Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nic ve zlém, Edwarde - Prolog

07.05.2010 (13:00) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2424×

Nic ve zlém, Edwarde - Prolog

„Tino!“ Ne… Já už to nechci poslouchat…

„Já vím, já vím…“ S těmito slovy jsem vcházela do kanceláře a sedala si do křesla naproti Trudy – naší vychovatelky. Jo. Žiju v děcáku. Od malička.

„To říkáš pokaždé, ale nikdy se tím neřídíš,“ zvedla obočí a sundala si brýle. „Ale dneska už ti nebudu připomínat, že se máš chovat slušně…“ Měla jsem ji ráda – byla jediná, která to se mnou vydržela a neměla mě za problémového spratka. Ne jako ty ostatní báby tady… Trudy byla mladší a měla víc pochopení.

„Když ty lidi se mnou vždycky mluví jako s retardem. Nechápou, že děcák není ústav pro zaostalé jedince?“ Trudy se tomu trochu zasmála, ale pak hned zvážněla.

„Dobře. Uznávám, že to asi nebyl dobrý nápad. Už tě tam posílat nebudu, pokud si dokážeš najít jinou zábavu tady. Bezpečnou a bezproblémovou zábavu,“ upřesnila. Horlivě jsem přikyvovala, nadšená představou, že už nikdy nebudu muset jít do zdejšího volnočasového centra. Myslela to dobře, když mě tam poslala poprvé. Nevěděla, že to takhle dopadne. Nebyla jsem jediná, která tam chodila, ale byla jsem jediná, které se tam nelíbilo. Asi to bylo tím, že ostatní děti, které centrum navštěvovaly, byly mladší a chodily tudíž trošku jinam, než já. Kromě Penny, Sida a Rona, kterým bylo 17, jsem byla jediná starší jedenácti let.

„Já si třeba budu i číst, jenom když tam nebudu muset chodit!“ vyskočila jsem nadšeně. Tohle byla skutečná oběť – já neměla ráda čtení.

„Jen aby…“ Trudy si opět nasadila brýle a zahleděla se do papírů. „Ale ještě si na chvilinku sedni.“ Poslechla jsem.

„Další blázni si chtějí pověsit na krk čtrnáctiletou holku z děcáku?“ hádala jsem. Bylo to tak. Ti lidé, kteří tu byli před čtyřmi dny, si evidentně vyhlídli mě.

„Ne. Další milí lidé, kteří by se s tebou rádi blíže seznámili a mají zájem o tvou adopci,“ opravila mě. Jasně…

„A co když se nechci seznamovat? Co když chci zůstat tady?“ Trudy na mě úzkostlivě koukla přes tenké obroučky svých brýlí na čtení…

„Tino.“ Koukala jsem jinam, protože její oči mě doslova prosily a já ten pohled nesnesla – nebylo to fér. „Copak tys nikdy nechtěla mít rodinu? Vůbec tě netrápí, co vidíš ve škole? Ty ostatní děti, které rodiče odpoledne vyzvedávají?“

„Nehraj mi na city…“ Jistě, když to vytáhla a takhle to popisuje, je mi to líto. A ona to věděla…

„Nesnažím se ti hrát na city. Chci jen, abys byla sama k sobě upřímná,“ pousmála se. Fajn. Dej si odstup, Tino. Koukni na to, jako nezávislá pozorovatelka. Vždyť ona má pravdu. Skoro čtrnáct let si lžeš do kapsy, že nepotřebuješ a ani nechceš rodinu. Vždycky jsi přece snila o rodině… O sourozencích… Teď můžeš mít rodinu – nevlastní, ale rodinu. A to něco znamená, ne?

„No jo… Takže mě čeká seznamovací víkend?“ Trudy se usmála. Pravděpodobně nečekala, že to vezmu tak rozumně.

„Ano. Pojedeš na víkend do Forks. Paní Cullenová se tady zastaví ještě ve čtvrtek a v pátek si pro tebe přijedou.“ Hm… Paní Cullenová… Přiznávám – celkem se mi líbila. Vypadala mile a byla neuvěřitelně hezká. Fajn. Takže za necelé dva dny se setkám se ženou, která by byla ochotná mě přijmout do své rodiny. Nepokaz to, Tino…

Středa utekla neuvěřitelně rychle a ve čtvrtek jsem byla vzhůru už od půl šesté. Takové nepříčetnosti, jako je brzké vstávání, já nedělám. Jenomže Trudy probourala moji pečlivě stavěnou bariéru, kterou tvořilo přesvědčení, že opravdu nechci odejít a proto jsem byla takhle nervózní.

„Slečno Hartová, můžete mi to zopakovat?“ Sakra! Na lavici přede mnou se objevil malinkatý papírek…

„Ehm, záření gama je neutrální…“ řekla jsem nejistě, ale evidentně to bylo správně a učitelka pokračovala ve svém nudném výkladu o radioaktivitě. „Díky…“ zašeptala jsem nenápadně k Lindě.

„Není zač… Co je to dneska s tebou?“

Všechno jsem jí vyklopila, ale preventivně až o přestávce.

„No to je přece skvělý, ne?“ radovala se. Linda je moje nejlepší kamarádka. Z toho, že si mě vyhlídla nějaká rodina, měla radost snad za nás za obě.

„No, asi jo… Když já… Víš přece, jakej jsem měla názor na adopce. Chtěla jsem tam zůstat, ale když si to tak uvědomím, chtěla bych k někomu patřit. A dneska odpoledne má přijít ta Cullenová… A v pátek si mě odvezou na víkend.“ Linda se v soustředění zamračila.

„A kam?“

„Do Forks…“ Její zamračení vystřídal obvyklý úsměv.

„To není tak daleko,“ prohlásila, napůl aby mě utěšila a napůl úlevně.

Každou chvilku jsem nervózně sledovala hodiny a k mému zděšení se ručičky posunovaly neúprosnou rychlostí. Byla jsem čím dál nervóznější. Ze školy jsem se courala víc než obvykle. Sotva jsem dorazila do domova, dostala jsem od Trudy instrukce.

„Věci na víkend si sbal raději už dneska. Paní Cullenová tady bude za půl hodiny a asi s tebou stráví odpoledne někde venku. Jenom tě prosím…“

„Chovej se slušně, já vím. Budu,“ usmála jsem se a běžela do svého pokoje. Nervozita byla najednou pryč a jediné, co jsem vnímala, byla radost. Strašně jsem se na tu ženu těšila. Jediná moje starost teď byla, abych se jí prostě zalíbila. Zabalila jsem si nějaké věci na víkend a hned jsem zase letěla zpátky za Trudy. Chtěla jsem se ještě zeptat na pár věcí, ale v kanceláři už byla dotyčná paní Cullenová.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem slušně.

„Ahoj, Tino," přikývla a mile se na mě usmála. Trudy se taky usmívala.

„Zrovna jsem pro tebe chtěla jít… Tino, tohle je paní Esmé Cullenová.“

„Moc ráda vás poznávám,“ potřásla jsem jí rukou. Její dlaň byla studená, ale není se čemu divit. Přichází podzim a vítr k nám fouká snad přímo z Antarktidy…

„To já tebe taky, Tino.“ Tak krásně se na mě usmála, že jsem jí to musela vrátit – i když můj úsměv vypadá strašně, neboť nosím rovnátka. S Esmé jsem měla strávit celé odpoledne. Společně jsme vyšly před domov, kde stálo nádherné černé BMW. Málem mi oči vypadly z důlků.

„Máš nějaké námitky proti obchodnímu centru? Potřebovala bych s něčím poradit…“ ptala se s úsměvem Esmé a otvírala dveře toho překrásného auta.

„Nejsem proti. Jenom nevím, jestli vám nějak poradím. V nákupech se asi moc nevyznám…“

„To se uvidí. Jsem si jistá, že to spolu nějak zvládneme.“ Nastoupila jsem a cítila se trochu nesvá. Projížděly jsme Seattlem a cestou si povídaly. Tedy… Esmé pokládala otázky a já odpovídala, protože jsem byla nervózní.

„A oblíbenou barvu máš?“

„Myslím, že oranžovou… Nebo sytě žlutou. Záleží na odstínu…“

„Je vidět, že ses narodila na podzim…“ pokývala s úsměvem.

„Já vím… Teplé barvy…“ To mi říkávala i Trudy. Měla jsem ráda všechno, co připomínalo podzim. Jsem už taková. Vystupovaly jsme z auta v podzemní garáži a ze mě pomalu opadávala tréma.

„Tak, Tino. Abych ti předem vysvětlila, co hledám… Já jsem totiž, architektka, bytová návrhářka a restaurátorka a potřebuju sehnat doplňky do jednoho pokoje a majitelka má taky ráda teplé, podzimní barvy.“

„Pokud jde o barvy… Snad budu aspoň trochu užitečná,“ zasmála jsem se.

Chodily jsme s Esmé po různých obchodech a já kupodivu vážně k něčemu byla. Hodně jsme se nasmály a já se dobře bavila. Bylo mi s ní tak krásně… Prostě jsem si ji zamilovala a modlila se, aby ta adopce dopadla dobře.