Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy 22. kapitola

12.12.2011 (07:45) • N1I1K1O1L • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 4062×

Bella:

Ignorování Edwarda byla ta nejjednodušší věc, co jsem kdy dělala. A taky mě neskutečně bavilo koukat na jeho kyselý výraz. Byla jsem zákeřná a věděla jsem to. Snažil se se mnou mluvit, ale já pokaždé začala dělat nějakou důležitou práci a nemohla se mu věnovat. Jaká škoda.

Do Vánoc nám zbýval týden. Dárky jsem měla koupené, a tak jsem nebyla ve stresu…

Zrovna jsem se vrátila ze školy, když jsem uviděla Jaspera, jak sedí u televize s Alicí v klíně. To ne! Oni taky? Připadalo mi, jako kdyby byl náš život naprogramovaný. Přistěhovali jsme se do místa, kde bydlela rodina vegetariánů, kterou tvořili samí muži. Oni neměli rádi ženy, my muže. Po naší malé válce jsme se usmířili a začali se dávat pomalu dohromady…

A tak jsem se bála, že ať udělám cokoli, skončím stejně s Edwardem po boku. A to já nechtěla. I kdyby to znamenalo, že budu po zbytek života nešťastná. Prostě jsem nesnesla pomyšlení, že někdo rozhoduje za mě. Kašlu na osud, to já řídím svůj život!

„Jak bylo ve škole?“ zeptala se mě Esme, když jsem kolem ní procházela v kuchyni. Ona… vařila? Podle zápachu, který vycházel z kastrolů, to tak vypadalo. Doufám, že jí ta hra na lidi neleze na mozek. Snesu všechno, ale jedení lidského jídla je i na mě moc.

„Dobře. Ty vaříš?“ Nedůvěřivě jsem přistoupila ke kastrolu a nadzvedla pokličku. Vyřítila se na mě pára a já s leknutím uskočila. V tom se za mnou ozval smích a já se otráveně podívala na Edwarda.

„Tomu se říká jídlo, zlato,“ pověděl mi s klidem a opřel se o futra. Na jeho oslovení jsem zareagovala vrčením. Otočila jsem se zpět k Esme, která vše pozorovala s něžným úsměvem. Nesnáším, když se tak na nás usmívá.

„Dnes mají přijít mí přátelé z firmy. Pozvala jsem je na večeři, a tak vařím. Doufám, že se tu bude dát jíst, protože já to jen těžko ochutnám,“ zasmála se a já se na ni nevěřícně podívala.

„Nechceš doufám po mně, abych jedla tenhle… tohle… tohle… jídlo.“ Esme se omluvně usmála a obrátila se zpět ke sporáku. Za to já tam stála jako přikovaná. Najednou se mě zezadu dotkla nějaká ruka a já se okamžitě otočila. Jenomže za mnou stál Edward a já se tiskla přímo na něj. Rychle jsem ustoupila a nepřístupně se na něj podívala.

„Teď už si můžeme promluvit?“ Jeho zlaté oči mě volaly k sobě, a tak jsem uhnula pohledem a zavrtěla hlavou.

„Musím se jít připravit, čekáme hosty,“ mrkla jsem na něj a odešla do koupelny. V ní jsem zalezla do sprchy a dopřála si teplou vodu. Pořádně jsem si umyla vlasy a tělo namazala olejíčkem. Zabalená v osušce jsem si vyfoukala vlasy a jemně se nalíčila. Jako náušnice jsem si vzala veliké kruhy a k tomu prstýnek, co jsem dostala od Alice k narozeninám. Takto jsem došla do ložnice a oblékla si úzké černé kalhoty, černé triko a boty na vysokém podpatku. Ani nevím, proč jsem se tak šňořila, ale prostě jsem chtěla, abych se Edwardovi co nejvíc líbila. Aby viděl, o co přichází.

„Sluší ti to,“ zkonstatovala Rosalie, se kterou jsem se setkala na schodech. Zářivě jsem se usmála a pokračovala do obýváku. Návštěva už dorazila.

„Kate, Orlando, Davide, Lily, toto je má poslední dcera. Bella,“ představila mě Esme a já si se všemi potřásla rukou. Kate s Lily na mě koukaly trochu nepřátelsky, za to mužskou část jsem nadchla. Edward potichu zavrčel a mně bylo jasné, že to byla reakce na myšlenky lidí v místnosti. Spokojeně jsem se usmála.

„Tak se posaďte a já přinesu jídlo,“ zaúkolovala nás Esme. K mé smůle jsem musela sedět vedle Edwarda, ale co se dá dělat. Přede mnou se objevily špagety, asi. Moc dobře to nevypadalo. Ohlídla jsem se a všimla si Jaspera, jak otáčí talíř do všech stran a obezřetně si prohlíží jeho obsah. Emmett se zasněně díval na Rosalii a ta se zase dívala na něho. Alice zdrhla na lov, takže se z toho trápení vykroutila. A Edward si měřil nenávistným pohledem Davida.

„Snad vám bude chutnat, dobrou chuť,“ řekla Esme a sama se pomalu pustila do jídla. Kolik chodů mají lidská jídla? Doufám, že Esme nedělala i dezert.

S velikou opatrností jsem si namotala špagety na vidličku a pomalu si je vložila do úst. První, co mě napadlo, bylo bláto. Neubránila jsem se zhnusené grimase. Jednou jsem do toho kousla a stačilo mi to. Celou porci jsem spolkla, ale zaskočilo mi. Někdo mi podával skleničku, a tak jsem neváhala a napila se z ní. Okamžitě jsem to vyprskla a to přímo do Edwardova obličeje. To on mi podal vodu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Orlando. Ne, nejsem!

„Vlastně nejsem. Udělalo se mi nevolno, takže když dovolíte, svou porci přenechám Edwardovi. Dnes skoro nic nejedl a určitě má hlad. Nemám pravdu?“ Edward si ode mě vzal talíř a pod stolem mě kopl. To jsem si nenechala líbit, a tak jsem mu kopnutí oplatila. Kopali jsme se dlouhou chvíli, až mě to přestalo bavit, a tak jsem do toho dala celou svou sílu.

Jenomže se stala menší nehoda a já místo do Edwarda kopla do stolu, který se následně zřítil.

„Ups,“ řekla jsem poté, co všechno jídlo a talíře spadly na zem, a naši hosté s křikem vstali a běželi ke dveřím. Naštěstí se jim nic nestalo.

Esme se jim neustále omlouvala a šla je doprovodit k autům. Nevím, co tak vyváděli… Zas tak nic hrozného se přece nestalo.

Když se vrátila, všichni odešli a v místnosti jsem zůstala jenom já s Edwardem.

„V nouzi poznáš přítele,“ zašeptala jsem.

„Můžete mi vysvětlit, co jste to prováděli?! Takovou ostudu jsem nezažila! Jak si asi vysvětlí, že má dcera prokopla stůl?!“ začala ječet Esme a já se bezdůvodně přikrčila.

„Je to moje vina, to já jsem s tím kopáním začal,“ zastal se mě Edward.

„Je mi jedno, kdo to začal. Říkám vám, pokud se vy dva neusmíříte, nebudete bydlet pod mojí střechou!“ řekla Esme a odešla.

„Tak to by bylo,“ povzdechla jsem si nešťastně a svezla se na sedačku. Edward si sedl hned po mně. Takhle jsme tam seděli a koukali před sebe.

„Pořád jsi naštvaná?“

„Nejsem naštvaná, jen… Můj život mi přijde hrozně nalinkovaný. Chci se rozhodovat podle svého, i když to bude špatně. Chápeš?“ zeptala jsem se ho zoufale.

„Takže budeš nešťastná jen proto, že ses tak rozhodla?“ Edward se na mě podíval s nechápavým, ale také trochu zoufalým pohledem. Pokrčila jsem rameny. Když to říkal takhle, neznělo to jako dobrý nápad.

„Bells, můžeš mi rozbít auto, zničit celý pokoj a já nevím co ještě, ale mé city k tobě nezměníš. Miluju tě,“ zašeptal mi Edward těsně u ucha. Nemělo cenu si lhát. Jeho slova mě zahřála u srdce.

„Taky tě miluju, ale,“ řekla jsem, ale nenechal mě domluvit. Jeho lačné rty se přitiskly na ty mé a ve mně explodovala nálož štěstí. Tak moc mi chyběl…

Pohled nikoho

A tak se čtyři páry daly postupně dohromady. Někdo s obtížemi, někdo to bral jako lásku na první pohled. Svou věčnost stráví po boku někoho milovaného… Když se přistěhovali do deštivého městečka Forks, nikoho nenapadlo, že skončí takhle.

I přes to, že věčnost je dlouhá doba, naše upíří rodina se nenudila. Zábavu jim obstarával jeden výjimečný člen… Byly Vánoce, když se z jejich domu ozval křik šesti hlasů. Všichni křičeli jediné.

„Emmette!“

Ano, Emmett je ten výjimečný člen, který svými nápady občas překvapí i sám sebe. Velikostí je podobný gorile, avšak chováním se podobá dítěti. Naštěstí je tu jedna osoba, která ho dokáže usměrnit, na jejíž rady dá a život bez ní si už nedokáže představit. A právě tahle osoba se o Vánocích neshodovala s ostatními. Ona nevykřikla Emmette, nýbrž ano.

Zanedlouho se konala svatba, která se jisto jistě bude opakovat ještě mnohokrát. To mají Cullenovi prostě v povaze. Ale kdo čeká hromadnou svatbu, ten se mýlí. Jak už bylo jednou zmíněno, věčnost je dlouhá doba, a tak se svatbou nikdo nikam nespěchá.

21. kapitola

Moje první dokončená povídka. Vím, konec je uspěchaný, ale jak už jsem psala na svém shrnutí... Maminka mi dovolila počítač jen na hodinu denně a to si na něm musím dělat něco do školy. Do Vánoc žádnou tvorbu nepřidám, možná nějakou jednorázovku, ale to je vše. Na nový rok přidám první kapitolu mé nové povídky, Poslední trosečník. Možná se u ní uvidíme. :-) Hezké svátky, N1I1K1O1L

Autor: N1I1K1O1L (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy 22. kapitola: