Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nic ve zlém, Edwarde - 1. kapitola

11.05.2010 (17:00) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2001×

1. kapitola

Chodily jsme s Esmé po různých obchodech a já kupodivu vážně k něčemu byla. Hodně jsme se nasmály a já se dobře bavila. Bylo mi s ní tak krásně… Prostě jsem si ji zamilovala a modlila se, aby ta adopce dopadla dobře.

Vůbec jsem netušila, že existuje tolik obchodů s bytovými doplňky.

„Jak se jmenuje tvůj syn?“ zeptala jsem se, když jsme vybíraly záclony. (Esmé mi totiž výslovně zakázala jí vykat.)

„Edward. Je to milý kluk, bude se ti líbit,“ zakývala hlavou. Milý kluk…

„A kolik mu je?“ vyzvídala jsem dál.

„Sedmnáct.“ Aha… Takže potencionální starší brácha? To nezní špatně. Jenom aby mě měl rád…

„A tvůj manžel? Co dělá?“

„Carlisle? Carlisle je doktor. Skvělý doktor. A neuvěřitelný knihomol,“ zasmála se. Hm, já na knížky nejsem, ale to snad vadit nebude.

„Tyhle vypadají pěkně. Ale nevím, jestli nejsou zbytečně dlouhé…“ ukázala jsem na záclony, které mi padly do oka. Žádné krajkování, ani složité zdobení. Prostě bílá záclona a na ní sem tam drobné oranžové a červené čtverečky.

„Délka nevadí, možná je ideální. Vlastně jsou naprosto perfektní.“ Zapsala si značku a číslo na seznam a šly jsme dál.

„Co myslíš?“ ptala se a posadila mě do křesla. Bylo to takové to rádoby křeslo, co připomínalo obrovský polštář. Sedla jsem si. Bylo to pohodlné a vypadalo to elegantně. Dokonce vhodné pro moderní interiér.

„Je to skvělá věc. Taky bych takové chtěla,“ usmála jsem se a naposledy pohladila tu nádheru, než jsem vstala. Esmé si to opět zapsala a vydaly jsme se shánět nástěnné dekorace.

„A co ty mi o sobě povíš?“ Přiznávám, tuhle otázku jsem nenáviděla. Slýchala jsem ji v děcáku milionkrát od kvanta cizích lidí a už na ni byla alergická, ale od Esmé mi nevadila ani trošičku.

„No,“ krátce jsem se zamyslela, kde mám začít. „Rodiče jsem nepoznala. V děcáku jsem od malička a nevadilo mi to.“ Kousla jsem se do rtu. Nechtěla jsem, aby si myslela, že tam chci zůstat nebo podobně…

„A co škola?“

„Škola, hm. Celkem to jde. Kdybych chtěla, mohla bych být premiantka, ale o šprta a ještě k tomu z děcáku nikdo nestojí. Jsem takový neškodný průměr a to mi stačí. Mám ráda matiku a výtvarku a taky tělocvik.“ Zarazilo mě, kolik jsem toho o sobě vykecala. Většinou jsem byla stručná a možná trošku protivná. To ale bylo těmi lidmi.

„Edward má rád biologii a zajímá se o hudbu. Hraje totiž na klavír a moc krásně…“

„Já jsem vždycky chtěla hrát na klavír, ale v děcáku to nějak nevyšlo,“ pokrčila jsem rameny. Zalíbil se mi jeden obraz. Byl velký, skoro jako okno v mojem pokoji, a byl na něm podzimní park se západem slunce. Přesně moje barvy, přesně můj vkus. Naprostá senzace. Takhle bych chtěla umět malovat… Visela jsem na něm očima a na tváři měla užaslý, připitomělý úsměv.

„Nádhera viď?“ zeptala se Esmé a opět si psala na svůj seznam. Jen jsem apaticky zakývala hlavou a dál pozorovala všechny ty barvy. Jenom spočítat odstíny žluté by mi trvalo týdny! A červenou bych měla na další měsíce. Konečně jsem se od něj odtrhla a mohly jsme pokračovat.

Esmé mi vysvětlila spoustu věcí, co se týče bytového návrhářství a mě se to čím dál víc zamlouvalo. Možná bych se tím taky mohla živit… Dozvěděla jsem se zajímavosti o kombinacích materiálů, vzorů, barev, o rozvržení nábytku a jiné užitečné vychytávky. Myslím, že si po návratu přestavím pokoj. (I když doufám, že už se v něm dlouho nezdržím…)

Odpoledne se pomalu přehouplo ve večer a bylo na čase se vrátit. Bylo to skvělé a já se modlila ke všem svatým, aby si to Esmé s tou adopcí nerozmyslela.

„Tak tedy zítra. Přijedu kolem čtvrté. Nashledanou, Trudy, ahoj, Tino.“

„Nashle, paní Cullenová.“

„Ahoj.“ Stála jsem s Trudy ve dveřích a mávala odjíždějící Esmé.

„Tak co?“ ptala se Trudy, když cvakly hlavní dveře.

„Byla to paráda! Esmé je tak milá a hodná… Moc se mi líbí a hodně si rozumíme!“ zářila jsem jako sluníčko a nemohla se dočkat zítřejšího odpoledne. Bylo šest – akorát na večeři. Neměla jsem to ráda… Bylo to hektické, jak se všechny děti hrnuly do umýváren a potom s mokrýma rukama letěly do jídelny. Sedávala jsem u stolu s Maxem, Lavern a Bartem. Byli hned po mě nejstarší a dalo se s nima mluvit.

„Odejdeš?“ ptal se Max rovnou.

„Na víkend, ano.“

„To jsem nemyslel… Budeš se stěhovat?“  Všichni tři na mě upírali oči a čekali, co jim řeknu.

„Asi jo… Ale nebojte. Na vás nezapomenu,“ usmála jsem se. Byly mezi námi tři roky a já jim tak trochu dělala starší sestru. Někdy jsem jim po večerce mohla číst pohádky. Měli pokoje hned vedle sebe, takže měli dovoleno se shromáždit u Maxe a poslouchat moje čtení. Jo. Knížky jsem nesnášela, ale jim jsem četla ráda. Připadala jsem si starší a přitom mi teprve bude patnáct. Já vlastně možná poprvé oslavím narozeniny mimo děcák! Ta představa se mi líbila. Po večeři jsem neměla co dělat, ale musela jsem se nějak zabavit. Tolik jsem se těšila, že jsem pořád jenom chodila sem a tam a nevěděla co se sebou. Nakonec jsem si sedla v pokoji a pustila se do pletení náramku pro Esmé. Vybrala jsem jemné barvy, které se dají použít ke všemu. Náramky přátelství z bavlnek mě hodně baví. Je to taková jednoduchá mechanická činnost, která dokáže zabít spoustu času a ještě někomu udělá radost. Trudy jich ode mě za těch osm let, co je pletu, nasbírala nejmíň dvacet. I Lavern, Bart a Max je měli a Lindě jsem jich taky upletla spoustu. Byla jsem zhruba v polovině, když se mi začaly klížit oči. Lehla jsem si do postele a s vědomím, že za chvíli bude zítra, jsem se ponořila do říše snů.

„Komu ho pleteš?“

„Esmé.“ Pletla jsem v hodinách, o přestávkách, a pokud jsem nemusela, nepřestávala jsem. Linda sledovala, jak moje prsty hbitě uzlují bavlnky a z očí jí sršela zvědavost.

„To je ta, ke které jedeš na víkend?“ Přikývla jsem a dál se věnovala náramku. „Nějak se ti zalíbila, ne?“

„Jo, jo,“ řekla jsem automaticky a dál se soustředila na pletení. Čtvrtou hodinu už jsem toho musela nechat, protože jsem si nebyla jistá velikostí Esméina zápěstí.

„Chceš u nich zůstat? Vždycky jsi totiž tvrdila, že zůstaneš v děcáku do osmnáctin, ale teď mi přijdeš taková… Nadšená.“

„Kdybys jenom věděla, jak moc chci zůstat u Esmé… Je úplně skvělá! Je přesně jako máma, kterou jsem si vysnila!“

„To je fajn, že jsi šťastná. Jenom mi slib, že za mnou občas přijedeš.“

„Copak bych na tebe mohla jen tak zapomenout? Ale stejně předbíháš… Třeba to nevyjde,“ posmutněla jsem.

„Vyjde. Uvidíš.“ Přesně proto jsem měla Lidu ráda. Optimistická dobrá duše, které nezáleží jenom na sobě, ale i na druhých. Jaké štěstí bylo, že ta druhá jsem tady já. Jinou takovou kamarádku bych těžko hledala. Dokázala se přizpůsobit mému šílenství, a přesto si uchovala svůj zdravý rozum. Na obědě jsem jí vyprávěla všechno, co se včera stalo. Linda většinou jen přikyvovala a usmívala se. Já jsem tady byla ta ukecaná, ale jí to nevadilo. Konečně se ozvalo poslední zazvonění a já vystřelila ze školy jako raketa. Bylo půl třetí, když jsem dorazila do děcáku. Muselo se ze mě kouřit, jak jsem celé čtyři bloky běžela. Trudy se při pohledu na mě rozesmála.

„Těšíš se na ni, viď?“ Udýchaně jsem se rozesmála.

„Jako na Vánoce…“ vydechla jsem a šla se převléct do něčeho nepropoceného. Lehla jsem si na postel a s rukama za hlavou koukala do stropu. V duchu jsem si malovala život ve Forks. Ze snění mě vyrušil zvuk motoru. Vykoukla jsem z okna. (Jaké štěstí, že moje okno vedlo do ulice před domovem.) Můj pohled střelil k hodinám – byly čtyři! Rychle jsem zkontrolovala batoh. Měla jsem všechno. Z boční kapsy vykukoval plyšový zajíček – jediná věc, kterou jsem měla od svých skutečných rodičů. Se svým zavazadlem jsem seběhla schody, málem jsem se zabila, jak jsem je brala po třech. Trudy právě otvírala dveře.

„Dobrý den, Trudy,“ ozval se sladký milý hlas.

„Dobrý den, paní Cullenová. Tina tu bude za – a hele,“ zasmála se, když jsem jí vletěla do zorného pole.

„Ahoj, Tino.“ Andělský úsměv, jemné bledé rysy… Tolik mi za ten den chyběla!

„Ahoj, Esmé,“ vypískla jsem nadšeně. Je možné, abych si někoho za jeden den tolik zamilovala?

„Můžeme?“

Vyjely jsme z šedého Seattlu a po cestě do Forks přibývalo stromů s barevným listím a zeleným jehličím. Když jsem chtěla vidět kus přírody, musela jsem do parku, protože kolem děcáku to byly samé obchody, činžáky a vysoké paneláky. Forks ale obklopují lesy a není to velké město… Musí tam být krásně.

„Carlisle se na tebe těší. Teď je sice v nemocnici, ale kolem osmé by měl dorazit domů.“ Pamatovala jsem si ho. Byl bledý, stejně jako Esmé. Měl světlé vlasy a působil tak nějak… Moudře? Já nevím jak to říct… Na první pohled bylo jasně vidět, že je to vzdělaný člověk. Když byli v děcáku poprvé, seděla jsem v koutě, stranou od toho dění, a čmárala si do bloku. Každou chvíli jsem na sobě cítila jejich pohledy a není divu, když si vybrali mě.

„A Edward?“ Esmé se při mé otázce trošku zarazila.

„Popravdě, Edward je samotářský typ, ale taky je na tebe zvědavý.“ Začal ve mně hlodat strach. Co když mě vážně nebude mít rád? Esmé si všimla mého výrazu. „Neboj se, budeš se mu zamlouvat.“

Ani jsem si nevšimla, že už jsme ve městě. Projeli jsme kolem odbočky, u které stála cedule Střední škola ve Forks. Bez toho nápisu by mě opravdu nenapadlo, že se jedná o školu. Detail. Projížděli jsme městečkem a já obdivovala krásu malých rodinných domečků. Těch kolem cesty pomalu ubývalo, až jsme nakonec vyjeli z města. Trošku jsem se divila, ale po chvíli jsme odbočili na lesní cestu a projížděli klikatými zatáčkami, které se vinuly až k domu. Málem mi oči vypadly z důlků. Dům byl světlý, moderní, velký, nádherný a napadalo mě ještě milion dalších lichotivých přídavných jmen, ale žádné nebylo dost výstižné. Na verandě stál – pravděpodobně – Edward. Vysoký, hubený, přesto celkem svalnatý kluk s bronzově zrzavými vlasy a neurčitým výrazem. Čekala jsem, že se začne mračit a vraždit mě pohledem, ale nakonec se usmál.