Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nic ve zlém, Edwarde - 2. kapitola

06.06.2010 (14:15) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1754×

2. kapitola

Málem mi oči vypadly z důlků. Dům byl světlý, moderní, velký, nádherný a napadalo mě ještě milion dalších lichotivých přídavných jmen, ale žádné nebylo dost výstižné. Na verandě stál – pravděpodobně – Edward. Vysoký, hubený, přesto celkem svalnatý kluk s bronzově zrzavými vlasy a neurčitým výrazem. Čekala jsem, že se začne mračit a vraždit mě pohledem, ale nakonec se usmál.

„Neboj, on tě neukousne…“ uklidňovala mě Esmé. (pozn. autorky: Ironie, co? Ale on ji vážně nekousne… =D)

„Jsem nervózní…“ To už Edward došel k autu a otevřel mi dveře. S plachým úsměvem – což je u mě neobvyklá záležitost – jsem vystoupila.

„Ahoj, Tino. Vítám tě u nás,“ usmál se na mě takovým hezky pokřiveným úsměvem.

„Ahoj. Ehm… Děkuju,“ vykoktala jsem. Esmé taky vystoupila, objala mě studenou rukou kolem ramen a vedla do toho paláce. I vevnitř bylo všechno světlé. Rozhlížela jsem se a žasla nad tou nádherou. Domem se neslo klapání Esméiných podpatků, když vešla do obývacího pokoje, kde byly parkety.

„No teda…“ vydechla jsem tiše.

„Ukaž.“ Edward se natáhl pro můj batoh.

„Díky.“

„Není zač.“

„Tak pojď, Tino. Ukážu ti, kde budeš spát.“ Esmé mě vedla po schodišti do druhého patra. Zábradlí bylo z masivního dřeva a byly na něm vyřezávané různé ornamenty. Vedla mě do prvních dveří vlevo. Pokoj byl prostorný, větší, než jsem měla v děcáku. Stěny byly světle zelené a nábytek bílý. Postel, která tu byla by se mi do pokoje v domově nevešla. Edward postavil můj batoh k nočnímu stolku, a když se na mě pak otočil, trošku se mračil. Prohlížel si mě zkoumavým pohledem a já netušila proč.

„Co je?“ vhrkla jsem kapku podrážděně. Nesnáším, když si mě někdo prohlíží, jako nějaké zvířátko v kleci.

„Nic… Promiň…“

„Co si dáš na večeři? Nevím, co máš ráda, tak si řekni,“

„No, já…“ Nic mě nenapadalo. Já prostě jedla vždycky všechno… Esmé koukla na Edwarda, který pokrčil rameny a nic neříkal.

„Máš ráda palačinky?“

„Jasně!“

„Dobře, tak já jdu do kuchyně…“ řekla a odešla. Měla jsem takový zvláštní pocit. Na seznamovacích víkendech už jsem párkrát byla… Vždycky to skončilo absolutním fiaskem, ale tohle bylo jiné. Hodně jiné. Jenom nevím, čím to je. Edward se u dveří opíral o zeď a s úsměvem sledoval, jak si všechno prohlížím. Všechno to bylo jako nějaký krásný sen. Bála jsem se čehokoliv dotknout, aby se to nerozplynulo a já se neprobudila…

„Na co myslíš?“ zeptal se najednou Edward.

„Proč se ptáš?“ Na to se krátce zatvářil tak nějak zmateně, jakoby nevěděl, co říct.

„No,“ vypadlo z něj po chvilce. „Koukám na tebe, jak si všechno prohlížíš a tváříš se, jako by ses ocitla v pohádce…“

„Přesně na to myslím. Tohle musí být pohádka. Nebo sen… Je to až moc krásný.“ Na to se Edward usmál, takovým hezky pokřiveným úsměvem. Až teď, když jsem se na něj dívala, mi došlo, že je strašně krásnej. Musím si ho vyfotit… Tohle mi holky v Seattlu neuvěří. Musela jsem se začít smát těm svým myšlenkovým pochodům. Můj smích ho trochu zarazil, ale neptal se a mě to stejně za chvilinku přešlo. Opatrně jsem se posadila na kraj té obrovské postele. Byla neuvěřitelně měkká a vůbec nevrzala, na rozdíl od té co mám v děcáku. Edward si sedl na točící židli u psacího stolu.

„Takže… Nevadí, když se tě zeptám na pár věcí?“ Překvapilo mě, že na to jde tak přímo, ale nevadilo mi to. Měla jsem ráda všechno na rovinu.

„Vůbec ne, jen se ptej,“ usmála jsem se.

„Tobě je čtrnáct, je to tak?“ Přikývla jsem a on pokračoval. „Narozeniny máš osmadvacátého září, správně?“ Byla jsem překvapená, že to ví.

„Jo. Jak to víš?“ Tomuhle dotazu se usmál.

„Trošku jsem se našich vyptával,“ mrknul na mě.

„A tvoje narozeniny?“ zeptala jsem se. „Ať jsou ty informace aspoň trošku vyrovnané…“ Edward se rozesmál.

„Dvacátého června. A tys nikdy nepoznala rodiče, je to tak?“

„Je. Hele, můžu se na něco zeptat já?“ Přikývl. „Esmé není tvoje máma, že ne?“ Na chviličku vykulil oči, ale pak se zase tvářil normálně.

„Ne, není… Jak jsi na to přišla?“

„Prosím tě! Vždyť je ti sedmnáct a ona vypadá sotva na třicet. Ty čísla mi kapku nesedí…“ zasmála jsem se.

„Jsi chytrá,“ řekl a já vyprskla smíchy. „Co je?“ Chtěla jsem mu odpovědět, ale nemohla jsem se uklidnit. Nakonec se mi to povedlo…

„Jsi první, kdo to říká.“

„Aha…“ zamračil se. „Tak buď málo mluvíš s lidmi, nebo k tobě nejsou upřímní, protože ty jsi opravdu chytrá. A máš dobrý postřeh, na to, kolik ti je.“

„Hm.“ Víc ze mě nevypadlo. Nevím proč… Ale nevadilo to, protože Edward měl další otázky.

„Nechtělas někdy poznat svoje rodiče?“

„Nijak zvlášť. Jasně, že mě to párkrát napadlo, ale nijak extrémně jsem po tom netoužila. Oni mě nechtěli, tak proč já bych se o ně měla zajímat? Chápej, že k nim nemám absolutně žádnou citovou vazbu. Neznám je. Kdybych na ně měla aspoň pár vzpomínek, určitě by to bylo jinak, ale vzdali se mě hned, jakmile jsem se narodila. V děcáku mi bylo vždycky dobře i bez toho, abych je znala. Od svých rodičů mám dvě věci – život, a Spokyho.“ Vytáhla jsem z batohu plyšového zajíce. Edward se usmál.

„A co tě baví?“

„Kreslení, matika, ráda plavu… Je toho hodně. Například pletu… Jémine! Málem bych zapomněla!“ plácla jsem se do čela a vrhla se k batohu. Vytáhla jsem z něj světlý náramek a běžela dolů. Brala jsem schody po čtyřech a málem jsem se přerazila. Tak nějak po sluchu a po čichu jsem našla kuchyň.

„Kam tak letíš?“ smála se Esmé, když jsem vpadla do místnosti.

„Za tebou. Něco pro tebe mám.“ Usmála jsem se a přišla k ní blíž. Odsunula pánev, aby se jí zbytečně nepálil olej a otočila se na mě. Vzala jsem její zápěstí a zkusila velikost náramku. Skončila jsem tak akorát. Teď stačilo udělat uzlíky na koncích a zaplést zavazování.

„Tos dělala sama?“

„Jo. Pletu je ráda. Baví mě to.“ Kecla jsem si na židli a dělala copánky z bavlnek, aby se dal náramek zavázat. Do kuchyně zavítal i Edward a občas podivně krčil nos.

„Ty se ale nejmenuješ Tina, že? Je to zkrácenina, že ano?“ S úšklebkem jsem přikývla. „Jak se jmenuješ?“ Tohle byla jediná otázka, která mi vadila. Svoje jméno jsem nesnášela.

„Nechci ti to říct, Edwarde. Jsem Tina. Tak to prostě je. Smiř se s tím.“ Žertovně jsem na něj vyplázla jazyk a dala se do smíchu. Esmé přede mě postavila talíř s palačinkami.

„Co na ně chceš? Šlehačku, kakao, tvaroh, marmeládu…“ vyjmenovávala všechno možné, co se dá dát na palačinky od šlehačky až po ovoce.

„Třeba marmeládu. Nemám ráda šlehačku…“ Edward i Esmé na mě koukali jako na zjevení. „Co je?“

„Nepotkala jsem dítě, které by nemělo rádo šlehačku…“ zasmála se Esmé svým zvonivým smíchem.

„Kromě mě,“ přihlásil se Edward.

„Ty máš alergii, to se nepočítá.“

„Máš alergii na šlehačku?“ smála jsem se. Edward přikývl a při tom mu cukaly koutky. „Ty si nedáš?“

„Ne. Jedl jsem pár minut před tím, než jste dorazily.“

Když jsem dojedla, seděli jsme v obýváku, hráli domino a povídali si u toho.

„Ten klavír je moc krásnej. Chtěla jsem hrát, ale nějak se nenaskytla příležitost.“

„No, pokud se ti tady bude líbit a budeš tu chtít zůstat, jako moje malá sestřička, můžu tě to naučit,“ zakřenil se na mě můj budoucí bratr.

„Mně se tady líbí moc! Nejde o místo… S vámi by se mi líbilo všude na světě! Jste nejbáječnější lidi, jaké jsem kdy poznala! Takže ani nejde o mě, jako spíš o vás – jestli vám nepolezu na nervy a podobně.“

„No, to určitě polezeš, hlavně mně, ale to k tomu patří, ne?“ prohlásil Edward. Všichni tři jsme se rozesmáli.

„Jestli jste ochotní to se mnou risknout…“ pokrčila jsem se smíchem rameny.

„Víš, co? Tohle mě nebaví…“ řekl Edward a odsunul stolek, na kterém jsme domino hráli.

„Už zase?“ zeptala se Esmé a smála se u toho. Edward vstal a přešel ke skříňce pod oknem. Vytáhl z ní další tři krabice s dominem.

„Pomůžeš mi?“ zeptal se a začal skládat kostičky do řady. Nebyl to špatný nápad. Byla tu spousta místa a podlaha byla rovná, takže by to mělo fungovat.

„Proč ne? U nás v klubovně to stavět nejde. Máme křivou podlahu a ty kostky na ní pořádně nestojí, a když jo, stačí, aby nějaké dítě proběhlo po místnosti, a celé to zase spadne,“ zamračila jsem se při vzpomínkách na moje pokusy o domino. Stavěli jsme monstrózní ornamenty, vyfotily je a pak na mobil natáčeli, jak to celé padá.

„Á… Vidím, že tady máme veselo,“ ozvalo se ode dveří.

„Ahoj, Carlisle.“

„Dobrý večer,“ pozdravila jsem slušně.

„Ahoj, Tino. Rád tě vidím. Líbí se ti u nás?“

„Líbí, moc!“ vyhrkla jsem.

„Víš, my tě vlastně známe už skoro šest let… Chodili jsme se dívat na vaše představení a hodně ses nám zalíbila, ale když jsi byla menší, nemohli jsme si tě vzít. Byly tu problémy, co se týče stěhování a podobně. Nebylo by to pro tebe v té době vhodné, proto jsme se ozvali až teď.“

„Vy jste mě viděli v našich divadelních představeních?“ Carlisle i Esmé přikývli. „Bože! To je trapas…“ rozesmála jsem se a oni se mnou. Abyste rozuměli, v domově jsme pořádali divadelní představení, díky kterým se vybíraly peníze. Jednou jsem hrála Sněhurku, ale když jsem byla starší, většinou jsem měla roli jako je čarodějnice a podobné… Děs.

„No, takže je naše?“ zeptal se Edward.

„Pokud chce být…“ přikývl Carlisle. Oči se mi musely rozzářit jako žárovky. Když jsem to slyšela, uvědomila jsem si, že někam patřím. Ještě dlouho jsme si povídali, především o mně, bohužel. Ale přežila jsem to. Nebylo to vůbec nic hrozného, protože jsem je měla ráda. Nevím, jak je to možné, ale je to tak. A nakonec se všichni usnesli, že moje adopce je definitivní a že se všechno začne vyřizovat hned, jakmile se vrátím. Měla jsem neuvěřitelnou radost. Skočila jsem Esmé do náruče a byla neskutečně šťastná, že se mi nějakým zázrakem připletla do života.

„Co tu tak dlouho děláš?“ ptal se Edward, když jsem skoro třičtvrtě hodiny stála v koupelně u zrcadla.

„Čistím si zuby. Asi ti neušlo, že mám rovnátka. Musí se to pořádně čistit, jinak dojde k demineralizaci skloviny.“ Ukázala jsem mu svoje tři zubní kartáčky. Smál se mi.

„Tak to musíš vstávat hodně brzo, když chodíš do školy.“ Zašklebila jsem se na něj a vycenila rovnátka. Muselo to vypadat komicky.

Uložila jsem se do té příšerně měkké postele a koukala na mraky, za kterými se někde zákonitě musel schovávat měsíc. Esmé mi přišla popřát dobrou noc.

„Tak ať se ti tu pěkně spí. Nevěděla jsem, jestli nejsi na něco alergická, tak jsem ti sehnala hypoalergení polštář…“ Trošku jsem se zachichotala. „Dobře. Dobrou noc, Tino.“

„Dobrou,“ odpověděla jsem. Dala mi pusu na čelo a odešla.

Edward:

Nevím sice, co to se mnou bylo, ale měl jsem ji rád. Jakmile jsem ji spatřil, musel jsem ji mít rád. Je to takový smíšek. Šíří kolem sebe dobrou náladu… Snad jenom to ticho jejích myšlenek mě mátlo. Ale zvyknu si. Chci ji tady. Esmé se líbí, mně se líbí a Carlisleovi se bude líbit taky. Jistě. To, že s námi zůstane, má i své stinné stránky. Pochybuju, že by s námi mohla žít a ničeho si nevšimnout, ale aspoň pro začátek budeme nenápadní. Určitě se to dozví, to je jisté. Jak jsem na ni tak myslel, uvědomil jsem si, co se mi na ní tak líbí a proč ji mám rád. Připomínala mi Peggy. Moji mladší sestřičku… Moc jsem si ze svého života nepamatoval, ale ona mi ty vzpomínky oživila.

Tina nahoře spala a my měli dole debatu.

„Nejsem proti, líbí se mi. Víš, že jsem z toho nebyl nadšený, ale teď jsem. Je to fajn holka, bude s ní legrace.  A navíc, jí nečtu myšlenky, takže se nemusím bát, že bych nezvládl tři lidi v domě.“

„Ale časem se to dozví… přijde na to a i kdyby ne, dřív nebo později jí to říct musíme.“

„Ale bude to záležet jen na ní. Nebude s námi muset zůstat. Bude mít na výběr…“ vložila se nám do toho Esmé.

„Uvědomujete si to riziko, že ano?“ zdůraznil opět Carlisle. Přikývli jsme. Nikdo z nás neměl se sebekontrolou problémy. Já byl zvyklý ze školy, Carlisle z nemocnice. A Esmé by jí nedokázala ublížit. Vlastně nikomu. Rozpustili jsme tedy poradu s rozhodnutím, že Tina zůstane. Zvážili jsme všechna pro a proti a prostě je to tak. Za pár dní už bude Cullenová. Šel jsem nahoru a přemýšlel, jestli jednou bude jedna z nás. U jejích dveří jsem se zastavil. Chtěl jsem ji vidět. Byl jsem hrozně zvědavý. Pootevřel jsem dveře a vklouzl dovnitř. Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Tina si ustlala na zemi. Nevypadalo to, že by spadla. Určitě si na zemi ustlala schválně. Nemohl jsem ji tak nechat. Opatrně jsem ji vzal do náruče, a položil ji na postel. Následně jsem ji přikryl a šel si raději po svých. Natáhl jsem se v pokoji na svoji pohovku a přemýšlel o své budoucí sestře. Po pár minutách jsem slyšel rozespalé mrmlání a šustění látky. Nedalo mi to a šel jsem se k ní znovu podívat – znovu spala na zemi.