Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noc patří nám - 26. kapitola - Balanc

Eclipse- SF


Noc patří nám - 26. kapitola - BalancJe tu další kapitola! V minulém díle jsme nakoukli do mysli Belle. Do jejích zmatených a nejistých myšlenek a rozporuplných pocitů. Poprvé se taky ukázal pohled Mika, kterého vězní tajuplný upír. Kam tohle všechno může vést? Je vůbec ještě nějaká šance zastavit to, co se tak nelítosně blíží... Doufám, že se Vám kapitola bude líbit a necháte mi tady nějaký ten komentář!:) Děkuju. Vaše Lorenia. :)

Z minulého dílu:

„O čem to mluvíte?“ naléhal jsem. Pocit zoufalství ve mně sílil sekundu od sekundy. Minutu po minutě. Bral mi možnost myslet, dýchat…

„To není tvá věc, človíčku,“ zasmál se jízlivě. „Ty plníš pouze funkci lákadla. Ale ujišťuju tě, že až ji splníš, zemřeš rychle. O to se postarám.“

„Nééé!“ zaječel jsem. „Prosím, neubližujte mi! Nic jsem vám neprovedl! Prosím!“ Muž se bez jediného zaváhání rozešel k robustním dveřím a s dunivým rachotem za sebou zabouchl. Nastala jen tma a hrobové ticho.

 

Nikde nikdo. Mohl jsem tušit, že Bella nebude tak naivní, aby si myslela, že ji tu nebudu hledat. Jen slepá stopa vedoucí nikam! Cítil jsem, jak mi zoufalství rve nitro na cáry a způsobuje mi přímo fyzickou bolest – spaluje každou buňku, prochází každým nervem v těle.

 

„Edwarde, tady jsme asi zbyteční,“ oznámil Alex a zadíval se z okna do hluboké temné noci. Jako bych ucítil bodající osten strachu při tom vědomí, že Bella je někde uprostřed nočních ulic Seattlu. Sama a bezbranná.

Tolik jsem potřeboval pochopit, co se to stalo. Proč mi nic neřekla? Co když jí prostě došlo, že život s upírem nepatří k žebříčku jejích životních přání. Proto se rozhodla to s námi vzdát? Tolik otázek a žádné odpovědi! Zlostně jsem udeřil do zdi, ve které se objevila široká prasklina.

 

„Najdeme ji,“ uklidňoval mě Alex. Marný pokus uchlácholit mé bouřící se vnitřní já. Ucítil jsem drobnou vibraci v kapse kabátu a prudce sebou trhl. V mžiku jsem vytáhl zvonící mobil a zmáčkl tlačítko volby.

„Gabrieli?“ vydechl jsem s nadějí v hlase. Doufaje, že dostanu jakoukoli novou zprávu o Belle. Sebemenší nápovědu k tomu, kde ji hledat.

„Edwarde,“ promluvil Gabriel naléhavě. „Zavětřili jsme Bellin pach nedaleko od městského muzea, stopa je nejsilnější na seattleském mostě. Dal bych ruku do ohně za to, že nebude starší než půl hodiny.“ Vnímání se mi zostřilo na dvě stě procent – jako by mi někdo vlil do žil několikanásobnou dávku adrenalinu.

„Hned jsme tam!“ odpověděl jsem bez váhání a zavěsil. Nemohl jsem uvěřit, že máme konečně Bellinu pachovou stopu, myslel jsem, že jsme nadobro ztraceni. Strčil jsem mobil zpátky do kapsy. Alex se na mě zadíval zaujatým pohledem očekávajícím určitou formu odpovědi.

„Není čas na vysvětlování,“ oznámil jsem. „Jdeme.“ Věděl, že jeho nátlak by byl jen mrháním času a především mých pošramocených nervů. Postavil se do okna a následoval mě prudkým skokem z výšky několika desítek metrů.

Letěl jsem vzduchem a rozrážel každou pochybnost, všechny obavy a zaměřil se pouze na Bellu. Potřeboval jsem cítit její smyslnou vůni – podmanivou lilii, zaposlouchat se do jejího šepotavého tlukotu srdce, který se s každým mým polibkem rozbušil téměř až na hranici lidských možností. Budovy se měnily v pouhé tečky a světla města se třpytila jako zářící hvězdy na jasné noční obloze.

Cesta trvala sotva pár minut, když jsem zastavil u sochy svatého Mathiase, na samém okraji seattleského mostu. Ihned jsem zavětřil Bellinu vůni – přímo proplouvala vzduchem. Mé kroky směřovaly ke Gabrielovi.

 

„Co si vystopoval?“ optal jsem se ho rázně. Bez okolků. Tvář mu potemněla.

„Máme nevýhodu, že Bella zná naše vnímavé smysly, Edwarde. Jsem přesvědčen, že si je dobře vědoma toho, co dělá. Vždycky po sobě pachovou stopu skryje… je to jako hledání s různými útržky mapy. Zdlouhavé a nekonkrétní.“

„Gabrieli, musíme ji najít, rozumíš?! Je mi jedno jak, ale musíme!“ zavrčel jsem hluboce a Gabriel nejistě ustoupil o krok zpátky.

„Nejsem tak dobrý stopař jako…“ Odmlčel se.

„Jako kdo, Gabrieli?“ Propaloval jsem ho temným pohledem a snažil se uklidnit spalující oheň ve svém nitru, který mě upaloval zaživa. Gabriel sklopil zrak a bylo evidentní, že se snaží vyhnout odpovědi… Rty se mu stáhly do úzké linky a tvář ztemněla kamennou chladností.

„Jako Cyrus,“ vydechl provinile. Vyslovení Cyrusova jména ve mně evokovalo mnoho rozlišných emocí a vzpomínek. Prsty jsem zatnul v pěst, až mi zbělely klouby a snažil se vytěsnit náhlou záplavu smutku nad pocitem životní ztráty svého bratra…

„Cyrus byl nejlepší stopař mezi upíry,“ zašeptal jsem rozechvěle, „ale je mrtvý, rozumíš?“ zahřměl jsem hlasem podbarveným nehynoucí zlostí a bezmocí. Připomínka mého zemřelého bratra byla tou poslední kapkou. Cítil jsem, jak mi v hlavě proplouvají barvité obrazy, které nenásilně prostupovaly skrze mé tělo a pohled na ně, přímo přede mnou, mi připadal tak skutečný, jako bych tam znovu byl…

 

New York, 12. prosince 1812

Prach nočního města se pomalu snášel k zemi a připomínal špinavou tíhu osudů lidí, kteří tady žili. Hluk. Násilí. Hněv. Usazovaly se hluboko po kůži jako by před nimi nebylo úniku. V prázdných ulicích se zvedal poryv větru a košaté koruny stromů podél silnic pod jeho sílou zohýbaly své mohutné větve až k zemi. V dáli zněly ozvěny policejních sirén a vzduchem čpěl pach násilí podtržený mrazivým zimním chladem.

Nad zemí vládl podobný chaos, kterým bylo zmítáno i podzemí, ve kterém zuřila bratrovražedná válka. Vyčkával jsem ukrytý ve stínech a pronikavým pohledem sledoval veškerý pohyb kolem sebe. Prudce jsem zaostřil na stín, který proletěl jen pár metrů ode mě. Bez váhání jsem vytasil z koženého pásu na bedrech ostrou dýku s výrazně zdobeným hrdlem. Stříbrný had na titanové čepeli měl místo očí dva zářivé rubíny, které mě bedlivě sledovaly.

 

Stál jsem nehybně na místě a zhluboka nasál do plic zčeřený noční vzduch. Zachytil jsem jemnou nianci pachu. Ale mrazivý chlad mi znemožňoval vůni lépe rozeznat. Ostře jsem sebou trhl, když se stín najednou objevil přímo za mnou a tvrdým úderem jsem se ohnal dýkou proti cizinci.

 

„Bratře.“ Zazněl hlasitý výdech a ruce mi zkameněly na místě.

„Cyrusi!“ osočil jsem se a zadíval se na bratra příkrým, zlobným pohledem. „Myslíš, že je v současné době vhodné plížit se mi za zády jako duch?“

„Neměl jsem v úmyslu tě vyděsit,“ řekl s pobaveným úsměvem na rtech. Tvrdě jsem si ho změřil.

„Panebože, vždyť jsem tě mohl zranit nebo zabít!“ zavrčel jsem ohromen jeho lehkovážností. Ale vlastně mě to ani nemělo překvapovat. Jestli k Cyrusově povaze něco patřilo, byl to ledový klid a všudypřítomný nadhled. Ucítil jsem v kostech nepříjemné vibrace. Otočil jsem se k Cyrusovi.

„Taky to –“

„Jo,“ odpověděl. „Taky to cítím, Edwarde.“ Zbystřil jsem, když se mi alarmující smysly spustily v hlavě jako policejní maják. Tenhle pach neskryl ani mráz proplouvající tichým městem. Pevně jsem sevřel v dlaních dýku a druhou rukou se zapřel o lem koženého pouzdra na pase ukrývající Coltrage FG50 s lomenou hlavní.

„Máme společnost,“ oznámil jsem s hlubokým zavrčením. Pár metrů od nás se zjevila skupinka pěti novorozenců…

 

„Edwarde!“ Zachvátil mě pocit, jako by moje tělo nořilo ztěžklým, hutným vzduchem. Barvy ztrácely na intenzitě. Obrazy se měnily v rozostřené skvrny a hlasy slábly, až se vytratily v prázdnotě mé vlastní mysli.

„Omlouvám se, Edwarde, já –“

„Zmlkni, Gabrieli!“ zavrčel jsem pohroužen zpátky do reality s pocitem tíživé bezmoci. „Jediné, na co se musíme soustředit je hledání Belly. Jestli se jí něco stane, v životě si to neodpustím!“

 

Nepřestávala jsem sledovat hodinky. Autobus v těchto nočních hodinách zel prázdnotou. Jen několik mladíků v doprovodu dvou zjevně podnapilých slečen tvořilo malý hlouček na konci autobusu. Zabalila jsem se do kožené bundy a rozevláté vlasy zastrčila pod lem košile. Snažila jsem se od sebe odpoutat veškerou hrozící pozornost.

 

„Hej, kotě!“ vykřikl jeden z nich. Zasunula jsem se níž pod sedadlo a hlavu sklonila k okénku. Doufala jsem, že když je budu ignorovat, omrzí je to a dají mi pokoj. Další problémy byly to poslední, co jsem teď potřebovala.

„Ukaž se nám!“ přikázal další a hlouček propukl v pobavený smích. Cítila jsem v zádech jejich zvědavé pohledy. Pohledem prosícím o pomoc jsem střelila k řidiči, který celou situaci nehodlal brát v potaz. Vzduchem čpěl pach alkoholu a levných drog. Opatrně jsem pohlédla přes rameno.

„Neříkej, že jsi tak ošklivá, broučku,“ zasmál se vysoký blonďák a rázně se rozešel ke mně. Vmžiku jsem stála na nohou v úzké uličce autobusu – připravená rvát se jako divoká kočka. Mladík se prudce zastavil a vypadalo, že na moment ztratil odvahu. Spletla jsem se.

„Ohó, páni!“ zavýskl směrem k tlupě kamarádů, kteří se pohledem odlepili od svých dámských hostů.

„Krásná a ještě k tomu divoká. To mě fakt bere,“ řekl nadšeně a opět se rozešel ke mně. V tu chvíli autobus ostře zabrzdil a řidič rozezleně střelil pohledem k nám.

„Koukejte vypadnout! Všichni! Tohle je autobus, jasný? Ne žádnej bar! Tak padejte!“ zařval z plných plic. S hlasitým odfouknutím se otevřely dveře. Neváhala jsem ani vteřinu a vyběhla rovnou ven. Vyděšená a ztracená. Nevěděla jsem, kde jsem se ocitla. Jediné, co bylo evidentní, že skupinka mladíků se odtrhla od svých partnerek a zvědavě se vydala za mnou.

 

„Sakra,“ zaklela jsem. Stála jsem uprostřed malého potemnělého náměstíčka, které stěží osvětlovalo pár pouličních lamp. Silnice byly mokré od deště a vůně zmáčeného asfaltu prosakovala do nočního vzduchu. Instinktivně jsem zrychlila. Kroky za mnou sílily a zalarmovaly mé smysly na nejvyšší možný bod.

„Tak stůj, krásko!“ vykřikl blonďák a společně s ostatními výrazně zrychlil. Rozběhla jsem se jako o život a míjela temné uličky – vylidněné a tiché. Adrenalin mi divoce pulzoval v krvi. Skupinka mi byla v patách a nepřestávala mě sledovat. Srdce mi splašeně tlouklo do prsou, když jsem se na poslední chvíli zastavila.

„K čertu!“ vydechla jsem zoufale. Stála jsem na konci slepé uličky. Lapená ve vlastní pasti. Netrvalo ani minutu, než se skupinka mladíků zkoumavě zastavila pár kroků přede mnou. Zůstala jsem jako přikovaná ke zdi a zaujala bojovou pozici – přikrčila jsem se a v rukou pevně sevřela kapesní nůž. Mladík se hlasitě rozesmál.

„Rajcuješ mě čím dál víc, kotě,“ prohlásil vysoký blonďák a nepřestával mě svlékat očima.

„Je to fakt kus, Craigu!“ Zazněl hlas za ním.

„Jestli hned vypadnete, nic se vám nestane!“ vykřikla jsem výhružně a nožem před sebou šermovala jako smyslů zbavená.

Smích. Přímo výbuch smíchu, který se odrážel od stěn úzké uličky a v děsivých ozvěnách se vracel ke mně.

 

„A dost,“ zahřměl blonďák a jeho smích se stáhl do rozzuřené grimasy, „už jsme si hráli dost, kotě. Trochu mě to přestává bavit.“ Zhluboka jsem se nadechla a nalepila se na zeď tak těsně, že mě odpadající kamínky drásaly do zad. Než jsem se stačila vzpamatovat, svíraly mě silné paže a hladové rty mi žádostivě putovaly po šíji.

„Dost!“ křičela jsem a snažila se blonďatého mladíka vší silou odstrčit. Zmítala jsem se v jeho sevření a v dáli vnímala výskající pokřiky a smích.

„Nech - mě – na pokoji, ty hajzle!“

„Okamžitě dej od ní ty hnusný pracky, ty parchante!“ zuřil mužský hlas. Ztrácela jsem se ve vlastním vědomí a myslela, že blouzním. Ten hlas, ten hlas… A pak se mladík odtrhl od mého těla a já ho spatřila.


Tak trošku vysvětlení na začátek. Vím, že si asi myslíte, že se Bella prostě fakt zbláznila a dělá něco, co je naprosto zbytečné. Ale její pohled na celou věc není tak jednoduchý. Neměla na výběr a kdyby cokoli řekla Edwardovi, věděla, že by tím strašně riskovala. Strach umí být hodně silným rádcem... a ona je velmi obětavá, trochu to hraničí s naivitou, ale taková už Bella prostě je. Svoje problémy si chce řešit sama. Edward ale na nic nečeká a úpěnlivě ji hledá. Podaří se mu to? Nebo narazí opět na slepou stopu? Ten čas tak rychle běží... Těšte se na příští kapitolu! :)

 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Noc patří nám - 26. kapitola - Balanc:

 1
10. bara
15.10.2012 [11:25]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. Verulka
20.09.2012 [14:55]

Je to stále lepší a lepší Emoticon

19.09.2012 [20:34]

Lorelai Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19.09.2012 [20:01]

BellaSwanCullen8 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19.09.2012 [19:32]

alicecullenhale2 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
normálne sa mi skrátil dych a takmer som bežala s Bellou a a skandovala len "bež, bež, bež!!!"... Emoticon
naozaj skvelá kapitolka... Emoticon
už sa veľmi teším na pokračovanie... Emoticon Emoticon Emoticon

19.09.2012 [17:48]

Domikmoc se těším na další díl!

4. BellaEdward
19.09.2012 [17:44]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. lelus
19.09.2012 [15:56]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Eleonor
19.09.2012 [15:43]

Těším se mocinky moc :D Emoticon Emoticon

1. florida
19.09.2012 [13:35]

Ano , těším se, a moc. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!