Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 41. kapitola - pomoc z druhé strany

12.06.2012 (07:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 45× • zobrazeno 6337×

41. kapitola

Pomoc z druhé strany

 Edward

Byl to už druhý den od doby, co jsem se v lese zhroutil, ale měl jsem neustálý dojem, jako by se uvnitř mě něco stalo. A pořád dělo. Nedokázal jsem to popsat, ale cítil jsem to. Vnímal jsem Belliny hrůzyplné pocity, které však mizely tak rychle, že jsem ani netušil, jak je to možné. Nechápal jsem pořádně, co se vlastně děje… Chvíli mi tělo omývala panika a děs a pak z čista jasna všechno zmizelo. Tak rapidně jako letní bouřka.

Pokaždé, když to na mě přišlo, se mi po tvářích nepřestávaly kutálet ty zatracené krvavé slzy a prostě jsem si někde v ústraní pobrečel. Sám bych se tím možná i zabýval daleko hlouběji, protože upíři sami o sobě plakat nedokázali, ale já se dokázal soustředit jen na Bellu. Byl jsem rozhodnutý ji najít za každou cenu, ať to dopadne jakkoli, takže mě podobné voloviny, jako zamýšlení se nad anomáliemi, nezajímaly.

Lítal jsem všude po okolních sídlech a lesích jako hotový blázen. A snad to tak i bylo. První upír v historii, který se pomátl. Jo, byl jsem na tom s psychikou dost blbě a neviděl jsem můj návrat do reality nijak pozitivně. I Zoe s Raulem ze mě byli mírně řečeno udivení. Před rodinou jsem se neukazoval vůbec. Mluvil jsem s nimi pouze po telefonu a tak i rozdával pokyny.

Musel jsem ji najít!

Po všem, co jsem si v hlavě představil, že ten hajzl s Bellou udělal nebo pořád dělá, jsem měl chuť zabalit to přímo tady na místě. Uprostřed rušného chodníku plného nic netušících lidi. Dokonce mě poslední dny netrápil ani hlad. Ta nejsladší krev, co se tady po městě pohybovala v těch živých lidských kontejnerech, mě poprvé v životě nijak nelákala. Nevábila… Musel jsem se vážně zbláznit!

Tentokrát byl se mnou Raul, když jsme procházeli po rušné třídě jednoho většího městečka a hledali jakoukoliv indicii. A Zoe, tak ten stále jen pročesával lesy, i když ani on na nic kloudného nepřicházel.

Kurva!

Sakra!

Prosím, musím ji najít! Lamentoval jsem k tomu nahoře. Ten, co neexistoval, protože kdyby ano, nikdy by moji malou, křehkou Bellu nenechal takhle trpět. Nedovolil by zabít jí rodiče před očima, připravit ji o první dítě a ani o to druhé, které možná čeká nebo už taky ne… Pochyboval jsem, že k ní bylo to zvíře laskavé. Znal jsem jeho niterné myšlenky. Jeho tajné touhy a vášně! Do prdele, vždyť já přesně věděl, jak odporný dokáže ten ochranář být. I Beatrice to věděla a využívala to proti němu…

Tak kde teď je?!

Mohla by nám pomoct, ale ona se schovává!

Svině jedna!

Zbyla ze mě pouze zoufalá troska, která už opravdu ztrácela veškerou naději. Byl jsem tak na dně, jak jen zamilovaný upír dokáže. Byl jsem tak strašně moc posedlý tím ji najít, že jsem si ani pořádně neuvědomoval, jak se chovám nebo jak vypadám. Potloukal jsem se ve starých, rozervaných hadrech a to i teď tady na ulici a bylo mi to úplně jedno. Moje Bella byla tam někde venku a… trpěla!

Patřila ke mně! V mém nemrtvém srdci bylo místo jen pro jednu jedinou, pro mého drahého mazlíčka, kterého možná už taky nikdy nenajdu. A pokud ano, nevěřil jsem, že by po tom všem, co jsem z její strany vycítil, byla ještě někdy po psychické stránce v pořádku. I já sám z toho byl úplně na dně, a to jsem sakra odolný upír, nechtěl jsem si ani představit, jak na tom je ona!

Kdyby ten zkurvysyn alespoň na moment stáhnul ten svůj štít. To by pak bylo o tolik jednodušší…

Bella musela být blízko!

Cítil jsem tu její pocity daleko intenzivněji, než kdekoliv jinde!

Bylo těsně kolem deváté ráno, když mi do hlavy doletěly myšlenky jednoho kluka. Právě nakupoval ve fastfoodu kousek odtud kuře s bramborem a přitom se mu v hlavě promítl obraz Deftona. Zamrzl jsem na místě a nechal se pohltit jeho rozrušenými úvahami o tom, proč pro nějakého ochranáře pořád kupuje jídlo, když upíři žijí na krvi. Byly to však jen vystrašené myšlenky, které neměl v plánu nikdy ventilovat. Chyběla mu odvaha, a především koule, se ho na to zeptat. A být člověk, tak se mu ani nedivím… Ten tvrdý výraz, který ten gauner nasadil pokaždé, když se na kraji lesa kousek odtud sešli, mu jasně napovídal, aby držel jazyk za zuby, pokud chce ještě chvíli dýchat.

A on ho poslechl…

Někdo mi zezadu narazil do zad. Vnímal jsem i ty zbrklé omluvy nějaké ženské, která nekoukala na cestu, ale do mobilu. Nezajímalo mě to. Pro mě teď bylo prioritou sledovat tohohle člověka. Nakonec to bude on, kdo nás dovede k cíli. Uprostřed hrudního koše mi v prudkém poryvu vzplála ta téměř pohřbená naděje. Byli jsme blíž než kdy dřív!

Něco se mi zaháknulo za rameno a začalo mě neodbytně tahat dál. Raul. Pokoušel se o to, abych se pohnul z místa, ale nepomáhalo to. Když nakonec přidal na síle, začal jsem tak hlasitě vrčet, až se po nás lidé a upíři okolo otáčeli. Ti první vystrašeně a ti druzí… komu na tom záleželo. Bylo mi to vážně u prdele.

Ať se bojí!

„Uklidni se!“ okřikl mě můj nervní kamarád. Jo, jemu se to řekne, když láska jeho existence sedí doma na zadku a je pěkně v bezpečí. Idiot! Všichni jsou to prachobyčejní kreténi! Nechápou mě!

„Jsem úplně klidný!“ vyštěkl jsem vztekle a moje oči jistě musely metat blesky, protože Raul na mě vykuleně koukal a tiše otvíral a zavíral pusu. „Mám stopu,“ dodal jsem s jasnou nadějí v hlase.

„Cože?“

„Jo, je tady jeden kluk. Když se podíváš za mě, právě by měl vycházet ze dveří rychlého občerstvení s jedním hnědým papírovým sáčkem,“ mluvil jsem tichounce a mým darem přitom pročesával okolí. Nechtěl jsem nic nechávat náhodě. Co když tu je někdo, kdo tomu hovadu pomáhá? Podle myšlenek bych to však zjistil…

Nikde nikdo. Jen ten kluk, co nasedl do oprýskaného náklaďáku a rozjel se k místu setkání. A my ho samozřejmě nedočkavě následovali. Raul vedle mě byl podezřele zticha a podivně si mě prohlížel… Přesto jsem mu do myšlenek nelezl, byl jsem vyladěný jen na jedné mozkové vlně. Na té, která mě momentálně zajímala nejvíc, a cestou jsem stíhal ještě pročesávat okolí a čekal, kdy se napojím i na tu druhou.

A až ho najdu…

Zuřivostí se mi zatemnil mozek. Měl jsem ho plný plánů a představ, co s tím hajzlem udělám, až mi padne do rukou! Telefon mi celou tu dobu nepřestával v kapse vibrovat, ale momentálně jsem to nedokázal vzít. Soustředil jsem se jen na toho člověka, co mě konečně dovede k vytouženému cíli.

 Elizabeth

Prozatím šlo všechno podle plánu. Moji dva upíří kamarádi drželi tu mrchu pěkně zkrátka, aby se neopovážila utéct a ten lidský počítačový génius se jí nimral v telefonu. Na můj vkus mu to však trvalo příliš dlouho. Copak nestačí…

„Nic,“ pověděl sklesle.

„Fajn, tak ji necháme zavolat a -“

„Myslíš, že nám pomůže?“ štěkl nasraně jeden z mých bývalých vyhazovačů. Byl to dobrý upír, ale taky dost výbušný. Občas se neudržel a problémovým štamgastům ublížil víc, než bylo potřebné, ale alespoň si pak dali za klobouk, že v mém baru se žádné vylomeniny netrpí. A ono to opravdu pomáhalo.

„Zvedněte ji,“ vyštěkla jsem rozrušeně. Poslechli. Pohled jejích rudých očí se zakousl do mého černého, ale byla jsem neskutečně vyděšená a zároveň totálně rozběsněná. V prvním případě kvůli Belle a v tom druhém kvůli Beatris, která se nám tak dlouho schovávala. Kdyby to nedělala takhle složité, mohli jsme moji holčičku už dávno vypátrat.

Kdo ví, jak asi trpí…

Edward jistě nějakou představu měl, ale přesto jsem ho nedokázala litovat. Bylo to všechno nakonec jen a jen kvůli němu. Kdyby ji nebral s sebou, kdyby jí nelhal a lépe ji hlídal… Těch kdyby tu však bylo daleko víc a všechnu vinu jsem nemohla svalit jen na něj. Nebylo by to fér. I já mohla za určité věci, které se pak začaly odvíjet jinak…

„Dej mi ten telefon,“ vyštěkla jsem nedočkavě a v napřažené dlani mi okamžitě jeden přistál. Ten Beatris. Prohlédla jsem si ho a vrátila ho zpátky Rexovi. „Tak, dáme ti telefon a ty tomu bastardovi zavoláš, jasné? Je mi jedno, co mu budeš říkat, ale předem tě varuju! Jestli uslyším i sebemenší náznak toho, že lžeš, abys mu cokoliv napověděla, nebudu mít slitování. Bella je to jediné, na čem mi záleží, a pokud kvůli tobě umře, půjdeš za ní, ale prvně tě u toho nechám neskutečně trpět,“ objasnila jsem jí celou situaci, jenomže ta mrcha se celou dobu jen pokoutně usmívala a já měla chuť ji vlastnoručně uškrtit!

„Mám ráda bolest,“ zapředla vzrušeně a oči jí taky zčernaly.

„Fajn, to je dobře, protože teď dostaneš malou ochutnávku toho, čeho se ti dostane ve velkém, pokud neuděláš to, co po tobě žádám,“ dokončila jsem můj proslov k tomu upířímu odpadu.

„Rexi,“ oslovila jsem našeho počítačového maniaka. „Máš tu stříbrnou medaili?“

Zákeřně se na mě usmál a zpod dlouhého trička na trojbarevné šňůře vytáhl tu oválnou bílo-šedivou lesklou věc. Už jen z pohledu na ni mi po těle přeběhl mráz a řekla bych, že nejen mně. Beatris vytřeštila oči, ale i nadále zatvrzele mlčela.

„Položte ji na zem,“ nakázala jsem zostra a oni mě ihned uposlechli. Nakonec jsem jim ale musela pomoct, protože se ta zmije pořádně svíjela, vrčela a pokoušela se všemožně osvobodit. Byla téměř jako čokl nakažený vzteklinou, ještě aby jí od pusy začal odkapávat jed…

„Ne, dost!“ ječela a dál se bezúspěšně kroutila. „Já vám pomůžu,“ slibovala horlivě.

„Prvně ti dám lekci, aby sis to později náhodou nerozmyslela. Jakmile sama zjistíš, jak kurevská bolest může být, pochybuju, že nám pod vidinou další dávky nepomůžeš.“ Rex se přiblížil jen tak blízko, aby při jejích pokusech osvobodit se, nebyl na ráně, ale i to stačilo.

„Prosím!“ zaječela zoufale. „Pomůžu, jen- Áááá,“ vykřikla bolestí a prohnula se do podlahy, když se jí pouhý kousíček dotknul na odhaleném rameni. Neměla jsem v plánu jí ublížit moc, aby pak byla vůbec schopná telefonovat, ale taky jsem chtěla, aby zjistila, že pokud se nepodrobí, příště to bude mnohem horší! Do nosu se mi donesl štiplavý zápach spálené upíří kůže. Udělalo se mi z toho mírně mdlo…

Rex odtáhl tu zpropadenou věc z jejího dosahu a Beatris jen zalapala po dechu. Na rameni jí zůstala daleko větší jizva, než by měla být, ale stříbro fungovalo právě takhle. Jako žíravina. Jeho následky se ještě chvíli rozlézaly dál. Zasažené místo na tom však bylo nejhůř. Měla tam jeden obrovský bolák, který nejenže tepal, ale vypadal vážně odporně, nemluvě o nespočtu menších všude okolo. Jako spálený plast… V širším okruhu kolem rány se mohutně do okolí rozbíhaly nafialovělé žilky. Její bledá a dříve neporušená kůže teď vypadala vážně hrozně.

Muselo to bolet jako čert, ale já nechtěla ztrácet čas.

Nemohla jsem jím plýtvat!

„Tohle byla jen taková malá ochutnávka! Příště to bude mnohem, ale mnohem horší a věř mi, že nevynecháme ani tvoji hezounkou tvářičku,“ postrašila jsem ji a viditelně to zabralo, protože se jí hrůzou vytřeštily oči a celá se třásla, ačkoliv to bylo zřejmě i kvůli té nesnesitelné bolesti, kterou teď cítila. Navíc… Jizvy jsou trvalé a to i na upíří kůži.

„Takže se tě teď naposledy zeptám, jestli nám pomůžeš po dobrém, nebo chceš raději ukázku toho, jak lehce se dá znetvořit upíří obličej,“ povídala jsem usměvavě, ale výsměch byl jen maska zakrývající obavy, uvnitř mi odtikávaly hodiny. Bella tolik času jistě neměla, ale… Nemohla jsem nic víc dělat! Nebyla jsem všemohoucí…

„Pomůžu,“ zakňučela vystrašeně.

„Hodná,“ pochválila jsem ji zlomyslně, ale u téhle bestie to ani jinak nešlo. Nic jiného na ni neplatilo. Musela jsem v ní vyvolávat neustálý strach.

„Jen -“

„Jen?“ zavrčela jsem vztekle.

„Jakou mám jistotu, že mi potom neublížíte?“

„Žádnou, milá zlatá, budeš mi muset věřit. Ale pro tvůj klid ti povím, jak to bude. Pokud nám skutečně pomůžeš, aniž bys tomu hajzlovi cokoliv naznačila, nic se ti nestane. Moji dva kamarádi tě budou muset ještě chvíli pohlídat, než ho dostaneme, aby tě náhodou nenapadlo nás podfouknout a zavolat tomu šmejdovi, že to byla past. To jistě chápeš, ne? A pokud půjde všechno podle plánu, dokonce ani nikomu nepovíme, že sis nedávno na někom pochutnala. Prostě se rozejdeme a každý se znovu vydá svou vlastní cestou!“ dokončila jsem pevně.

„Dobře,“ kývla souhlasně a já vytušila, že první kolo jsem vyhrála. Teď uvidíme, jak to půjde u druhého.

Kluci ji mezitím posadili na zem. Jeden jí přidržoval nohy a druhý se usadil za její záda. Nohy omotal okolo jejího pasu a levou ruku jí jemně zkroutil za záda. Byla perfektně imobilizovaná. Z tohohle se jen tak nedostane a chápala to i ona, když po mNě opětovně šlehla vyděšeným pohledem.

„Pokud půjde všechno jak po másle, nic se ti nestane. Máš mé slovo,“ uklidnila jsem ji, ale zřejmě to moc nepomohlo. I tak dobře, alespoň bude kooperovat, jak nejlíp umí. „Musíš ho na drátě udržet alespoň minutu, rozumíš?“ Souhlasně kývla a podívala se na svoji volnou ruku. „A žádné podrazy nebo víš, jak to skončí a pokud se chceš obětovat za toho neřáda, klidně si posluž,“ hrála jsem si na tvrďačku.

Rex jí opatrně podal telefon a přitom se jí před obličejem výstražně zhoupla ta stříbrná medaile, kterou si nechal výhružně pověšenou okolo krku. Beatris hlasitě polkla a ucukla, ale mobil si bez řečí převzala.

„Fajn, tak a teď nádech, výdech a jde se na to!“ popohnala jsem ji, protože jsem cítila, že mi dochází čas! A ona naštěstí poslouchala jak hodinky! Vyzvánělo to sice nějak dlouho, ale nakonec to ten bastard přece jen vzal. Beatris se viditelně uvolnila.

„Beo,“ oslovil ji překvapeně.

„Čau Dý,“ mluvila svůdně a prozatím to nevypadalo, že by si čehokoliv podezřelého všimnul. „Volám ti hlavně proto, že ti došla ta bedna, co jsi chtěl,“ mluvila klidně.

„Už? Myslel jsem, že to bude trvat daleko dýl,“ pokračoval překvapeně.

„Ne, objednala jsem ji včera ráno a dneska už mi ji doručili. Rychlost, co?“ vtipkovala.

„No- Jo, to… Jo, já jen… Nemám teď čas. Nejsem ve městě.“

„Jak to?“ vyprskla rozladěně. „Nepovídej mi, že jsi na romantické vyjížďce s tou tvojí lidštinou!“ zavrčela znechuceně. Ten idiot se jen hlasitě zasmál.

„Dalo by se to tak říct,“ vyhrkl úsměvně, ale pak zvážněl. „Budu muset jít něco zkontrolovat, protože… Hm, mám tu pár menších problémů,“ pokračoval nervózně a mně se strachy sevřel žaludek. Jaký problémy?

„Děje se něco?“ vyhrkla se zájmem Bea, když viděla, jak mi ztuhnul obličej. Vlastně mě bez mrknutí oka pozorovala celou dobu, tak jsem se na sobě snažila nedat nic znát, ale nějak to nešlo…

„Ale však mě znáš,“ brouknul smyslně ten upíří hnus a Bea se nahlas zasmála.

„To jo a… chybíš mi, Dý,“ fňukla smutně a na druhé straně bylo pár vteřin ticho.

„Víš, že i ty mně?“ začal a najednou se rozjel. „Nikdy bych netušil, jak moc mi budeš chybět, zlato, ale teď tu mám bohužel něco rozdělaného. To ale vůbec nevadí, protože to tu uzavřu co nejdřív, abychom se mohli zase brzy vidět. Teď už ale fakt musím jít, mám -“

„Počkej, Dý,“ zastavila ho vystrašeně, když si všimla mého nasupeného obličeje. Běda ti, jestli to položí!

„Co je?“ vyhrknul rozladěně.

„Myslíš to vážně? Jako že ty a já? My… doopravdy?“ mumlala zasněně do telefonu, ale tvář měla úplně vážnou.

„Jo, ale nechci to teď řešit po telefonu,“ zamrmlal, když se kousek od něj ozvala menší rána, kterou následovaly další a další.

„Co to bylo?“ vybafla Bea. Panika v jejím hlase byla naprosto čitelná.

„Nevím, dvířka od koupelny se asi zbláznily,“ pověděl neurčitě a ve sluchátku se ozvaly kroky. Pak vrznutí a klapnutí. Pak si vydechl a zaslechla jsem i to, jak se podrbal ve vlasech. „Jo, vážně se asi zbláznily nebo už nevím… Že by průvan?“ rozváděl teorie sám pro sebe, u kterých jsem však trnula hrůzou.

Jak je Belle?

Co jí ten neřád udělal?

A k čemu se chystá?

„Takže jsi v pořádku?“ dodala o poznání klidněji ta potvora.

„Ano, nemusíš se bát,“ pověděl už znovu usměvavě a já si dokázala představit, jak se mu teď ty slizké koutky drží vzhůru. Analyzovat něco, co se však absolutně vymykalo normálu, bylo jako plácat se ve stříbrné řece. Žádný normální upír by se do toho nikdy nepustil… Ale z mého bloumání a rozmýšlení o Deftonově chování mě vyrušil Rexův palec, který se hrdě držel vzhůru.

Máme ho!

„Tak to jsem ráda,“ mluvila dál ta zmije, ale já najednou toužila jen po tom, aby to zatraceně položila. Naznačila jsem jí, ať okamžitě ukončí hovor. Nenápadně, ale neprodleně! A nakonec to i udělala. Rozloučila se s ním slaďounkým polibkem po síti a ten hajzl jí to opětoval. Tak na co vlastně unášel Bellu? Asi si myslel, že změní její názor, ale… Nechtěla jsem na to ani pomyslet!

Musím ihned informovat Edwarda!

To odporný zvíře, až ho lapnou, doufám, že mu to dají pořádně sežrat!

Vytočila jsem bratránkovo číslo a čekala na jeho melodický hlas, ale nebral mi to. Začínala jsem panikařit… Pokusila jsem se mu dovolat ještě dvakrát, ale pořád nic. A tak jsem nakonec zavolala i Raulovi, který mi to k mému údivu taky típnul.

Co se tady ksakru děje?

Vrátila jsem se teda zpátky do chatky, abych vyřídila poslední detaily naší menší dohody. Rozdělila jsem částku, kterou jsem získala od nového majitele mého bývalého podniku na tři stejné kupky a nechala moje chlapce, aby se o všechno ostatní postarali. Měli tu zůstat, dokud ti tři Deftona nechytí, a já jim věřila.

Rex si svůj podíl okamžitě shrábl a strčil do ledvinky, kterou měl neustále zavěšenou okolo pasu. Se spokojeným úsměvem se ke mně obrátil a s tím, že kdybych ještě něco potřebovala, ať neváhám a volám. A pak si začal radostně balit saky paky.

Kývla jsem k těm dvěma, kteří doposud drželi znehybněnou Beu, aby v našem plánu postoupili. Henry jí jedním prudkým pohybem utrhnul hlavu. Jakmile bude všechno pod kontrolou, tak jí tu její odpornou makovici zase vrátíme, ale teď se tu nikdo nechtěl špinit a zdržovat tím, aby ji bez ustání hlídal. Ještě by nám zdrhla a všechno překazila.

Všechno by bylo v prdeli…

Její telefon jsem si strčila do kabelky a nechala ostatní, aby se o zbytek postarali sami. Musela jsem se za každou cenu dovolat Edwardovi, a mezitím co se o to budu pokoušet, jsem jemu a Raulovi ještě poslala zprávu s přesnými souřadnicemi Deftonova úkrytu.

Utíkala jsem s větrem o závod přesně tam, kde ten grázl držel moji maličkou. Tohle mi zaplatí!

Věděla jsem, kde jsou…

 Bella

K vědomí jsem přišla nečekaně rychle, jak jsem zjistila podle stálého světla za oknem, což bylo po té šílené ráně do hlavy vážně zvláštní. Třeštilo mi v ní a bolela tak moc, až jsem si znovu přála ztratit vědomí. Alespoň na okamžik… Jako by mi někdo vytáhl mozek a strčil ho do mixéru, který pak ještě pustil na plné obrátky. Tušila jsem, že moje řešení nepatřilo k nejrozumnějším, ale tak nějak jsem vycítila, že je to moje poslední naděje.

A tak jsem to udělala.

Deftona to rozběsnilo téměř k nepříčetnosti. Nejvíc jsem se bála, když mi divoce vrčel do obličeje, že mě prostě zakousne a zabije tak nejen mě, ale i to maličké... Nedivila bych se mu. Nakonec to však odneslo zlomené zápěstí, dobitá hlava a asi i nějaké to polámané žebro, protože na hrudi mě neskutečně pálilo a tížilo, jako by na mně pořád ležel.

Postel pode mnou byla stále mokrá, ale moč už vychladla. Myslela jsem, že se před touhle konečnou fází zachránit nedokážu, ale když na mě nalehl a vměstnal se mi mezi nohy, panika mě vyburcovala k takovým věcem, o kterých bych si nikdy nemyslela, že půjdou. Strach ve vteřině utekl a nechal tak místečko pro chladné smýšlení a kalkulace. Ale i přesto mě v ten okamžik nenapadlo nic lepšího, než to na něj vypustit naplno.

A tak jsem ho nakonec opravdu počůrala.

Vzpomínám si ještě, jak celý ztuhnul a nevěřícně klesl pohledem tam, kde ho ten horký proud smáčel. Když se pak ale jeho tvář vrátila zpátky, brázdil mu po ní nezřízený běs. Ve spáncích mu vztekle tepalo… Čelist byla napjatá k prasknutí. Tušila jsem, že to na něj bude moc a že si to pořádně odskáču. Tohle nebylo nic příjemného a zvlášť ne pro upíra, ale v tenhle pekelný moment jsem i kromě hnusné bolesti cítila také lehké zadostiučinění.

Byla jsem sama se sebou spokojená.

Všechno jsem to schytala jen já… Jeden koutek mi hrdě vyskočil výš, ale v čelisti jako by mi vybouchla nálož. Bušilo mi v ní a tepalo to až ke spánkům. Bum, bum, bum… Chtěla jsem se soustředit, ale ta muka se pomalu rozlévala do celé hlavy a zaplavovala všechny moje smysly. A já si konečně taky uvědomila, že mám vlhký i obličej.

Co to…

Relativně zdravou rukou, u které zápěstí prozatím fungovalo, jsem se opatrně dotkla nateklé tváře. Okamžitě v ní explodovala nová dávka prudké bolesti. Před očima se mi objevovaly bílé flíčky a hlava se mi podivně zamotala. Tohle nebylo dobrý, hlavně proto, že když jsem konečně dokázala zaostřit na prsty, byly od krve…

„Bello,“ promluvil na mě neznámý, zastřený hlas. Očima jsem ho následovala, ale nikdo tam nebyl. Musela jsem zešílet… „Bello, miláčku,“ promluvila znovu a já si teprve teď všimla menší průhledné postavy, která stála kousek od postele. „Vím, že to bolí, ale musíš se zvednout!“ rozkazoval mi přízrak mojí mámy. Ano, byla jsem totálně v prdeli. Tak už vidím i věci, co nemůžou existovat, co bude následovat? Skřítci? Trpaslíci? Nebo třeba víly?

Z úst mi vylezl jen zlomený sten. Bolelo mě všechno, ale nic nebylo horší než tohle. Moje matka mě pozorovala ztrápeně něžným pohledem a já si jen mohla představit, co asi vidí. Do očí se mi po dlouhé době nahnaly slzy.

„No tak, zlatíčko, neplakej,“ promluvila konejšivě a pohladila mě po tváři. Cítila jsem jemňounké mravenčení a… bylo to kupodivu příjemné. A ten láskyplný úsměv, který jí kraloval na obličeji, mě naplnil podivným štěstím a klidem.

„Ty žiješ?“ zaskuhrala jsem.

„Ne, Bells,“ odpověděla smutně, ale hned nato se jí tvář opět vyjasnila.

„Jak?“

„To je jedno, ale teď musíš vstát, holčičko,“ popoháněla mě a já vůbec nechápala proč. Co to má za význam? Stačí se jen pohnout a budu trpět jako pes. Navíc mě ten upír nahoře stejně uslyší.

„Ale já nemůžu. Nedokážu to,“ zamumlala jsem unaveně.

„Musíš,“ ohradila se pevně a její pohled nepřipouštěl námitky.

„Ne,“ fňukla jsem tiše a její odraz začal pomalu mizet.

„To mě mrzí,“ říkala a hlas jasně zeslábl, stejně tak ona.

„Neodcházej, prosím, zůstaň tu ještě chvilku,“ prosila jsem skučivě a doslova panikařila. Nechtěla jsem tu zůstat sama, ať už jsem blázen nebo ne. Stačilo mi, když tu se mnou bude. Bylo o tolik lehčí snášet všechno, když tu teď byla i ona. Dodávala mi odvahu…

„Nejde to, pokud se ihned nepostavíš, nemůžu ti pomoct,“ pověděla vážně a přitom mě nepřestávala sledovat.

„On tě uslyší,“ vyhrkla jsem zděšeně. Jen nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Postarám se o to, aby si nevšimnul, ale musíš být rychlá! Musíš se dostat co nejdál,“ nabádala i prosila mě. Pokusila jsem se posadit, ale neposlouchalo mě nic. Tvář se mi navíc zkřivila od bolesti. „No tak! To dokážeš! Buď silná, dítě,“ pověděla pevně a napřáhla ke mně svoji nepřirozeně bledou ruku.

Zmámeně jsem k ní natáhla tu moji a k mému překvapení jsem jí neprošla. Byla teplá a pevná… Další tiché fňuknutí opustilo moje rty, ale nestačila jsem si dál zoufat, protože jsem byla silou vytažená z postele. Netuším, jak se to stalo, ale najednou jsem stála skoro až u stolu.

„Jak?“ pípla jsem zděšeně, když se moje tělo nebezpečně zakymácelo.

„Na, oblékni se,“ podávala mi moje ušmudlané a smradlavé tričko, ale než jsem ho na sebe nasoukala, řekla bych, že snad muselo uběhnout půl dne. A co jsem u toho zkusila…

Krucinál!

„A teď jdi,“ ponoukl mě duch mojí mámy. To snad… Vyjeveně jsem pozorovala otevřené dveře a za nimi schody, které vedly vzhůru. Nechal otevřeno? On mě zapomněl zamknout?

To však bylo momentálně jedno, protože jsem se nezadržitelně začala šourat k mojí svobodě. Nebo jsem alespoň doufala, že se mi podaří utéct. Třeba se dostanu tak daleko, kde budou nějací lidé, kteří už se o všechno ostatní postarají.

Naivní, já vím, ale i tak…

Nedokázala jsem v sobě tu novou naději jen tak pohřbít.

Byla jsem už skoro na vršku schodů, když jsem zaslechla vyzvánět telefon a pak… se ozval ten jeho odporný hlas. Srdce v hrudníku málem dostávalo zástavu a já tušila, že tohle si odskáču. Musel mě slyšet. Jak kroky, tak moje tělesné reakce… Přesto jsem ani nedutala a on se tu kupodivu neukázal. Zaslechla jsem, jak se dokonce rozešel někam hlouběji do domu, protože se ten hnusný dusot jeho bot vzdaloval.

„Odvedu jeho pozornost,“ špitl mi znenadání tichý hlásek vedle mě. Tak tak jsem v sobě udržela jedno vyjeknutí, které by mě jistojistě prozradilo. „Počkej tu, a jakmile uslyšíš ránu, co nejrychleji se přesuň doprava, támhle k těm dveřím. Nejsou zamčené a vedou ven,“ dodala a pak zmizela.

Adrenalin mi proudil tělem jako pomocná droga a já si najednou připadala daleko čilejší. Všechny pohmožděné nebo zlomené části jsem potlačila a bolest jakýmsi podivným způsobem absorbovala. Necítila jsem ji tak intenzivně jako prve. Naopak, slyšela jsem a viděla daleko ostřeji. Moje smysly byly vybičované k nadlidské dokonalosti. A jak mi Lili řekla, tak se i stalo.

Při prvním otřesu jsem se vydala energicky kupředu. Ty rány, co následovaly, byly vážně pořádně silné a já jen potají doufala, že přehluší vrzání dřevěné podlahy a starých dveří. A když jsem se konečně opravdu nadechla čerstvého vzduchu a uvědomila si, že jsem se dostala až ven, naprosto jsem zpanikařila…

Co nejrychleji jsem se rozběhla k blízkému lesu. Věděla jsem, že jakmile to zjistí, okamžitě půjde po mé pachové stopě a nebudu mít naději, přesto… Modlila jsem se za to, aby to nebylo tak brzy. Nevnímala jsem bolest, únavu nebo vyčerpání, jen jsem houževnatě běžela pořád dál. Párkrát jsem zakopla, ale jen jednou se mi podařilo si skoro vyrazit dech a zlomit holeň.

Kurva!

Hnala jsem se kupředu, jako bych měla v patách tu nejhorší šelmu. Zvíře, které mě může kdykoliv dostihnout a… Dost! Hýkala jsem pisklavě, jak se mým plícím nedostávalo kyslíku, ale já i přesto běžela dál. Nesměla jsem se zastavit. Ne teď, když jsem se dostala až tak daleko.

Nevím, jak dlouho jsem takhle bez dechu zdrhala s pocitem, že mám tělo v jedné příšerné křeči, ale zničehonic se za mnou v dálce ozvalo hrozivé zavrčení. Moje srdce udělalo kotrmelec a já bohužel s ním. Rozplácla jsem se jak dlouhá tak široká a vrčení se až příliš rychle přiblížilo.

To je můj konec…

Ne, tohle vážně nezvládnu!

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 41. kapitola - pomoc z druhé strany: