Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nic ve zlém, Edwarde - 3. kapitola

02.08.2010 (22:00) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1585×

3. kapitola

Nechtěla jsem si stěžovat – neměla jsem na co – ale ta postel byla fakt příšerně měkká. Byla jsem zvyklá na svoji tvrdou, hrbolatou, vrzající postel z děcáku a tohle byl prostě luxus, ve kterém jsem nebyla schopná usnout. Shodila jsem peřinu na zem a slezla z postele. Polštář jsem opřela o noční stolek a prostě jsem spala – na zemi. Zdálo se mi o mých narozeninách. Byla jsem s Edwardem na zahradě za domem a hodně jsme se smáli. Najednou začal padat sníh a mě naskočila husí kůže, potom jsem spadla do závěje, ale nestudilo to. Připadala jsem si jako na hromadě měkkých polštářů… Pak jsem se probudila a zjistila, že mě někdo starostlivě vrátil zpátky na postel.

„No fajn, lidi… Možná vám to přijde divné, ale prostě se smiřte s tím, že spím na zemi…“ zabručela jsem, sama jsem si pořádně nerozuměla. Znovu jsem si ustlala na koberci a okamžitě upadla do bezesného spánku…

„Dobré ráno,“ usmála se Esmé a Edward se dvě vteřiny na to rozchechtal. Jo. Moje pyžamo muselo vypadat úžasně a můj účes jak by smet. Vyplázla jsem na něj jazyk a s úšklebkem si sedla naproti němu ke stolu.

„Dobré,“ odpověděla jsem vesele. Edward se mezitím uklidnil. Zakroutila jsem hlavou a moje krční páteř vydala sadu hlasitých křupnutí. Edward vykulil oči a obezřetně si mě prohlížel. „Co?!“ vyjela jsem po něm se smíchem.

„Nebolí to?“

„Ne. Bolí to, když to neudělám. Teda… Nebolí, ale mám ztuhlý krk a takhle se mi to uvolní,“ pokrčila jsem rameny. Esmé moji křupající páteř nekomentovala.

„Jak ses vyspala?“ ptala se se stále přívětivým úsměvem a Edward se dal znova do smíchu.

„Skvěle.“ Bylo mi jasné, že do postele mě vracel Edward, jinak by se tak nesmál. Naznačila jsem ukazováčkem, aby mlčel, a potom jsem udělala to gesto, jako by mi někdo podřízl krk a vrhla jsem po něm výhružný pohled. Nasadil velice vážný výraz a s cukajícími koutky přikývl.

Všechno bylo až moc snadné a krásné, ale bylo mi to fuk. Měla jsem pocit, že tak to má být. Tohle je moje rodina. Esmé, Carlisle, Edward. Ze dne na den jsem k nim cítila tolik lásky, jakoby mou rodinou byli odjakživa. Sem jsem zapadla, sem patřím.

Ten víkend jsem si fakt užila. Byla jsem s Edwardem v kině, s Esmé jsem hrála dámu, Carlisle mě naučil hrát šachy – sice mi to pořád moc nejde, ale už umím aspoň pravidla. Společně jsme hráli monopoly a v neděli jsem vařila krupici k snídani. Byla to prostě paráda. V neděli odpoledne už jsem měla náladu trošku horší. Bylo mi jasné, že se budeme muset rozloučit, i když jenom na dva dny. Vždycky to tak bylo. Někdo se vrátil ze seznamováku, ale stěhoval se až za dva dny. Vždycky. Nevím, k čemu to je… To je to papírování kolem adopce tak zdlouhavé?

„Je ti něco?“ zeptal se Edward.

„Ne… Teda jo… Vlastně ani ne, ale… Ale jo…“ Ta moje nerozhodnost ho trochu rozesmála.

„A co ti je?“

„Nechci jet zpátky…“

„Jsou to jenom dva dny,“ utěšoval mě.

„Já vím, ale i tak. Už teď se mi stýská, když na ty dva dny pomyslím…“ Přitáhla jsem si kolena k tělu a opřela se o opěradlo pohovky. „K čemu ty dva dny jsou? Proč nemůžu prostě přijet, sbalit si věci a odjet?“

„To já nevím. Taky mi to není jasné,“ zamračil se.

„Z domova tě nepustí, dokud nebudeš mít nové doklady, přehlášené trvalé bydliště a přihlášku do místní školy,“ vysvětlila mi Esmé, posadila se vedle mě a objala kolem ramen. Její dotek mě studil a přitom hřál. Blížila se pátá hodina – hodina mého odjezdu.

„Já nechci odjet…“ mračila jsem se do podlahy.

„Tino, nešil. Jsou to jenom dva dny,“ prohlásil Edward. Vrhla jsem po něm naštvaný pohled a jeho to zarazilo.

„Nejsou to jenom dva dny… Jsou to další dva dny k těm čtrnácti rokům, které jsem strávila bez rodiny,“ opáčila jsem. Tvářil se, že to pochopil. „Určitě víš, o čem mluvím. Jak dlouho jsi u Carlislea a Esmé?“

„No… Už dlouho…“ Esmé se tiše zasmála a pak ji Carlisle zavolal do kuchyně.

„Heleď, Edwarde…“

„Ano?“

„Ty nemáš holku?“ Jeho překvapený výraz překvapil mě samotnou. Proč se tváří, jako bych se ho ptala na počasí na Marsu?

„Ne… Nemám,“ odpověděl krátce a pokusil se vrátit obličej do původního výrazu.

„Jakto?“

„Zdá se ti na tom něco divného?“

„Popravdě? Jo…“ Teď na mě koukal zvědavě.

„Tak povídej,“ pobídl mě. Esmé mezitím pochodovala po pokoji a telefonovala.

„Ale prosím tě! Nesnaž se mi namluvit, že ses nikdy neviděl v zrcadle!“

„No…“ chystal se odpovědět, ale Esmé ho přerušila.

„Nerada vám skáču do debaty, ale musíme s Carlislem něco narychlo zařídit, takže budeš muset Tinu odvézt, Edwarde.“ Oči mi vylétly k jejímu obličeji a cítila jsem, jak se mi do nich pomaličku vkrádají slzy. Nechtěla jsem se loučit… Beze slova jsem vyskočila a objala ji.

„Nejsou to roky, Tino… Uteče to jako voda, neboj,“ usmála se a pohladila mě po tváři. Batoh na mě čekal u dveří a já se k němu pomalu loudala.

„Brzo se uvidíme,“ loučil se se mnou Carlisle. Toho jsem taky objala a on to zjevně nečekal.

Edwardovo Volvo se mi líbilo, ale nějak jsem nedokázala být tak nadšená, jak bych jindy byla. Odjížděla jsem z domova, od své rodiny… Odjížděla jsem na místo, které bylo čtrnáct let mým milovaným domovem a najednou není. Je to pryč. Teď jsem doma ve Forks. Jak jsem se zvládla tak rychle odstřihnout od místa, které mi celý život bylo vším?

„To se vážně tolik mračíš jenom proto, že jedeš zpátky? Na dva dny?“ Při té poslední otázce mu zacukaly koutky.

„Jo,“ zamručela jsem.

„Co kdybychom se ještě zastavili někde ve městě?“

„O půl deváté mě máš vrátit do domova, zapomněls?“

„Ne, nezapomněl. Takže máme ještě asi hodinu a půl.“

„No jo, ale než tam dojedem…“ Z Forks do Seattlu to trvalo přibližně tři a čtvrt hodiny.

„Koukej,“ ukázal před sebe a já nevěřila vlastním očím. Seattle. Zmateně jsem koukla na hodinky. Edward zvládl cestu za poloviční čas! Koukla jsem na tachometr.

„Ježiši! Jezdíš jako šílenec!“ smála jsem se. V tomhle autíčku jsem si vůbec neuvědomila, že jedeme tak rychle.

„Díky,“ zasmál se taky.

„Já vím, kam pojedeme!“ zajásala jsem nad svým geniálním nápadem. Vytáhla jsem pager a rychle do něj naťukala zprávu. „Tady doleva…“

„Páni!“ žasla Linda.

„Edwarde, moje nejlepší kamarádka Linda. Lindo, můj… Ehm… No, vlastně bratr Edward.“

„Rád tě poznávám,“ usmál se na ni a potřásl jí rukou. Ona na něj jenom ohromeně zírala s připitomělým úsměvem. Nevydržela jsem to, musela jsem se začít smát.

Poslední minuty, které mi zbývaly, než se na dva nejhorší dny v mém životě vrátím do domova, byly skvělé. Linda já a Edward. Byla to zábava. Bohužel, když se dobře bavíte, čas plyne rychleji, než byste si přáli. Rozloučili jsme se s Lindou a jeli jsme. Před domovem stálo černé BMW, které jsem tady už dvakrát viděla – když přijela Esmé. Zmateně jsem vešla do domova, Edward šel dva kroky za mnou.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Trudy. Ta mě hned objala.

„Tino, budeš mi strašně chybět!“ Nechápala jsem její chování. Vždyť mě tu má ještě na dva dny. Z kanceláře ředitelky našeho dětského domova vyšla Esmé s Carlislem a ředitelka s jakousi složkou hned za nimi.

„Co se to tady děje?“ ptala jsem se nervózně. Odpověď jsem nedostala, ale ředitelka mi ji v podstatě poskytla, i když ne přímo.

„Běž si zabalit věci, Tino.“ Zamrkala jsem a nechápala důvod toho všeho. Edward mě postrčil směrem ke schodišti.

„Pomůžu ti s tím…“ Vedla jsem ho do svého pokoje. Zavřela jsem za ním dveře a neušel mi ten jeho uličnický úsměv.

„Chápu to dobře, že… Že tady nezůstanu?“ Ještě pořád jsem byla mimo. Edward přikývl. „Ty… Ty! Tys to věděl, že jo?!“

„Věděl,“ usmál se ještě víc. Sbaleno jsem měla za pár minut a už jsem uháněla dolů ze schodů, div jsem se nepřerazila. Edward mi vzal věci a odnesl je do auta. V hale mě totiž někdo čekal. Max, Lavern a Bart. Přišli se rozloučit. Slyšeli, že odjíždím už dneska… Všichni tři měli slzy v očích a já taky. Vrhli se na mě a všichni najednou mě objali.

„Děcka, budete mi chybět…“

„Ty nám taky,“ zakňourali sborově.

„Budu za váma jezdit, nebojte,“ usmála jsem se.

„Slibuješ?“

„To si zapiš za tykadla!“ Všichni tři se na mě zazubili a ještě jednou mě objali. A pak… Pak jsem jela domů.

No jo, já vím... Nebyla nic moc, ale ta příští už bude z Forks, takže...

<< Shrnutí >>

Autor: NancyWhite (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nic ve zlém, Edwarde - 3. kapitola: