Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 7. kapitola

30.11.2010 (15:45) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3003×

Odvrátila jsem svůj pohled od něj a zadívala se z okýnka. Vyjeli jsme z parkoviště pryč. Edward si nedělal starosti s předpisy. Proč taky, reaguje lépe než lidé, kteří jezdí padesátkou, a s vysokou pokutou si starost taky dělat nemusí.

...

„Ty jsi to s tou nemocnicí myslel vážně?!“ vyhrkla jsem a tím porušila ticho v autě. Doufala jsem, že moje prosby vyslechne a vezme mě do hotelu.

„A co sis myslela?“ zeptal se mě zase pobaveně.

Zkoumal mě takovým divným pohledem. Takovým, jakým se díváte na blázna a žasnete, co dokáže vymyslet.

„Doufala jsem… Edwarde, jak jsem řekla, není to nutný. Carlisle mě stejně pošle domů. Všechna zranění se mi hojí strašně rychle.“ Zachytila jsem zase jeho pobavený pohled. „Ne, opravdu. Může se ti to zdát šílený, ale je to pravda. Sakra, nedívej se na mě, jako bych byla blázen!“ křikla jsem na něj podrážděně.

On mi vážně nevěřil! „Víš co? Radši mě vezmi dovnitř a Carlisle ti to potvrdí!“ křikla jsem na něj. Nesnášela jsem, když ze mě dělal někdo blbečka. Ještě když vím, že mám pravdu.

Zase se zasmál, ale nic nenamítal. Asi byl spokojený s tím, že jsem souhlasila, aby mě nechal vyšetřit.

Vzal mě opět do náruče. I když jsem hlasitě protestovala a vyhrožovala mu, nebral moje slova na vědomí a dokonce se jim i smál. Chtěla jsem ho tak moc uhodit! Nebo mu jiným způsobem způsobit bolest, ale na nic efektivního jsem nepřišla.

Prošli jsme recepcí, kde seděla nějaká mladá dívka a svlékala Edwarda pohledem. Vadilo mi to. Navíc, když jsem v jeho náručí. Objala jsem ho kolem ramen a přitiskla se k němu. Vím, jsem mrcha, ale za ten její pohled to stálo.

„Konečně jsi pochopila, že jsem sexy, a že tě vzrušuju?“ zeptal se mě Edward provokativně.

„Ne, Edwarde. Kdyby ano, tak už jsme za támhle těma dveřmi“ pokynula jsem bradou ke dveřím, které byly naproti nám a bylo na nich napsáno SKLAD. „Jen se mi nelíbilo, jak se na tebe dívá, když jsem v tvém náručí.“

„Bello? Řekl ti už někdo, že jsi hrozná mrcha?“ zeptal se mě.

Zvedla jsem hlavu a pohlédla jsem na něj. Vpíjel se do mých očí a na můj vkus byl až moc blízko. Připadalo mi, že se přiblížil k mému obličeji, ale nezdálo se mi to? Pro jistotu jsem sklopila hlavu a zkoumala své ruce v klíně. Proč mi tolik vadilo, když mi řekl, že jsem mrcha? Vždyť je to pravda, řeklo mi to tolik lidí, tak proč mi najednou záleží na tom, co si o mně myslí Edward Cullen? Zrovna on?

„Pár lidí mi to už řeklo,“ zašeptala jsem zahanbeně.

„Pár?“ vyprskl výsměšně.

Nadzvedla jsem hlavu a podívala se do jeho očí překypující pobavením. „Řekl bych, že lezeš na nervy daleko více lidem,“ pokračoval dál pobaveně.

„Co vlastně po mě chceš?“ vyštěkla jsem na něj podrážděně. „Chceš, aby se ve mně hnulo svědomí?“ Každým slovem přibývalo vzteku v mém hlase. Sakra, jak on mě dokáže vytočit. Nestudoval na to nějakou vysokou školu? „Ty si myslíš, že já tohle všechno nevím? Ale řeknu ti tajemství, mně to nevadí. Já ráda lidi provokuji,“ upozornila jsem ho.

Přibližovala jsem hlavu stále blíž a blíž k jeho tváři, jak jsem byla vzteklá. Když jsem na něj křičela, tak mi nevadilo, když jsem u něj takhle blízko, ale teď, když oba mlčíme a díváme si do očí?

Teď opravdu přiblížil svůj obličej k tomu mému, tím jsem si byla stoprocentně jistá. Nechci mu propadnout, nebo ano? Sakra, proč to nevím jistě?

„Kde má Carlisle kancelář?“ vychrlila jsem ze sebe, ani nevím jak. Byla to první věc, která mě ve spěchu napadla a kupodivu byla i normální.

Párkrát zamrkal a odtáhl hlavu do přirozené polohy. Opět jsem sklopila hlavu a zaměřila svůj pohled na dlaně v mém klíně.

„Už jsme skoro tam,“ odpověděl mi potichu.

Ne, že by na jeho odpovědi záleželo. Jen jsem chtěla odvést pozornost. Chodbou jsme šli mlčky, nebylo co si povídat. Překvapilo mě, když otevřel jedny dveře bez zaklepání. Stačila jsem si všimnout, že na nich byla cedulka, na které bylo napsáno: Dr. Carlisle Cullen.

„Edwarde,“ vydechl udiveně Carlisle.

Ihned vstal od rozečtené knihy a přešel k nám.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem jako slušně vychovaná dívka, což taky jsem, ale čas od času se tak nechovám. No co, každý má právo chvíli vypnout, ne? „Říkala jsem Edwardovi, že to nic není, ale ztropil scénu a donutil mě jít sem. Vlastně ani jsem sem nemohla dojít, protože -“

„Protože jsem ti zlomil nohu, Bello!“ skočil mi do řeči. Zdá se mi to? A nebo mně, Isabelle Volturi, skočil ten bídák do řeči?

„To jsem říct nechtěla!“ okřikla jsem ho naštvaně. Pomalu jsem se otočila na Carlislea s milým úsměvem a pokračovala: „Nemám zlomenou nohu. Teda mám, ale zahojí se to. Chtěla jsem mu to vysvětlit, ale nepustil mě ke slovu.  Mimochodem, to jste ho naučil vy? Protože by se to měl odnaučit, je to neslušné.“ Carlisle jen na mě udiveně zíral, ale pak mi všechno odkýval.

„Edwarde, odnes ji na internu, tam se na tu nohu podívám.“ Vyšli jsme z pracovny až na začátek chodby, kde byl příjem. Položil mě opatrně na lehátko a postavil se na stranu, aby mě jeho otec mohl prohlídnout.

„Hele,“ cukla jsem sebou do sedu, avšak neuvědomila jsem si, že mám zraněnou nohu. Edward mě chtěl zatlačit zpátky do lehátka, ale nenechala jsem ho. „Sakra! Mohli byste mě to nechat vysvětlit?“ vykřikla jsem podrážděně. Edward si s Carlislem vyměnili dlouhý pohled.

„Tak dobře,“ rezignoval Carlisle. Dobře, aspoň mě budou poslouchat.

„Tak jo,“ dodala jsem si odhodlání. „Carlisle, možná, že to bude znít divně, ale poslouchejte mě dál. Ono až vám to řeknu všechno, dojde vám to. Edward si myslí, že jsem blázen -“

„Nemyslím si, že jsi blázen. Jenom…“ Zpražila jsem ho tím nejhnusnějším pohledem, který jsem dokázala - a že mi tyhle pohledy jdou, v tom jsem profík.

„Prostě... všechna má zranění se hojí strašně rychle. Nebude potřeba ta sádra, do tří dnů mi to sroste.“ Díval se na mě divně. Viděla jsem v jeho očích pochybnosti.

„Bello, myslím, že musíš mít i otřes mozku. Mluvíš trošku z cesty,“ začal na mě mluvit Carlisle. Měla jsem tušit, že mi nebude věřit. Fajn, řekl si o to. Vysvětlím mu to po svém.

„Jsem Isabella Volturi a jestli mě okamžitě nezačnete poslouchat, tak to nebude bez následků!“ vykřikla jsem nabroušeně. Copak tady mě vážně nenechá nikdo domluvit? Jo, přeháněla jsem. Co jsem jim mohla udělat? Nic.

„Nechci vám ublížit. Jen mě prostě poslouchejte a nechte si ty vaše pohledy. Já vím, co říkám a nejsem blázen! To by jste mohli pochopit, když jste upíři, ne? Taky se okolo vás děje hodně divných věcí,“ pokračovala jsem už v klidu.

„Fajn,“ odsekl Edward, opíral se o stěnu se založenýma rukama na hrudi.

„Jsem dcera Caia. Biologická dcera,“ upozornila jsem je na ten rozdíl. „Nebudu vám vyprávět svůj příběh. Jen to, že jsem poloupír – napůl člověk, napůl upír. Všechny moje zranění se hojí zrychleně než normálním lidem. Potřebuji krev stejně jako vy, ale taky mi vystačí lidské jídlo,“ vysvětlila jsem.

„Věřím ti,“ uzavřel to Carlisle, „ale stejně bych se radši na tu nohu podíval.“ Jasně, jeho doktorská stránka se nezapře. No, proč ne, je mi to jedno.

„Poslužte si,“ odpověděla jsem mu lhostejně. Položila jsem se pomalu na lehátko, musela jsem hodně zatínat zuby, abych nekřičela bolestí. Carlisle prohmatával bolestivou kost, zatínala jsem pěsti, i když jeho dotyk byl opatrný, jemný, stejně to bolelo!

„Vypíšu ti žádanku na rentgen. Měla si pravdu, už ti to malinko srostlo, ale obávám se, že špatně.“ Odebral se ke stolku a začal vyplňovat papír. „Zavolám sestřičku -“

„Já ji tam vezmu,“ zarazil ho Edward. Já i Carlisle jsme se na něj otočili.

„No… tak dobře,“ souhlasil.

„Nenene! Nechci ti kazit odpoledne. Já to zvládnu sama. Nepotřebuju tvou pomoc. Děkuji za nabídku, ale zvládnu to,“ vykrucovala jsem se z toho, jak jen to šlo. Nedokázala jsem si představit být s Edwardem o samotě, ani jsem nechtěla.

„Bello, zavinil jsem to já. Omlouvám se, chci ti tu nepříjemnost co nejvíce usnadnit.“

„Tím, že mě poctíš svou přítomností?“ zeptala jsem se výsměšně. Nenechal se rozrušit, dělal, jako by to neslyšel, i když jsem moc dobře věděla, že se to k jeho uším doneslo. Co by to bylo za upíra, kdyby byl hluchý?

Než jsem se nadála, už jsem zase byla uvelebená v Edwardově náručí. No, uvelebená, dle možností. A nesla jsem se bůhvíkam s Edwardem...

<< // >>

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 7. kapitola: