Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » New lease of life - 12. díl

05.02.2010 (20:30) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3822×

„Sladké sny.“

„Jako bych po tomhle mohla usnout…“ Zamumlala jsem si pro sebe a už jen vzdáleně slyšela jeho tichý smích a poté se ponořila do sladkého nevědomí.

Takhle dobře jsem už hodně dlouho nespala. Bylo mi skvěle.

Probudila jsem se do krásného rána. Slunce sice nesvítilo ale já měla svoje sluníčko v duši, takže mi to ani tak nevadilo.

„Ahoj Jakeu. Ty už nespinkáš?“ Vzala jsem ho a položila ho vedle sebe do postele. „To se dělá? Pozorovat mě jak spím?“

„Teta Alice říkala ať tě dojdu vzbudit, že hned přijde.“

„Teta Alice? Proč by sem chodila?“

„Protože je třeba tě připravit na velký den. Dnes musí být vše perfektní.“ Vtančila ke mně do pokoje a hnala se do šatny. „Vstávej Bell, je čas.“ Volala na mě.

„Jakeu, měl by ses jít raději podívat co dělá tatínek, tohle bude zlé.“ Pošeptala jsem mu a dala mu pusu na tvář.

„Já jsem to slyšela!“ Vracela se z šatny s hromadou oblečení. „Tak honem. Do koupelny a oblékni se.“ Poslušně jsem vstala a zavřela se v koupelně.

Když jsem scházela dolů, oblečená dle Aliciných představ, snídani jsem měla připravenou na stole.

„Tohle mám všechno sníst?“ Zírala jsem na hromadu lívanců a Emmeta otáčejícího se u plotny. Od kdy chlapi vaří??

„Nedělej fóry a kopni to tam. Vařil jsem to sám!“ Pyšně se plácal do hrudi.

„Vy jste se snad dneska všichni zbláznili.“ Musela jsem se smát a s chutí se dala do jídla.

„Bellooo!“ Vydrž Alice. „Bello, no tak, už jedeme! Přijdeme pozdě.“

„No a? Mám narozeniny, můžu si dělat co chci.“ Když už musím přetrpět tohle všechno, tak z toho chci taky něco mít.

„Hele! Najednou se k těm narozeninám nějak hlásíš co!“ Jenže na Alice nic neplatí. Táhla mě za ruku dolů k autům, kde už čekala celé její rodina.

„Všechno nejlepší Bello!“ Zvolali sborově a já se začala červenat. Červeň do mých tváří vehnal hlavně jeden pohled. Edwardův. Podívala jsem se na něj a srdce mi poskočilo.

„Tak vzhůru do školy.“ Tentokrát Rose, ta zrádkyně jedna. Jenže mě nasměrovala k jinému autu, než mě moje srdce táhlo. „Pojedeš se mnou a Emmetem. Chceme si taky užít nějakou legraci.“

„Jo legrace to je moje.“ Zabručela jsem nevrle a nasedla do Rosina červeného BMW.

Cesta do školy proběhla téměř v tichosti, až na nějaké Emmetovy nejapné vtípky o mém věku.

„Hej Emme a kolik je tobě? Myslím, že v tomhle věku už by ses neměl tak namáhat…“

„Jak namáhat?“ Nechápal.

„No tvůj mozek musí pracovat na plné obrátky, abys vymyslel něco vtipného.“ Rose se rozesmála a Emmet nechápal. Díval se na mě jako na blázna s pusou dokořán. „V pohodě Emme, hlavně, když zvládneš zaparkovat aniž bys někoho porazil.“ Ukázala jsem dopředu. Nebezpečně se totiž blížil k hloučku postávajících školáků. „Vážně bys mu to auto neměla půjčovat Rose. Opravdu… Emmete, kdy sis vlastně dělal řidičák?!“ Nečekala jsem na odpověď a vystoupila z auta. Beztak nevypadal, že by z něj něco vypadlo.

„Ahoj Bello! Kde jsi byla? Včera jsem na tebe čekal.“ Maličko naštvaně se ke mně blížil Alec.

„Měla jsem malou nehodu víš.“ Objala jsem ho. Viděla jsem Edwarda, jak se k nám blíží. Popadla mě panika. Nevím proč ale vzala jsem Aleca pod paží a zamířila s ním ke škole.

„Kam tak ženeš? Někdo tě honí?“ Nechtěla jsem se otáčet a tím tak dokazovat, že má v podstatě pravdu. Ale hlavně jsem nechtěla vidět jeho obličej.

Celý den jsem se Edwardovi úspěšně vyhýbala. Jedinou hodinu jsme spolu neseděli a já se pokaždé snažila co nejrychleji zmizet pryč. Jenže s pronásledovatelem, jako je on, jsem neměla moc šancí. Hondě mi v tom pomáhal Alec, který na mě po každé hodině čekal. A když jsem byla s ním, Edward se k nám moc nepřibližoval. Jenže. Jeho trpělivost jsem musela pokoušet už moc, protože po zvonění na poslední hodinu nehodlal na nic čekat.

„Bello?“ Položil mi ruku na rameno a zadržel tak můj zběsilý úprk. Alec čekající za dveřmi vstoupil do poloprázdné třídy. Hodlal se podívat, co mě tak zdrželo a pohled na Edwarda, který mě držel z jeho dosahu, se mu moc nelíbil.

„Jdeš už?“

„Myslím, že s Bellou další hodinu nemáš. Doprovodím ji sám.“ Výhružně na něj zavrčel Edward a pohledem ho vyháněl z místnosti.

„A já si zase myslím, že do toho ti nic není a Bellu zvládnu doprovodit i tak.“ Vrátil mu výhružku Alec a přistoupil těsně k nám.

Nebylo mi příjemné stát mezi nimi. Připadala jsem si tak malá.

„Neměl bys moc myslet. Zvlášť, když se jedná o ní.“ Bavili se, jako kdybych tam ani nebyla. Oni se snad nakonec i poperou.

Edward mě postrčil za sebe a mračil se na Aleca.

„Co je tobě do toho?“

„Hodně, já jsem totiž…“

„Měli bychom už jít.“ Přerušila jsem, než stihl dokončit větu. „Alecu, uvidíme se později ano?“ Moje slova Edward kvitoval tichým nesouhlasným zavrčením ale odešel společně se mnou ze třídy. Na chodbě už nikdo nebyl. Hodina začínala za chvíli a tak nebylo divu. My jsme měli tělocvik. To znamenalo hodinu squashe s Edwardem úplně o samotě. Kurt byl totiž mimo hlavní sál.

Nemluvil a ani se na mě nepodíval. Já vím, že jsem to přehnala. Včera jsem se k němu tak moc měla a dneska? Chovám se jako husa a zaslouží si vysvětlení. To je jediné, co mu můžu dát.

V tichosti jsme došli až do šaten a o pár minut později jsme se opět sešli na kurtu. Edward už tam byl. Seděl uprostřed a díval se do zdi. Přistoupila jsem k němu a zůstala nad ním tiše stát. Kleknul si a objal mě kolem pasu. Hladila jsem ho po vlasech nekonečně dlouhou dobu, než konečně promluvil.

„Udělal jsem něco špatně?“ Vzhlédl ke mně. V jeho očích bylo tolik smutku a také strachu.

„Ty jsi neudělal špatně nic. To já. Musíš mě pochopit…“

„Pochopit co?“

„Já tohle nemůžu. Tanya je jako moje sestra, mám ji ráda a nechci ji ublížit.“

„Mě ublížíš?“

„Ne to ne!“ Děsilo mě jen pomyšlení, že by mohl trpět.

„Tak buď se mnou. Potřebuji tě. Už jak jsem tě poprvé viděl, věděl jsem, že nevidět tě jeden jediný den, bude utrpení.“

„Nemluv hlouposti. Tanya je moc krásná a milá a…“

„A… a… a nic! Dnes jim to řekneme.“ Skoro se rozčiloval. Byl jako malé dítě. Musela jsem se usmát.

„Necháme to chvíli odležet ano? Nemusí to hned všichni vědět… Samozřejmě až na Alice. Jak jinak.“

„Ano, Alice je z toho nadšená.“ Jo, bylo mi jasné, proč mě nenechala jet ráno s Edwardem. Bála se, že bychom nestihli přijet včas. „Ale nezamlouvej to. Jak jako, že jim to neřekneme? Teď mě mnohem víc frustruje, že nevím, co si myslíš.“

„Nemusí přeci všechno vědět.“

„Ale… ale co? Skrývat se jako puberťáci? Nemoci tě políbit když se mi zachce. Nedotýkat se tě, nehýčkat tě?! To ne! Ne, ne, ne!“

„Udělej to pro mě…“ Poklekla jsem dolů k němu a objala ho. „Alespoň pro zatím…“ Políbila jsem ho na špičku nosu. „Než vymyslíme, jak jim to nějak šetrně říct…“ Líbala jsem ho na obličeji a v koutcích rtů. „Prosíím…“ Jeho ruce si mě přitahovaly blíž a snažil se mě políbit. Uhnula jsem mu a znovu ho poprosila. „Prosím!“

„Kruci, tak dobře!“ Zmocnil se mých rtů a něžně je laskal. Bylo to tak příjemné. Při tom se mi všechny myšlenky vykouřily z hlavy. Nic, prázdno.

„Ale jestli se k tobě ten slizoun jenom přiblíží, zabiju ho.“ Zamumlal při jednom z polibků.

„To já o Tanye říci nemůžu.“ Škádlila jsem ho.

„To, že jim neřekneme, že spolu chodíme, neznamená, že s ní něco budu mít. Nikdy jsem ji nechtěl. Pěkně jsi mě minule vypekla. Nechala jsi mě napospas.“

„Chodíme spolu?“ Nosem jsem mu přejížděla po šíji.

„Nevím. Má přítelkyně se semnou nechce moc chlubit, takže…“

„Nezlob!“ Vstala jsem a hodlala odejít.

„Jdeš do sprchy? Dneska máš za sebou krušný tělocvik že?“

„To si piš. Málem jsem vypustila duši.“ Poslala jsem mu vzdušný polibek a odkráčela.

11  Shrnutí povídek 13

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek New lease of life - 12. díl: