Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nic není tak, jak se zdá 2. kapitola

13.05.2010 (10:00) • Bellaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1526×

1925

V tu chvíli jsem uviděla na zem spadnout Jamese. Chyběla mu jedna ruka. Vyděšeně jsem se koukla za něj a zpozorovala za ním tři upíry. Upírali na mě své velké žhnoucí červené oči, stejné jako měl James. Byli bojovně přikrčení.

Ten první byl muž. Byl mohutný a jeho tělo jasně vypovídalo o tom, že je to zabiják a já proti němu nebudu mít sebemenší šanci. A navíc mě nikdo přeci nenaučil bojovat. Takže, co mám dělat? Určitě mě zabijí.

Ten druhý upír byla žena. Byla poměrně malá, ale zdálo se, že ona asi nebude bojovat, protože stála v klidu, jako by čekala, co se bude dít.

Třetí upír byl asi jejich velitel, protože stál veprostřed. Taky se na mě díval, ale ne jako na člověka. Z jeho výrazu mi bylo jasné, že budu ráda, pokud se dožiji příští minuty.

Pomalu jsem začala couvat. Ale dříve než jsem se nadala, stál ten muž u mě a tiskl mě ke zdi. Vystrašeně jsem zalapala po dechu, což vůbec nebylo třeba, protože jsem dýchat nepotřebovala.

„Zadrž. Ara bude jistě zajímat, co tu dělá. Vezmeme jí sebou.“ Muž mě pustil a měřil si mě svým mrazivým pohledem. Přes jeho rameno jsem viděla, jak upírka s upírem trhají Jamesovo tělo na kousky a hází je do ohně. Bylo to přímo děsivé.

Představovala jsem si, jak tam stojím já a oni mě trhají za živa. Nechtěla bych to zažít. Musí to být pro Jamese hrozně bolestivé. I když jsem k Jamesovi necítila žádnou lásku, bylo mi ho stejně líto. Cítila jsem, že jsem právě ztratila svého stvořitele. Ale zároveň ze mě spadl těžký kámen, který mě nutil poslouchat jeho příkazy. Bylo to neuvěřitelně osvobozující. Teď si konečně budu moct dělat, co budu chtít. Ale to jsem se mýlila.

Upír mě vzal hrubě za paži a táhl dál od hořícího ohně, kde se škvařilo Jamesovo tělo. Bylo to nechutné, ale tak nějak přirozené. Pomalu jsem si začala na tenhle upíří život zvykat, i když jsem v něm nebyla více, než hodinu.

*      *      *      *      *       *       *

Volterra

Felix, jehož jméno jsem se dozvěděla po cestě do Volterry mě vedl do obrovské místnosti. Překvapením jsem vydechla. Byla to snad ta nejkrásnější místnost, co jsem kdy viděla. Bylo to jako na krásném zámku, až na to, že tohle bylo ještě mnohem lepší.

Zaklonila jsem hlavu, abych si mohla tu místnost lépe prohlédnout. Samozřejmě, s mým upířím zrakem, to šlo mnohem lépe. Všechno jsem viděla mnohem lépe. Zdi byly krásně zdobené a pozlacené. To samé nábytek. Určitě byl nejméně tři sta let starý. Všechno mě tu uchvacovalo. Ale hned nato jsem s prohlížením místnosti musela přestat.

Felix si tiše odkašlal a dloubnul mě loktem do žeber, až to zabolelo. Kdybych byla člověk, určitě bych je už měla zlomená. Nicméně, kdybych byla člověk, tak už jsem dávno mrtvá, což je jasné.

Naproti mně seděli tři na pohled staří upíři, kterým uplynulá léta nevzala na kráse. Vypadali velice vznešeně. Asi byli královského rodu a také se tvářili dosti důležitě. Na můj vkus byli až moc povýšení.

„Konečně jsme se vás dočkali. Udělali jste vše, co jsem říkal?“ Promluvil ten, co seděl veprostřed. Ten upír nalevo od něho vypadal naprosto znuděně. Jako by to chtěl mít už konečně za sebou.

„Ano, Aro. Chvilku nám sice trvalo, než jsme ho našli. Ale tuhle novorozenou jsme našli u něho, přesně jak jsi předpokládal.“ Aro přikývl a zkoumal mě od shora dolů, jako by snad chtěl objevit nějakou chybičku.

„Jistě musíš být zmatená…“

„Isabella Swanová. Ale říkejte mi prosím Bella.“

„Ach, ano. Jak už jsem řekl, Bello. Od Jamese bylo velice nezodpovědné takhle proměnit člověka bez toho, aby se o něj postaral. Předpokládám, že ti o sobě nic neřekl, že?“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, pane. Proměnil mě sotva před třemi hodinami, takže si ještě zvykám.“

„No, měli jsme s Jamesem nějaké nevyřízené účty a už dlouho jsme po něm šli. Ty jsi se nám jen připletla do cesty. Měla by jsi poděkovat Jane, že ti ušetřila život.“ To jistě. Takže ona mi zachránila život, že? O tom silně pochybuji. Jí za nic rozhodně děkovat nebudu.

Jen jsem na ní kývla hlavou. S ní to zřejmě nic neudělalo a koukala se dál na Ara. Podle jejího výrazu si ho asi moc vážila.

„Felix ti ukáže tvůj pokoj. Všechno ti vysvětlí.“ No, jistě. Ten starý trouba mě ještě bude něco učit. To se teprve uvidí, kdo tady bude koho co učit.

Felix na mě kývnul, ať ho následuju. Pomalu jsem šla za ním a nedávala na sobě znát strach.

Byla jsem v cizí zemi, městě a mezi neznámými lidmi. Ani jednoho z nich jsem neznala. Tak jak si můžu být ksakru jistá, že mi neublíží. Nestojím o to tu žít. A řekne mi konečně někdo, co tu dělám? Docela ráda bych to věděla. Jak mám vědět, že se dožiju zítřka?

Felixovi to zřejmě nevadilo, protože se tvářil naprosto nečitelně. Trochu jsem si odkašlala.

„Co je?!“ Ajaj, tohle nebude příjemný rozhovor mezi přáteli.

„Jen bych se chtěla na něco zeptat.“ Felix se rychle zastavil a pohlédl na mě očima plnýma nenávisti.

„Myslím, že ti Aro jasně řekl co máš dělat.“

„Tomu říkáš jasně?“

„Ano.“ Dala jsem si ruce v bok.

Tak pozor hochu! Se mnou nebude nikdo zacházet jako s odpadem. Když už jste mě sem přivedli, tak byste mi taky mohli věnovat trochu pozornosti. Nebo to snad upíři nedělají? No, jestli ne, tak s tím budou muset brzy začít, protože se mnou nikdo podlahu zametat nebude!

„Ten váš slavný Aro mě sem zavolal. Je mu úplně jedno co se mnou bude. Tak proč bych k němu měla chovat nějakou úctu?!“ Než  jsem se nadala, byla jsem přimáčknutá ke zdi Felixem, který se musel hodně ovládat, aby mě na místě nezabil. Co mu je? To toho Ara tady všichni uctívají, nebo co?

„Můžeš být ráda, že tě nezabil. Vděčíš mu za svůj život, který je už tak dost mizerný a nicotný. Během jedné sekundy bych tě mohl zabít. Ani by jsi se nenadala. Ani nevíš, jak jsi zranitelná. I když jsi upír, tak jsi slabá jako čajíček. Měla by jsi se vyškolit v boji.“

„Jenomže já nepotřebuji tvoje rady. Klidně odtud můžu odejít.“

„Být tebou, tak si tím nejsem tolik jistý.“ Jeho silná paže mě pustila a já se konečně mohla postavit na pevný povrch.

„A mohl by jsi mi odpovědět na otázku?“

„A co chceš vědět?“

„Kdo je Aro? A kdo jsou všichni tady? Co se od upírů očekává a jaký je jejich život? Jaká je má úloha tady?“

„Novorození mají vždycky tolik otázek. Dobrá, řeknu ti něco o Arovi.“ Otevřel dveře, co byly kousek od nás a postrčil mě dovnitř. Byla to vcelku malá místnost, ale mě bude stačit.

Sedla jsem si naproti Felixovi na křeslo a opřela se.

„Aro je nejstarší ze všech upírů. Jeho bratři, to jsou ti, co seděli vedle něho na trůnech, Caius a Marcus jsou sice méně důležití, ale všichni je respektují. Je to královská rodina. To oni nás všechny stvořili. Nebýt jich, už  bychom tu nebyli. To platí i o tobě. Oni zařizují, aby byl náš svět utajen. Kdyby se totiž lidé dozvěděli o naší existenci, co myslíš že by udělali? Chtěli by nás vyhubit. Mrknutím oka bychom byli mrtví. To oni jsou naši zachránci. Všichni je moc obdivují. Bez nich bychom jak už jsem říkal neexistovali. Musíš je poslouchat stejně jako všichni upíři. A když ne, tak to s tebou dopadne velmi zle. Radím ti, aby sis je neznepřátelila. To bys totiž nepřežila další den. Takže se snaž být milá a udělej všechno, co ti nařídí. Věř mi. Mě jedinému ze všech můžeš věřit. Na ostatní bych si dal pozor. Obzvláště na Jane. Má na tebe spadeno. Chtěla na tebe použít svoji schopnost vyvolat v komkoliv bolest. Ale u tebe to nešlo. Proto tě ušetřila. Proto jsi ještě naživu. Měla by jsi jí být vděčná, jak říkal Aro. Dej na má slova Bello. Můžeš se mít dobře, když se k nám připojíš. Samozřejmě tě nebudeme nutit, ale když máš tak výjimečné schopnosti tak tě Aro asi nenechá jen tak lehce odejít. Vlastně myslím, že se nakonec přidáš k nám. Byla by jsi naše skvělá trofej. Taková třešnička na dortu. Ale konečné rozhodnutí je jen a jen na tobě. Ty sama se musíš rozhodnout, co budeš po zbytek věčnosti dělat. Samozřejmě můžeš kdykoliv odejít a žít si svůj vlastní život. Ale pro upíra je to velice těžké, jak se jistě brzy dozvíš. Dávám ti hodinu na promyšlení. Potom si přijdu poslechnout tvoji konečnou odpověď. Na všechny zbylé otázky ti odpovím později, až bude vhodnější chvíle. Teď už ale musím jít. Nezapomeň, hodinu.“ S těmito slovy se zvednul a odešel z pokoje.

Bože, co jen budu dělat? Mám se přidat k upírům, nebo si mám žít svůj vlastní život? Ale jak vlastně žijí upíři? Můžu vůbec vycházet na slunce? Můžu se proměnit v netopýra? A ke všemu mám ještě super schopnosti. To mě ale podrž.

Ale jak je mám ovládat? To nezvládnu. Nic z tohohle světa nemohu zvládnout. Je to pro mě příliš nepochopitelné. Mám pocit, jako bych měla sen. Sen z kterého se nemohu probudit. Co jen mám proboha dělat?

Nemohu se přeci vzepřít Arovi. Podle toho co říkal Felix, ho musím poslouchat. Asi by bylo nejlepší, kdybych nějakou dobu žila tady a naučila se být opravdovým upírem. Ale lidi lovit nebudu. Viděla jsem Jamesovi rudé oči. Určitě to bylo od toho, jak se živil. Možná, že kdybych třeba jedla jen zvířata, tak bych nemusela lidi zabíjet. Ale tady ve Volteře jí lidi. Nebude jim to divné, když budu jíst něco jiného?

Každopádně bych si to měla všechno důkladně promyslet, dokud nebude pozdě. Musím si to pořádně promyslet, než se odeberu ke konečnému rozhodnutí. Protože pochybuji, že když už jednou přijmu Arovu nabídku, tak mě kdykoliv nechá odejít. Ne, to by určitě neudělal. Ale co potom mám ksakru dělat? Jsem v koncích. Kéž by mě James raději zabil, než abych se teď musela potýkat s takovými otázkami. Každému jsem akorát na obtíž. A život upíra se mi ani v nejmenším nelíbí. Není to nic hezkého. Raději bych byla stokrát mrtvá.

Dobře, takže si promyslíme všechny pro a proti a podle toho se konečně musím rozhodnout. Hlavně to chce, abych se soustředila, což s mými zlepšenými smysly moc nejde. Slyším teď všechno mnohem jasněji a zřetelněji. A chcete něco vědět? Je to dobrý pocit. Felix tu už bude co nevidět a pochybuji, že mi dá nějaký čas navíc. Jeho povaha to jasně dokazuje.

Pro: Když zůstanu, budu se moci naučit jak se bránit před ostatními upíry. Nikdo mi nebude moci ublížit. A pokud mám nějakou schopnost, tak bych jí mohla dál trénovat. Bylo by to pro mě velmi přínosné. Určitě bych si tady časem našla nějaké přátele. Taky můžu dát do svých pro to, že budu moct peskovat Felixe, který je mnou očividně podrážděný. Jak skvělý to bude pocit, až do něj budu moci rýpat a on mi nebude moct ublížit. To ale bude zábava. Taky ještě patří do mých pro to, že se nebudu cítit osamocená, než abych odešla mimo Volterru. Budu si jí taky moci prohlédnout a dozvědět se něco o její historii. Mohla by to být velká zábava. Určitě má velmi zajímavou historii. A Aro sice nevypadá moc přátelsky, ale aspoň si budu moct s kým pokecat.

Co mě ale mate jsou ti jeho tak řečení ,,bratři". Copak to jsou opravdu jeho bratři? Nevypadalo to, že by s nimi byl bůhvíjak za dobře. Spíše to vypadalo, jako by ani žádní bratři nebyli. Dokonce ani přátelé. Caius a Marcus vůbec nemluvili, takže to znamená, že hlavní kápo je tu Aro. Toho bych mohla někdy využít. I když tedy nevím jak, protože se mi nezdá, že by se mohlo s Arem nějak manipulovat.

Proti: Tak tohle bude dlouhý seznam. Vlastně bych řekla, že mi na to hodina asi stačit nebude. Ale jak se tak koukám na hodiny, tak vidím, že mi ještě asi dvacet minut zbývá. Tím lépe pro mě. Dobře, pustíme se do toho.

Hlavní proti je to, že se budu muset řídit Arovými pokyny. Budu ho muset poslechnout na slovo, přesně jak říkal ten proradný Felix. Jak to, že musí mít vždycky pravdu? Nenávidím ho!

Potom je tu taky ještě jeden problém. Určitě se tady budu cítit jako v pasti. Ach, jo. Já vůbec nevím jak se mám rozhodnout. Těch pro je mnohem více, ale jsou tak nicotné proti tomu, co jsou ty možnosti proti. Co si mám jen počít? Co by udělal někdo jiný? Proč mi prostě Felix nemohl nějak poradit? Řekl mi, že mu prý můžu věřit, ale mezi námi si tím nejsem tak jistá. Balancuju nad propastí. Nechci zůstat ve Volteře. Ale taky nechci odejít pryč. Mimo Volterru nikoho nemám. Alespoň ne někoho s kým bych mohla trávit čas. Ke své rodině už se vrátit nemůžu. Určitě bych jí při prvním pohledu zabila. A nic takového přeci nechci. Takže mi už zbývá jediná možnost, co bych dělala až budu venku. Mohla bych se prostě jen tak toulat po světě a navštěvovat různá místa. Ale bylo by to dosti nápadné, kdybych jako mladá dívka chodila všude sama. V dnešní době se to přeci nesmí. Je to proti jakékoliv etiketě. I když jsem se sice etiketou nikdy neřídila, nerada bych si zkazila pověst. Ale i tak je teď úplně pokažená. Rodina mě určitě prohlásila za mrtvou a kdybych se někde ukázala, tak mě můžou odhalit. A kdyby mě odhalili, tak mě Aro určitě zabije. Bože, co budu dělat? Asi mi zbývá jen jediná možnost a to je...

Ale než jsem stihla něco zaregistrovat, ozvalo se tiché zaklepání na dveře, které ve mě vyvolávalo pocit strachu z toho, co bude.

Další

Autor: Bellaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nic není tak, jak se zdá 2. kapitola: