Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Niebla siniestra II. - 2. kapitola

17.01.2014 (17:30) • KatherinaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1121×

„Mluvím o tom, že jsi zabila lykana. A navíc lykana, ke kterému jsi chovala silné city. Víš, co se stane lovcům, kteří se zamilují do někoho z nich?“ zeptal se. Ani nepočkal na mou odpověď a pokračoval dál: „Zešílí. My nejsme schopni snést takový nápor citů. Především když směřují k našemu nepříteli. Náš úkol je velice prostý, pouze je máme zabíjet. Máme to takhle zakódováno v krvi. Jenže co se stane, když se postavíme proti své přirozenosti? Moc dobře víš, o čem mluvím, že? Přesvědčila ses o tom na vlastní kůži.“

 „Chceš říct, že jsem šílenec?“ zařvala jsem na něj. Moc dobře jsem věděla, na co naráží. Nejhorší bylo, že měl pravdu. Ale má hrdost mi nedovolovala připustit si možnost, že by mě Lucasova smrt změnila tak moc. Uvědomovala jsem si, že reaguji přehnaněji, mám větší hlad a prahnu po zabíjení. Stával se ze mě lykan se vším všady. Tohle zjištění ve mně vyvolalo další vlnu hněvu, kterou jsem si potřebovala na někom vybít. A tenhle muž, který mě přinutil otevřít oči, se zdá být příhodnou obětí. Nemusela jsem dále nad ničím přemýšlet. Jen jsem se plně poddala svým instinktům. Vyletěla jsem z pohovky jako nekontrolovatelná střela. Dříve než se muž stačil nadát, zkroutila jsem mu ruce za záda a chytila ho pod krkem.

 „Já jsem úplně v pořádku! Je ti to jasné?“ vrčela jsem na něj každé slovo. Zesílila jsem svůj stisk kolem jeho hrdla a rukou. Najednou se ozvalo příšerné křupnutí. Musela jsem mu minimálně na dvou místech zlomit ruku. Na chvíli jsem svého chování litovala. Nechtěla jsem mu ublížit, alespoň ne nijak vážně. Neuvědomovala jsem si, že muže držím víc jak minutu, když začal lapat po dechu a ve tváři nepřirozeně zfialověl. Okamžitě jsem ho pustila. Padl na zem, ruku si pevně držel a začal kašlat krev. Při dopadu pustil svou jedinou obranu proti mně. Musela jsem téhle výhody využít. Nenápadně jsem se přiblížila k dýkám a chtěla jsem mu je ukrást. Sotva jsem se jich dotkla, spálila jsem se. Přitiskla jsem si poraněnou ruku k hrudi a bolestně zasyčela. Nechápala jsem proč, ale nemohla jsem se jich dotknout. Pokusila jsem se je alespoň odkopnout co nejdál. Naštěstí se mi mé snažení vyplatilo. Bohužel jsem přišla k dalšímu bolestivému popálení na mém těle.

 „Vidíš! Přesně o tomhle jsem mluvil. Jsi šílená. Zaútočila jsi na dalšího lovce a hned dvakrát.“ Začal se plazit po zemi, aby se ode mne dostal co nejdál. Spokojeně jsem se usmála, když jsem viděla, jaký ze mě má strach.

 „Nechtěj mě rozesmát. Pokud bys byl lovcem, byl bys ten nejubožejší ze všech,“ posmívala jsem se mu.

 „Myslíš?“ Jeho výraz se najednou změnil. Už nebyl ustrašený, ale plný odhodlání a lovecké hrdosti. Ztěžka se postavil. Třásly se mu nohy a bylo jasné, že každým okamžikem se ocitne zpět na zemi. Navíc si ruku stále přidržoval, proto mně jeho další chování velice překvapilo. Zdravou rukou sáhl do kapsy u bundy a vytáhl z ní pistoli. Okamžitě po mně začal střílet. Čas se najednou zpomalil. Kulky svištěly vzduchem a mířily mi přímo doprostřed hrudi. Moc dobře jsem věděla, že nemám šanci vyhnout se jim. Na poslední chvíli jsem dostala šílený nápad. Vyvolala jsem mlhu, která přede mnou vytvořila nepropustnou stěnu. Nebyla jsem si jistá, jestli bude fungovat, ale dokázala jsem s ní odvrátit dýku. Proč bych nedokázala zastavit kulky? Modlila jsem se, aby můj odhad byl správný. Pokud by nebyl, stal by se pro mě smrtelným. Konečně nastal tak očekávaný okamžik a střely narazily do mlhy. Kousek v ní ještě prostoupily, než se zcela zastavily. Několik sekund jsem na ně vyděšeně koukala, než jsem si úlevně oddechla. Nespletla jsem se. Při tomhle zjištění jsem se spokojeně usmála. Přišla jsem si mnohem mocnější. Nyní mne už nic nezastaví.

Mlha najednou sama zmizela. Pro jistotu jsem rukou rozehnala její poslední obláčky, aby mi nebránily ve výhledu, který opravdu stál za všechny peníze. Muž na mě vyděšeně koukal a pusa se mu samovolně otevřela dokořán. Neovládla jsem se a vysmála se mu. Tenhle lovec je asi opravdu nováčkem, když neviděl lykany používat mlhu.

 „Jak jsi?“ pokusil se promluvit. Ale byl tak mimo, že nedokázal správně zformulovat větu.

 „Jednoduše. Použila jsem mlhu,“ řekla jsem prostě. Náramně jsem se touhle situací bavila, ale snažila jsem se tvářit alespoň trochu vážně. Bohužel mi to dalo více práce, než bych čekala.

„Co jsi zač?“ zašeptal. Pomalu začal couvat ke dveřím. Chystal se utéct, ale to jsem mu nemohla dovolit. Kdyby se někdo dozvěděl mé tajemství, stal by se ze mě psanec. Nemusela jsem ani použít mlhu, abych ho dohonila. Kvůli svým zraněním byl až příliš pomalý a klopýtal na každém kroku. Ještě chvilku jsem si užívala pocit síly, který mě naplnil. Nakonec jsem se rozhodla ukončit jeho trápení. Chytila jsem ho za límec a bez větší námahy ho srazila na zem. Tyčila jsem se nad ním jako bohyně a to mi dělalo neskutečně dobře.

 „Nemůžu tě nechat odejít. Víš toho až příliš. Ale nemusíš se bát, zabiju tě rychle,“ slíbila jsem mu. Muž jenom vydal slabé zaskučení. Pokusil se ode mě odplazit, jenže jsem ho silně nakopla do spánku. Z rány mu začala téci krev a během okamžiku ztratil vědomí. Měla jsem od něj na pár hodin klid. Alespoň jsem si mohla pořádně promyslet, jak budu dále postupovat. Prozatím jsem muže odvlíkla do jednoho z koutů továrny a pro jistotu jsem ho přivázala řetězy k jedné z rour. Kdyby se náhodou probral dřív, než ho zabiji, alespoň budu mít jistotu, že mi nikam neuteče.

Co bych měla udělat? Kam mám jít? Když mne dokázal vypátrat tak slabý lovec, nebude trvat dlouho a najdou mě i ostatní. A nejen oni, ale i lykani by mě teď rádi viděli mrtvou. Potřebovala jsem se někde schovat, ale o žádném bezpečném místě jsem nevěděla. Vrátit se do mého starého domu také nepřipadalo v úvahu. Ale proč bych se vlastně měla ukrývat? Jsem teď nejmocnější ze všech. Nikdo se mi nedokáže postavit. Navíc nejsem žádné raněné zvíře, abych se musela schovávat. Jsem lykan. Jsem lovkyně. Všichni by se mě měli bát, klanět se mi a uctívat mě. Dnes přichází nový úsvit světa a já s ním. Měla jsem to dokonale promyšlené. Už nebudou žádné rozdíly mezi lykani a lidmi. Všichni jsou stejná chátra, která si zaslouží, aby s nimi bylo i takovým způsobem zacházeno. A pokud se mi někdo z nich postaví do cesty, bez slitování ho zabiji.

Ale než začnu uskutečňovat svůj největší plán, musím najít vraha mého otce. Jenže ho nebudu hledat pro pomstu za něj, ale jde mi o Lucase. Musela jsem ho pomstít. Byla to králova vina. On mě donutil zabít jeho vlastního syna. Moc dobře jsem to věděla. Byl tím hlasem, který mi našeptával, že zabít Lucase je dobrá věc. Kdybych byla plně při smyslech, nikdy bych nic takového neudělala. Milovala jsem ho. Dokonce jsem uvažovala, že bych kvůli němu přestala být lovkyní. Ale Lucas je mrtví a s ním odešlo všechno, co ve mně bylo dobré. Všechno světlo odešlo a zůstala jen ta nejčernější část mé osobnosti. Mohla jsem s temnotou v sobě bojovat. Ale neměla jsem k tomu důvod. Líbilo se mi v ní. Nechala jsem se jí zcela ovládnout. Zaplavila mi myšlenky, srdce a dokonce i mou duši. Stará Bella nadobro zmizela a zůstala její vylepšená verze. Silnější, mocnější, rychlejší… Dokonalá budoucí vládkyně.

Usilovně jsem zatřepala hlavou, abych podobné myšlenky vytěsnila. Potřebovala jsem se soustředit. Brzy nastane soumrak a v ten okamžik musím vyrazit na cestu. Horší bylo, že jsem stále nevěděla, kterým směrem se mám vydat. Neměla jsem tušení, kde se král lykanů schovává. Jediné, co jsem měla, byla vzpomínka od Lucase. Vzpomínka, na které je zachycen úkryt jeho otce! Naštvaně jsem bouchla do stolu, až se rozpadl. Byla jsem na sebe příšerně naštvaná. Kdybych si na ni vzpomněla dříve, mohla jsem si ušetřit víc času na přípravu. Během chvilky jsem si ji přehrála v hlavě. Stále byla jasná, jako když jsem ji od Lucase získala. Rozpoznala jsem, že králova skrýš je v nějaké jeskyni. Vegetace se kolem ní skoro nenacházení a na zemi se třpytí sníh. Bude se jednat o místo daleko na severu. Typovala bych Island, ale na něm by neměli lykani dostatek potravy. Musí být někde blíž. Začala jsem si třít čelo, jak jsem usilovně přemýšlela. Kdyby to bylo možné, určitě by se mi z hlavy dávno kouřilo.

 „No ták. Přemýšlej, Bello,“ povzbuzovala jsem se nahlas. Není moc míst, kde by se mohl schovat. Potřebuje úkryt někde vysoko v horách, kam se lidé neodváží. Ale zároveň dostatečně blízko, aby on a jeho družina měla dostatečný přísun potravy. Žádné takové místo se v okolí nenacházelo. Docházely mi nápady, tak jsem z třísek stolu vytáhla mapu Evropy. Donesla jsem ji až k posteli, na kterou jsem ji úhledně rozprostřela. Okamžitě jsem vyloučila střední a jižní Evropu. Tak nebyly vhodné podmínky, alespoň ne podle Lucasovy vzpomínky. Proto jsem se zahleděla více na její severní část, kde se nacházelo Skandinávské pohoří. A v ten okamžik mi to došlo. Měla jsem pravdu celou dobu před sebou, jen jsem ji přehlížela!  Zvedla jsem se z postele a rozběhla se ke skříni, kde na zemi ležel zapalovač, kterým jsem předtím podpálila otcův dopis. Uchopila jsem ho do ruky a ometla z něj popel. Když byl opět čistý, bylo dokonale vidět, co je na něm vyryto. Jen jediné slovo:  Harstad. Vrátila jsem se zpátky k mapě a zapalovač položila na sever Norska.

 „Jak jsem si myslela,“ zamručela jsem. Harstad je název města vysoko v horách. Dokonalý úkryt pro lykany a podmínkami přesně odpovídal místu z Lucasovy vzpomínky. Otec celou dobu věděl, že se tam ukrývají, ale nic s tím neudělal. Ani mi při své smrti neřekl tak podstatnou informaci. Kdybych ji věděla, mohl Lucas žít! Nyní jsem svého otce nenáviděla ještě víc. Styděla jsem se, že jsem jeho dcera a o to víc jsem se chtěla pomstít. Král lykanů musel vidět, že jsem mnohem silnější, jak můj otec, a především, že s ním nemám nic společného. Zabiju ho a nikdo další nebude vědět, čí jsem dcera. Už nikdo si mne nespojí se jménem toho ubožáka.

 „Bello, je čas navštívit staré známe,“ pronesla jsem sarkasticky. Zakroužkovala jsem si město Harstad na mapě, kterou jsem následně poskládala a uložila do ruksaku. Naházela jsem do něj všechno své oblečení, zásoby jídla, lékárničku a peníze. Za pomoci mlhy jsem do něj uložila několik zlatých dýk. Bohužel jsem je nemohla používat stejně dobře jako dříve, ale mohla jsem ovládat alespoň pomocí mlhy. Přeci jen jsem se sebou potřebovala nějakou účinnou zbraň proti lykanům. Pokud se jich nedotknu já, bude vše v naprostém pořádku. Už stačilo jediné a mohla jsem se vydat na cestu.

Po delší době přidávám novou kapitolu. Vím, že mi to trvá, ale mám toho hodně ve škole a pomalu mě opouští i inspirace. Tak doufám, že se kapitola aspoň bude líbit. :)

Autor: KatherinaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Niebla siniestra II. - 2. kapitola: