Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nic není tak, jak se zdá 4. kapitola

31.05.2010 (09:45) • Bellaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1306×

Zasmála jsem se tomu a rychle se napjala, protože jsem za zdmi ucítila krev, která mě vábila, až jsem měla pocit, že se bolest v krku nikdy neutiší. Musím se napít a to hned.

Felix se vedle mě napjal a dřív než jsem stihla cokoliv udělat, mě chytl pevně za paži a přitáhl blíž k sobě.

„Bello, musíš chvilku počkat. Nechci, abys vyrazila dveře. Aro by nebyl moc rád, že ses neudržela. Co tvoje lidskost?“ zasmál se a vytáhl z kapsy nějaký rezavý klíč, který strčil do zámku, až to zachrastilo. Dveře se s vrznutím otevřely a ovanul mě zatuchlý vzduch.

„Už tu pár let nikdo nebyl od té doby, co od nás odešel–" Felix se zarazil jako by řekl něco, co neměl a raději rychle zamířil do místnosti. Nepřikládala jsem tomu důležitost a tak jsem šla za ním.

Místnost nebyla vůbec velká. Byla celá zaplněná velkými prosklenými vitrínami. Ale cítila jsem v nich krev. Určitě tu musí někde být. Že by byla ukrytá v nich?

Felix otevřel jednu vitrínu a vytáhl z ní zaprášenou láhev, která mě neskutečně lákala. Byla v ní krev, to jsem věděla jistě. Nikdy bych nevěřila, že mi bude krev někdy chutnat. Ano, za poslední den jsem toho prožila opravdu hodně. Ani jsem vám vlastně ještě neřekla, proč jsem šla hledat svou kamarádku.

Před týdnem

Byla jsem zrovna ve své ložnici a převlékala se, když mi sluha zaklepal na dveře.

„Slečno, chce s vámi nutně mluvit slečna Woodhousová. Prý je to životně důležité." Přemýšlela jsem, co se mohl stát tak důležitého, že přišla tak brzy. Měly jsme jít přeci na procházku až za dvě hodiny. Co se mohlo přihodit, že mi vzkazuje, že je to životně důležité? Není to něco s jejím bratrem Paulem? Ale ne, to by mi jistě něco řekla už včera. Musím se rychle obléct a jít se zeptat, co se stalo. Jistě je chudinka rozrušená.

Natáhla jsem na sebe rychle zbytek šatů a ještě se naposledy koukla do zrcadla. Dnes jsem si na sebe vzala světle fialové šaty, které byly krásně lemované vyšívanými ornamenty, které ke všemu krásně ladily. Dala bych svému účesu více času, ale Amélie mi nedala příležitost.

Otevřela jsem dveře a sešla ze schodů, které měly už něco za sebou a vrzaly pod mou vahou. Ulehčeně jsem si oddychla, když jsem viděla Amélii,  jak klidně sedí v křesle a poklepává prsty o opěrku. Byla v pořádku a to bylo ze všeho nejdůležitější. Ale potom nerozumím, proč mě navštívila tak brzy. Něco vážného se muselo stát.

Když mě uviděla, tak se celá rozzářila a moje obavy tím začaly. Natáhla ke mně ruku v rukavičce a já si k ní sedla tak, abych jí byla co nejblíže.

„Copak se stalo, že jsi tady tak brzy?"

„Stalo se něco hrozného, Bello. Nevím, na koho jiného bych se obrátila. Musíš mi pomoci, protože je to to nejhorší, co se mohlo kdy stát." Z tváře jí zmizela všechna barva a tak jsem požádala služku, aby nám přinesla čaj. Hlavní důvod byl ale ten, že jsem nechtěla, aby nás někdo slyšel.

„Mluv proboha. Co se stalo?" Amélie mi stiskla a ruku a smutným hlasem pronesla:

„Paulo zmizel. Když jsem včera večer přišla domů, tak tam nebyl. Jeho věci byly pryč a..." Zachvěl se jí spodní ret. Začala vzlykat a tak jsem jí podala kapesníček. Vděčně ho přijala a utřela si slzy.

Takže Paulo. Já jsem to věděla. Proč jí musí pořád trápit? Copak neví, jak si to Amélie bere? Je to takový bídák. Byla bych nejraději, kdyby ho už Amélie nikdy neviděla. Bylo by to pro ni mnohem lepší. Odpočinula by si od něho a konečně by pochopila, co proti němu mám.

Paulo byl Améliin bratr, který nejraději ze všeho sázel. Byl to hazardním hráč a na nikoho nebral ohledy. Dokonce ani na chudinku Amélii, která by mu obětovala všechno na světě, jen aby ji měl rád a byl spokojený. Nenáviděla jsem ho za to, jak ji využívá. Paulovi a Amélii zemřeli rodiče, když byli ještě mladí, na mor. Od té doby žijí sami a Amélie se o Paula neustále stará. Jenže on rozhazuje jejich dědictví jako by se nechumelilo a je mu jedno, jestli zbude mé kamarádce něco na věno, aby se mohla dobře vdát. On na nikoho nebere žádné ohledy. Je to děvkař a jediné co ho zajímá, jsou ženy a hazard. Nenávidím ho z celé své duše, protože Amélii způsobil už tolik bolesti. Ale nedokáže nikoho nenávidět, takže mu to pořád odpouští. Už tolikrát jsem se jí snažila vtlouct do hlavy, ať už mu nedovolí takhle s ní zacházet, ale ona jen zavrtěla hlavou a nechtěla o tom už mluvit. Viděla jsem na vlastní oči, jak jí bije a ona ho měla přesto ráda.

Na mě si Paulo samozřejmě nikdy nedovolil, protože se bál, že bych to mohla někomu říct. Ale já musela Amélii slíbit, že nikomu nic neřeknu. Trhalo mi srdce vidět ji pořád trpět a potom, co její bratr na týden, nebo nanejvýš na dva zmizel, se vždycky objevil opilý a požadoval peníze. Podle poslední závěti jejich rodičů je měla spravovat Amélie, ale Paulo ji vždy přesvědčil, ať mu dá nějaké peníze. A tak postupně ubývalo jejich dědictví a já se musela chovat jako by se nic nedělo, jenom kvůli své kamarádce.

„Takže tvrdíš, že už tam nebyl?"

„Ne, nebyl."

„V tom případě se ale přece nemáš čeho bát. Vždyť takhle zmizel už kolikrát, to přece víš a vždycky se vrátil v pořádku." V pořádku? Spíše opilý namol.

„Tohle je ale jiné Bello. On se už nevrátí. Všechny jeho věci byly pryč a dokonce si vzal i zbytek peněz co nám zbyly. Nenechal mi vůbec nic. Jsem na mizině. Vůbec nevím, co si o tom všem mám myslet. Určitě k tomu musel někdo donutit."

„On že byl donucen? Copak jsi tak bláznivá Amélie, že tomu vážně věříš? Vždycky jsem ti říkala, že se to jednou stane, ale ty jsi mne neposlouchala a dávala mu peníze. Měla jsi je před ním ukrýt, nenašel by je a ty bys nebyla na mizině. Ale to je ta tvá dobrosrdečnost. Vždycky vidíš v člověku to nejlepší."

„Myslíš si, že jsem hloupá?"

„Ne, jen důvěřivá." Chvilku bylo v pokoji ticho. Až zaklepání na dveře nás upozornilo, že už je čaj hotový. Poděkovala jsem služce  a poslala jí pryč.

„Co mám tedy dělat?"

„To já nevím drahá. Kdyby ti alespoň nechal nějaké peníze, tak bychom snad našly nějakou možnost."

„Počkej." Amélie mi podala do ruky malou bílou obálku, na které bylo naškrábáno její jméno. Rozevřela jsem ji a očima přelétla po jejím obsahu.

„Když jsem přišla a hledala ho, na posteli bylo tohle. Snad by nám to mohlo trochu pomoci, ale chci, aby sis ho přečetla."

„Děkuji, že mi tak důvěřuješ." Rozevřela jsem dopis a začala číst.

Drahá Amélie,

je mi velice líto, že musím tak narychlo a bez rozloučení odjet, ale bylo to nutné. Nemohu ti sdělit důvody svého uspěchaného odjezdu, ani kam jsem odjel. Musíš mě pochopit a věřit mi, že je to pro nás pro oba to nejlepší. Bohužel jsem si musel vzít všechny peníze, které potřebuji na důležitější věci, které ti samozřejmě nemohu sdělit. Věřím, že se ti i beze mne povede dobře a doufám, že mi jednou odpustíš, že jsem tě opustil.

Pokud jde o peníze, tak si s tím nedělej starosti. Tvá dobrá kamarádka ti jistě pomůže. Má peněz až moc a tak jí jistě nebude vadit, když se k ní nastěhuješ. Nestarej se o klepy, které o mě budou jistě lidé rozšiřovat, a věř svému srdci, které ti jistě řekne, že pro tebe chci to nejlepší. Nemohu ti slíbit, že se vrátím, protože nevrátím. Takže nedoufej v můj návrat.

Kdybys něco naléhavého potřebovala, tak můžeš vyhledat mého přítele Jamese Courtneyho, kterému bezmezně věřím. Pomůže ti, kdybys to opravdu potřebovala. Jeho adresu ti dávám spolu s tímto dopisem do obálky, tak se ničeho neobávej. Mé srdce puká při představě, že tě mám opustit, ale povinnostem se nedá poručit. Budu na tebe vzpomínat a doufám, že ty na mě také - v dobrém. Pozdravuj Isabellu, která mi bude také chybět.

S pozdravem Paulo

S povzdechem jsem odložila dopis a zavřela oči. To snad není možné. Tak on ji obelhává ještě i v dopise. Jak si to k ní může vůbec dovolit? Ona tomu určitě uvěřila. A jak jí ještě může slíbit, že bude bydlet u mě? Ani se mě na to nezeptal. Nevím, jestli s tím budou mí rodiče vůbec kdy souhlasit.

Jak jí mohl nechat samotnou a nezaopatřenou? Vždycky jsem věděla, že je to bídák, ale nikdy bych neřekla, že jí opustí. Přece jenom to byla jeho sestra a on ji měl svým způsobem rád, ale to neomlouvá jeho činy. Co mohlo být tak důležité, že kvůli tomu odjel a ani se s ní nerozloučil? Kdybych věděla, že odjede, tak ho zastavím a nedopustím, aby odjel i s penězi. Chudák Amélie, teď nemá kam jít. Musí se cítit hrozně, a jestli mí rodiče zakážou, aby tu bydlela zadarmo, tak bude muset jít kvůli němu na ulici.

Zbytek dne jsem utěšovala Amélii a pozítří se rozhodla odjet za Paulovým přítelem. Vymlouvala jsem jí to, a když už nedala jinak, tak jsem jí nabídla, že pojedu s ní, ale ona to opět odmítla. Nikdy mě v ničem neposlechla, a pokud teď šlo o jejího bratra, tak se nezastaví před ničím.

Nakonec tedy odjela. Ale když se do konce týdne nevracela, tak jsem se rozhodla vzít věci do vlastních rukou a jet za ní. A zbytek už znáte.

Felix mi hodil lahev a já si ji přiložila k ústům. Ta krev chutnala výborně. Cítila jsem, jak bolest v krku pomalu odeznívá.

Další

Autor: Bellaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nic není tak, jak se zdá 4. kapitola: