Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noc patří nám - 21. kapitola - Přepadení

02.08.2012 (11:00) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1889×

Z minulého dílu:

„Bello,“ zašeptal jeho starostlivý hlas.

„Potřebuju na vzduch, prosím,“ zasténala jsem tiše a on bezmocně vzdychl.

„Nemůžu jít s tebou. Venku je ještě den,“ odpověděl a nesouhlasně svraštil obočí. Usmála jsem se.

„To je v pořádku. Jen potřebuju trochu čerstvého kyslíku. Jak jsi řekl, je den. Nemusíš se o mě bát. Za chvíli přijdu,“ šeptla jsem a jemně ho políbila. Věděla jsem, že mě nechce pustit, ale chápal, že teď potřebuju být chvíli sama.

„Vrať se včas,“ připomněl mi starostlivým hlasem a uvolnil své sevření.

„Vrátím,“ šeptla jsem a věnovala mu vděčný pohled. Díval se na mě, dokud jsem nezmizela za zavřenými dveřmi výtahu.

Když jsem vystoupila z výtahu, pocítila jsem zvláštní úlevu. Jako by mi ta podzemní atmosféra svírala hrdlo. Všechno přede mnou bylo zalito slunečnými paprsky, které obkreslovaly každý kout a vdechovaly všemu zvláštní kouzlo. Byla to krása – vidět zase denní světlo.

Rozešla jsem se po dlouhé chodbě a znovu obdivovala překrásné obrazy na stěnách. Nepochybně originály. Tentokrát po nich vesele tančily sluneční paprsky, které jim vdechovaly život. Najednou byly moje myšlenky klidnější a vyrovnanější. Zaplavila mě příjemná otupělost, která se mi rozlévala až do konečků prstů. Uvolnění. Klid.

Pokračovala jsem až k velkým vchodovým dveřím zdobeným ornamentálními rytinami a s prvním dotekem se ozvalo hlasité zavrzání. Stála jsem na prahu a obdivovala ten výjev před sebou. Divoká příroda zalitá hřejivým slunečním teplem, vzduch vonící po borovém dřevě prosycený vůni planých květin a z dáli šumící potůčky vody. Zavřela jsem oči a zhluboka nasála do plic tu dokonalou vůni svobody. Pocítila jsem zvláštní smíření. Šok odezněl a nahradila ho naděje. Můj starý život odplouval do ztracena a ten fakt jsem si už dostatečně uvědomovala. Svět kolem mě se změnil. Já se změnila.

Už jsem věděla, co chci a potřebuju. Moje srdce ke mně tichým šeptem promlouvalo a rozum mu naslouchal. Bylo to jako probuzení ze snu, jako by se najednou mlhavý obraz začal vyostřovat a nabíral jasné a konkrétní rysy. Nebyly pochybnosti, žádná nejistota. Necítila jsem ani strach z budoucnosti, protože jsem si byla jistá, že existují pouze dvě cesty. Teď jsem byla přesvědčená o tom, že se člověk může vzepřít svému osudu, svému předurčení. Nebylo v tom jen to zlé. Srdce mi třepotavě poskočilo, když jsem v hlavě znovu slyšela ty slova… Moje láska byla už nezpochybnitelná. Čím vším jsem si už prošla, co všechno překonala a čemu všemu čelila. Nic tu lásku nezapudilo. Naopak den ode dne sílila a rostla. Milovala jsem Edwarda. Z celého srdce – bez pochyb, výčitek nebo podezření. Patřila jsem mu, od prvního dne našeho setkání ve mně kvetlo to křehké poupátko lásky.

A mé prokletí bylo v jedné věci darem. Ač jsem se musela nad tou pravdou smutně usmát. Moje tělo mi poskytovalo možnost dát Edwardovi dítě. Až teď mi to skutečně docházelo. Přes to všechno jsem byla jediná žena na světě, která ho mohla učinit otcem. Pocítila jsem na prsou zvláštní pýchu. Ta představa se mi v hlavě usadila jako živoucí obrazy plné barev. A dvě cesty řešení? Byla jsem rozhodnutá. Pokud nesvážu svůj život s Edwardovým a nedokážeme porazit to zlo, které na nás neustále útočí… vzdám se svého života. Zvolím si milosrdnou smrt. Než bych dopustila, abych padla do spárů novorozených upírů a stala se jejich hostitelem – jejich královnou – budu radši mrtvá. Nedovolím to. Neuvalím na tenhle svět stín temnoty a zkázy. K tomu jsem potřebovala dojít. Smířit se s tím, že tahle situace může nastat. Připravit se na ni. Připravit se na smrt.

Tohle byla moje osobní výhra nad sebou samou. Nechtěla jsem o téhle možnosti říct nikomu. Bylo to moje rozhodnutí, kterému by mohli ostatní zabránit. Chtěla jsem mít tuhle příležitost v zásobě jako tajnou zbraň, něco s čím nikdo nepočítal.

Podívala jsem se na nebe. Jeho jasná modř se začala vytrácet a sluneční paprsky se pomalu stahovaly za obzor. Byl nejvyšší čas vrátit se do podzemí. Naposled jsem se zadívala na zapadající slunce a rozešla se směrem k vchodovým dveřím. Najednou jsem zaslechla zvláštní šustivý zvuk. Prudce jsem se otočila a pohledem brouzdala po okolí. Nikde nikdo nebyl. Asi se mi něco zdálo. Pro jistotu jsem přidala do kroku. Tentokrát jsem to ale zaslechla určitě. Ani jsem se neotáčela a rozběhla se nejrychleji, jak jsem mohla. Za mnou se ozývaly v ozvěnách dusivé kroky. Třásla jsem se po těle a vší silou zabrala za kliku dubových dveří. Někdo mě ale chytil za pas a vší silou odtrhával od dveří. Spatřila jsem lidské tváře. Tři muži se na mě vrhli.

„Edwarde!“ vykřikla jsem z plných plic. Zapírala jsem se do dveří a do dlaní se mi zarývala hrana kliky. Bolestně jsem zaúpěla.

„Pusť se, ty mrcho!“ zasyčel jeden z nich a nepřestával mi svírat tělo mohutnými pažemi. Omráčeně jsem lapala po dechu. Najednou jsem zaslechla auto, které se vyřítilo na příjezdovou cestu a rozvířilo kolem sebe prachovou stopu. Polil mě studený pot a udělalo se mi mdlo.

„Nééééé! Edwarde! Pomoc!“ křičela jsem z plných plic a nepřestala se zmítat z únoscova sevření. Podařilo se mi tomu hajzlovi uštědřit tvrdou ránu kolenem přímo do rozkroku. Zaskučel, padl na kolena a zlostně zařval na dva kumpány, kteří připravovali auto. Na jeho povel se rozběhli za mnou. Prudce jsem vyrazila ke vchodu a tvrdě přibouchla dveře. Ozval se bolestný výkřik, když se bezvládná ruka jednoho z únosců v nepřirozeném úhlu zaklínila mezi dveřmi. Neváhala jsem ani vteřinu a dala se na útěk skrze dlouhou vstupní halu směrem k výtahu. Ale tvrdá rána do obličeje, kterou mi uštědřil další z nich, mě  nekompromisně srazila k zemi. Narazila jsem do kamenné zdi a hlasitě vykřikla bolestí. Slunce už téměř zapadlo za obzor.

„Ty zasraná děvko!“ plivl po mně uštvaný muž a já se omráčeně plazila po studené zemi. V ústech jsem ucítila kovově nasládlou příchuť krve. Z ničeho nic se ozvala dunivá rána a já pohledem střelila k nerezovým dveřím výtahu, které se vzápětí otevřely dokořán. V nich stál rozzuřený Edward a v očích mu plály blesky. V zádech mu stáli ostatní upíři a zuřivé vrčení se linulo chodbou v hrozivých ozvěnách. Ve tváři se mi promítlo šílenství.

„Edwarde! Slunce!“ zakřičela jsem a horké slzy mě pálily ve tváři. Chodba byla potemnělá, ale skrz přední okna ještě stále pronikaly drobné paprsky světla.

„Tak sakra čapněte ji!“ rozkázal rozzuřeně zraněný šéf únosců, „Dělejte, rozumíte!“

Vzduch prořízl svist pohybujících se postav, jejichž letmé stíny se odrážely na stěnách. Joshua se prdkým skokem odrazil od země a přikrčeně dopadl přímo přede mě. Jediným pohybem mě zvedl do náruče a pak jsem ucítila chladný vzduch, který se mi otíral o tvář. Když jsem se ocitla zpátky na nohách, stáli jsme u výtahu. Vyděšeně jsem sledovala situaci před sebou. Armando dravě chytil jednoho z chlápků a jako by nevážil ani gram, ostře s ním mrštil o zem. Ozvalo se hlasité křupnutí, když se na kamenných dlaždicích objevily hrubé praskliny postupující několik metrů od siluety zraněného únosce. Lance se připojil k Armandovi a chodbou se rozlehl zoufalý výkřik. Otřesená šokem jsem sklonila hlavu k zemi, abych se vyhnula děsivému výjevu. Když výkřiky ustaly, znovu jsem vzhlédla. Jeden z mužů ležel bezvládně na zemi a kolem jeho těla se vykreslovala kaluž krve.

Garne se hbitě propletl mezi slunečními paprsky a ocelovým úderem srazil dalšího útočníka k zemi. Za hrdlo ho vyzdvihl několik stop nad zem a prudkým škubnutím mu zlomil vaz. Tělo dopadlo s dusivou ozvěnou k zemi.

„Edwarde!“ vykřikla jsem ovládaná čirým zoufalstvím a prosakujícím strachem. Přemístil se ke dveřím a otočil se k ostatním. Jeho pohled byl nesmlouvavý.

„Vypadněte odsud!“ zahřměl a všichni se vmžiku stáhli k výtahu. Jako bych ucítila hlasité cvaknutí ve své hlavě, když mi došlo, co chce udělat. Poslední z únosců se podle skrýval v posledních záchvěvech slunečních paprsků a snažil se zmobilizovat poslední síly k úniku.

„Edwarde!“ křičela jsem ze všech sil až jsem ucítila, jak mi hlas bezmocně slábne. Rozrazil dveře a dva metry za prahem se objevilo světlo. Zavrčel, když se na jeho mohutných pažích začala škvařit kůže.  Bez přemýšlení sevřel drtivým stiskem šéfa útočníků a na ramenou se mu začaly objevovat hluboké spáleniny. Ve vzduchu ho přenesl do stínu chodby a z posledních sil s ním mrštil o stěnu takovou silou, že se jedna z vrstev zdi odsypala z povrchu. S bolestným zasténáním padl k zemi vedle mrtvoly.

„Edwarde!“ vykřikla jsem a rozběhla se k němu. Nevnímala jsem vlastní bolest, která mi ostrě pulzovala ve spáncích a sklonila se k němu. Na těle měl ošklivé rány vypálené až do masa postupující od ramenou přes linii břišních svalů. Přerývavě dýchal a víčka mu těžkla.

„Garne! Postarejte se o ten nepořádek!“ Uslyšela jsem Armandův hlas. Vzápětí klečel u Edwarda.

„To bude dobré, Edwarde!“ řekl rozechvěle a zvedl ho ve svých mohutných pažích. Edward bolestně zavrčel a tělo se mu stáhlo pod přívalem nesnesitelné bolesti.

„Bello,“ zašeptal a vztáhl ke mně popálenou paži. Rozechvěle jsem mu přejela po prstech.

„Jsem v pořádku, lásko,“ vydechla jsem se slzami v očích.

„Musíme ho okamžitě dostat do laboratoře,“ oznámil přísně Armando a ve vteřině stál ve výtahu. Přidala jsem se k němu a dveře se zabouchly. S hlasitým duněním se výtah rozjel do podzemí…

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noc patří nám - 21. kapitola - Přepadení: