Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » New lease of life - 21. díl - Bolest je teprve začátek

26.03.2010 (20:00) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3571×

„Panebože, co to bylo?“ Zbledla jsem a žaludek se mi stáhl úzkostí. „Znělo to jako ženský hlas.“

„Paule! Na to není čas, teď jsem na vaší straně. Není to nikdo z mé rodiny a rozhodně si nepomůžeš tím, že mě teď napadneš.“

„Co jsi sakra zač? Nějaký jasnovidec?“

„Tak něco…“

„Proč bych ti měl věřit?“

„Protože kdybych měl v úmyslu vás napadnou, nic by mi v tom právě teď nebránilo. Byl bys mrtvý aniž bys otočil hlavou.“

„Fajn! Pro tentokrát!“

„Můžete se tady přestat vybavovat jako by se nic nestalo!“ Zaječela jsem hystericky. Za tu krátkou chvíli jsem si stihla přehrát všechny možné scénáře a ani jeden nebyl zrovna se šťastným koncem. „Paule, přeměň se! Zjisti, co se děje.“ Tak nějak to přeci v těch jejich bájích bylo, ne? Že se dokážou mezi sebou dorozumívat, když jsou ve vlčím těle.

Kupodivu mě poslechl. Opět jsem měla možnost vidět toho obrovského přerostlého psa. Jenže teď mi vůbec nepřišel nebezpečný, spíše jako takový mazlík. Vyděšené zvíře. Viděla jsem bolest v jeho očích. Bolest duševní ale i bolest fyzická z něj přímo sálala. Jako by prožíval obrovská muka a přitom nebyly vidět žádné zjevné rány ani důvod jeho utrpení.

„Proboha, Paule, co je ti?“ Cítila jsem se tak bezmocná. Stojím tu u vodopádu uprostřed blbého jezírka jen v košili a nevím kudy se vydat.

Edward viděl moje tápání… „Bello, chytni se mě.“ Nerozuměla jsem mu, chci se přeci odsud dostat, nepotřebuji se někoho chytat, nechci utěšovat… nechci nic, jen vidět Jakoba. Je to ode mě sobecké, ale je to momentálně jediné, na čem mi záleží. Opět jsem ho nechala samotného. Jsem špatná matka, nezasloužím si tohle oslovení, nezasloužím si nic. Jestli se mu něco stalo… „Tak Bello!“ Ne, chci odsud.

Všechno se událo tak rychle. Edward ztratil trpělivost a hodil si mě hrubě na záda. Potom už jsem cítila jen studený poryv větru. Žaludek jsem měla opět až v krku. Matně jsem si uvědomovala, že jsme v pohybu. Voda jakoby se proměnila v pevnou zem a Edward po ní běžel neuvěřitelnou rychlostí. Musela jsem zavřít oči abych se nepozvracela. Slyšela jsem funění, které nás následovalo. Usoudila jsem, že to musí být Paul, ale neodvažovala jsem se o tom přesvědčit na vlastní oči.

Běželi jsme jen chvíli, věděla jsem, že jsme na místě, ale stále jsem se držela jako klíště a odmítala se pohnout. Snad ze strachu, ne určitě ze strachu. Ale z čeho jsem měla větší strach? Že se podívám a stále poběžíme nebo že se podívám a uvidím to, čeho se tolik bojím?

„Bell, musíš mě pustit. Musíš dolů.“ Naléhavě na mě promlouval Edward. Jeho hlas mě vůbec neuklidňoval. Nakonec mu nezbylo nic jiného, než mě ze zad odpáčit.

Zůstala jsem stát na místě a stále pevně tiskla víčka k sobě.

„Jdi!“

Prudce jsem otevřela oči a zavrávorala. Tenhle rozkaz nepatřil mě, to bylo jisté. Všude jsem cítila pach rzi a soli. Věděla jsem, co to znamená…

„Krev?“

„Ano.“ Musela jsem zblednout ještě víc, pokud to tedy ještě bylo možné. „Ne Jakobova.“ Tohle ujištění následovalo až příliš rychle a nestačilo mi. „Pojď.“

Pevně jsem chytila Edwardovu ruku a byla ráda, že nevnímá bolest tak, jako já. Mačkala jsem mu ji tak pevně, až to bolelo mě samotnou.

„T – to… panebože…“ Zašeptala jsem, neschopna mluvit nahlas.

Ležela tam… Renesmee. Vypadala tak klidně, jakoby snad spala. Jako andílek… nebýt té spousty krve. Paul stál tiše na stráži vedle jejího bezvládného těla a zrak upínal daleko do zeleného přítmí lesa.

„Ona? Je?“ Nemohla jsem vyslovit to slovo.

„Žije. Ale je velmi slabá. Paul svolává smečku…“ Edward ještě něco povídal, ale já už jeho slova neslyšela. Padla jsem na kolena vedle jejího těla…

„Kde je Jakob? Byl s tebou? Kde je?“ Chytila jsem její ruku a třásla s ní.

„Bello, nech ji. Nemůže ti odpovědět…“

„Nech mě být, je to tvoje vina… neměla jsem… ty jsi neměl…“ Bušila jsem mu pěstí do hrudi. Horké slzy mi tekly po tvářích. Ta bezmoc, ta nevědomost…

Slyšela jsem dusot tlap. Smečka dorazila.

Vykroutila jsem se z Edwardova sevření a otočila se na ostatní. Byli tam všichni. Sam už bral Renesmee do náručí a odcházel s ní pryč.

„A Jakob?“ Otočila jsem se na Emily. Věděla jsem, jaká bude odpověď…

Jen němě zavrtěla hlavou. „To je všechno? To je všechno co mi povíš?“ Upřela jsem na ni zuřivý pohled. „Svěřila jsem ho do péče tvé dcery. Říkala jsi, že se mu nemůže nic stát! A kde je teď?“

„Bylo jich moc, nemohli jsme…“

„Nemohli? Měli jste nás nechat jít! Ty vaše pitomé vlkodlačí výmysly…“

„Bránila ho, snažila se.“

„Jak to víš? Byla jsi tady? Co když se jen snažila zachránit hlavně sebe?“

„Bello, najdeme ho.“ Vždy tak sebejistý, Edward.

„Jsi si tím tak jistý?“ Pohlédla jsem mu do obličeje. „Ne, myslím, že ne.“ Otočila jsem se na ostatní. Měli starost jen o ni, nikoho nezajímal malý poloupír, který pro mě byl synem. Potřebovala jsem něco dělat. Nemůžu čekat. Jsem na pokraji zhroucení. „Jdu ho hledat sama.“

„Bello, počkej.“

To bylo poslední, co jsem slyšela. Potom nic, tupá rána do hlavy a milosrdná tma…

…

„Byl to jen sen?“ Probudila jsem se s ostrou bolestí hlavy. Všechno se zdálo tak neuvěřitelné a rozmazané. Musel to být sen. Přeci nemůžu mít pořád jen smůlu.

„Bello, lásko? Bolí tě něco?“

„Jen hlava. Co se stalo?“

„Paul, uhodil tě. Prý není čas hledat tě po lesích. Dostal co proto!“ Tak to nebyl sen?

 „Kde je Jakob?“

„Bell…“

„To nebyl sen? Opravdu se to všechno stalo?“ Cítila jsem slzy, které si opět hledaly cestu ven.

„Ano. Carlisle Renesmee ošetřil, vypadá to, že bude v pořádku. Ale ještě je brzy na závěry, čekáme.“

Namáhavě jsem se zvedla z postele. „Musím ho najít.“

„Bello, počkej. Musíš něco vědět.“ Stlačil mě zpět a upřel na mě vážný pohled. „Alice měla vizi. Teď, když je smečka dál od nás, vidí mnohem lépe…“

„Jakou měla vizi?“ Přerušila jsem ho. Neměla jsem náladu na nějaké úvahy.

„Mají ho Volturiovi.“

„Říkáš to tak chladně, nezáleží ti na něm…“

„To neříkej.“ Zatřásl mými rameny. „To už neříkej.“ Bezvládně jsem dopadla na postel a zadívala se do stropu. „Omlouvám se, promiň mi.“ Vzal mě do náručí a něžně mě kolébal.

„Já se bojím Edwarde, moc se bojím.“

„Já vím. Taky mám strach.“ Cítila jsem jeho tiché vzlyky. „Přijdou si i pro tebe Bell.“ Chytil mě pevněji, jako by měl chtěl před něčím, co přijde, ochránit. „Nedokážu tě… ne – nedokážu.“ On v tom viděl beznaděj a já naopak naději.

„Budu s Jakem, můžu něco udělat…“

„Nevíme co bude dál. Alice tak daleko nevidí. Ještě se nerozhodli!“ Křičel na mě. Ještě nikdy na mě nekřičel. Vlastně nikdy jsem ho neviděla zvýšit hlas takovým způsobem. Plakal, ač bez jediné slzy…

„Zvládneme to. Nějak to dopadne ne?“ Sama jsem o tom nebyla přesvědčená, ale toto zjištění, že už brzy uvidím svého syna, mi dávalo naději. Sice malou ale přesto.

„Může to být i jinak. Můžeme se pokusit s nimi promluvit… nesmíš se jim vydat.“

Vím, na co narážel. Bez boje by mě Volturiovi nedostali. Ale Alice neviděla boj, ani vyjednávání, jen mě.

 Mě v rukou nejmocnějších upírů…

20  Shrnutí povídek  22

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek New lease of life - 21. díl - Bolest je teprve začátek: