Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy 16. kapitola

25.09.2011 (13:15) • N1I1K1O1L • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3490×

Bella:

Natáhla jsem se a dala Edwardovi facku. Zaraženě se na mě podíval a já odešla z pokoje. Nezapomněla jsem také prásknout dveřmi.

Byla jsem neuvěřitelně naštvaná.

Nevěděla jsem, kam mám jít, tak jsem šla za Alicí. Potřebovala jsem si s někým promluvit a za Rose se mi nechtělo…

Zaklepala jsem a po tichém dále vešla do jejího pokoje.

Alice:

Bella vešla do pokoje a já se posadila na postel. Jasper v pokoji nebyl. Vlastně jsem ani nevěděla, kde byl, a bylo mi to bylo jedno.

„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se, i když jsem věděla, že si chce promluvit.

„Vždyť víš,“ povzdechla si Bella a posadila se vedle mě.

„Nevím, co ti mám říct či poradit,“ přiznala jsem se a skousla si spodní ret.

„Veronica se v mých vizích neobjevuje. Nejspíš má podobný dar, jako ty. Ale Edward je debil.“ Bella se na mě podívala a z očí jí sršelo zoufalství. To mě překvapilo.

„Nevěděla jsem, že ho miluješ,“ řekla jsem zaraženě. Vždycky jsem si myslela, že se Bells Edward líbil, nebo že ho má ráda. Ale že by ho milovala? Za tak krátkou dobu, co se znají? Vždyť se ještě před nedávnem nesnášeli.

„Já ani nevím, co k němu cítím,“ zašeptala Bells a složila si hlavu do dlaní.

Přisedla jsem si k ní blíž a objala ji kolem ramen.

„Poslyš. Vím, že to nechceš slyšet, ale je to můj názor. Edward je jako všichni chlapi. Myslí jen na sebe. Začne si s jednou a po čase ho to s ní přestane bavit. Upřímně se mi ani Veronica nezdá, ale je dost možné, že s ní je z vlastní vůle. Záleží na tobě. Buď mu dáš ještě šanci, anebo ho opět začneš ignorovat,“ dořekla jsem svou řeč a vstala z postele.

Natáhla jsem ruku směrem k Belle a pomohla jí vstát.

„Půjdu si s ním promluvit,“ řekla a objala mě. Usmála jsem se na ni, ale pocítila zklamání. Tak nějak jsem doufala, že mu dá košem.

Bojím se, že jí zase ublíží. Kdyby tohle někdo udělal mně, poznal by mou nejhorší stránku. Ale je to věc Belly a nebudu se jí do toho motat.

Od té doby, co jsme se přestěhovali, jsem nevěděla, jak naložit s časem. Čas se vlekl dvakrát tolik.

Rozhodla jsem se jít do obýváku.

„Nechce si někdo zahrát šachy?“ slyšela jsem Jasperův hlas, když jsem scházela ze schodů.

„Já chci,“ zapištěla jsem vesele, až všichni nadskočili. Tím všichni myslím všechny, až na Edwarda s Bellou.

Jasper se na mě nedůvěřivě podíval a měřil si mě od hlavy k patě. Jako bych měla mít nějaké postranní úmysly.

„Dobře. Víš alespoň, jak se to hraje?“ zeptal se mě a sedl si ke stolu. Sedla jsem si naproti němu a záporně zakroutila hlavou. Povzdechl si.

Začal mi to vysvětlovat jako pětiletému dítěti. Asi osmkrát mi zopakoval, že šach mat řekne vítěz. Protočila jsem oči a dál poslouchala.

„Už to chápu! Můžeme začít hrát?“ zeptala jsem se po další půl hodině mírně podrážděně.

„Fajn, jak myslíš. Nejspíš ti to nepůjde. Ale to bude tím, že hraješ se mou. Ještě nikdo nikdy mě neporazil,“ řekl sebevědomě a mrkl na mě.

Nikdo ho neporazil? Asi chápu, proč s ním nikdo nechtěl hrát.

To ale nezná talent Alice Haleové. Už jsem se nemohla dočkat, až ho porazím.

Po jeho první prohře a mé výhře Jasper zkonstatoval, že se jedná o štěstí začátečníka. Po mé druhé výhře si myslel, že podvádím.

Vlastně měl asi z části pravdu. Dají se vize počítat za podvod?

Po mé třetí výhře ke stolu přišla celá rodina a vesele mě povzbuzovala. Jazz málem vybuchl vzteky.

Čtvrtou hru jsem ho chtěla nechat vyhrát. Ale když jsem viděla ten jeho namyšlený výraz, když si myslel, že to má v kapse… Prostě jsem nemohla. Opět jsem vyhrála.

Takto jsem vyhrála dalších deset her. Pak mě to přestalo bavit.

„Už mě nebaví vyhrávat. Jdu dělat něco užitečnějšího. Myslela jsem, že šachy jsou těžký. Alespoň tak jsi mi to říkal,“ řekla jsem a potěšeně se usmála.

„Chtěl jsem tě nechat vyhrát,“ řekl nenuceně a pokrčil rameny. Nahlas jsem se zasmála.

„Tomu sám nevěříš,“ řekla jsem a při odchodu mu poslala vzduchem pusu.

Rozhodla jsem se jít na lov. Už jsem na něm dlouho nebyla a v krku mě začínalo nepříjemně pálit.

Bella:

Vešla jsem do našeho pokoje a Edward nikde. Kam sakra šel?!

Pak jsem uslyšela sprchu a uklidnila se. Chvilku jsem chodila po pokoji a pak se zastavila u okna. Snažila jsem se uklidnit.

Sice jsem si s ním chtěla promluvit, ale obávala jsem se, že jakmile ho uvidím, začnu se s ním hádat.

Sprcha se vypnula a po chvíli se otevřely dveře od koupelny. Nedalo mi to a hned jsem se otočila.

Edward stál ve dveřích a na sobě měl jen tepláky. Z vlasů mu kapala voda a přes rameno měl přehozený ručník. Byl k nakousnutí.

Hned jak mě uviděl, nasadil omluvný pohled. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu a skousla si spodní ret.

„Bello,“ zašeptal zlomeně. Zhluboka jsem se nadechla a promasírovala si čelo prsty.

Jak je možné, že jsem se cítila podvedená? I když nevím, co s Veronicou dělal. Brr. Hrůzou jsem se otřásla.

„Přísahám, že jsem jí jen pomohl opravit auto. Trvalo to trochu déle, ale nic jiného jsme nedělali,“ řekl Edward těsně u mě.

„Chceš mi tvrdit, že jste celý den opravovali auto?“ zeptala jsem se ho nedůvěřivě.

„Přísahám,“ řekl a pohladil mě po tváři. Pod jeho dotekem jako bych roztála.

„A náhodou je Veronica v pohodě. Hezky se s ní povídá,“ řekl Edward a já se zamračila. Tímhle si to u mě chce vyžehlit?!

„To si ze mě děláš srandu?“

„Sakra, promiň. Já to tak nemyslel,“ začal hned panikařit a já se chtě nechtě usmála.

Doufám, že se poučil ze svých chyb a Veronice se bude vyhýbat obloukem.

Edward mě objal a ve vzduchu se mnou zatočil. Smála jsem se a kopala nohama. Pak mě položil na zem a políbil.

„Už jsem si vážně začínal myslet, že mi neodpustíš,“ řekl po chvíli.

„Já taky. Ale za tu facku se ti omlouvat nebudu,“ zasmála jsem se a on si automaticky sáhl na tvář.

„To se teprve uvidí,“ řekl tajemně a zlomyslně se usmál…

15. kapitola ↔ 17. kapitola

Autor: N1I1K1O1L (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy 16. kapitola: