Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámý směr - 7. kapitola

Neznámý směr - 7. kapitolaTak, po dlouhé době... přiznávám se: psala jsem poslední, závěrečnou kapitolu + epilog, proto jsem odložila psaní této. Ale přečtete si to až za dlouho, :D protože vůbec netuším, kolik kapitol se mezi přítomnost a konec ještě nacpe. Elena... pardon, Nancy, dorazila po boku Joshe ke Cullenům... Copak se asi stane, když zůstane s Joshem o samotě?

„Neboj se,“ zašeptal mi ještě před prahem do vlasů a já přikývla. „Oni... nekoušou. Nebo ne moc,“ tiše se zasmál. Byla to narážka? Věděl Johny, že jsou jeho milí Culíci upíři? Co když se jim prostě zachtělo mít lidského kamaráda? A hodlali ho někdy přeměnit?

Nenacházela jsem odpovědi.

Držel mě těsně u sebe a zaklepal. O čtvrt minuty později otevřela Tessa.

„Ahoj, Johny,“ nezaujatě se usmála na kluka vedle mě a pak, podobně bez emocí, se otočila ke mně, „ahoj, já jsem Tessa.“ Podala mi ruku.

„Těší mě... Nancy,“ pokývla jsem hlavou na pozdrav. Bylo to divné – ta radostná dívčina, kterou jsem si z dřívějška pamatovala, jako by pohasla spolu s Joshovými výčitkami. Bylo na nich vidět, že jsou sourozenci, a to nejen díky shodné barvě očí, pleti i vlasů, ale i kvůli jejich propojení. Když on byl smutný, ona nedokázala být veselá.

„Pojďte dál,“ pobídla nás. Šla jsem těsně za Johnym a rozhodla se perfektně sehrát svou roli. Měla jsem důvod být lehce zmatená a nejistá, že? A Josh... nemohla jsem se dočkat, až jej uvidím, ale nebylo by zrovna vhodné na něj zírat.

Vstoupila jsem do již známé předsíně a prošla kolem schodů do obýváku. Johny mě držel za ruku a byl dva kroky přede mnou. U zdi stála Rose a povídala si s Emmettem, tiše a rychle, asi abych jim nerozuměla, na gauči seděl Josh s Edwardem a Tessa se posadila vedle nich. V místnosti nastala změna – kromě gauče pro tři všechno, tedy křeslo, židle a stůl, zmizelo a přibyla další pohovka pro dva. Asi specielně pro mě a Johnyho.

„Zdravím,“ usmál se Edward a vstal, aby se se mnou přivítal. Taky mi na uvítanou stiskl ruku. „Já jsem Edward, támhle to jsou Emmett a Rosalie...“ Podíval se na Joshe, zda ho má představit a nebo to obstará sám. Tessa se na svého bratra povzbudivě usmála.

„Já... se jmenuju Josh... těší mě,“ vypadlo z něj nakonec. Sledovala jsem každou emoci v jeho tváři. Choval se trochu chaoticky, roztřeseně, nebyl ve své kůži. Nechtěla jsem mu vnucovat svou ruku, ale nakonec přece jen vstal a já měla úžasnou příležitost se ho dotknout.

„Taky... mě těší,“ pousmála jsem se a sice to bylo míněno na všechny, ale já přitom byla otočená na něj. Jen s ním jsem se viděla ráda a jen kvůli němu jsem se nechala přemluvit k návštěvě tohoto domu. Byl krásný, fascinovaně jsem si prohlížela jeho něžné rysy v tváři. Johny sice taky působil jemně, ale přeci jen víc jako dítě a měl ostrou bradu. A užší oči...

Josh měl naprosto nádherné oči, jejich modrošedý odstín připomínal barvu moře, a i když teď byly plné bolesti, nejradši bych se do nich dívala navždy. Ztratit se v nich a být navěky s ním...

„Sedneme si tady, dobře?“ ozval se vedle mě Johny. Nic nezaregistroval. Nemohl postřehnout, že ho mé potlačované já touží poslat i s jeho nadržeností a majetnictvím do háje, a místo toho se vrhnout kolem krku Joshovi.

A ty jeho rty! Tak lákající k polibku... něžnému, bez zbytečné výměny slin a chorob. Znechuceně, ano, tentokrát znechuceně, jsem si vzpoměla na to, jak se na mě Johny v tom vlaku sápal. Sice bych si dala říct znovu, ale s nadhledem jsem se za sebe styděla. Alespoň jsem mu jeho aktivitu nijak neoplácela, to by bylo ještě mnohem horší, kdybych mu pomáhala při odstraňování zbytečných kousků oblečení a nebo se mu snad sama nabízela...

„No, chceš něco k jídlu?“ nabídla mi Tessa. Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, děkuju.“ Zamyslela jsem se a otočila se s naivním výrazem na Johnyho: „Pročpak tě sem kamarádi pozvali? Pokud něco potřebujete řešit, nemám vás tu nechat o samotě?“

„To je v pořádku, zlatíčko,“ něžně se Johny usmál a já periferním viděním zahlédla, že Edward zaujatě povytáhl obočí. Asi kvůli tomu oslovení. Fajn, tak k němu patřím už i veřejně... „Nechcete to probrat v patře?“

„Tak dobře, pojďme,“ pokývl Emmett hlavou – byl tak... vážný! Přitom jsem ho znala jako věčného vtipálka. Letmo Edwarda pro povzbuzení políbil na tvář a Johny, oni dva a Tessa zamířili na „poradu“.

„Počkej tady, dobře?“ požádal mě a já přikývla. Byla jsem přeci jeho poslušný pejsek, jinak jsem ani reagovat nemohla. Prohrábl si ofinu a usmál se: „Nebude to trvat dlouho, neboj.“ Zase jsem přikývla. Poslouchala jsem vzdalující se kroky na schodech.

Zůstala jsem v místnosti s Joshem a Rose. Ta se na mě omluvně usmála a odešla do kuchyně. Pravděpodobně potřebovala být chvíli sama.

Přeběhl mi mráz po zádech. Josh seděl metr a půl ode mě a vypadalo to, že se psychicky rozsypal. Musela jsem s ním mluvit. Vzhledem ke své roli... jsem měla příležitost. Po chvilce mlčení jsem se k němu obrátila: „Uhm.... ty jsi Josh. Viď?“

Přikývl. „A ty...“

„Nancy. Zdáš se mi nějak... smutný... jsi v pořádku?“ Napjatě jsem ho sledovala. Bolestně se pousmál, nedíval se na mě.

„Já... necítím se moc dobře, psychicky. Ale s tím tě přece nebudu zatěžovat.“ Ta jeho přehnaná ohleduplnost! Netušil, že bych chtěla podrobně vědět o každém jeho pocitu a jeho příčině.

„Můžu ti nějak pomoci? Jakkoliv,“ vyhrkla jsem.

„Nemusíš... se zbytečně namáhat, nestojím za to,“ zašeptal a upíral při tom prázdný pohled z okna. Bezmocně jsem si povzdechla. Smysl mojí existence se trápil a já nevěděla, co s tím...

„A... nechceš obejmout?“ špitla jsem. Netroufala jsem si přemýšlet o svých slovech, to bych to chtěla vzít zpět.

Podezřele dlouho neodpovídal.

„Promiň, jestli to byla nevhodná otázka-“

„Ne, to... já... mohla bys..?“ hlesl a zoufale se na mě podíval. Jeho překrásné oči vyzařovaly zranitelnost a slabost, touhu po silnější osobnosti, která by jej držela a podporovala.

„Samozřejmě,“ usmála jsem se. Hned jsem si přisedla vedle něj. Věděla jsem, že nebude reagovat, nepřekvapovalo mě to... každá má přeměněná buňka šílela nadšením, když jsem ho opatrně objala. Chvíli jsem přemýšlela.

„Uhm... můžu..?“ velice nekonkrétně jsem se zeptala na otázku, jež opravdu ne a ne vyskočit z pusy. Ale díky mým pohledům a gestikulacím pochopil, že bych si mu ráda... sedla na klín. Samozřejmě nikoliv ze sobeckých důvodů, vůbec mi nešlo o to být mu co nejblíž-

Dobrá, popravdě řečeno jsem přímo toužila být mu co nejblíž, ovšem objímání mi to taky mělo usnadnit, jinak bych se mu nevnucovala.

Jen nejistě přikývl. Asi nebyl zvyklý na tak blízký kontakt s ostatními. Nemohla jsem si pomoct, hned jsem se k němu přitulila, jak nejvíc to šlo. Vdechovala jsem jeho nádhernou vůni a cítila teplo jeho těla. Do očí se mi draly slzy... tyhle pocity, jeho blízkost, bych nejradši prožívala napořád. Hlavu jsem měla přilnutou k Joshově rameni, jednou rukou jsem se jej držela a druhou jsem ho hladila po zádech a po paži. Vnímala jsem, jak se postupně uvolnil, ale přes závoj potlačovaných slz bych mu teď nemohla pohlédnout do tváře.

Doufala jsem, že se cítí trochu líp, a netrápilo mě, že já se kvůli tomu cítím mnohem hůř. Zmocňovala se mě zoufalost. Bylo to špatně, věděla jsem to, ale přesto jsem s ním chtěla zůstat. Přála jsem si Joshovi patřit, být připravená kdykoliv mu pomoci, udělat pro něj vše, co by ještě ani nevěděl, že chce... to se ale nikdy nemohlo stát.

Já byla pouliční odpad. On dokonalý jako anděl. Byla mezi námi nezničitelná zeď.

Potlačila jsem slzy a rozhodla se přestat být tak nechutně sobecká.

„Povíš mi, co tě trápí?“ zašeptala jsem kousek od jeho ucha. Vískala jsem ho ve vlasech.

„Nechci tě s tím otravovat,“ odtušil. Pořád zněl moc zoufale. Třeba se potřeboval vypovídat, Tessa mu nikdy nemohla přinést dostatek pochopení, jelikož měli příliš odlišnou povahu...

„Neotravuješ mě s tím... mluv,“ řekla jsem. Zhluboka se nadechl.

„Já... dobře. Měl jsem... kamarádku, ale... kvůli mně měla pocit, že musí odejít... a tak odešla... nevím, co přesně jsem udělal špatně, o to horší to je,“ vysvětlil a uhnul očima, „a já nevím, jak to napravit... nevím, zda se vůbec někdy vrátí...“

„Proč si to vyčítáš? Řekla ti, že za to můžeš?“ povytáhla jsem obočí. Musela jsem zapomenout na své vlastní emoce.

„Neřekla, tvrdila, že má nějakou práci, ale určitě lhala-“

„Tak to by sis to vyčítat neměl,“ přerušila jsem ho, „třeba za to vůbec nemůžeš a ona opravdu měla práci, nebo za to mohl někdo jiný, a... třeba se vrátí...“ uklidňovala jsem ho a jemně jsem mu přejížděla bříšky prstů po tváři. Už jsem nebrečela, a tak jsem se na něj mohla usmát. „Neboj se, ano?“

„Ale co když-,“ namítl a já ho umlčela ukazováčkem jemně přiloženým k jeho rtům. Ano, musela jsem zapomenout na vlastní emoce, protože jinak by se mi rozbušilo srdce a prozradila bych, jak moc mě po fyzické i duševní stránce přitahuje.

„Chápu tvoje pochyby, asi máš často sklony tvrdit, že za něco můžeš ty a ostatní jsou v tom nevinně, což?“ pousmála jsem se. Provinile přikývl. „Vážně, neboj se. Tím, že si to budeš vyčítat, ji zpátky nepřivedeš... kdyby se nechtěla vrátit, nevrátila by se, i kdyby tě vůbec nepotkala, věř mi. Nemůže tak rychle měnit zásadní rozhodnutí, ať šlo o cokoliv. A nechápu, že by se nechtěla vrátit k někomu, jako jsi ty...“ zamumlala jsem nakonec.

A sakra, prořekla jsem se. Ne, že by si mě spojil se mnou, tedy s Elenou, ale muselo mu to být divné. Zatvářil se zmateně, jen jsem zavrtěla hlavou, jakože o nic nejde.

„Hlavně zůstaň v klidu, určitě by po svém návratu nechtěla vidět tak zkleslou a utrápenou existenci... lepší bude, když ji přivítáš s úsměvem,“ znalecky jsem prohlásila, „jako bych“ měla tu jeho kamarádku přečtenou.

„Dobře,“ chabě pokývl hlavou, „asi... máš pravdu.“

„To já vždycky,“ zazubila jsem se, „všechno určitě skvěle dopadne.“ Ještě jednou jsem ho jemně pohladila po rameni a sesedla si na gauč vedle.

„J-já... ti mockrát děkuju,“ vyhrkl, „moc... jsi mě povzbudila, jsi... milá.“ Bylo tak roztomilé sledovat, jak se překonával, aby to řekl! Vždycky mě fascinovala jeho stydlivost. Skoro jsem se začervenala.

„Nemáš vůbec zač,“ řekla jsem a vlepila mu, zlehka a čistě kamarádsky!, pusu na tvář, „snad to aspoň trochu pomohlo.“

Než se stačil vzpamatovat, sedla jsem si zpátky na svou pohovku a už jsem se na něj nedívala, sledovala jsem schody, kdy se objeví Johny. Před chvílí jsem totiž zaslechla nějaké šramocení; hrozilo, že už přijdou dolů. Nesměl mě vidět vedle Joshe.

„Už jsem tady,“ ozvalo se o pár vteřin později z patra. Johny za mnou očividně spěchal. Proč? To se bál, že jsem se mezitím s Joshem taky vyspala, nebo co? Zatvářila jsem se zmučeně a protočila oči. Periferním viděním jsem zaregistrovala, že si toho Josh všiml a viditelně nechápal, o co asi jde. No jo, mně Johny přece říká zlatíčko a jsem s ním dobrovolně... pff. Po možnosti dotknout se Joshe mě Johny opět odpuzoval, ale role je prostě role...

„To je fajn,“ zamumlala jsem a nasadila naivní úsměv zmanipulovatelného idiota.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Neznámý směr - 7. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!