Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » New Immortal Life - Kapitola 5 - Povedena sazka

13.12.2009 (20:45) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1608×

Z pohledu Edwarda:

Bude to již pomalu sto let. Sto let co jsem na světě jako upír, upír který žije svou věčnost. Žiji se svou velkou rodinou. Mám čtyři sourozence Alice a Jaspera, Rosalie a Emmetta. A pak tady je ještě naše mamina Esmé a tatka Carlisle. Celkem jsou teda čtyři páry v rodině. Jelikož já jsem sám. Jsem sám již sto let, ale vůbec mi to nevadí. Zatímco ostatní se v noci věnují svým drahým polovičkám, já mohu studovat. Hovořím plynule mnoha jazyky, miluji čtení a také hudbu. Hudba je mým životem. Hraji na piano, skládám nové skladby. Někomu může přijít můj život nudný, ale mě ne. Ale „nudný“ přestal být od té doby co se zde objevila ona…

Bylo pondělí. Pondělí a my jsme opět museli jít do školy. Chodili jsme na střední školu ve Forks. Sice jsme všechno již uměli, ale abychom se nenudili, tak jsme tam chodili. Alice již od rána vyváděla, a běhala po škole jak blázen. Všem vybírala oblečení, a když donesla i Esmé a Carlisleovi, tak ty ji doslova vyhodili ze své ložnice. Já jsem byl zrovna ve sprše, nechal jsem na sebe dopadat kapky horké vody. Bylo to dobré na uklidnění. Vrátil jsem se do ložnice pouze v ručníku, a na posteli bylo již přichystané oblečení. Byla tam tmavě černá košile, šedé jeany a ještě přichystané nové boty. Pomalu jsem se převlékl, nachystal jsem si věci a sešel jsem dolu. Jediný kdo tam byl, byl Emmett. Jen tak tam seděl v křesle, a něčemu se pořád usmíval. Posadil jsem se vedle něj a všiml jsem si jeho myšlenky nad novou studentkou. Málem bych zapomněl, dneska by měla přijít poprvé do naši školy nová studentka. Prý pochází z Evropy, a všichni o ni již týden přemýšlí…

Z mého zamyšlení mě probudili Emmettova slova:

„Edwarde? Co kdybychom se vsadili. A já bych ti slíbil, že bych se ti již nikdy neposmíval kvůli tvému velmi nudnému soukromí. Už bych si nikdy z tebe neutahoval, a neříkal bych ti „nejstarší upír panic na světě“. Co na to říkáš?“

Jen jsem kývl hlavou. Ten nápad nebyl špatný, ale ještě jsem si nevyslechl podmínky sázky, a hlavně to nejdůležitější zadání mého úkolu. Nechal jsem Emmetta dál mluvit.

„Víš Edíku, mě je tě hrozně moc líto. Nemáš žádnou pořádnou přítelkyni, a hlavně jsi si ani jednou neužil. Tak jsem si řekl že to trochu změníme. Tvým úkolem bude sbalit první holku na kterou ti ukážu. Ale to není všechno, ty ji musíš nejenom sbalit, ale taky si s ní trochu užít, abys z toho taky něco měl. Musíš ji svést, a budeš na to mít pouze jeden měsíc. Jeden měsíc abys si ji získal a dostal do postele. Ale to není všechno, ta holka nebude jen tak ledajaká, to by si měl za chvíli hotové. Musím ti ji vybrat já, a trochu to ještě zpestřím. Bude to ta nová studentka, stejně bude nad tebou slintat jen co tě uvidí. Takže lehká práce, kterou musíš splnit do jednoho měsíce. Takže lehký, nemyslíš? Plácneme si?“

On si snad ze mě už dělá srandu. Nejdřív jsem chtěl hned říct ne, ale když jsem si to postupně rozmýšlel, tak to nebyl až tak špatný nápad. Měl bych o něj a jeho vtípků klid na celou věčnost. A navíc omotat si někoho kolem prstu, využít ho a pak zahodit. Až tak náročný by to nemuselo být. Ale zase využiji nevinou dívku, která je ke všemu na škole nová. Když to zase vezmu z té lepší stránky, tak ji pomůžu v popularitě a ona mi pomůže se zbavit Emmetta. Ten zákeřný boj vyhrálo moje sobecká já, a tak jsem si s Emmettem plácl. Ode dneška za měsíc ji musím získat, a díky ní získám tak trochu svobodu…

Mezitím všichni sešli dolů a divně se na nás s Emmettem koukali. Alice asi jako jediná věděla o co se jedná, protože vrtěla hlavu jako že s tím nesouhlasí. Svoje myšlenky si přitom kryla, zpívala si korejskou hymnu. Jako by věděla ještě něco víc, a nechtěla mi to ukázat. To je celá Alice, tvrdohlavá až to bolí. Nasedli jsem do aut, kdy se mnou jeli Alice a Jasper. Celou cestu jsem se s Emmettem předjížděli, chtěl jsem mu dokázat že jsem lepší řidič než on.

V tom se tam objevila zatáčka, a hned přede mnou jelo stříbrné Porsche. Bylo to hezké autíčko, ale copak si řidič toho auta myslím že má na to aby jel přede mnou. Pořádně jsem sešlápl plyn a předjel ho. V zadním zrcátku jsem viděl, jak se to samé pokouší udělat i Emmett ale řidič toho auta mu to nepovolil. Pak se to Porsche začalo tak trochu lepit na moje Volvíčko, a tak jsem přidal ještě víc. Začal jsem kličkovat a evidentně jsem toho řidiče zmátl. Zpomalil a nechal mě jet pěkný kus napřed. Oddychl jsem si, a také jsem zpomalil, již jsem vyhrál. Ale co se nestalo…

To auta zrychlilo mnohem víc než bych od něj očekával. Předjelo mě a pomalu se mi ztratilo z dosahu. Bylo příliš vepředu před námi. No musel jsem uznat, že to auto musí mít dobrého řidiče. Ještě jsem neviděl někoho kdo by tak dobře řídil. Musel jsem tedy přiznat porážku nad neznámým řidičem…Jen kdybych věděl kdo tím řidičem byl, to bych tu porážku nepřiznal vůbec…

Vjížděli jsme na školní pozemky, a na našich obvyklých místech bylo to proklaté stříbrné Porsche. Co si jako jeho řidič o tom myslí? Že si jen tak přijede do našeho města, mě předjede a ještě mi sebere moje parkovací místo. Emmett si všiml že váhám kde mám zaparkovat, a tak toho hned využil a zaparkoval na nejbližším místě. Takže na mě zbylo parkovací místo až na samém konci parkoviště. Alice po mě hodila svůj naštvaný pohled, a řekla něco ve smyslu, že to jako má v těch podpatcích jít přes celé parkoviště až do školy, nebo co?

A co já jako má s tím dělat, nebo co. Kdyby mi předem řekla, že viděla jak mi to někdo nandá v závodě, tak by to všechno mohlo dopadnout jinak. Takže je to v podstatě i její chyba. Jako poslední jsem vylezl z auta, zamkl jsem ho a najednou jsem to ucítil. Bylo to tak zvláštní, ta zvláštní vůně. Vůbec se nepodobala žádné vůni ve škole. Cítil jsem v ní dokonce i rozkvetlou louku, a ještě další vůně, které jsem zatím nerozpoznal. Musím zjistit čí ta vůně je. Protože když už mě ta vůně okouzlila, tak chci vědět jak vypadá její majitelka.

Všichni už byli na cestě do svých tříd, a tak jsem se vydal za nimi. Moje první hodina byla Historie, třída byla hned vedle přijímací kanceláře. Nasadil jsem znuděný výraz, a šel jsem se posadit do lavice. Hodina začala a já jsem uslyšel myšlenky ze sousední místnosti. Někdo tam ještě byl kromě sekretářky, ale jeho myšlenky jsem neslyšel. Kdo tam byl? Přestal jsem vnímat učitele a jeho výklad a začal jsem se soustředit na ty myšlenky. Pořád dokola myslela pouze na věci které musí ještě udělat, a vůbec nemyslela na tu osobu. Byl jsem zvědavý čím dál víc. Co když je to ta nová studentka? Co když zrovna ji patří ta vůně?

Jestli ano, tak si myslím že to bude lehký úkol, Emmett mi dá konečně pokoj. Poslední myšlenka sekretářky byla ta o odchodu té osoby. Využil jsem toho a přihlásil jsem se. Omluvil jsem se z hodiny že mi je špatně a vydal jsem se pátrat. Mám jedinečnou šanci ji vidět, musím ji vidět. A chci se o ní dozvědět víc. Znovu jsem ucítil tu vůni, a hned jsem věděl že bude patřit té nové. Určitě to bude ona, ta co řídila to auto. Musí to být ona. Jak jsem se blížil k místu kde byla ta vůně nejsytější. Nechtěl jsem aby mě viděla a tak jsem pouze vykoukl abych si ji mohl prohlédnout.

To co jsem viděl mi tak trochu vyrazilo dech. Byla krásná, ještě štěstí že žádná oškliváka, asi to Emmetta docela rozhodí až zjistí že je hezká. Už si asi myslel že budu muset sbalit nějakou ošklivku. A to tahle určitě nebyla. Dlouhé hnědé vlasy, čokoládové oči, dokonalé tělo, co víc jsem si mohl přát. Třeba to bude lepší než jsem si představoval, aspon z toho taky něco budu mít a trochu si užiju…

Vůbec jsem nechápal kde se takové myšlenky ve mně brali, překvapovalo mě co ona dokáže se mnou udělat,rozhodně to bude ještě zábava. Jen tak tam seděla na lavičce a četla si knížku, že by oblíbená knížka? Co já vím. Potichu jsem vyšel zpoza rohu a stoupnul si před ní. Jenže ona nijak nereagovala, tak jsem si musel trochu odkašlat. Až teprve ted upřela své čokoládové oči na mě, nejdřív si mě prohlédla a pak čekala. Aha, musím začít mluvit:

„No musím říct, že umíš dobře řídit. Byla jsi první kdo mě předjel. Nechceš provést po škole a pomoct s učením. Jsem Cullen, Edward Cullen. A ty musíš být Bells. „

Musel jsem se pochválit za ty slova, lépe to říct nešlo. Vsadím se že kdybych tohle řekl třeba Jesice, tak už dávno leží na zemi z toho že omdlela. Myslel jsem že se na mě krásně usměje, a hned bude moje. Ale to jsem se nějak zmýlil. Během chvilky její tvář vystřídala plno emocí, a nevypadala zrovna štastně. Pak se na mě arogantně usmála, odložila knížku a stoupla si naproti mně. Byla tak roztomilá když mě propalovala tím svým pohledem, začal jsem pozorovat její dokonale vykrojené rty, které byly krásně plné a červené. Hned bych je nejraději políbil. Z mého zamyšlení mě vyrušil až její hlas a odpověd která mě docela zarazila:

„Takže zaprvé nejsem žádná Bells, ale Isabella. Bells a Bella mi říkají pouze moji přátelé a to ty rozhodně nejsi. A jako to si myslíš co? Že jen tak přijdeš, pochválíš mě, nabídneš mi pomoc a já s tebe mám hned být vedle. Tak to jsi se nejspíš spletl, na mě tohle neplatí. A pomoct si dokážu klidně sama. Ted jestli dovolíš bych se vydala na svoji další hodinu, jestli sis totiž nevšiml, tak už je přestávka."

Jen co to dořekla, tak kolem mě prošla a šla někam nevím kam. A já tam pořád stál jako tvrdé Y. Cože? Co se to stalo? Vždyt žádná mi nemůže odolat, tedy naší rase. Jsme krásní a okouzlující, jak to že to na ni neplatí. Budu muset to zjistit. Pomalu ale jistě mě tenhle úkol začínal čím dál více bavit, a hlavně mě naše Isabella začínala přitahovat, aniž bych si to uvědomoval…

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek New Immortal Life - Kapitola 5 - Povedena sazka: