Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noc patří nám - 4. kapitola - Návštěva

12.02.2012 (12:00) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1878×

Kapitola čtvrtá

Návštěva

Podívala jsem se na hodinky, bylo něco po páté. Slunce už zapadalo a den se postupně měnil pod tíhou nočního šera v noc. Odemkla jsem dveře svého bytu a odložila nákup na kuchyňskou linku. Byla jsem vysílená a musela jsem si dát horkou sprchu. Zaplula jsem do koupelny a svlékla si oblečení, které mi po nohách sklouzlo k zemi. Otevřela jsem dveře sprchového koutu a vzápětí na sebe pustila tisíce kapek horké vody. Cítila jsem, jak mi napětí v těle polevuje. Nechala jsem kapky vody stékat po kůži a vychutnávala si tu slastnou úlevu a pohodlí, které mi horká sprcha nabízela. Měla jsem pocit, že mi hučí v hlavě a nevnímala zvláštní zvonění v uších. Pak jsem ale zaslechla nervózní bušení a jeho hlas…

Srdce se mi divoce rozbušilo, když jsem vyběhla zabalená v ručníku a s mokrými vlasy z koupelny.

„Bello! Jste tam? Jste v pořádku?“ Naléhal jeho hlas za mými dveřmi. Bezmyšlenkovitě jsem se rozběhla ke vchodu, odjistila řetěz a otevřela dveře dokořán. Zůstal stát jako kamenná socha a pronikavým pohledem sjížděl od mé tváře stále níž. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tam stojí on a já se tu producíruju jenom v ručníku!

„Och, právě jsem se sprchovala. Dáte mi minutku? Ale pojďte dál,“ vyhrkla jsem a snažila se nevnímat jeho spalující pohled, který mi způsoboval lehké výpadky srdeční činnosti. Uvedla jsem ho do obývacího pokoje a on se s křečovitým výrazem ve tváři posadil do křesla.

„Za minutku jsem tady,“ špitla jsem a s hlasitým zabouchnutím vrazila do ložnice. Tváře mi hořely studem a srdce mi splašeně tlouklo do hrudi. Odhodila jsem mokrý ručník přes židli a oblékla si spodní prádlo. Ze skříně jsem vytáhla černé teplákové kraťasy a bílé tílko. Vlasy jsem prosušila v ručníku a pročesala hřebenem. Udýchaně jsem vyběhla z pokoje a zastavila se pohledem na něm. Jeho rty se jemně pootevřely, jako by nasál opojnou vůni. Otočil se směrem ke mně.

„Omlouvám se,“ zašvitořila jsem a nervózně proběhla kolem něj do kuchyně. Byla jsem trochu nesvá z toho, že nic neříkal. Trochu mě to vyvádělo z míry. Vlastně hodně!

„Edwarde, jste v pořádku?“ zeptala jsem se a jeho oči ke mně vzhlédly. Už to byl zase on. Pokřiveně se usmál.

„Ano, jsem. Přišel jsem v nevhodnou chvíli. Takže omluvu vám dlužím já, Bello,“ zašeptal galantně a jeho hlas mi zněl v hlavě jako ta nejsladší melodie.

„Už nejsem nahá, takže se můžeme normálně bavit,“ vyhrkla jsem a vzápětí ucítila, jak se mi hrne krev do obličeje, a na tvářích se mi vykreslují ruměnce. Potutelně se usmál a v očích mu plály drobné plamínky, které ve mně vyvolávaly nesnesitelnou touhu…

„To je pravda,“ připustil pobaveně a já si užívala ten krásný, svůdný úsměv, který mu má spontánní reakce vytvořila na rtech.

„Ehm, zjistil jste něco?“ vypadlo ze mě při uvědomění, proč tu vlastně je. Ale dalo mi to hodně práce přesměrovat náš rozhovor na „běžné“ věci. Zvedl se z křesla a já se potajmu přidržela kuchyňské linky. Měla jsem pocit, že mě zrazují vlastní nohy… Přistoupil blíž a zadumaně sklopil pohled.

„Analýza nás dovedla k rozšifrování identity jednoho z útočníků. Ale ty zbylé bylo nemožné identifikovat,“ odpověděl s vážným hlasem.

„Aspoň jednoho,“ vydechla jsem a pocítila malou úlevu. Pořád lepší než vůbec nic. Ohromeně se na mě zadíval.

„Ale máte můj slib, že je dostaneme všechny, Bello. Osobně vám za to ručím,“ oznámil mi naléhavě a jeho slova ve mně probouzela návaly pocitu bezpečí a klidu. Věřila jsem mu každé slovo, které vypustil z úst.

„Já vím a jsem Vám za to nesmírně vděčná,“ odpověděla jsem a jemně se usmála. Jsem jediná, kdo se tu mučí ve spárech nesnesitelné touhy nebo ji cítí i on? Hoří v něm to spalující vzrušení, které mě zbavuje rozumného uvažování?

„Nad čím přemýšlíte?“ vyrušil mé úvahy a svým pohledem prostupoval do nejniternějších koutů mé duše. Trochu jsem se divila, že to neví. Měla jsem pocit, že jsem v tuhle chvíli naprosto průhledná a čitelná.

„Já… ale nic.“

Přistoupil těsně ke mně a svým tělem mě donutil se natlačit na kuchyňskou linku. Prostupovalo mnou elektrizující jiskření. Vnímala jsem chlad, který čišel z jeho hrudi, a snažila se udržet na nohách. Srdce mi divoce tlouklo do prsou, což musel nepochybně cítit na vlastním těle sám. Odvážila jsem se vzhlédnout a zadívala se do těch omamných očí, které mě dychtivě sledovaly.

„Bello,“ zašeptal mi do tváře a jeho extatický dech mi ulpěl na rtech. Nikdy nikdo nevyslovil mé jméno s takovou něhou a zároveň s takovou vášní. Zbaběle jsem zavřela oči, když se o mě pokoušelo čiré šílenství. Hlava se mi motala okouzlením, jeho kořenitá vůni mi tančila kolem těla a mámila moje smysly jako nějaká záhadná síla.

„Prosím,“ vydechla jsem opilá touhou.

„O co prosíš?“ zeptal se vzrušeným hlasem a já mohla znovu nasát do plic tu sladkou vůni jeho dechu.

„Polib mě,“ vyslovila moje ústa bez přemýšlení a jeho reakce byla okamžitá. Jeho mramorové rty se spojily s mými. Jednu ruku mi zapletl do vlasů a druhou si mě přitáhl do těsného objetí. Jeho silné ocelové paže byly to jediné, co mě drželo na nohou. Naléhavě náš polibek prohloubil, když se naše jazyky propletly ve vášnivém tanci. Svými rty se do mě vpíjel s neutichající vášnivostí a jeho doteky ve mně vzbuzovaly návaly průzračné extáze. Prsty mi kreslil po spánku a rty se otíral o můj spodní ret.

„Co to děláme?“ zmohla jsem se chabě na naprosto nepodstatnou otázku. Chtěla jsem ho víc, než jsem si mohla kdy představit. Jeho polibky mě přiváděly k šílenství…

„Líbáme se,“ vydechl stejně vzrušeně a nepřestával mi jazykem obkreslovat rty. Prsty jsem mu zabořila do lesklých, bronzových vlasů a rozvířila kolem sebe ještě silnější aroma jeho těla. Dotek jeho rtů začal putovat po mé tváři a zastavil se na tenké kůži krku. To nesnesitelné vzrušení mi způsobovalo téměř fyzickou bolest. Zaváhala jsem nad zvukem, který jsem zaslechla. Tiché zavrčení… Už z toho vzrušení blázním, vážně…

Najednou se Edward prudce odtáhl a sklonil hlavu k zemi. Celá roztoužená jsem se snažila vzpamatovat. Vyděšeně jsem se k němu sehnula, ale jeho ruka mě zarazila.

„Je ti něco?“ vyhrkla jsem rozrušeně a hledala důvod jeho chvilkové slabosti. Vypadal jako by ho přepadla silná bolest nebo nějaký šok.

„Jsem v pořádku,“ zachraptěl a jeho hlas nezněl příliš přesvědčivě. Stále se díval do země a ve mně rostly každou sekundou stále větší obavy.

„Jen prosím otevři okno,“ poprosil s přidušeným hlasem a já se prudce rozběhla k oknu. Odhrnula jsem záclony a otevřela okno dokořán. Pokojem proplul noční ledový vzduch a já se nepatrně zachvěla. Přistoupila jsem k němu, když se najednou zvedl a zadíval se na mě. V jeho očích jsem zaznamenala nepatrné slzy.

„Už je ti dobře?“ ujišťovala jsem se nervózně. Chtěla jsem se ho dotknout, ale jediným pohledem mě zarazil.

„Už bych měl jít. Jen chvilková slabost,“ odpověděl stroze a bez dalších slov se vydal ke dveřím. Oblékl si dlouhý kabát a otočil se ke mně. Snažila jsem se vzpamatovat a měla jsem co dělat, aby mi nevyhrkly slzy do očí. Potlačované vzrušení mě bolestně tlačilo v podbřišku. Cítila jsem se naprosto rozhozená a jemu to evidentně neuniklo.

„Odpusť mi to,“ zašeptal mi do tváře a s nejvyšší opatrností se otřel svými rty o mé. Rezignovaně vzdychl.

„Na shledanou, Bello,“ šeptl a znovu se vytratil v neprostupné temnotě noci. Zachvátil mě pocit zoufalství a musela jsem se přidržet stolu, abych neomdlela. Ještě stále se mi vařila krev v žilách a moje tělo toužilo po jeho polibcích a dotecích…

Posadila jsem se na místo, kde seděl a zadívala se na svůj mobil ležící na konferenčním stolku. Usmála jsem se, když jsem si všimla lístečku, který byl u něj položený.

Pro všechny případy: 182/117 409. Edward

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noc patří nám - 4. kapitola - Návštěva: