochu poškádlím. Než jsem však stačil vymyslet svůj plán, přerušilo mě vrznutí dveří hostince a následnému poryvu větru, který se prohnal hostincem.

 

Všichni se otočili na nově příchozího, a já nemohl jinak, než je napodobit.

Ve dveřích stál muž středního věku. Byl oblečen v luxusním kostýmku a díky němu mezi lidmi vyčníval.

 

Hned mi došlo, že je moc „nóbl" oblečen, aby byl zdejší. Také jsem si všiml, že jakmile vešel do místnosti, tak se hned změnila atmosféra.

 

Předtím byla ne veselá, ale taková uvolněná, po příchodu tohoto boháče -jiné oslovení mě pro něj opravdu nenapadalo- se atmosféra naplnila jakoby očekáváním a strachem dohromady.

 

Rozhlédl jsem se po ostatních.

 

Hostinský už u mě nestál a pospíchal za pult, kde předstíral, že utírá skleničky. Asi si ani nevšiml, že už tak špinavé skleničky utírá ještě špinavějším hadrem, přičemž je ještě víc špiní.

 

I ostatní lidé změnili své chování.

 

Opilci si přestali zpívat. Děti, které si ještě před chvílí hráli v hostinci přestali a vlastně všichni se dívali na toho nově příchozího.

 

Ten si však pohledů nevšímal a sebejistým krokem šel k stolu, kde seděl osamocený muž. Předtím jsem si ho nevšiml.

 

Vzhledem mi připomínal tuláka a lovce. Tuláka proto, že měl na sobě staré a roztrhané oblečení. I jeho tvář nebyla kdoví jak čistá. Byla na ní hlína a popel. Ale moje teorie o lovci mi připadala pravděpodobnější.

 

Zaprvé, na obličeji se mu táhla veliká hrozivě vypadající jizva. Zapřemýšlel jsem, jestli vidí na jedno oko, protože přesně přes něj vedla tato jizva. Ale jizva nebyl jediný důvod proč mi připadala teorie o lovci pravděpodobnější.

 

Měl mimořádně vypracovanou postavu. A navíc o židli se mu opírala kuš. A co by obyčejný vesničan dělal s kuší?

 

Z přemýšlení mě vytrhl až hostinský, který přede mě položil mou pečínku.

 

„Děkuji." Poděkoval jsem mu nepřítomným hlasem a přitom nespouštěl oči z toho „záhadného" muže. Hostinský si asi všiml, čemu věnuji takovou pozornost, protože si přisedl k mému stolu a zašeptal „Na něj moc nekoukejte, to vám radím." Varoval mě.

 

Podíval jsem se na hostinského. V jeho očích byla jediná emoce a to strach.

 

„Proč? A kdo to vlastně je? Zdejší? I když na to se mi nezdá. A není on náhodou lovec? " neměl jsem jistotu, že hostinský vůbec pochopil, mě nesmyslné otázky.

Hostinský na mě jen zíral s otevřenou pusou, jakmile si to uvědomil hned ji zavřel a omluvně se usmál.

„Ehm..No tak lovec on je. Říká se mu Lovec zla..." Přerušil jsem ho. „Lovec zla? Proč?"

 

„Protože on loví věci které na tento svět nepatří." Odmlčel se a potichu dodal. „Které by neměli existovat."

 

Zamrazilo mě. "Které by neměli existovat." Ta věta mi něco připomínala, ale nevěděl jsem co.

 

Hostinský na mě koukal, jak zareaguji na jeho vyprávění. Usmál jsme se, neměl jsem v plánu, aby viděl můj strach.

 

„A co vůbec ten Lovec zla, loví?" vyzvídal jsem statečně dál.

 

„No jak jsem říkal. Zlé věci." Odbyl mě.

 

„A jaké například?" ptal jsem se zvědavě.

 

„No..." hostinský přemýšlel, jestli mi to může vůbec někomu říct, nakonec vyhrála touha vypravěče a spustil.

 

„To co lovec dělal před tím než přišel sem, nikdo neví. Někdo tvrdí, že byl v pekle a nějak se mu podařilo od ďábla utéct." Protočil očima, aby dal najevo, jak málo tomu věří. „Ale pak je tu ještě jeden příběh. Není to vlastně ani tak příběh, jako stará pověst." Zarazil se a pohlédl na muže, o kterém před chvilkou vyprávěl. Trhl sebou.

 

Koukl jsem se, kam se dívá, když jsem odhal směr, otočil jsem se tam. Lovec se nás pozoroval.

 

Teď jsem nepochyboval, že na své oko, kde má jizvu vidí. Díval se totiž přesně tímto okem na mě. Z toho pohledu jsem měl husí kůži. Ani hostinský na tom nebyl o nic lépe.

 

Najednou se zvedl a odcházel. Když procházel kolem mě, tak se sklonil.

 

„Pojďte za mnou, pane." Zašeptal a nepatrně s obavami v očích pohlédl na to, zda ho lovec stále pozoruje. Naštěstí se ale už zase bavil s tím „boháčem". Ten si ani nevšiml, že jeho společník ho ještě před chvílí vůbec nevnímal.

 

Zatímco hostinský pomalu přešel hostinec, až k zadnímu východu, já stále seděl nehnutě na místě. Přemýšlel jsem.

 

Mám jít za ním? Neznal jsem toho člověka a on také nemusel mít se mnou dobré úmysly. I přes to co všechno jsem zažil, jsme kdovíjaký rváč nebyl.

 

Nakonec ale u mě zvítězila zvědavost nad rozumem a já se vydal ke dveřím, kde před chvilkou odešel hostinský.

 

Když jsem vyšel z hostince na náměstí, uviděl jsem, že se setmělo. Jediné světlo, které osvětlovalo náměstí byly lampiony, které se houpaly pod poryvem větru.

 

Nadskočil jsem, když mě hostinský oslovil, stál ve stínu, takže jsem si ho předtím nevšiml.

 

„Ta pověst, kterou vám budu vyprávět není moc stará. Ale i přesto se nedochovali žádné důkazy a lidé, kteří to zažili jsou už taky mrtví." Dořekl. A vžil se do příběhu, který mi chtěl vyprávět.

 

„Stalo se to roku 1510.  Jedné ženě se narodilo dítě. Překrásné dítě. Když jsi ho uviděl, nemohl jsi jinak než ho milovat." Odmlčel se, jak se snažil představit to překrásné dítě. „Vychovával jí můj praděda."

 

„Jak to? Co se stalo s matkou?" přerušil jsem ho.

 

Hostinskému se zdálo, mé vyrušení nevadilo a pokračoval. „Matka zemřela při porodu. Dítě z ní vylezlo, prostě samo. Bylo to velmi krvavé." Otřásl se při té představě a já na tom byl stejně. „Jak jsem už říkal, dítě vychovával můj praděda. Měl ji moc rád. Jenže časem si lidé všimly, že stárne rychleji, než ostatní děti. Ve 2 měsících vypadala na 3-leté dítě." Překvapením jsem otevřel pusu, tohle jsem opravdu nečekal. Hostinský mě však ignoroval. „Lidé ji měli za ďáblovo stvoření. Začali se jí bát, později to vyvrcholilo tím, že jí chtěli upálit za čarodějnictví. Ale můj praděda jí nechtěl vydat lidem a tak s ní utekl. Nikdo neví kam, teda nevěděl. Ona se totiž za několik let vrátila. Asi si myslela, že všichni lidé co by ji mohly pamatovat už zemřeli, ale mýlila se. Jeden muž sice starý, ale pořád schopný ji poznat, žil pořád v této vesnici. Když se o ní dozvěděl hned varoval lidi. Ona byla pořád mladá. Bylo jí 20let když se do vesnice vrátila." Trochu se zarazil, jestli má pokračovat. Zřejmě si nebyl jistý, jestli mě příliš nevyděsí, když mi ještě něco řekne. Nakonec usoudil, že to přeci jen řekne. „No ona tu žije dodnes." Tentokrát ztichl úplně a s napětím pozoroval mou reakci.

 

„No ehm...Páni!" vypadlo ze mě. „Ale pokud tu doopravdy pořád žije, to jí musí být něco přes 100 let." Konstatoval jsem nevěřícně.

 

„No je jí 110 let. Ale vypadá pořád na 20." Jeho tvář byla vážná, ale já se stejně neubránil úsměvu.

 

„Čemu se smějete? Mě tahle situace moc k smíchu není." Vytkl mi můj smích.

 

„No jak jste říkal, že vypadá pořád na 20, nepřehnal jste to trochu? Já vím, lidem dělá dobře, když jim trochu snižujete věk, ale udělat z nějaké babči mladou holku, je už přece jen trochu přehnané." Vysvětloval jsem mu to pořád s úsměvem na rtech.

 

„Chcete důkaz? Já si srandu nedělám. Opravdu tady pobíhá 20-letá holka, která zabíjí na potkání." Vyhrožoval hostinský. „Ale pokud ji chcete vidět, na vlastní oči, tak si na ní počkejte. Možná přijde ještě dnes večer a možná až zítra."

 

Chvíli jsem přemýšlel. Stejně jsem neměl kam jinam jít. Žil jsem beze smyslu života. Tak co kdybych si ho krásnou vraždící kráskou trochu zpestřil? Odpověď byla jasná.

 

,,A jste si jistý, že se objeví?" ujišťoval jsme se.

 

,,Pane. Nebojte se ona se objeví." Uklidňoval mě hostinský svým nejvíce uklidňujícím hlasem, na který se zmohl. Na mě, ale moc velký účinek neměl.

 

,,A neměl bych jít za ní." Ptal jsme se. Trocha adrenalinu by mi prospěla.

 

,,Panebože pane, to ať vás ani nenapadne. Víte co by s vámi udělala? Musel by jste mít hodně štěstí, abyste se vrátil vůbec živí." Hostinský se strachem celý rozklepal.

 

„Hmm.." pokrčil jsem rameny a vrátil se zpět do hostince. Zaplatil jsem si pokoj a ubytoval se. Když jsem už ležel v posteli a snažil se usnout, vzpomněl jsem si na tu dívku. Chtěl jsem jí potkat, cítil jsem, že ona změní můj život.

 

Vstal jsem z postele a šel k oknu. Na nebi byl vidět veliký měsíc. Byl úplněk. Teď byla doba, kdy se dalo věřit v mýtické bytosti. A já jsem v ně věřil....

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Noční anděl- 1.Kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!