Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nic ve zlém, Edwarde - 4. kapitola

06.10.2010 (08:15) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1796×

4. kapitola

Přestože jsem byla v tuhle chvíli nejšťastnější člověk na zeměkouli, neubránila jsem se slzám… Bez ohledu na to, co teď cítím k nové rodině, k Forks… Čtrnáct let je čtrnáct let, a pokud tvrdíte, že byste to dokázali jen tak hodit za hlavu, pak jste lháři. Taky jsem si myslela, že už k děcáku, kde jsem vyrůstala, nemám žádné pouto, ale mýlila jsem se. Žila jsem tam, rostla, učila se, měnila se, ale ten dům se neměnil. Zdi v mém pokoji se mnou zažily čtrnáct let smíchu, pláče, radostí i zklamání… A pak lidi – Linda, Trudy, Bart, Lavern a Max. Ti mi budou chybět nejvíc. Nerozloučila jsem se s nimi navždy, ale bude mi pár dní trvat, než si zvyknu, že je u sebe nemám.

„Už se ti stýská?“

„Jo… Myslela jsem si, že to bude hračka, ale…“

„Opouštíš místo, které bylo 14 let tvůj domov,“ přikývl chápavě a dál nic neříkal. Zahleděla jsem se do zpětného zrcátka a sledovala zmenšující se Seattle. Když se ozvalo bubnování všudypřítomného deště, už jsem nebrečela, ani jsem nepřemýšlela nad slovními spojeními jako například celý život, jediný domov, 14 let, dětství a děcák… Sledovala jsem nažloutlou clonu podzimního lesa podél cesty a najednou jsem usnula.

„Na to si nezvyknu…“ zamručela jsem v rozespalosti a stěhovala peřinu a polštář na zem.

„Proč ne?“ ozval se z rohu sametový hlas a já byla rázem vzhůru. Nečekala jsem to…

„Edwarde! Málem mě z tebe kleplo!“ vypískla jsem.

„Promiň,“ zakřenil se.

„Co tu děláš?“

„Koukám.“

„Na co?“

„Na tebe…“

„A proč?“ nechápala jsem.

„No… Nemůžu spát… A ty jsi strašně legrační, když spíš,“ pokrčil rameny a dál se křenil od ucha k uchu.

„Aha,“ řekla jsem suše. „Už tu na mě civíš dlouho?“ ptala jsem se, zatímco jsem opírala polštář o noční stolek.

„Jenom pár hodin…“ pokrčil rameny.

„Kolik je?“

„Asi čtvrt na tři…“

„Měl bys jít spát… Ty nemusíš zítra do školy?“ Nevím, co na tom bylo vtipného, ale začal se smát.

„Ne, zítra zůstaneme doma… Esmé ti sežene učebnice a věci do školy a my nikam nepůjdeme.“

„To je fajn,“ usmála jsem se a vzpomněla si na naše monstrózní domino. Už jsem měla provizorně ustláno a tak jsem si zalezla pod peřinu. Zády jsem se opírala o stolek a pozorovala Edwarda, který se zamyšleným výrazem pozoroval mě.

„Máš zvláštní barvu očí…“ řekl po chvilce.

„Jo? Tos poznal po tmě přes celej pokoj?“ nadzvedla jsem obočí. Na to se krátce zamračil.

„Ne, to jsem si všiml už předtím…“

„Jo tak,“ kývla jsem. „No jo, mám divný oči… Mění se jim barva… Někdy jsou víc do zelena, někdy do modra, někdy do šeda… Je to zá – á – hada,“ zívla jsem uprostřed slova. Znovu se začal smát.

„Tak spi, ty záhado.“

„Mně se nechce spát…“ odporovala jsem a pak jsem se taky rozesmála – od někoho, kdo právě zívnul, je tvrzení, že nechce spát trochu nevěrohodné.

„To je vidět…“ smál se mi. Vyplázla jsem na něj jazyk a schovala hlavu pod peřinu. „Ale no tak…“ ozval se jeho hlas přímo u mě a já leknutím nadskočila.

„Doprčic! Ty chodíš jako duch!“ Vykoukla jsem a viděla ho, jak se nade mnou sklání.

„Neměla bys spát na zemi.“

„Nestarej se, zodpovědný bratře,“ zazubila jsem se na něj a znovu zívla. Na to se jen usmál, ale nic neříkal. O chvilku později jsem zase usnula a bylo mi jasné, že mě do té postele zase vrátí…

Jako bych si to nemyslela. Probudila jsem se na posteli – ano, na té příšerně měkké, nevrzající posteli. Jestli se tu naučím spát, bude to zázrak. Po obvyklém vnitřním boji, který jsem jako líná puberťačka absolvovala téměř každé ráno, jsem se donutila z té postele vylézt. Chtěla jsem se převléct z pyžama, ale mělo to háček – neměla jsem tu svoje tašky. Jediné věci byly ty, které jsem si večer sundala, ale co? Jsem doma, tak je to jedno, ne? Doma… Převlékla jsem se a sešla dolů do kuchyně.

„Brý ráno,“ pozdravila jsem Edwarda zvesela.

„Nazdárek, ospalče. Máš hlad?“ usmál se, a aniž by čekal na odpověď, postavil přede mě talíř s tousty. S chutí jsem se do toho pustila.

„Ty nebudeš?“

„Už jsem měl…“ odpověděl a na chvilku se při tom zašklebil.

„Jo tak…“ řekla jsem s plnou pusou. „Kolik je hodin?“ zeptala jsem se, když jsem dojedla.

„Deset.“

„Fakt? Páni… Proč jsem vstávala tak brzo?“ rozesmála jsem se.

„Brzo?“ kulil Edward oči.

„Ehm… No, to byl vtip, Edwarde, víš?“ zakřenila jsem se na něj. „Tak, co teď?“ vyzvídala jsem.

„Teď? No, možná bych ti mohl ukázat Forks… Aby ses tu neztratila,“ zubil se na mě.

„Tak jo,“ pokrčila jsem rameny.

Už jsem se zmínila o neobvyklém umístění našeho domu? Nenachází se totiž tak úplně ve Forks… Vlastně je to kousek za městem. V lese. Ale je tu krásně, nevadí mi to. Edward z nějakého mně neznámého důvodu odmítal jít pěšky, takže nastartoval Volvo a jeli jsme.

„Kromě školy tu v podstatě nic není…“ smála jsem se a Edward se mnou.

„V podstatě,“ souhlasil.

„Ale je tu krásně… Pojď se projít…“ žadonila jsem.

„Vždyť prší, budeš nemocná.“

„Nebudu… Edwarde…“ Moje psí oči zafungovaly a tak jsme nechali auto zaparkované u nějakého obchodu a šli se projít. A nepršelo, jak tvrdil Edward. Jenom mrholilo, to není tak strašný… Ulice vypadaly všechny stejně, stromy vypadaly všechny stejně – tady by se ztratil kdekdo.

„Stavíme se za Carlislem v nemocnici, chceš?“ zeptal se mě Edward, když jsme měli namířeno domů.

„Jasně!“

Edward:

Překvapilo mě, jak byla nadšená. Forks se jí líbilo, i když tu toho k vidění moc není. Největší radost měla z návštěvy nemocnice. Když jsme ji s Carlislem provedli celou nemocnicí, což se jí náramně líbilo, jeli jsme domů.

„Nevěděla jsem, že jsou nemocnice tak zajímavý… Když někdo řekne nemocnice, vybaví se mi čekárna u zubaře,“ zasmála se.

„Medicína je úžasná věda…“ řekl jsem. Souhlasně zamumlala a pak se jí rozzářily oči.

„Esmé už bude doma?“

„Měla by být,“ přikývl jsem. Těšila se na ni.

„Ehm, Edwarde…“ Bylo to tak zvláštní, nevědět, na co myslí… „Myslíš, že jí bude vadit… No… Když… Když jí budu říkat mami? Možná je to sentimentální, ale… Nikdy jsem tu šanci neměla…“

„Myslím, že bude ráda. Ona zase nikdy neměla šanci mít vlastní dítě… Určitě vás to ještě přiblíží jednu k druhé…“ usmál jsem se. „Ne že byste to potřebovaly,“ dodal jsem se smíchem a ona se smála se mnou. Byl to tak nádherný pocit, mít ji vedle sebe a poslouchat její smích… Kdo by si nepřál takovou veselou sestru? Přinesla nám do všedního života světlo, které hřálo. Byla naším sluncem. Pro mě, pro Esmé i pro Carlislea. Prostě si ji nešlo nezamilovat.

„Já to do zítřka nevydržím, Edwarde… Jsem moc zvědavá, jak se jí to bude líbit…“ poslala mi Esmé myšlenku zatímco se objímala s Tinou.

„Aspoň do půlnoci…“ šeptl jsem tak tiše, že to Tina nemohla zaznamenat.

„Uvařila jsem vám oběd,“ usmála se. Potlačil jsem veškeré znechucené grimasy, ke kterým mě pobízel zápach lidského jídla v domě.

„Voní to krásně! Copak máme dobrého?“

„Francouzské brambory…“ řekl jsem nadšeně. „Sním si to v pokoji…“ Sebral jsem talíř a odešel s ním k sobě, abych to nemusel před Tinou jíst. Zavřel sem se u sebe a poslouchal rozhovor těch dvou v kuchyni.

„Tak jak se těšíš na zítřek?“

„No, přiznám se, že mám trochu obavy… Úplně nový lidi… Ale do školy se těším,“ drmolila nadšeně.

„A co narozeniny?“ vyptávala se dál Esmé.

„Ty mám až osmadvacátýho září…“ na chvilku se odmlčela. „Šmankote! To je zítra!“ vypískla radostně. „Ježíš… Jsem to ale stará kobra!“ zasmála se.

„Kdybys chtěla, můžeš ještě zítra zůstat doma s Edwardem a můžeme ty tvoje narozeniny pořádně oslavit.“

„Ne, já… Já chci jít do školy. Těším se na nové lidi,“ zamumlala zadumaně. Pak jsem chvíli slyšel jen cinkání příboru a Tinino mlaskání. „Bylo to skvělé, děkuju… Takové nám v děcáku nevařili…“ Slyšel jsem, jak vstala a přešla ke dřezu.

„Já to udělám…“ řekla Esmé, když Tina pustila vodu.

„Ne. Umývání nádobí mi nevadí… Jenom bych vás všechny asi měla varovat, že při jakékoliv úklidové činnosti zpívám,“ zasmála se. Potom chvíli nic, jen tekoucí voda a ty zvuky kolem umývání nádobí… Z ničeho nic se Tina zhluboka nadechla a zeptala se jedinou rychlou otázkou: „Esmé, můžu ti říkat mami?“ Skutečně to vyhrkla tak rychle, že by jí normální člověk možná ani nerozuměl. Esmé měla v hlavě tolik myšlenek… Byla překvapená, ale hlavně měla radost.

„Překvapení…“ řekl jsem tiše. Věděl jsem, že mě slyší.

„Samozřejmě, že můžeš, srdíčko,“ usmála se na ni. „Pojď, mám pro tebe učebnice a pár dalších věcí…“ Společně přešly do obýváku a já, nikým nepozorován, mohl konečně vyhodit ten hnus, co mi smrděl v pokoji. Pak jsem se k nim přidal.

„Jo, to bude jednoduchý… Většinu těch učebnic jsem měla i v Seattlu…“ Tina kývala hlavou a listovala učebnicemi.

„No a taky tu pro tebe mám doklady… Odteď jsi oficiálně Cullenová.“

„Páni… Zní to dobře, jenom to jméno, kdyby bylo normální…“

„Valentina Cullenová nezní tak špatně,“ prohlásil jsem zamyšleně a ve vteřině mi došlo, že jsem to neměl dělat. Tina stála v mžiku přede mnou a z uší se jí div nekouřilo.

„Tohle už nikdy nevyslovíš nahlas, Edwarde! Nikdy!“ štěkla po mně. Asi ji to vážně namíchlo… Zvedl jsem ruce v obranném gestu a přemáhal jsem smích.

„Dobře, dobře… Ale ve škole ti tak nejspíš pár lidí řekne, především od učitelů to asi uslyšíš,“ smál jsem se. Tině se to vůbec nelíbilo a tak na mě byla naštvaná… Snažil jsem se to urovnat, ale bylo to těžké, když jsem neslyšel její myšlenky… To jsem zvědav, jak ji udržím vzhůru do půlnoci…

No??? Co vy na to?

<< Shrnutí >>

Autor: NancyWhite (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nic ve zlém, Edwarde - 4. kapitola: