Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » New lease of life - 1. díl - Narození

09.12.2009 (13:30) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5752×

,,Víš co? Dej mi pokoj jo?“ Přetahovala jsem se se svojí sestrou. Byla jako šílená.

,,Nemůžu za to, že jsi těhotná. Je to tvoje věc!“ Prý je ve druhém měsíci. To určitě, vypadá jako by měla každou chvíli rodit. A ne, že by to vypadalo na snadný porod. Byla kost a kůže. Oblečení na ní vyselo špinavé a potrhané.

Celé dva měsíce se neukázala doma, tahala se s nějakým krasavcem, viděla jsem ho všeho všudy dvakrát,  a teď po mě bude něco chtít. Navíc ani předtím jsme neměly zrovna dobré vztahy. Nenávidím jí. A to se nezměnilo ani s jejím těhotenstvím. Teď tu přede mnou klečela na kolenou a prosila abych se postarala o to dítě, kdyby se s ní snad něco stalo.

,,Zbláznila si se. Ty si uženeš parchanta, na mě kašleš, mlátíš mě a potom po mě chceš něco takového. Bude mi teprve sedmnáct a měla bych se starat o dítě? A navíc co by se s tebou mělo jako dít? Jsi těhotná, ne smrtelně nemocná! Ať se o něj postará jeho otec.“

Od mých deseti let mám jenom ji. Rodiče nám zemřeli při jednom z jejich adrenalinových výletů za hranice jejich možností. Bohužel i možností přežití. Nebyli zrovna vzorem dokonalých rodičů ale měla jsem je ráda. Celkem.

Jenže potom mě tu nechali jen s Kristýnou a já se změnila. Hodně jsem se změnila. Dospěla jsem. Dětství se ztratilo v nenávratnu a já se naučila se o sebe postarat sama. Nikoho nepotřebuju! Ani ji!

Veškeré peníze, které jsme měli Kristýna během pár let prolila v alkoholu a prohrála v automatech a kartách. Bydleli jsme pořád v našem původně nádherném domě ve Washingtonu, jenom teď mu z tehdejšího vybavení téměř nic nezbylo a byl tak zanedbaný, že by ho už snad nikdo ani nekoupil. Všechno prodala. Potom zmizela a teď…

,,Bell, musíš mi pomoct. Prosííím.“ Vydechla sotva slyšitelně a poslední slovo tiše zaúpěla. Snad proboha opravdu nebude rodit!

,,Ne!“ Odstrčila jsem její ruce a chtěla odejít, jenže potom se ozval ten nejhorší zvuk jaký jsem kdy v životě slyšela. Něco prasklo. Otočila jsem se a…

,,Panebože Kristýno, co se to s tebou sakra děje?“ Oči se jí protočily a upadla do bezvědomí.

,,Kristýno krucinál prober se!“ Začala jsem jí pleskat po tvářích silněji a silněji. Musím někoho zavolat. Pomoc. Pomalu otevřela oči a zpod řas se na mě podívala.

,,Pomoz mu Bello.“ Cože? Mu? Ne, ne, ne! Takhle to určitě nemyslela, ona neumře. Nemůže mě tady nechat i ona. Udělaly jsme si hodně zlého ale mám jenom jí! Řekla jsem, že jí nenávidím ale ztratit jí nechci. Pořád je to moje sestra a kdysi jsme měly dobré vztahy. Dřív jsem i doufala , že se ty časy zase vrátí a pořád doufám! Podepřela jsem jí hlavu.

,,Vydrž, někoho zavolám.“ Pohybem tak rychlým, že jsem byla až udivena, mě zastavila. Silou mě držela za ruce. Kde se to v ní bere?? Byla nepříčetná, hysterická…

,,NE!“

,,Ale Kristýno, vždyť…“

,,Pomoz mu ven!“ S námahou se otočila ke své kabelce a vytáhla stříbrný předmět, který mi vtiskla do dlaně.

,,Au.“ Řízla jsem se, co to…?

,,Co to má znamenat?“

,,Věř mi.“ Přitlačila mi ruku se skalpelem ke svému břichu. Napnutá kůže se začala otevírat a z ní se valily proudy krve. Fuj, ten pach.

,,Tohle nezvládnu Kristýno!!“ Začala jsem se otřásat nezadržitelnými vzlyky.

,,Bello, já ti věřím. Prosím. Prosím tě. Prosíím.“ Podívala jsem se do její strhané tváře a její bolest zasáhla i mě. Nebyl to ale výraz bolesti fyzické, nýbrž bolest matky, která ví, že svoje dítě nikdy neuvidí. Nikdy ho nezahřeje a neutěší ve svém náručí. Nebude s ním sdílet radosti jeho života a nikdy od něj neuslyší to slovo, máma!

,,Bello! Dělej!“ Zadržela jsem dech a řízla jsem. Vyvalily se další potoky krve, byla všude. Stékala mi po jejím břiše dolů k nohám. Najednou se něco začalo drásat ven z jejího těla. Dítě. Vzala jsem ho a podívala se na něj. Panebože. Nikdy jsem nevěřila v boha ale pro boha to dítě…

,,Je živé? Je v pořádku? Podej mi ho!“ Šeptala zlomeně z posledních sil. Obrátila jsem ho k ní a položila na její břicho.

,,Tvoje maminka.“ Zašeptala jsem. Rozhodně to nebylo normální dítě. Takové jaké jsem denně viděla na ulicích. Ale bylo, bylo… jako … Anděl! Byl to chlapec. Krásný jako andílek. Okamžitě jsem se do něj zamilovala.

Chvíli mu tiše broukala do jeho vlásků a potom…

,,Díky Bell, mám tě ráda. Vždycky jsem měla. Odpusť mi.“ Její poslední slova.

A pak nic, konec. Poslední hluboký výdech. Ale zdálo se mi jako bych v jejích očích, těsně než se naposled zavřely, viděla jiskry naplnění, štěstí. Jako by odcházela s tohoto světa s vědomím, že tu po sobě něco zanechává. Něco, co v jejím životě jako jediné dává smysl, co jej učinilo skutečným. Měla pravdu.

Teď už našla svůj klid.

Vzala jsem dítě do rukou a zabalila do deky. Musím se o něj postarat. A také chci. Jakmile jsem se na něj znovu podívala cítila jsem, že teď se on stane mým životem. A naplním každý den jeho života láskou a porozuměním, kterého já jsem se nedočkala.

Chovala jsem ho ve svém náručí a přemýšlela jsem co dál.

Pohlédla jsem na její znetvořené tělo. A poté na její tvář. Napříč všemu byla její tvář klidná a uvolněná. Klekla jsem si k ní a vzala její ruku do své.

,,Měla jsem tě ráda sestřičko. Mrzí mě, že jsem ti to ani nestihla říct.“ Slzy mi stékaly po tvářích a smývaly bolest na mé duši. Proč člověk pochopí, co v životě měl teprve až když všechno ztratí? Vlastně ne, vše jsem neztratila. Teď tu mám toho maličkého andílka v mém náručí.

,,Teď už nepromrhám ani jediný den. Pro tebe Kristýno, pro našeho syna.“ Ano našeho, ona ho porodila a starala se o něj, když byl uvnitř jejího těla. A já se o něj budu starat zbytek života. Je to náš syn. Malý Jacob.

Ano, myslím, že Jacob je pro něj to pravé jméno. Vždycky si přála aby se jednou její syn jmenoval po našem dědečkovi.

Vzala jsem malého Jacoba do náručí a šla s ním do koupelny. Umyla ho a zabalila do několika malých dek. Našla jsem i látkové pleny. Musím mu něco koupit a hlavně ho nakrmit.

Ale tady zůstat nemůžeme. Úřady by mi ho vzaly a to nemůžu dopustit. Nevzdám se ho.

Zvláštní jak jediný malý človíček změní život k nepoznání během jediné chvíle. Nikdy jsem nechtěla být matkou, nejsem ani mateřský typ. Ale on to ve mně všechno probudil.

Prohledala jsem celý dům a vzala veškeré peníze, které jsem našla. Zabalila jsem pár tašek s nejnutnějšími věcmi a hodila je do Kristýnina auta. Jenomže co teď? Přeci tu nemůžu nechat její tělo. Přeci jen tak neodejdu a nenechám ji tu svému osudu. Stále je to moje sestra a zaslouží si být pohřbena.

Ale poznají, že porodila, že něco není v pořádku. Co mám dělat? Seděla jsem na pohovce s Jacobem stále v náručí a snažila se nalézt odpovědi na svoje otázky v jeho krásně zelených očích.

,,Budeme tu muset ještě chvíli zůstat Jacobe. Musíme prodat dům a postarat se aby tvoji maminku našli správní lidé.“ Pohladila jsem ho po hlavičce a začala mu broukat píseň, kterou mi zpíval dědeček před spaním. Po chvíli usnul. Byl tak hodný, za celou tu dobu ani jednou neplakal. Až mi to přišlo trochu divné. Ale co, s dětmi nemám zkušenosti, třeba všechny nepláčou a nevydávají hysterické zvuky jako zatím všechny ty děti, které jsem poznala. Odnesla jsem ho do svého pokoje a přikryla ho. Musím zařídit ještě hodně věcí…

Právě svítalo, když jsem vyjížděla z Forks. Forks, město, kde jsem vyrůstala. I přes tu neustále zataženou oblohu jsem to tu milovala. Přes naši realitní agentku jsem prodala dům, samozřejmě sestřiným jménem, divila jsem se, že ho vůbec někdo chce, a nechala převést veškeré rodinné úspory na můj účet. Myslím, že se nebudeme mít tak zle, když budeme šetřit. Zavolala jsem matčině sestře, kterou jsme neviděly od smrti rodičů. Odmítla se o nás starat a nechala nás svému osudu ale teď jsem jí potřebovala. Najde Kristýnu a zařídí aby byla uložena, tak jak si zaslouží.

Ale teď musím odejít. Nikdo nesmí vědět kde jsem ani s kým. Nevím ještě kam půjdu a ani jestli se někdy vrátím ale stojí to za to. Opět jsem změnila svůj životní postoj. Vlastně všechno v životě má nějaký význam a svůj důvod. Mělo by to být dobré.

Podívala jsem se do zelených oček Jacoba sedícího vedle mě v sedačce a věděla jsem, že to bude dobré!

Shrnutí povídek 2

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek New lease of life - 1. díl - Narození: