Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámý anděl - 2. kapitola

Cameron Bright


Neznámý anděl - 2. kapitolaTak je tu druhá kapitolka. Izz objeví ve svém pokoji malé překvapení. Jak na něj bude reagovat? Čtěte a snad vás mé pokračování aspoň trošičku zaujme.

2. kapitola:

 

„Co to sakra je?“ zařvala jsem přes celej dům až se rozklepaly i okenní tabulky.

„Kterej debil?“ neudržela jsem se a použila sprostších slov. To přece není možný. Nějakej pošuk mi rozbordeloval pokoj. Všechno oblečení ze šatníku jsem měla naházené na posteli, knížky byly rozházené po zemi a obsahy šuplíků taky. Kdo tady byl? A proč to někdo dělal? Leda, že by tu něco hledal táta, ale to se mu vůbec nepodobá. Já se na to vy... Najednou jsem dostala strach a rozeběhla se zkontrolovat celý dům. Proběhla jsem všechny pokoje, zkontrolovala okna a zamkla přední i zadní dveře.Všechno vypadalo v pořádku, ale já měla pořád takový ten divný pocit, že tu nejsem sama. Pořád jsem se rozhlížena, koukala za roh, ale nikde nikdo.

„Tak fajn, jde se uklízet... “ Musela jsem si dodat odvahu jedním hlubokým nádechem, ale moc mi to nepomáhalo. Vyšla jsem do pokoje a začala skládat oblečení. Jediné štěstí je, že toho nemám tolik, aby to zabralo víc času. Za chvilku jsem měla hotovo a naskládat knížky bylo taky celkem rychlé. Obsahy šuplíků jsem nijak neurovnávala a jen je nacpala zpátky na místo. O víkendu se k tomu snad dostanu. Lehla jsem si na postel a zapnula rádio. Chtěla jsem se překulit, ale něco pode mnou zašustilo. Asi jsem na něco zapomněla. Zašmátrala jsem pod sebou a vytáhla kousek papíru a na něm bylo něco napsáno a ne však mým písmem.

 

            Ahoj, má Neznámá,

                        jsi krásná.       

                                   Tvůj Neznámý

 Ježíši Kriste co to je za vtip? Já a krásná jo? Někdo se asi musel vážně zbláznit. No tak si to ujasněme. Ráno mě „něco“ zvedlo bleskovou rychlostí ze země, pak mi „něco“ totálně rozhrabe pokoj a podle toho lístečku je to „něco“ nejspíš nějakej kluk? Mě už asi fakt hrabe. Ta představa, jak se mi někdo cizí hrabal ve věcech, mi naháněla husí kůži. Ale proč to ten dotyčný dělá? To jako, že bych se mu líbila? To určitě ne, asi si ze mě dělají jenom nějací vtipálci srandu. Přece mě tu všichni znají celý život a všichni kluci jsou jenom mí kamarádi. Teda kromě spratků z rezervace, ti se drží jenom se svými lidmi a nikoho z města kromě mýho táty neakceptují. Ti by to taky určitě nedělali, zvláště ne u mě, takže nikdo z okolí Forks to být nemůže. Asi nad tím budu přemýšlet až v posteli, protože venku se začíná stmívat a táta se brzy vrátí hladovej jako vlčák. Někdy se mi zdá, že vařím aspoň pro tři chlapy a ne jen pro jednoho policajta.

Vydala jsem se do kuchyně a do hrnce jsem dala vařit vodu. Otevřela jsem konzervu s lunchmeatem a maso rozkrájela na kostičky. Potom jsem vyndala  hrášek, papriku, kečup a koření na rizoto. Všechno jsem vyskládala na stůl a šla  jsem si pustit televizi, abych měla takovou malou kulisu. Zrovna tam běžel nějakej stupidní zamilovanej seriál, ale aspoň tady nebude takové ticho. Vrátila jsem se ke sporáku a do vroucí vody jsem hodila sáčky s rýží. Nastavila jsem kuchyňskou minutku na 10 minut a skočila jsem do prádelny. Tam už na mě koukala hromada špinavého prádla a tvářila se docela zuboženě. No jo, táta zase ráno zapomněl prádlo nandat do pračky a zapnout, tak to zase zbude na mě. Jen co jsem pračku zapnula, z kuchyně bylo slyšet pískání minutky. Došla jsem vypnout sporák a z hrnce jsem slila všechnu vodu. Pak jsem vysypala rýži ze sáčků zpátky do hrnce, přidala jsem k nim hrášek, mrkev, maso, trošku koření a soli a zalila trochou kečupu. Vše jsem pořádně promíchala, ochutnala a zjistila jsem, že to chutná docela slušně. Vyndala jsem dva talíře a před domem jsem uslyšela  troubení tátova auta. Konečně je doma, aspoň mu jídlo nevystydne.

„Ahoj, tati,“ zavolala jsem ve chvíli, kdy táta zaklapnul vchodové dveře. Strčil hlavu do kuchyně a usmál se na mě.

„Ahoj, Izzinko, jakpak jsi se dneska měla?“ Přišel ke mě a dal mi pusu na čelo. Vždycky mě takhle vítal a mě to asi nikdy neomrzí.

„Docela fajn, až na ty ranní problémy s autem. A co ty, chytil jsi dneska nějakýho rafinovanýho zloděje?“ Zasmála jsem se a začala nandávat velikou porci na talíř. Táta se mezi tím posadil a spustil:

„Volal jsem Herymu a vyzvedli jsme s ním tvoje auto. Říkal, že se na něj koukne hned dneska večer a pak nám zavolá.“ Zabořil lžíci do jídla a začal se ládovat rizotem. Evidentně měl velkej hlad, protože jídlo mu trochu padalo i od pusy jak se snažil nacpat si toho do ní co nejvíc.

„Tak dobře. Snad to nebude trvat moc dlouho. To mi připomíná, že musím pak napsat Cin, aby mě tu ráno vyzvedla.“ Táta se zakuckal a začal okolo sebe prskat. Vstala jsem a praštila ho párkrát do zad.

„Dě-ku-ju,“ vykoktal ze sebe.

„To máš z toho, že tak hltáš.“ Omluvně se na mě usmál a zase se pustil do večeře. Taky jsem si trochu nandala a zamířila si to i s talířem nahoru.

„Jdu si ještě něco dodělat a pak za tebou přijdu.“ Zavolala jsem do kuchyně a zaslechla jsem už jen tátovo mručení.

V pokoji jsem napsala Cin smsku, ať mě ráno vyzvedne. Vzápětí jsem dostala jen souhlasné prozvonění. Usmála jsem se nad tím a sedla si ke stolu. Znovu jsem do ruky vzala lísteček od Neznámého a přičichla si k němu. Předtím jsem si toho nevšimla, ale cítila jsem z něj opojnou vůni růží. Vždycky jsem milovala růže a hlavně ty bílé. Na zahradě jsem měla dokonce celý záhonek složený jenom z bílých růží. Je to náhoda nebo ten neznámý ví, které kytky miluju? Je to fakt divný. Asi jsem blázen, ale najednou jsem měla hroznou chuť s ním začít komunikovat. Sáhla jsem do šuplíku a vyndala čistý kousek papíru. Vzala jsem tužku a moje ruka začala okamžitě psát:

 

            Milý Neznámý,

                        kdopak vlastně jsi? Měla bych tě znát?

                        O ty jsi mi udělal ten zmatek     v pokoji?                               

                                                                       Izz

 Rychle jsem otevřela okno a přemýšlela, jestli vlastně dělám dobře. Co když je to nějaký úchylák nebo šílenec? Ne! Přesvědčoval mě můj vnitřní hlas. Přece tak krásné písmo by nemohl mít nějaký cvok. Ten jemný hlásek v mé hlavě mě utvrdil v mém rozhodnutí. Popadla jsem ze stolku těžítko a zatížila s ním papírek se vzkazem na okenním parapetu. Tak a je to, teď uvidím co se bude dít. Vzala jsem do ruky pyžamo a vydala se do koupelny. Sprchu jsem odbyla rychle, oblékla pyžamo a šla zkontrolovat tátu. Jako vždycky seděl v křesle, nohy na stole a koukal na nějaký zápas.

„Tati, půjdu si už lehnout. Nevadí?“ Omluvně jsem se na něj usmála a trošku zívla.

„V pořádku holčičko, stejně ten zápas za chvíli končí. Hezky se vyspi Izz.“ Dala jsem mu pusu na tvář a pomalu vyšla schody do patra. U dveří jsem se zastavila. Srdce mi začalo splašeně tlouct a já netušila, jestli je to ze strachu a nebo  z očekávání. Já se snad i těším. Jo, byla jsem strašně zvědavá jestli se věci na okenním parapetu nějak změnily a nebo jsem si všechno jen vyfantazírovala, což by u mě bylo i docela normální. Vždycky jsem byla takový veliký snílek a taky proto jsem byla často zklamaná.

S rukou na klice jsem se zhluboka nadechla a pomalu otevřela dveře. Můj pohled padl na okno a po tváři se mi roztáhl úsměv. Na okně ležela nádherná bílá růže a vedle ní lísteček pod těžítkem. Zavřela jsem, přešla k oknu a přiložila si růži k obličeji. Ta tak nádherně voněla až se mi z toho zatočila hlava. Byla to ta samá vůně jakou jsem cítila z toho lístečku. Pohledem jsem zabloudila k onomu papírku a rychle ho vyndala spod těžítka.

 

                        Nádherná Neznámá,

                   v podstatě nejsem nikdo. Jen zamilovaný kluk, který nejí a nespí a myslí pořád jenom na tebe. Už od prvního pohledu jsem se do tebe zamiloval a musel jsem tě navštívit. Chtěl jsem z tvého pokoje něco na památku, ale pak jsem si to rozmyslel a odešel. Až později jsem si uvědomil, že jsem ti měl pokojík vrátit do původního stavu.

Zlobíš se na mě hodně?

Jako omluvu přijmi růži, která není ani z poloviny tak krásná

jako jsi ty.

                                        Tvůj Neznámý

 Několikrát jsem si lístek přečetla a pokaždé byla uchvácená. Srdce mi bušilo jako o závod a dech jsem měla zrychlený. Něco tak krásného mi ještě nikdo nenapsal! Nikdy jsem si nemyslela že bych někomu mohla připadat krásná, ale Neznámý si myslel pravý opak. Kdo to jenom může být? Byla jsem zvědavá, kdo by tomohl být a proč za mnou prostě nepřijde a nepředstaví se mi. Vždyť mě by stačilo ho spatřit jenom na kratičký okamžik a byla  bych šťastná, že znám tvář mého neznámého. Mého? Izzy co blbneš! Nemůže to být tvůj Neznámý. Ještě pořád je tu možnost, že je to nějaký zvrhlík. Jenže ani můj vnitřní hlas mě nevrátil do reality. Moje srdce, jenž bylo vždy smutné a osamělé, dostalo najednou nové pocity, které neznalo. Může tohle být láska? Do někoho, koho jsem nikdy neviděla? Netušila jsem, jestli je to pravda, ale moje vnitřní rozpoložení dávalo jasnou odpověď. Jsem šťastná! Šťastná, že má o mě někdo zájem. Šťastná, že jsem poprvé dostala růži a šťastná, protože jsem konečně měla naději a důvod žít.

S růží v ruce jsem sedla ke stolu a začal psát:

 

         Drahý Neznámý,

tvojí omluvu přijímám, ale myslím, že by to chtělo ještě nějak odčinit.

A stejně pořád nevím, kdo jsi. Znám tě ze školy? Musím tě přeci znát, když i ty jsi mě viděl. Prozraď mi to prosím. Chci tě vidět, vědět kdo jsi. Prosím!    

                                         Tvá Izzy

P.S.: Něco na památku.

Propána krále! Je fakt možný, že jsem něco takovýho napsala já? Vždyť já s ním za chvíli budu bezostyšně flirtovat přes papír. Ne, tohle není vůbec normální. Pořád jsem se v duchu prala s rozume a vnitřním hláskem, ale nakonec vyhrál ten hlásek, a tak jsem položila lísteček zpátky na okno pod těžítko a přemýšlela, co k němu přiložím na památku. Sáhla jsem si na krk a vzpomněla si na stříbrný blesk, který mám pověšený na kůži a nosím ho už několik let na krku. Byl to dárek od mojí mamky ještě předtím než odešla. Svoje chování si neumím vysvětlit, ale najednou jsem si uvědomila, že jediný, komu bych ten přívěšek dala, by byl můj Neznámý. Cítila jsem, jak mě k němu něco táhne, něco strašně silného čemu se nedá odolat.

Položila jsem přívěšek k lístečku a i s růži jsem přešla k posteli.Bílou růži jsem si položila na noční stolek. Zalezla jsem si pod peřinu, zhasla a s blaženým úsměvem jsem se ponořila do říše snů.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Neznámý anděl - 2. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!