Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noc patří nám - 20. kapitola - Vyvolená

29.07.2012 (19:30) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1603×

Z minulého dílu:

Pocity se ve mně mísily v bolestných návalech chladu a horka. Nedokázat jsem se smířit s tím, co jsem slyšel – s tím, že by se jí kdy dotknul někdo jiný. Že je předurčena k tomu, aby ve svém lůně nosila upířího potomka. Jako jediná žena v celém pokolení…

„Bude jeho a ty tomu nezabráníš.“ Zazněl novorozencův posměšný škleb prosycený záští a škodolibou radostí. Zvíře ve mně se prodralo na povrch. Hněv mi bolestně pulzoval v žilách a já to nedokázal potlačit. Dýka prosvištěla vzduchem a zabodla svůj pekelně ostrý hrot hluboko do novorozencova krku. Šílený výkřik se změnil v hrobové ticho, když se jeho tělo začalo rozkládat a po pár vteřinách hlasitě zacinkaly prázdné okovy, které se odrazily o kamennou zeď.

Seděla jsem na kraji postele a přemýšlela nad vším, co se kolem mě dělo. Bylo to až k neuvěření. Cítila jsem se osamělá. Těsně před úsvitem se vrátil Edward s ostatními z noční výpravy a doteď se tu ani neukázal. Prostupovala mnou nepříjemná nervozita, která se mi usadila jako těžký kámen na prsou. Už jsem nemohla déle čekat. Zvedla jsem se a vyšla z pokoje do chladné tiché chodby. Už jsem se v celém sídle orientovala lépe. Když jsem zaslechla v dálce hlasy, šla jsem za jejich zvukem a zastavila se u pootevřených dveří. Zahlédla jsem Armanda s Edwardem.

„Co budeme dělat?“ ptal se naléhavě Armando a v Edwardově tváři se promítala řada protichůdných emocí. Hněv. Zoufalství. Strach. Nejistota.

„Nemůžu se vzpamatovat z toho, co jsem se dozvěděl,“ zavrčel Edward a ukryl svou tvář v dlaních. Armando hlasitě vydechl. Vyčkával a pak znovu promluvil.

„Je to šokující. Musíme vyhledat toho Pána a zneškodnit ho, jinak Belle a hlavně celému našemu pokolení hrozí vyhynutí.“ Najednou Edward přivřel oči a zhluboka nasál do plic vzduch. Střelil pohledem ke dveřím.

„Nemusíš se schovávat za dveřmi,“ řekl klidným hlasem a já zčervenala. Otevřela jsem a vstoupila do místnosti. Oba mě sledovali zvláštním pohledem.

„Co se děje?“ vydechla jsem rozrušeně. Hlas se mi chvěl a srdce mi bolestně tlouklo do žeber. Edward sklopil zrak a zadíval se upřeně do země. Armando neklidně přešlapoval sem a tam.

„Tak řekne mi konečně někdo, co se to tu děje?“ spustila jsem zvýšeným hlasem a cítila rostoucí tlak v hlavě. Edward vzhlédl.

„Jsi Vyvolená,“ vzdychl a svraštil obočí v bolestném výrazu. Cože? Vyvolená?

„Co to znamená?“ optala jsem se nervózně a chování těch dvou mi na klidu rozhodně nepřidávalo. Ať to bylo cokoli, nebylo to nic dobrého.

„Tvoje krev je degenerovaná zvláštní a ojedinělou vadou,“ začal mluvit Armando, „Upíři nemohou s lidskými ženami plodit potomky. Tvá krev ale způsobuje ve spojení s upíří, degenerativní buněčný proces, který umožňuje stvoření plodu.“ Vyděšeně jsem ho pozorovala a snažila se vstřebat, co mi tu říkal. Se zjevným šokem jsem se zadívala na Edwarda.

„To znamená, že –“

„Ne, Bello. Akt musí proběhnout při svitu Modrého měsíce, který se objevuje velmi zřídka. Jde vlastně o určitou formu starověkého rituálu. Nejde jen o fyzické spojení. Upír musí ochutnat tvou krev a na oplátku ti nabídnout svou. Jde o spojení těla i duše. Jedině tak může dojít ke zplození plodu.“

„Kristepane,“ zašeptala jsem s hrůzou a ustoupila o krok zpátky. Tělo mě zrazovalo a přerývavý dech mi zněl v uších.

„Bello,“ vydechl Edward a v mžiku stál u mě a svíral mě ve svém náručí. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vší silou jsem se mu vytrhla a odstoupila od něj. V jeho očích se promítala nesmírná bolest.

„Takže jsem vlastně klíč k vaší existenci,“ sykla jsem s tlumenou zlostí.

„Naše rasa se dokáže množit pouze skrze lidského jedince. Pokud člověka kousneme, náš jed ho postupně začne měnit. Otráví celou jeho krevní soustavu a dojde k transformaci. Přeměnu v upíra,“ vysvětlil Armando tichým hlasem, „Ale tvá krev je klíčem k nekonečnému nárůstu unikátní upíří rasy. Když kousneme člověka, jeho krev se postupně změní, až zůstane pouze upíří složka. Lidská se definitivně zničí. Pokud se ale smísí DNA s tvou krví, dojde ke stvoření jedinečného upíra.“

Všechno ve mně se bouřilo. Odmítalo tuhle děsivou pravdu. Nedokázala jsem se jí postavit a vstřebat svou novou roli – prokletí své krve.

„Je tu ale jeden rozdíl,“ zašeptal Armando, „Krev novorozenců má drobnou odchylku od naší. Tím, že se krmí na lidech, degenerují svou krev. Její vzorec je tedy odlišný.“

„Co to znamená?“ optala jsem se nejistým tónem.

„To znamená, že pokud by proběhl Měsíční rituál s novorozeným upírem, došlo by ke zmutování krevních buněk. Ke stvoření hybrida,“ odpověděl Armando. Stále mi unikala pointa. Nechápala jsem, co se mi snažil říct.

„Pokud bys však své DNA smísila s krví upíra Rodu, v tvém lůně by vyrůstalo lidské dítě. Bylo by jedinečné. Mělo by však něco z upířího odkazu. V jeho žilách by kolovala krev člověka i upíra zároveň. Ale stále by to byl člověk,“ řekl Armando a můj pohled zamířil k Edwardovi. V jeho očích se promítalo tolik emocí.  Tvář jsem zabořila do dlaní.

„Nechám vás o samotě,“ šeptl Armando a prošel kolem mě. Dveře hlasitě bouchly. Edward stál na místě jako socha z kamene a sotva dýchal. Se slzami v očích jsem k němu vzhlédla.

„Řekni mi, že to všechno není pravda,“ vydechla jsem a hlas se mi zlomil. Můj život se rozpadal na trosky.

„Ochráním tě,“ vydechl zničeně a jeho tvář se měnila pod přívalem emocí. Chvěl se a zatínal ruce v pěst, až mu bělely klouby.

„Jak dlouho? Celý život mi budeš krýt záda? Edwarde…“

„Zničím je. Nedovolím, aby se tě někdo jenom dotkl!“ zahřměl a pěstí uhodil do stolu, který se rozpůlil ve dví. Trhla jsem sebou a on mě pevně sevřel ve své náruči. Dívala jsem se mu do očí a vnímala tu intenzitu a naléhavost jeho pohledu. Přitáhl se a s tichým vzdechem se otřel svými rty o mé. Zachvěla jsem se.

„Budeš v pořádku. V bezpečí. Postarám se o to,“ zašeptal mi do tváře a něžně mě políbil do vlasů. Cítila jsem jeho dech tančící mi po šíji. Pustil mě a bez dalších slov zmizel v útrobách kamenné chodby.

Padla jsem na kolena a nechala po tvářích stékat horké slzy. Prostupoval mnou neskutečný strach, který mi zatemňoval rozumné uvažování. Hruď se mi vzdouvala pod přívalem tichého pláče a srdce mi splašeně tlouklo do prsou. Ocitla jsem se ve svém vlastním pekle – ztracená a bezmocná. Pořád mi v hlavě zněla Armandova slova. Moje tělo dokáže dát život nějaké strašlivé krvelačné stvůře! Panebože! Radši bych byla mrtvá než dopustila takovou otřesnou hříčku proti přírodě! Zalykala jsem se slzami a stěží lapala po dechu. Ta bolest byla přímo spalující. Mučila mě zaživa. Schoulila jsem se na zemi do klubíčka a nohy si přitáhla k hrudníku. Chvěla jsem se. Plakala jsem, dokud mi po tváři stékaly slzy. Minuty se vlekly jako hodiny.

Opatrně jsem se zvedla a postavila se zpátky na nohy. Vyšla jsem z pokoje ven a zamířila po schodech k výtahu. Najednou mě ovinuly chladné paže a stáhly k sobě.

„Bello,“ zašeptal jeho starostlivý hlas.

„Potřebuju na vzduch, prosím,“ zasténala jsem tiše a Edward bezmocně vzdychl.

„Nemůžu jít s tebou. Venku je ještě den,“ odpověděl a nesouhlasně svraštil obočí. Usmála jsem se.

„To je v pořádku. Jen potřebuju trochu čerstvého kyslíku. Jak jsi řekl, je den. Nemusíš se o mě bát. Za chvíli přijdu,“ šeptla jsem a jemně ho políbila. Věděla jsem, že mě nechce pustit, ale chápal, že teď potřebuju být chvíli sama.

„Vrať se včas,“ připomněl mi starostlivým hlasem a uvolnil své sevření.

„Vrátím,“ šeptla jsem a věnovala mu vděčný pohled. Díval se na mě, dokud jsem nezmizela za zavřenými dveřmi výtahu.

Tíha Bellina prokletí vnesla do celé situace větší hrozbu než kdy dřív. Bella poznává odvrácenou stranu sebe samotné a hledá cestu úniku. Jenže i když máte pocit, že jste spadli na to nehlubší dno, vždycky může být hůř... 

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noc patří nám - 20. kapitola - Vyvolená: