Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 17. kapitola

16.02.2011 (12:30) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2832×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Rozhlížela jsem se kolem sebe po lidech. Nikdo mi nepřipadal dost vhodný. Jsem trochu vybíravá, ale je špatné, když si chci pořádně vybrat, čí krev mi bude šplouchat v žaludku?

Nikoho vhodného jsem si nevybrala. Ženské pohlaví jsem hned zavrhla. Nikdy jsem nepila ze ženy a začít s tím rozhodně nehodlám. Baví mě sledovat, jak chlap udělá všechno, když o něj zavadí jen trošku krásná žena... Chovají se směšně a tak nějak omládnou.

Byla jsem rozhodnuta odejít a začít hledat v ulicích. Už jsem byla u východu, když jsem spatřila mladého muže, který beznadějně hleděl do výlohy. Byl pěkný na člověka, sice na Edwarda svou krásnou rozhodně neměl, ale k mým účelům postačí.

Rozhlídla jsem se kolem sebe. Nevím proč, možná jen ze zvyku, nebo aby nebyli poblíž Cullenovi. Prohrábla jsem si prsty vlasy, vypla hruď, nasadila okouzlující úsměv, který vždycky zapůsobil, a vydala se za svou obětí.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho mile a obdarovala ho širokým úsměvem. „Nepotřebuješ pomoc?“

Hleděla jsem do jeho zmatených očí. Musela jsem se pousmál. Těkal pohledem z mojí tváře na okolí a snažil se pochopit, kdo jsem. Rozhodla jsem se mu to usnadnit.

„Já jsem Bella. Myslela jsem si, že bys ocenil pomoc. Zdál ses mi takový bezradný,“ promluvila jsem svůdným hlasem a dodala (pokud to tedy ještě šlo) ještě širší úsměv.

„Ahoj, já jsem Bryan,“ promluvil nejistě. Přijala jsem jeho dlaň a dala mu pusu na tvář.

„Bryane, co kdybys mě pozval k sobě do auta a zajeli bychom si někam mimo město?“ navrhla jsem. Nejdřív na mě udiveně vykulil oči, ale postupně jeho pohled jihl pod náporem nátlaku a rty se mu rozjížděly do úsměvu.

„Tak dobře,“ souhlasil nadšeně po několika vteřinách. Položil mi dlaň na lopatky a už jsme mířili z obchodního centra na rušnou ulici.

Dovedl mě až k černému jeepu a otevřel mi dveře na straně spolujezdce. Usedla jsem do sedadla a čekala, až se dobelhá na své místo. Trvalo mu to na můj vkus dlouho. Edwardovi to takhle dlouho netrvá...

Zajel až za město k velkému opuštěnému skladu blízko lesa. Nebylo tu ani živáčka kromě nás dvou. Odpoutala jsem si pás a opatrně si přesedla obkročmo na Bryana. Zády jsem se opírala o volant a jednou jsem nechtěně zatroubila, když jsem se zády opřela o klakson. Lehce jsem sklopila sedačku, abych měla lepší přístup k jeho rtům. Po nedlouhém zápasení s malým kolečkem se mi to povedlo. Zapletla jsem prsty mezi jeho hnědé vlasy a přisála se k jeho rtům. Nejdříve nereagoval, ale o chvíli později se nenechal přemlouvat.

Náruživě dobýval mé rty a hrál si společně s mým jazykem. Odtrhla jsem se od jeho úst a zalapala po dechu. Plíce mě nepříjemně pálily. On rozhodně nebyl nezmar. Přesunul se přes bradu na můj krk a věnoval se mé pokožce tam.

„Edwar-“ Zarazila jsem se. Otevřela jsem spěšně oči. Až teď jsem si uvědomila, že za zavřenými víčky si představuji tvář Edwarda! Sakra! zaklela jsem v duchu. Cítila jsem, jak se mi do tváří valí krev a zabarvuje je do ruda.

„Nehýbej se,“ zašeptala jsem a přidala trošku na nátlaku. Prodrala jsem se k jeho hrdlu. Byla jsem vyklepaná z představy, že si při intimnostech představuji Edwarda. Zrovna jeho. Políbila jsem snědou kůži, pod kterou tepala tepna. ucítila jsem teplo, sálající z jeho těla a neodolala. Prokousla jsem zuby tenkou kůži až k tepně a začala sát. Mezi rty mi tekla ta božká tekutina, hrdlo se mi tetelilo blahem. Naposledy jsem byla na lovu před odjezdem do Forks. Teď jsem byla zase spokojená, když mi teplá krev zalévala moje útroby.

Odtrhla jsem se od rány, když už by mohla ztráta krve Bryana ohrozit na zdraví. Měla jsem štěstí, že nejsem jedovatá jako ostatní upíří, proto jsem si mohla dovolit pít lidskou krev bez zabíjení nebo případné proměny. Navíc, můj dar mi pomáhá, aby má oběť na incident zapomněla.

Slezla jsem z Bryanova klína zpátky do sedačky spolujezdce. Vzteky jsem udeřila hlavou do opěrky. Předklonila jsem se, zavřela oči a promnula si prsty kořen nosu.

„Odvez mě, prosím, zpátky k nákupnímu centru,“ zaprosila jsem potichu.

„Stalo se něco?“ zeptal se Bryan zmateně.

„Nic. Nic se nestalo. Zapomeň na všechno,“ řekla jsem rázně a do hlavy jsem mu vnutila vzpomínku na vášnivý sex s vysokou blondýnkou s dokonalými vnady. „Teď mě odvez k tomu centru,“ nařídila jsem mu. Souhlasně pokýval hlavou a rozjel se zpátky do města.

Opřela jsem si čelo o okýnko a pozorovala okolní krajinu. Sklo u auta mě příjemně chladilo do rozpálených tváří, na kterých se kutálely slzy jako hrachy. Mrkala jsem a snažila se slzy zahnat, ale nešlo mi to moc dobře.

„Měj se hezky,“ rozloučila jsem se stroze a před odchodem jsem si ještě pohrála s jeho myslí. Nesměla mu na mě zůstat jediná vzpomínka. Chytla jsem za kliku a otevřela dveře. Nebe už nebylo tak jasné, jako když jsem nasedala do tohohle auta, ale stále ještě bylo vidět.

Vystoupila jsem na chodník a sledovala jsem Bryanovo auto, jak odjíždí z mého zorného pole. Smutně jsem si povzdychla. Cítila jsem se tak nějak... divně. Cítila jsem u srdce zvláštní pocit, pocit beznaděje.

Rozhlídla jsem se kolem sebe, otočila se a prošla opět zasouvacími dveřmi do centra. Sledovala jsem věci ve výlohách a mířila k velké fontáně, kde mám s ostatními sraz.

Když jsem dorazila na smluvené místo, všichni už na mě čekali. Příšla jsem až k nim a nasadila falešný úsměv.

„Ahoj, omlouvám se za zpozdění, ale trošku se to protáhlo,“ omluvila jsem se s úsměvem. Všichni mi pozdrav oplatili a omluvu přijali, až na Edwarda. Vyhledala jsem očima jeho osobu, ale nevěnoval mi jediný pohled. Kmitla jsem pohledem pryč a zadívala se do země.

„Nepojedeme už domů?“ zeptala se Esme. Souhlasně jsem přikývla a nespouštěla pohled z podlahy. Společně jsme se všichni vydali na parkoviště a naskládali se do aut tak, jak jsme sem přijeli.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se potichu Edwarda. Celou cestu jsme jeli mlčky. Nikdo z nás nepromluvil a už mi to lezlo na nervy. Co pak nevidí, že to jak mě ignoruje mě ubíjí? „Udělala jsem něco špatně. Pokud ti vadí to, co se stalo v té restauraci, tak se omlouvám. Neměla jsem takhle vypadnout, ale -“ Chtěla jsem se dotknout jeho dlaně položené na řadící páce, ale ucukl před mou dlaní dřívě, než se stačily dotknout.

„Říkáš, že si vyčítáš smrt své matky, ale zabíjíš pro lidskou krev? Nepřijde ti to pošetilé? Nepřemýšlela's někdy, že si to vyčítáš oprávněně? Neuvažovala's někdy, že kvůli tomu žes ji zabila, se změníš? Asi ne co, protože tak to zní jako ty. Přesně jako Volturiová,“ vyjel vztekle na mě z nenadání a tím prolomil ticho, které tak urputně dodržoval. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit. Lapala jsem po dechu a na hrudi jsem cítila tíživý pocit. Jeho slova bolela a to moc! Byla to podpásovka. Stalo se to, čeho jsem se nejvíc obávala. Pohrdá mnou.

„Jak se opovažuješ! Jak se opovažuješ mi kázat?! Z jakého titulu?“ obořila jsem se na něj vztekle se slzami v očích. „Zastav!“ vykřikla jsem rozzuřeně.

„Ne, Bello. Nezastavím ti tady -“

„Okamžitě mi zastav! Dělej! Zastav mi nebo z toho auta vyskočím. Mě je to jedno. Nepojedu autem s někým, jako jsi ty! Vůbec mě neznáš a kážeš mi tu jako můj otec! Tak mi ihned zastav!“ rozkřičela jsem se hystericky. Už jsem byla připravena za jízdy vyskočit, ale nakonec mi u krajnice zastavil.

Na nic jsem nečekala, vyskočila jsem z auta. Pořádně práskla dveřmi od auta, doufajíc, že jsem jeho autu něco udělala a rozběhla se ku předu mezi stromy.

„Bells, počkej! Omlouvám se -“ snažil se mě zastavit. Nereagovala jsem na něj hned, až když jsem byla docela daleko sprostým posunkem prostředníčku jsem mu odpověděla, co si o jeho omluvě myslím.

Sice se nesnažil za mnou běžet, ale přesto jsem se snažila pohybovat co nejrychleji. Musela jsem se dívat pod nohy, kam šlapu. S touhle zátěží mi moc dlouho v těle energie z lovu nevydrží. Dupala jsem po nažloutlém jehličí a zpozorovala, že se začalo stmívat. Ke Cullenům určitě dorazím za tmy. Ani nevím, kolik je hodin.

Po pár minutách jsem už těžce lapala po dechu, ale přinutila s vypětím sil nohy pokračovat v cestě. Svaly na lýtkách mi pálivě odporovaly. Snažila jsem bolest potlačit tím, že jsem zatnula zuby a běžela rychleji.

Když jsem si byla jistá, že jsem dost daleko, usedla jsem si u stromu a opřela se zády o jeho kmen. Přitáhla jsem si kolena k tělu, sklonila hlavu a dala ji mezi kolena. Snažila jsem se ten divoký běh vydýchat. Šlo to těžko. Co si budem povídat, špatně se vydýchává, když vám lomcují tělem vzlyky!

Až když na mě dopadly první kapky deště, tak jsem si uvědomila, že je zataženo, a ne že se stmívá, jak jsem si myslela…

<< // >>

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 17. kapitola: